Kolem páté hodiny se probírám tím, že stojíme a někdo vystupuje. Jsme asi v Plovdivu. Je tma.
Do Sofie vjíždíme za svítání, krátce po šesté. Venku je příjemný chládek. Loučím se s českým vysokoškolákem a vydávám se hledat na nedaleké staré autobusové nádraží kancelář firmy Katěv. Snad i oni se mnou na cestu domů počítají.
U Katěva mají ještě zavřeno. Otevírají v 6,30, tedy aspoň podle rozpisu na prosklených dveří. Úřednice přichází se čtvrthodinovým zpožděním. Jsem jedna z prvních na řadě a dokonce si můžu zvolit místo.
Nastupuji do autobusu přesně v plánovaný čas odjezdu, v 8,30hod. Vyjíždíme ale až v devět, protože se Katěv přepočítal a na jednoho člověka nezbylo místo.
Krátce před desátou zastavujeme na jugoslávských hranicích. Před námi je několik autobusů. Stojíme asi dvacet minut a poté zajíždíme pod přístřešek. Jsme vyhnáni se všemi palubními zavazadly ven a pohraničník prochází vnitřek vozidla. Opět můžeme nastoupit a popojíždíme dál. Stojíme v bezcelní zóně. Slunce paří. Je pravé poledne. Pot ze všech jen teče. Vzduch se ani nehne. Venku není stín a uvnitř není zapnutá klimatizace. Děs. Po čtyřech hodinách nekonečného čekání, kdy máváním cestovním pasem vytvářím kolem sebe vítr, se konečně posouváme pod další přístřešek. Bulharský celník si vybírá pasy a vrací se s nimi až za čtvrt hodiny. Orazítkované nám je stewardka rozdává a jedeme dál. Asi deset minut čekáme před jugoslávskou stranou. „Nachystejte si pasy na stránku s nacionáliemi,“ organizuje nás stewardka. Jugoslávského celníka to ale nezajímá a při průchodu si pasy stejně vybírá a zavřené je kupí na sebe. Čekáme dalších čtvrt hodiny. Po pěti hodinách příšerností se rozjíždíme po jugoslávské dálnici směrem na Bělehrad. Řidič zapíná klimatizaci a začíná být konečně snesitelně. Přesouváme se kilometr po kilometr. Průměrná rychlost je nic moc, co chvíli je tu omezení rychlosti či stojíme v koloně aut.
Cestou opakovaně děláme čurací zastávky. Vzhledem k tomu, že většina osazenstva nevlastní jugoslávské dináry a všechny WC jsou placená, střídáme se všichni v okolních keřících.
Projíždíme Bělehradem. V dáli zapadá slunce. Stmívá se a ochlazuje se. O půl desáté zastavujeme ve frontě aut před hraničním přechodem Horgoš-Röszke. Na řadu se dostáváme půl hodiny před půlnocí. Jugoslávský celník si nedělá násilí, razítkuje rychle a nekouká se do pasu, kam jeho razítko míří. Na maďarské straně celník vybírá pasy a mizí s nimi v boudě. Razítkovací procedura trvá víc jak dvacet minut. Krátce před jednou v noci opouštíme hranice a vydáváme se na cestu Maďarskem. Usínám.
Probouzím se ve čtyři hodiny ráno. Právě jsme dorazili ke slovenským hranicím. Tři hodiny přes celé Maďarsko? To je dobrý čas. Na hranicích ale stojíme víc jak půl hodiny. Tak tomu se říká Evropská Unie. Přece jen po čase nás unavený maďarský celník pouští dál. Přejíždíme Dunaj. Mám pocit, že jsme nenarazili na slovenskou část hranic. Nějak mě to ale netrápí. Něco po páté jsme v Bratislavě. Vilda už píše SMS, kde že vlastně jsme. Ač je to jen pár kilometrů, zdá se, že cesta domů trvá věčně. O půl deváté jsme konečně na Zvonařce. Je nezvykle chladno, ale krásně. Doma je vždy krásně.