Poslední pohled na Vardziu
další fotky...
Sarpi, gruzínsko-turecká hranice
další fotky...
nahoru
Poslední pohled na Vardziu
Sarpi, gruzínsko-turecká hranice
Budíček je v 6,30, protože maršrutka by měla jet kolem osmé hodiny. Děláme si snídani a balíme. Sbaleni jsme ještě před tři čtvrtě na osm, a to je na nás úspěch. Výborný čas. Vyrážíme.
Jdeme až na parkoviště k pokladně u skalního města. Maršrutka prý přijede až sem. Čepujeme vodu. Místní upgradovali špunt na trubku – místo kohoutku je konec hadice ucpán klacíkem obaleným obvazem.
Je osm pryč a maršrutka nikde. Trhám z nudy polozralé švestky ze stromků u parkoviště. Kolem se poflakují dva místní. Myslím, že patří ke strážcům do skalního města Vardzia. Moc si nás nevšímají. Po silnici za řekou vidíme, že projela bílá maršrutka. Sem na parkoviště nezajela. „Tak to je v řiti,“ konstatuje Lukáš. „To byla naše maršrutka?“ Vytrháváme z letargie jednoho ze strážců. „Да.“ „A ona nepřijela sem?“ „Ona přijede. V devět.“ Nezbývá nic jiného než věřit místním. Ale už víme, že v Gruzii je možné všechno.
V 9,15 hodin přijíždí opravdu maršrutka a zajíždí až k nám. Řidič je sympatický a chápavý a nemusíme mu ukazovat, že máme velké batohy a pídit se, co s nimi. Spontánně otevírá zadní dveře a smetákem vymetá nános prachu pod zadním sedadlem. Jak moc je jeho snaha účelná, to těžko posoudit, rozhodně vnitřek vozidla se vyplňuje zvířeným prachem.
Usedáme. Místa je tu dost. Děláme si pohodlí. Asi po dvou kilometrech zastavujeme ve vesnici a nastupují cestující. V rámci zachování pozic vedle sebe se stahujeme na zadní sedadlo. Ondrovi je teplo a stále nutí Lukáše, aby otevřel okno. Na Lukáše pro změnu táhne. Vedou hovory o tom, kam si kdo měl sednout. Ondra se brání, že u okna sedět nemůže, že při svých centimetrech by se tam nevměstnal. Postupně oba mění témata hádky. Rozebírají, jestli se dá říct „objem prachu ve vzduchu“ nebo je správně „obsah prachu ve vzduchu“. Perlí argumenty logickými i pseudologickými a jejich hlasitými úvahami se s Majkou dobře bavíme.
Cestujících při dalších zastávkách přibývá. Řidič dalším cestujícím na mávnutí vždy zastavuje, ačkoliv už lidé stojí i v uličkách a automobil je přeplněn. „Proč zastavuje?“ Stěžuje si Ondra, který má pocit, že mu v uličce ubývá vzduchu. „Kde se vejde N lidí, vejde se i N+1,“ argumentuje Lukáš. Pro programátora Ondru doplňuji definici v jazyku Visual Basic: „1 If zastávka=true then počet_pasažérů = počet_pasažérů+5 else GoTo 1“
Maršrutka nekompromisně poskakuje po rozbitém asfaltu. Projíždíme nádherným údolím podél divoké řeky. O půl dvanácté končí první část martyria. Zastavujeme na autobusovém nádraží v Akhaltsikhe. Tentokrát byl převoz dražší, platíme 3 lari za osobu.
Taxikáři a maršrutkáři se o nás přetahují. „Do Batumi?“ Ptáme se po vhodném převozu. Starý děda mi na mapě vysvětluje, že všechny maršrutky jezdí přes Kutaisi. To mně připadá jako krutá zajížďka a ukazuji mu na mapě zkratku přes silnici, která je označena jako hlavní (i když tuším, že to vůbec nemusí tak být, silnice na Vardziu byla strašná a přitom je to hlavní dopravní tah na Jerevan). Děda přemýšlí a kýve hlavou, že je to možné, že tam vede silnice, ale prý je to přes hory a nic tamtudy nejezdí.
Kluci už ale volají a organizují nás k bílé maršrutce, která má na skle nápis Batumi. Tlusťoch – tedy řidič, kterému se jistě daří na gruzínské poměry moc dobře – nás překvapuje cenou 64 lari. Zdá se nám to moc. „Kolik je to na osobu?“ „Šestnáct,“ odpovídá tlusťoch a opět si nás přepočítává. Dochází mu, že je nás pět a opravuje částku na osmdesát. Co nadělat, bereme.
Řidič otevírá zadní dveře. Mezi přítomné harampádí pod zadním sedadlem vměstnává jen 3 bágle a ukazuje, ať další dva dáme dovnitř. Usidlujeme se opět na zadních sedadlech. Jedno ale zaskládáváme bágly. Přistupují i další lidé, ale mají smůlu, jedou „na stojáka“. Cesta je stále nerovná, jen vršky kolem nejsou tak divoké a malebné.
„Jak dlouho to jede do Batumi?“ ptáme se spolucestujícího. „Šest hodin.“ Jsme trochu udiveni. Je půl dvanácté. Řidič s námi jede hlava nehlava. Zadní náprava pod námi nasakuje a opět dopadá na nerovný povrch. Občas máme pocit, že se to zlomí.
Po hodině vjíždíme do Boržomi. Dochází nám podle mapy, že jedeme opravdu přes Kutaisi a už chápeme i dobu jízdy i tu nezvykle vysokou cenu. Za Boržomi se krajina oplošťuje. Silnici lemuje řada stánků. Je zajímavé, jak s pokračujícími kilometry se mění nabízený sortiment. Nejdříve jsou to melouny a zase melouny, poté stánky s medem různých barev, sjíždíme z hor do nížiny a objevují se samé proutěné výrobky.
Po třech hodinách jízdy zastavujeme na gruzínské alternativě odpočívadla. V místním bufetu nic není, jen jakési „rychlé pokrmy“, což od pohledu neláká ani naše vyhladovělé hochy. Místní stánkař má něco jako „one lari shop“, vše za jedno lari. Ondra se raduje, že má banány, sice jen čtyři kusy, ale to mu stačí. Cena jedno lari za jeden banán se mu zdá nehorázná a tak nic nekupuje. Já s Majkou si za lari pořizujeme kilový sáček švestek. Jsou výborné. Po dvaceti minutách pokračuje autobus dál.
Sotva usedáme na naše sedačky, oslovuje Lukáše muž a ukazuje mu, že to je jeho místo, ať si jde sednout na stoličku. Lukáš beze slova vstává a vůbec se nehádá. Všichni se divíme, protože žádné místo není pro nikoho rezervováno. Lukáš ale získává místo na sedadle vedle řidiče a plnými doušky si užívá riskantní styl jízdy, v rychlosti nad 120 km/h i v místech, kde je omezená rychlost, přejíždění v zatáčce a přes plnou i dvojitě plnou čáru, předjíždění s autem v protisměru. Ani všude postávající policie našemu stálému porušování dopravních předpisů nijak nebrání. My se raději dopředu ani nedíváme, protože je to o nervy. Lukáš už ani neprotestuje a jen nevěří svým očím.
Ochlazuje se a začíná pršet. Silnice je mokrá a ani lemování dopravními značkami, že silnice je při dešti kluzká, nemění naší průměrnou rychlost. Jako prasata tu jezdí všichni. Cestou míjíme tři autohavárie a divím se, že jich nebylo víc. Sjíždíme do údolí na hlavní magistrálu Tbilisi-Kutaisi-Batumi. Tím se zlepšil stav vozovky a už tolik nelítáme. Projíždíme Kutaisi a začínáme poznávat některé úseky, po kterých jsme před 14 dny uháněli z Batumi do Kutaisi.
Přijíždíme k moři. Nějakých 30 km před Batumi projíždíme turistickou oblastí. Stánky se vším možným střídá hospůdka za hospůdkou. Dokonalé přímořské letovisko, nebýt silnice, po které se auta prohánějí stovkou.
O půl šesté večer přijíždíme do Batumi. Je mokro, ale už neprší. Taxikáři se na nás slétávají jak mouchy na hovno. „Za 30 lari vás odvezu do Sarpi,“ je nejčastější věta. Ignorujeme nabídky a vyrážíme po hlavní třídě směrem k seřadišti maršrutek a taxíků u kostela. Cestou nakupujeme jídlo. Placky čerstvé, teplé, přímo z pekárny, v nás nekompromisně mizí. Kilogram skvělého pařeného sýra za 3 lari putuje do baťůžku. Na seřadišti je hned první maršrutka opatřená nápisem Sarpi. „Pět lidí, žádný problém, 1,5 lari na osobu,“ souhlasí maršrutkář. Sám hází naše bágle na zadní sedadlo a vyrážíme.
Kolem šesté jsme v Sarpi. Před branou gruzínsko-turecké hranice stojí řada kamionů. Nad námi se honí dešťové mraky. Je mokro, přeháňka se tudy už přehnala. Fouká vítr. Černé moře dělá čest svému jménu a v prudkých vlnách se tříští o násep kamenů na pobřeží. Je tu otevřeno několik hospůdek, ale moc turistů tu není. Měníme zbylé lari na dolary a vydáváme se do prostoru celnice. Potkáváme čtveřici baťůžkářů. Už podle vzhledu jsou to buď Češi nebo Slováci. A nejsme daleko od pravdy, jsou to Češi z Prahy. Poněkud nás překvapuje, proč jediná dívka ve skupině nemá batoh, ale neptáme se. „Ahoj,“ zdravíme se navzájem. „Tak co, jak jste se měli? Žádný průser?“ Kladou nám nezvyklou otázku. „Nic zásadního a vy jo?“ Naši noví přátelé se rozvykládavají. V horách jednoho z nich přepadli. Stalo se to včera a postižený na to vzpomíná s klidnou tváří až s lehkým úsměvem. „Jdu jako první, měl jsem náskok, najednou chlap vyskočil ze křoví, míří na mě kalašnikovem, ať mu prý všechno dám. Ale jinak to byla férovka. Dalo se s ním mluvit. Nechal mě vytáhnout si pas, SIMku z mobilu. Pak jsme šli na policii. Všichni to byli chlapi v civilu a s kalašnikovama. Den před námi prý okradli nějaký Čechy tak je možné, že čekali na druhou skupinu, a my jsme se jim náhodou připletli. Stalo se to 2 km za policejní stanicí, určitě to věděli. Sepsali s námi protokol, pak s gazíkem jezdili po lese, jinak nic...“
Ozbrojenec u brány celnice nás po skupinkách pouští dál k okénku. Chlap v maskáčovém tričku louská v pase mé jméno psané latinkou a za chvíli putuje do pasu výstupní gruzínské razítko. Procházím bránou a celník v maskáčích kontroluje, že v pase opravdu to razítko je. U té příležitosti si prohlíží pas jako největší zábavnou knihu. Oficiálně jsme opustili Gruzii. „Nashledanou Sakartvelo!“
Na turecké straně vstupujeme do budovy s nápisem „check in“. Načesaný pětatřicátník s tmavýma očima svou mimikou v obličeji ukazuje, kam se máme řadit a kdy máme přistoupit k přepážce. Dokonalou mimikou zdraví i odpovídá na poděkování za vstupní razítko. Společně se čtveřicí Pražáků procházíme přes bránu, kde stojí holohlavý Turek a s úsměvem nám po letmém pohledu do pasu ukazuje otevřenou bránu a dodává anglicky „Welcome!“
Je půl sedmé gruzínského času a přetáčíme si hodinky o hodinu dozadu na půl šestou. Společně s Pražáky je nás devět a zkoušíme najít maršrutku (respektive tady v Turecku se tomu říká dolmuš), co nás odveze až do Trabzonu. „Мы большая група,“ pokračujeme v nacvičeném jazyce. Turek velmi malého vzrůstu ale překvapivě umí lépe rusky než anglicky. Za cestu do Trabzonu chce 20 dolarů. Zkoušíme deset, ale s tím ten malý prcek nesouhlasí. Postupně se usnášíme na 15 dolarech, což je částka schůdná pro obě strany.
Je zataženo. Husté černé mraky se honí nad námi a na obzoru splývají se šedí kopců. Tam nejspíš lije jak z konve. Do dolmuše se cpou další lidé a vypadá, že na nás nezbude místo. „Nebojte, pojedete jiným vozem,“ rozhoduje vedle stojící vzrostlý Turek. Malý prcek ale začíná podávat naše bágle jinému chlápkovi na střechu prvního vozu. „Tak jakým autem pojedeme?“ „Tímto,“ se zvláštní samozřejmostí mění vzrostlý Turek názor. „Bude pršet. Máme v báglu fotoaparáty a taky...,“ protestují pražští kolegové. „Pojedete jen kousek, k němu domů,“ ukazuje vzrostlý Turek na prcka, „tam se to překryje igelitem.“
Vyjíždíme čtvrt hodiny před šestou. Opravdu jedeme jen pár minut a zajíždíme do obytné čtvrti města. Prcek vyskakuje a s ním i další spolucestující Turci. Všichni lítají kolem dezorganizované a nám dochází, že igelit na střechu nebude. Turci opět nasedají a jedeme dál. Začíná pršet. Všichni vzpomínáme, co za citlivé věci máme v báglech.
Jedeme asi 15km do města Hopa. Opět zajíždíme s velkým povykem až někam daleko do města. To jakási babička si vydupala, že vystupovat na kraji města nebude. Turci reagují i na naše opakované poznámky, že prší a bágle stále nejsou překryty. Při všeobecném chaosu slibují, že bágle nám dají dovnitř, jakmile vystoupí nějací lidé. Děláme si legraci, že bágle dáme dovnitř hned a protivnou babku přivážeme na střechu. Zastavujeme na autobusovém seřadišti v Hopě. Baba vystupuje. Prcek se nám snaží vyhovět a s dalším Turkem skládají batohy dovnitř do uličky a na přední dvě sedadla vedle Lukáše. Skládají to tak, že my čtyři na posledním čtyřsedadle jsme neprodyšně odříznuti od ostatních prostor vozidla.
Zastavujeme u benzínky. Zastávka u benzínky je na začátku každé cesty tureckou dopravou obligátní. Připadá nám, že všechna auta mají prázdnou nádrž a tankují, až při nástupu zkasírují cestující. Za chvíli máme natankováno, ale auto nestartuje. Zase nastupuje chaotický povyk. Prckovi se zasekl klíč v zapalování. Nás už nic nepřekvapí. Kluci rozdělávají zakoupený koňak a připíjí se na všechno, jak nás to učili Karanadzovi. „Na přátelství! Na shledání! Na Sakartvelo! Na dědu z Boržomi!“ Turci nás nesledují a dál chaoticky řeší svůj problém. Po pár minutách se daří zažehnout motor a vyrážíme. Jedeme pár kilometrů a opět zastavujeme u benzínky. To si Turci šli něco koupit na zub. Jeden z pražských kolegů, ten, který není batohy zablokován v pohybu, kupuje všem ledňáky.
Silnice je o mnoho tříd vyšší kvality než gruzínské komunikace. Člověk může i položit hlavu na opěradlo a zaklimbat. „Prý nás vezmou až do Samsunu, snad zadarmo, tam můžeme přesednou na autobusu do Istanbulu a tam zaplatíme, jak kdybychom jeli z Trabzonu, snad 50 lir,“ ozývá se z předních lavic. To by šlo. Moc dobrá domluva s Turky nebývá, ale souhlasíme.
O půl jedenácté v noci zastavujeme v Trabzonu u autobusového nádraží. Vyhazují nám bágle z dolmuše a skládají do autobusu, který tu čeká na nás. Zastavuji aktivní Turky a nejdříve si přehazuji věci z báglu, vytahuji dlouhé kalhoty a bundu a schovávám sýr z Batumi. Nastupujeme do luxusního dálkového autobusu plného spících lidí. Po autobusu chodí steward v bílé košili a kravatě, usazuje chaoticky některé z nás na volná místa. Autobus se rozjíždí. Dva zůstáváme bez místa. Michal z Prahy si rozkládá provizorní lůžko v chodbičce. Já usedám úplně vpředu na schodek do uličky. Za chvíli mně klepe na rameno steward a vede mě někam dozadu k ostatním na volnou dvojsedačku. Jak to najednou uvolnil, to nevím. Steward vybírá od nás 20 YTL. „A kolik bude stát autobus ze Samsunu do Istanbulu?“ Ptáme se zvědavě. „30 YTL,“ slibuje steward. „A co když ne?“ Reagujeme nedůvěřivě. Steward je zaskočen, krčí rameny a snižuje cenu jízdného z dvaceti na patnáct lir.