CESTA DO ZEMĚ ZLATÉHO ROUNA aneb EXPEDICE KAČAPURI 2005, (c) Jolana Müllerová-Lipoldová
Budíme se spontánně celkem časně, ale schválně vyspáváme. Do desíti máme čas. Snídáme a nenuceně řešíme, zda nechat stany tady nebo vše sbalit a bágle nechat u kasy při vchodu do komplexu. Nakonec vítězí rozhodnutí, že stany necháme tu, jen cennosti si vezmeme a věci zamkneme do jednoho ze stanů. Překvapuje nás Martin, který zůstává ležet u stanu a odmítá jít. Není mu dobře, má průjem. Vydáváme se tedy jen ve čtveřici.
„Schválně, jestli bude u kasy ten borec, co nám slíbil vstup za tři lari.“ Přicházíme ke kase. Ten včerejší borec tam není. „Šest lari.“ „My jsme studenti, včera nám řekli, že studenti platí jen tři lari,“ zkoušíme to. Dnešní strážce ukazuje na cedulku v gruzínském písmu, kde je spousta položek a spousta cen, ukazuje číslo 3,00 a opakuje, že to znamená „zahraniční turisté 3 dolary“. Ukecáváme ho. Chce vidět studentskou kartičku. Majka ji vytahuje. „Já ji nemám,“ přiznávám a přidávám malou lež či upravuji pravdu k obrazu svému, „ukradli mi ji v Kutaisi i s penězi.“ Soucitně pokývá hlavou a platím jako Majka 2 lari. Na vstupence ze starých sovětských časů je napsáno 60 kopejek, toto přeškrtnuto propiskou a připsáno 3 $.
Stoupáme po asfaltové cestičce lemované planými meruňkami. Poznáváme pár z Petrohradu, který jsme potkali v Bakuriani. Jim se podařilo stopnout auto, které je odvezlo do hor, pak strávili asi 15km pochodem po silnici, po které prý nic nejezdí, až v poslední vesničce náhodou narazili na někoho, kdo je vzal do Akhalk’alak’i. Udávají, že to byla strašná cesta. Do Vardzie přijeli včera večer jako my.
Prolézáme prvních několik jeskyní a po cestičce z kamení stoupáme ke kapličce. Cestou potkávám dav tmavších starých babiček doprovázených několika mladými slečnami. Zdravím je gruzínským Gamar Džobat a oni stejně odpovídají. Dělám si fotku údolí pode mnou. Ženy ale neodcházejí a seskupují se kolem mě. Jedna na mě mluví pro mě neznám jazykem. „По русски?“ zkouším změnit jazykovou atmosféru. „Ты девушка или мальчик?“ „Девушка,“ odpovídám s úsměvem stařence, co má všechny přední zuby ze zlata. „Откуда?“ „Из Чешской республики.“ Evidentně se nechytá, tak zkouším „Чехословакиа“. Už chápe, taky ostatní bábušky obdivně kývají hlavami. Další bábuška promlouvá na Lukáše. „Я не понимаю,“ odpovídá Lukáš. „Почему не понимаешь по арменски?“ provokativně se diví žena.
Pokračujeme dál. Procházíme přes návrší s vyhlídko a poté, prolézáme labyrint jeskyní. Na konci jednoho kamenného skalního schodiště jsou dveře. Majka bere za kliku. Jsou otevřeny. Vcházíme do chodby či spíše skalní arkády. Stěna a strom je vyzdobená freskami. V chodbě visí zvon. Přichází kněz s brýlemi a řídkým plnovousem, celý oděný v černém dlouhém rouchu. Otevírá velké ocelové dveře vedoucí do skalního chrámu. Ptám se, jestli můžu dovnitř. Ukazuje, že v kraťákách ne. Majka mi půjčuje košili a já si ji vážu kolem pasu. „Může to tak být?“ Obracím se na mnicha. „Красиво!“ Odpovídá s úsměvem a jsem vpuštěna dovnitř. Poprvé se jdu slušně zeptat, jestli můžu fotit. „Samozřejmě,“ krčí rameny a dle výrazu v tváři je otázkou udiven. Přichází i kluci a společně se kocháme výzdobou. Chvíli mi to trvá, než si vše dokonale zdokumentuji.
Vycházím zpět ven do vymalované chodby. Ostatní jsou pryč. Nevím, kam šli. „Oni šli tam,“ promlouvá na mě klidným hlubokým hlasem mnich a ukazuje do tmavé místnosti na konci chodby. Jdu tam. Tma jak v pytli. Někde v dáli slyším hlasy, ale nevím, z které strany přicházejí. Zvuk se v kobce odráží od stěn. Jdu pomalu, krok za krokem, protože opravdu nevidím vůbec nic. Narážím na schody. S pomocí rukou, které louží také pro orientaci, stoupám výš. Vstupuji do další místnosti, o jejíž rozsahu a obsahu nemám ani ponětí. Cvakám naslepo fotku a bleskem prorážím tmu. Na displeji si prohlížím, co jsem vyfotila. Někde přede mnou je něco jako křtitelnice. Hlasy kamarádů ale slyším zřetelně za sebou. Vracím se proto zpět. Oči si mezitím zvykly na tmu a schody dolů vidím dobře a vidím i další schody do jiné místnosti. Na konci tmavé chodby nacházím děcka stojící u malého jezírka. Lukášova baterka pomáhá v pohybu i v orientaci, ale není zrovna silná.
Jdeme společně do oné místnosti s křtitelnicí. Adaptace na tmu je už znát, vpravo na stěně rozeznávám okno vedoucí do skalního chrámu. Ale jinak není vidět nic.
Kluci jdou vpředu s pomocí baterky, ale její osvit je pro mě a Majku už nevyužitelný. Nacházíme konec podlahy, co je to za díru, to vidět není. Křtitelnice je ale v ní, tak hluboké to asi nebude. Jen podle slov chápeme, že kluci slézají dolů. Nemáme baterku a nic s Majkou nevidím. Necháváme kluky jít a vracíme se zpět do malované chodby. Kluci za chvíli na nás halekají z ochozu nahoře nad malovanou chodbou. „Kudy jste prošli?“ „Je tam tunel.“ Jdeme s Majkou ještě jedno kolo. Oproti klukům to máme ztížené, nemáme baterku. Jdu jako první a Majce říkám, jak cesta vypadá. „Teď se to sužuje..., tady to končí, je tu díra... schod... moment... vysoký schod!“ Posouvám nohu dolů do díry, už sedím na zadku, ale nohou stále necítím dno. Už se opírám jen o lokty a návrat zpět by se mi už povedl jen za cenu obrovského úsilí. Jestli ale tudy kluci prošli, tak to má dole dno a není to žádná studna. Pouštím se. Dopadám na dno. Schod měl tak 1,5 metru. Pomáhám Majce dolů. Jdu dále a ve zdi nacházím výklenek. Stoupáme v absolutní tmě chodbou vzhůru. Oběma rukama se sunu po stěnách úzkého prostoru. Kluci nám jdou naproti s baterkou. „Už jen kousek.“ Vidím světlo.
Nahoře odpočíváme ve stínu. Polední slunce pálí. Poté prolézáme další jeskyně. Na konci jeskynního komplexu nacházíme schodiště vedoucí dolů k vstupní recepci. Děcka už míří dolů, jsou unaveni. Já si ještě sama procházím další jeskyně a poté se vracím zpět. Děcka potkávám dole u starého mostu sedící ve stínu. V místě, kudy se jde ke stanům stojí gazík a banda chlapů něco do gazíku hází. Obcházíme je společně vrchem přes kopeček, aby nás neviděli. O návštěvu místních moc nestojíme.
Je půl třetí. Martin leží na karimatce ve stínu pod stromem. Přidáváme se k němu a děláme si odpočinkový den. Kolem 16. hodiny už není tak příšerná výheň. Jdu si umýt vlasy k řece. Ondra a Lukáš si jdou zaplavat. Koupe se tu i jeden Gruzínec. Ukazuje nám, jak se dá přeplavat řeka. Proud je celkem silný, i na naše kluky. „Jděte se koupat tam,“ ukazuje proti proudu řeky, „tam je bazén, teplá voda.“ „Tak tam půjdeme!“ Rozhodujeme se jednoznačně. Trocha hygieny po čase neuškodí. O tom, že tu někde mají být termální lázně, se vstupem za 1 lari jsme už četli na netu. Vydáváme se tam. Respektive já a Majka obcházíme vše přes most dokolečka, Ondra a Lukáš to prý přebrodí. Martin je celý den grogy a stále leží pod stromy ve stínu, ani koupat se mu s námi nechce.
Už jsme s Majkou dávno na druhé straně a díváme se po klucích. Ty jsou ale ještě na protějším břehu. Tak nic, ještě jim to bude trvat asi dlouho, než najdou vhodné místo pro přeplavání. Jdeme po silnici. Ačkoliv je po páté večer, je stále pařák. Kde může být ten bazén. Prý tam vyvěrá horká voda. Přicházíme k sérii domků, zásobníků na vodu a potrubí. Je to široko daleko jediné obydlí. Z velké cisterny trčí trubka a z ní šplíchá voda do rozblácené kaluže. Působí to tu jak exkurze v teplárně. „To je ta vířivá koupel?“ Ironizuji situaci. Scházíme dolů od silnice. Stojí tu nějaká provizorní vrátnice, jakýsi vybydlený domek a větší garáž krytá vlnitým plechem. U brány stojí muž. „Prý je tu bazén, teplá voda, je to možné vidět?“ Kýve, že ano. Nakukujeme do garáže. Fakt jo. Bazén tak 3x5m, víc asi ne, a v něm se rochní dvě tlusťošky v tričku a nějací hoši. „Kolik to stojí?“ „Jeden lari.“ Jdeme do toho. Vrátný mě nechává převléknout do plavek u něho ve vrátnici. Má tam jen stole a postel s dekou. Zdá se, že u i nocuje.
Voda je na první pocit příjemně teplá, ale po chvíli si uvědomuji, jak se mi špatně dýchá a jak mi buší srdce. Je to pěkná zátěž na kardiovaskulární aparát.
Tlusté Gruzínky vylézají ven, ale přichází grupa mladíků, což značně ruší příjemný zážitek z koupele. Ondra s Lukášem přichází asi za deset minut. Gruzínští hoši se před námi předvádějí. Zdá se, že mají popito. Mají tendenci konverzovat, ale rusky neumí. Jen jeden trochu mluví anglicky. Pouštějí se i do Ondry a Lukáše a lákají je do nějaké sázky a taky do koupele v řece. Kluci to rozumně odmítají. Balíme se po dvaceti minutách koupele. Člověk má toho v tom vedru taky dost. Vracíme se všichni po silnici. Dva gruzínští hoši plavou řekou za námi. Snad si nevšimnou našich stanů. Jestli na něco nemáme chuť, tak je to grupa ožralé domorodé mládeže.
Martin stále leží. Nemáme už vodu na pití. Ondrovi ani Lukášovi se nechce a dnes mají krédo, že nejsou gentlemani. Jdu pro vodu ke vstupní recepci do skalního města tedy já s Majkou. Cestou potkáváme bílou Ladu plnou ožralých mladíků. Míří směrem k naším stanům. Snad je hoši zvládnou.
Vracíme se asi po dvaceti minutách s naplněnými láhvemi. Pod stromem sedí Lukáš, Ondra a asi šest dalších mladíků, těch co nás otravovali už v bazénu. Naši kluci jsou evidentně znuděni a neví, jak se nezvané návštěvy zbavit. Desinfikuji vodu a ošetřuji Majce rozkopnutý palec, úraz, který si přivodila v tom rozčilení, když tu grupu viděla. Gruzínci po nás chtějí, abychom si přisedli. Nabízí pivo a vodku. Kluci ukazují, že taky nic nechtějí. Ondra posunky ukazuje na velkou roli toaleťáku a naznačuje, že mu od žaludku taky není dobře. „Jak se jich zbavíme?“ „Zkusíme to zahrát na Martina, třeba jim to dojde.“ Martinovi stále není dobře a jen leží pod stromem. Hlasité výpady gruzínských mladíků tlumíme výrazným „pssst“ a ukazujeme, že Martin je nemocný. Když se jeden ožrala začíná na mě lepit, prudce vstávám. Druhý se za něj omlouvá. Asi po pěti minutách našeho stálého „pssst“ se gruzínská omladina balí. Někomu to asi došlo, ale trvalo jim to. Už jsme se báli, že tu zatmí.
Je po sedmé. Slunce už tolik nepálí. Necháváme Martina spát a vyrážíme na kopec nad námi. Cestička nahoru nevede. Jen na první předvrchol jsem nasbírala na ponožky veškerý plevel. Stmívá se. Na prvním předvrcholu to balím, fotit se už moc nedá a cesta dolů bude krutá. Dělám si posledních pár fotek a po vyjeté cestě pro džípy, na kterou jsem narazila, to spouštím dolů. Dole uklízím neuvěřitelný nepořádek v našem stanu, umývám nádobí po večeři. Už za tmy Lukáš píše SMS, že cesta dolů je strašná, že to bude trvat. Přichází o půl dvanácté. Martin se budí. Průjem dělá svoje. Jde si pro čisté spodní prádlo a bere si ode mě vložku. Zdá se, že je to mezi naším panstvem nejžádanější artikl. Před půlnocí jdeme spát.
pokračování...
domů...
