Autobusové nádraží v Trabzonu
Istanbul
Istanbul - hippodrom
Istanbul - Modrá mešita
Bospor
Podvečerní Istanbul
Istanbul - Gelata Kulesi
Noční Istanbul
Modrá mešita v noci
Hagia Sofia v noci
O půl páté ráno nás probouzí slova stewarda: „Samsun“. Jsme vyhnáni z autobusu. Ostatní cestující pokračují ve spánku. Stojíme na hlavní silnici před autobusovým nádražím. „Kde je ten autobus na Istanbul?“ Díváme se marně kolem.
Tlustý Turek nás žene přes vysokorychlostní komunikaci na spící autobusové nádraží. Míjíme několik kanceláří. Jsme nahnáni do jedné a okamžitě usazení do křesel kolem konferenčního stolku. „Kdy pojede autobus a kolik bude stát?“ „Za chvíli, o půl šesté, 35 YTL nebo 27 dolarů“. Vybíráme mezi sebou dolary, ale zatím nic z ruky nedáváme. Pikolík nám přináší čaj – silný černý čaj servírovaný v úzké skleničce na plastovém podšálku. Dvě malé kostky cukru jsou přiloženy na tácku.
Je půl šesté. „V kolik to pojede?“ Opět atakujeme. „Za deset minut...“ Opravdu za deset minut nás nahánějí do přistaveného dolmuše. Ten nás odváží na 30m vzdálenou hlavní silnici. Tlustý Turek dává mladému instrukce. „Ti nás evidentně jen uklidili, abychom nešli hledat jiného dopravce,“ domníváme se.
Mezitím se rozednilo. Před šestou přijíždí autobus – linka do Istanbulu. Skládáme bágle do zavazadlového prostoru a vstupujeme do spícího autobusu. Uvnitř na volných sedačkách je nesnesitelný bordel. Nejhorší uklízíme pod sebe a pod sedadlo, ale už na všechno kašleme a jsme rádi, že jedeme. Cestou poklimbávám. Moc jsme toho nenaspali. Občas projde kolem stewardka a zásobuje nás originálně balenou pitnou vodou.
Cca v tříhodinových intervalech zastavujeme na odpočívadlech s restaurací, kde je vše předražené Přes poledne je hic a celkově atmosféru doplňuje nekonečný a nekonečně blbý indický film pouštěný přes video, plný tanců, písní v originále a příšerné zápletky. Díky rychlodabbingu v ruštině bohužel můžeme děj sledovat.
O půl šesté večer přijíždíme na Aksaray, staré autobusové nádraží relativně v centru. Dlouhý autobus se jen obtížně prodírá úzkými uličkami Istanbulu. Zastavujeme. Dál se nejede. Děcka musí řešit naléhavou situaci. Z firmy Katev se na SMS s žádostí o rezervaci lístku do ČR v sobotu, neozývají. Nemůžou si být jisti, jestli na lince Sofie-Brno bude volno. Mně se sice taky neozvali, ale já už mám jízdu zarezervovanou. Ondra s Lukášem kupují telefonní kartu a volají z budky. Po několika pokusech se dozvídají, že všechny autobusy ze Sofie v sobotu jsou obsazeny. Místa zbývají jen v pátek, tedy zítra. Padá rozhodnutí vyjet co nejdříve a obětovat návštěvu Istanbulu. Všichni se už těší domů. I pražským kolegům se zdá pobyt tady dlouhý a nejraději by se viděli doma. Michal jediný ví, že zůstává tady do neděle. V neděli mu letí letadlo do Prahy. Zůstanu tedy s Michalem sama. Přespím tu jednu noc a prohlídnu si aspoň noční Istanbul. Loučíme se a vydáváme se s Míšou na tramvaj někam blízko mešit. Prý je tam hodně hotýlků.
Vystupujeme poblíž Modré mešity. Hotely tu jsou, ale působí na mě dost luxusně a draze. „Já můžu platit kartou a vyúčtovat to na firmu, takže jestli proti tomu nic nemáš, zvu tě,“ navrhuje Míša a dodává, „po třech týdnech v horách bych si rád užil pohodlí, klimatizace, vanu, trochu luxusu.“ Nemám nic proti a výběr hotelu nechávám na Míšu.
Kousek před mešitou vstupujeme do jednoho. Jmenuje se Ibrahim Paça, od podívání střední třída. Trochu mě zaráží cena 60 € za pokoj, který není extrémně velký. Míšovi to nevadí. Je tu manželská postel, ale to nějak zvládneme. Na pokoji se vlastně poprvé sobě představujeme a podáváme ruku. Míšu zarážím tím, kolik je mi let. Tipoval mě tak na dvacet. Užíváme si jeden po druhém sprchy. Stávají se z nás opět lidé.
Něco před sedmou se vydáváme na procházku. Slunce ještě svítí, ale už není příšerné vedro. Míša je v Istanbulu asi po třetí a tak mi dělá průvodce.
Hned za hotelem procházíme přes Hipodrom a vstupujeme do Modré mešity. Beru si igeliťák na boty. Míša fasuje od strážného šátek kolem pasu, protože má jen kraťáky. Vše ostatní má špinavé, ale už to odevzdal na recepci k vyprání. Strážný je pobaven tím, jak se snaží Míša dostal aspoň jednou svou pohorku obrovské velikosti do igelitky. Takové velké boty ještě neviděl. V mešitě je spousta lidí a vládne turistická atmosféra. To ale vůbec neubírá impozantnosti stavby na kráse.
Hagia Sofia je už zavřená, tam půjdeme zítra. Jdeme podél tramvaje a hlavního nádraží až na pobřeží Golden Horn. Prodíráme se davem lidí mezi stánky se vším možným.
Překračujeme most na druhý břeh. Ačkoliv jsme stále ještě v Evropě, je to na druhé straně takové divočejší, více asijské. „Tento kopec...“ ukazuje Míš na krpál před námi, „je spolehlivý filtr turistů, proto je to tu takové volnější.“ Vylézáme nahoru až k věži Gelata Kulesi. Vstupné 8 lir je celkem dost, ale to nevadí. Kupodivu nás nečeká moc schodů, vlastně vyjíždíme 7 imaginárních pater výtahem a poté vycházíme po točitých schodech další tři. Míjíme superluxusní restauraci a stejně jako pro většinu turistu je naším cílem vyhlídka na ochozu.
Filtr kopce nebyl dostatečně účinný a věž široko daleko viditelná přilákala i v tuto pokročilou hodinu hodně lidí.
Kam oko dohlédne, tam je Istanbul. V dálce je most spojující evropskou a asijskou část, mešity jsou rozesety ve všech koutech města. Zapadá slunce a rudý kotouč jen lehce okrášlený hávem mráčků mizí za střechami velkoměsta. Opouštíme překrásný výhled a uličkami procházíme dál. Zapadáme do malé hospůdky a usedáme v patře za skleněnou stěnu. Dávám si k večeři jogurt, na teplo jídlo po třech týdnech různorodé stravy nemám ani chuť. Povídáme si a koukáme přes kouřové sklo do ulice pod námi. Občas projede kolem starobylá tramvaj s jedním vozem. Člověk má najednou pocit, že se vrátil o 100 let zpět. Jsme vzácní hosté a objednaný jablkový čaj, kterým zakončujeme naši večerní siestu, dostáváme na účet podniku.
Pomalu se ubíráme zpět. Mezitím se zcela setmělo. Věž Gelata Kulesi hraje mozaikou světel a stínů. Přecházíme most. V dálce svítí hora Topkapi a řada mešit. Je půl jedenácté a muezzin svým zpěvem prosycuje vzduch. Po chvíli se přidávají další z jiných mešit. Všichni jsou tak hlasití, že to vyznívá, jakoby mezi sebou soutěžili, kdo udělá delší tón. Vlastně je dost pravděpodobné, že všechny jsou jen hlasy nahrané na pásku. Město svítí před námi tisíci světly a mezi všemi dominují mešity a minarety.
Uličkami mimo hlavní cestu se vracíme zpět. Z Modré mešity vychází davy lidí. Vstupujeme na její nádvoří. Lidé posedávají a baví se. Zdá se, že toto je místo, které spojuje lidi, navozuje v jejich duších klid.
Je půl dvanácté a vracíme se na hotel. Vytahuji si spacák. Míša s sebou nemá, svůj věnoval svému okradenému kamarádovi pro případ, že bude muset někde na cestě nocovat. „Klidně když mi půjčíš spacák, lehnu si na zem,“ navrhuje. „V žádném případě nebudeš spát na zemi,“ odpovídám. Bere si erární deku a já se přikrývám spacákem. Přejeme si dobrou noc.