Hippodrom
Mešita Hagia Sofia
Křesťanské motivy v mešitě Hagia Sofia
Cisterna
Socha Medúzy v Cisterně
Mešita u velkého bazaru
Velký bazar
Ráno vstáváme o půl deváté. Vlastně jsem vzhůru aspoň hodinu, ale jen se tak válím. Snídaně je v přízemí v malé jídelně. Na barovém pultíku máme pečivo, výběr čtyř druhů sýra, je tu marmeláda a med, müsli a kukuřičné lupínky. Jsem neobvykle rychle nasycena, většinou zvládám naráz větší potravinovou zátěž.
Vydáváme se s Míšou společně do města. Hagia Sofia je kousek za Hippodromem. Vstupné je 15 tureckých lir. Vydřiduši. Nekřesťanská suma. U vchodu nás vítá bezpečnostní zařízení, na první pohled jak v USA. Ale jen na první pohled. Můj baťůžek prochází RTG kontrolou, fotoaparát nikoho nezajímá. Michal s foťákem odpípal, ale nikoho to nevzrušuje. Strážci v uniformách zůstávají naprosto chladní a pokračují ve vlastní zábavě.
Vstupujeme do přítmí a chladu monumentální stavby. Vprostřed obrovského prostoru stojí nevzhledné lešení sahající až do stropu. Malby jsou totiž už zchátralé a část stropní malby se odlupuje. Aspoň že fotit není zakázáno. Celá mešita bliká blesky foťáků. Lidé se míhají tam a zpět, všude je šum. Chybí klasicky klidná, Alláhem prosycená atmosféra.
Pořizují fotodokumentaci, když za mnou přichází strážný s tím, že používat stativ je zakázáno. „Fotit můžete, ale jen bez stativu, jen z ruky,“ vysvětluje mi nejdříve lámanou angličtinou a poté, co se tvářím nechápavě i lámanou ruštinou. Dobře. Na přání schovávám svůj deseticentimetrový stativ do ledvinky a fotím tak, že objektiv podkládám krytkou tak, abych získala správný úhel. Fotím i nadále na dlouhý čas a přes samospoušť stejně, jako kdybych fotila se stativem. „Alláh se nažral a koza zůstala celá.“ Zvláštní je, že toto strážcům nevadí. Je to komické a hloupé. No prostě Turci.
Po schodišti dlážděném cihlami vystupujeme na ochoz. Vytahuji stativ. Sem do prvního patra Alláh už nevidí. Proč by sem taky koukal. Křesťanské fresky s obrazy Krista, panny Marie a dalších svatých vyplňují místa mezi islámskými reliéfy. Či vlastně naopak. Křesťanství tu bylo dříve.
Jen přes ulici vedle mešity je vstup do Cisterny. Vstupné je 10 lir neboli 8 USD. Ti Turci nás tady pěkně ždímají. Po schodech sestupujeme do prostoru starobylé zásobárny pitné vody. Sloupy v antickém stylu jsou diskrétně nasvíceny, na pozadí hraje podmanivá arabská melodie. Šum návštěvníků , který se šíří rozlehlými prostory, ji ale ruší. Po dřevěných lávkách procházíme podél vodní hladiny lehce zvlněné ze stropu padajícími kapkami a rejem malých i větších rybiček. Rybičky se shlukují kolem osvětlených míst, kde se na dně třpytí mince hozené pro štěstí. Až úplně vzadu nacházíme pověstné sloupy, u kterých paty zdobí kameny s vytesanými obličeji medúz. Jedna je položena na pravý bok a druhá je dokonce vzhůru nohama. Proč tomu tak je, existuje několik vědeckých teoriích a legend. Zvídavý návštěvník si o tom může přečíst na informačních tabulích.
Vycházíme opět do žáru istanbulského časného odpoledne. Pomalu se ploužíme ulicemi starého města a zapadáme do uliček krytého Velkého Bazaru. Sotva se člověk u nějakého stánku, kterých je tu požehnaně, zastaví, už je u něj prodejce a nabízí mu své zboží. Kromě cetek, korálek, suvenýrů, měněného nádobí, keramických misek zdobených islámskými motivy si člověk může koupit pravý turecký, ručně tkaný koberec, rušné tepané nádobí, oděvy s komerčními motivy či stříbrné a zlaté šperky. Přijímá se jakákoliv světově uznávaná měna, ceny jsou též na světové úrovni. Obchůdky vyplňují prostor chodeb dokonale, jsou přezdobené, každý obchůdek je jiný a přitom jsou všechny tak podobné, že po pár zatáčkách už vůbec netušíme, kde jsme a kterým směrem je co.
Je něco před třetí hodinou a vydáváme se na hotel. Můj spacák, který jsem nechala volně ležet na posteli je pověšený na věšáku na dveřích a postel je ustlaná. Co si asi o nás uklizečka řekla. Na talíři na malém stolku postaveném uprostřed postele je jablko a broskev. Pozornost podniku.
Balím si věci. Michal zatím usnul. Poté, co mám všechna zavazadla v pohotovostní formě, taky na chvíli ulehám, ale ve větru klimatizace nemůžu spát ani odpočívat. Dopisuji deník – rest ze včerejšího dne. Michal se probouzí něco před pátou. „Tak já pofrčím,“ uvádím svůj odchod. Na otogar to může být tak půlhodina cesty, ale raději si ověřím, že se mnou turecká společnost Metro určitě počítá a že na mě nezapomněla. Michal mě jde doprovodit. Má hlad a beztak míní jí na večeři někam do města. Doprovází mě až na zastávku tramvaje. Loučíme se a já mu slibuji, že z autobusu napíšu, že opravdu odjíždím do Sofie a jsem v pořádku.
Tramvaj je šíleně nacpaná, ale já jsem tvrdá jak zubní kámen a bágl nesundám a nesundám. Mám příliš mnoho zavazadel, vpředu na prsou mám malý baťůžek. Pak bych všechno už nemusela posbírat. Zavazím a vím to, snažím se ale zavazet v davu co nejméně. Malým baťůžkem se nakláním nad starší ženu v šátku. Té se to nelíbí, bouchá mi do baťůžku a s nevolí v hlase mi něco říká. Má smůlu. Nerozumím ji. Snažím se jí aspoň trochu vyhovět a nakláním se dozadu. Mladý muž vedle se mě zastává. Z posunků a vzrušeného tónu řeči poznávám, že bábě vytýká, že vedle ní v narvaném tramvaji sedí na samostatném sedadle tak pětiletá holčička. Babizna ještě něco chvíli mrčí, ale pak zvedá dítě a dává si ho na klín. Mladý muž mi kyne, abych si sedla. Usedám i s báglem a evidentně hodně lidí si oddechlo.
Vystupuji na stanici Aksaray, i kdy mám pocit, že můžu jet ještě jednu zastávku dál. Ale ráda se projdu. Někde po cestě totiž tady před třemi týdny prodávali hrozny za milión a já mám na ně chuť. Na hrozny narážím až pár metrů před vchodem do metra. Cena zatím klesla a kupuji si za tři čtvrtě miliónu hned celé kilečko. Na jediné místní lince metra je Aksaray konečná, a tak s orientací nemám problémy. Za čtvrt hodiny jsem na otogaru. Mířím rovnou ke stánku Metro. Už u dveří se mě vrátný ptá: „Do Sofie?“ „Ano“. Chce vidět lístek, a jen co ho vytáhnu, mi ho bere z rukou. Popohání mě k přepážce. Muž za přepážkou letmo lístek prohlédne a vrací mi ho. „Tam stojí autobus,“ ukazuje na žluté luxusně vypadající vozidlo. Autobus je ale ještě zavřený. Ptám se chlápků v unifomrě u vchodu a posunky naznačuji, že mám velké zavazadlo. Jeden mi beze slova otevírá zavazadlový prostor, na batoh lepí identifikační cedulku a útržek mi dává. To šlo rychle.
Usedám na parapet okna u obchodního komplexu. Nikde široko daleko nejsou lavičky a lidé sedí na květináčích, na schodech, na chodníku, obrubníku, na patnících. Pouštím se do hroznů. Kilo je celkem dost, ale nechce se mi s tím vláčet do autobusu. Dojídám. Mám ulepené ruce. Voda nikde kolem není. V rámci šetrnosti se na placené WC vydám až těsně před odjezdem.
Procházím se obchodním komplexem a přemýšlím, co budu dělat s posledními pěti lirami. Na jídlo nechci nic, na nic nemám chuť. Dala bych si nanejvýš oříšky nebo mandle, ale mají je tu nechutně předražené. Chodím tam a zpátky a občas usednu na nějaký z přijatelný stabilních předmětů. Koukám kolem a dopisuji do deníku, jaká je tu nuda. Opět se vydávám do obchodního komplexu. Už asi potřetí. V nejhorším případě směním peníze ve směnárně za nějaké tři dolary. Narážím na hračkářství. „Máte nějakou hračku v hodnotě pěti miliónů?“ ptám se. Mají. Panenku. To se hodí. Za čtyři dny bude mít Dušanova Ilonka rok. A já mám pro ni dárek.
Opět usedám. Tentokrát na květináč. Slunce zapadá. Vítr chladí. Blíží se osmá. Vstávám z krátkého posezení a jdu na to plánované WC. Vstupné je půl miliónu. Toaleťák tu nemají, hlavně že je ve vchodu turniket, aby nikdo neprošel bez zaplacení.
Přesouvám se k autobusu. Za kanceláří Metro, kde před chvílí ještě stál, už nestojí. Nacházím ho na kraji objezdové silnice. Je ještě zcela prázdný, ale dveře jsou otevřeny a řidič před nimi kouří a baví se s kolegy. „Můžu už jít dovnitř?“ doplňuji můj anglicky vyslovený dotaz jednoduchými mezinárodními posunky. Řidič kýve hlavou a já usedám na své číslo. Slunce zapadlo již úplně. Cestující se trousí. Krátce po půl deváté se rozjíždíme. Vše je ve zvláštním poklidu. Docela mi chybí ten chaos, který tu byl, když jsme vyjížděli na Trabzon. Píšu Míšovi SMS, že „vše je OK“.
Na výjezdové dálnici je zácpa. Jedeme krokem. Nesympatická drobná stewardka rozdává svačinu. Tentokrát je to kelímek se zmrzlinou Algida. Na výběr je káva a čaj a příjemné je, že rozlišují sáček s rozpustnou kávou, sáček s cukrem a sáček se smetanou. Stewardka mi nalévá do kelímku horkou vodu. Nalije mi však jen tak dva centimetry na dno. Hlásím se, že chci ještě a dodávám česky pro sebe, že si snad baba ze mě dělá srandu. I tak mi dolívá jen do půli kelímku, ale už na ni kašlu. Ať si trhne nohou. Dopíjím a zavírám oči.
Probouzím se o půl dvanácté v noci. Stojíme na hranicích. Jak dlouho už tu stojíme, nevím. Před půlnocí nás vyhánějí z autobusu. Ve tmě se pleteme projíždějícím vozidlům do cesty. Stavíme se do fronty na turecké výstupní razítko. V osvětlené kukani celnice je liduprázdno. Celník přichází za dvacet minut a pak už to jde jak na drátku. Opět nastupujeme do autobusu a jsme odvezeni o kilometr dál. A zase desorganizovaně opouštíme autobus. Bulharský celník je celkem rychlý. Celou dobu čekání si zkracuji konverzací s Irem, který se vrací z pětiměsíčního pobytu v Istanbulu, kde působil jako lektor angličtiny, a s českým vysokoškolákem. Vedeme družný rozhovor v angličtině a je to příjemné.
O půl druhé je celá procedura za námi. Opět usínám. Či spíše klimbám.