Bakuriani
další fotky...
Boržomi
další fotky...
Akhaltsikhe
další fotky...
Vardzia
další fotky...
nahoru
Bakuriani
Boržomi
Akhaltsikhe
Vardzia
Nemůžu usnout. Je mi zvláštní zima a přitom cítím, že celá hořím. Asi mám horečku. Po hmatu hledám mezi svými věcmi Brufen a vodu. Asi jsem potom usnula, protože kolem druhé hodiny se budím tím, že jsem se celá zpotila. Svlékám mokré tričko a nechávám na sobě jen flanelovou košili. Už mi není ani zima, ale spím dál dost špatně. Slyším, že v noci furt kluci ve vedlejším stanu šramotí.
Vstáváme společně až v osm hodin. Ondrovi je špatně, má průjem, prý úplně vodnatý a v noci byl asi dvanáctkrát na velké. Já se taky zrovna necítím a Majka udává totéž. I Martin dnes není ve své kůži. Že by včerejší večeře nebo doznívání přežírací party u Karanadzových? Jen Lukáš, co se včera vyzvracel, je v pohodě.
Sbalit věci trvá asi hodinu a vyrážíme zpět do města. Další stopování směrem na Akhalk’alak’i považujeme již jednotně za zcela marné. Chvílemi poprchává, ale zase přestává. Musíme z města sehnat maršrutku do Boržomi. Vlak bychom ani nestihli, nehledě k tomu, že kukuška zastavuje v každé díře a do Boržomi jede děsně dlouho.
V půli cesty zpět do centra se zastavujeme kvůli Ondrovi. U malého parčíku s bustou Stalina ho vybavujeme toaletním papírem, protože jeho mu došel v noci. Po ukončení potřeby navštěvuje nedalekou lékárnu. Čekáme, co si přinesl za medikamenty, ale šel si jen koupit dámské hygienické vložky. S Majkou to komentujeme, že to nemusel kupovat, že jsme ho obě mohli dostatečně vybavit.
Na автостанции před hospůdkou je připravená jen jedna maršrutka mířící do Tbilisi. „Куда идёте?“ Ptá se obtloustlý muž. „В Боржоми.“ „Přijďte v deset hodin, ale nevím, jestli bude dost místa, když tak vás vezmu já v jedenáct.“
Čekáme na plastové lavičce. Je deset pryč, ale nelámeme si tím hlavu. Deset minut sem, deset minut tam, to tady v Gruzii nehraje nejmenší roli. Překvapivě v 10,15 hodin na nás haleká ten chlápek. „Maršrutka!“ Ze zadní strany automobilu tlačíme batohy pod zadní sedadla do nehorázné špíny. To už nás taky nevzrušuje. Nasedáme. Chce se mi spát, ale spánek je nemožný. Opěradlo sedadla končí v půli zad a auto se v četných zatáčkách naklání tu doprava, tu doleva. Projíždíme serpentinami hornatou oblastí, přes malebné vesničky.
Krátce před jedenáctou zatavujeme v Boržomi na autobusovém nádraží. „Куда идёте?“ ozývá se z davu prakticky hned po výstupu. Vytahujeme mapu, protože jméno „Akhaltsikhe“ jsme nikdo nedokázali v hlavě udržet. „Tak to musíte jít tam, od tam pojede maršrutka,“ ukazuje muž přes křižovatku poté, co přelouskáme název cílového města.
Ondra má problém s příjmem potravy a jde shánět banány. Ovoce a zeleniny je tu hafo, ale banány jsme naposledy viděli v Tbilisi.
Asi za čtvrt hodiny přijíždí rozvrzaná maršrutka. Batohy nám vytahují na střechu, kde už se veze spousta harampádí, kabelí a pytlů. Skládáme se dozadu a vyrážíme.
Silnice je nerovná, v rigolech skáčeme nahoru a dolů, padáme na strany vždy, když se řidič vyhýbá nejhorším dírám ve vozovce. Zkouším o něco opřít hlavu, abych si odpočinula, ale je to marný boj. Počítám minuty a odhaduji dobu příjezdu. Do Boržomi jsme jeli za 2 lari půl hodiny, teď je to trochu delší, jedeme za tři lari, tak do hodiny bychom tam mohli být.
Krajina je kolem krásná, pastviny, vesničky, rozbořené pevnosti svědčící o dávné historii oblasti.
Krátce po poledni zastavujeme na autobusovém seřadišti v Akhaltsikhe. Ptáme se po maršrutce směrem na Aspindzu. To je další městečko na cestě do Vardzie, našeho cíle. Jedna prý ujela a další pojede až ve čtyři odpoledne. Taxikář nám slibuje, že nás tam odveze za 50 lari. Ani náhodou. Maršrutka prý bude stát tak tři lari. Slevuje na čtyřicet, ale ani tak nesouhlasíme. Jen tak ze zvyku zkoušíme navrhnout dvacet, ale na to vrtí hlavou.
Stahujeme se do parčíku naproti autobusáku, abychom nebyli centrem pozornosti. Usedáme na lavičku. Někteří vyrážejí do obchůdků a jiní hledat záchod. Během chvilky jsme obklopeni dětmi. Usedají za námi na lavičku, ačkoliv ostatní lavičky jsou volné. Koukají na nás. Na ruštinu nereagují. „Tak jim uděláme divadlo,“ prohlašuje Majka poté, co se rozhodla uvařit si polévku. Vytahuje plynovou bombu. Děti se přisouvají blíže a sledují montování plynového vařiče. Poté, co Majka dopíjí svou polévku, prohlašuji: „A teď jim udělám divadlo já!“ Vytahuji alumatku, roztahuji si ji na dlažbu u lavičky a ulehám. Zavírám oči a štěbetání a běhání dětí kolem mě už vůbec nevadí.
Ostatní se střídají ve vyhledávání místních veřejných WC a každý po návratu hlásí, kde objevil jaký a za kolik. Ondra se vrací s hláškou, že „nejhorší gruzínský záchod má svého šampióna“. Jiní tvrdí, že v boržomské turbáze byl horší. Já zastávám názor, že vede Kazbegi. Ten jsem si zkoušela i vyfotit, ale nevydržela jsem s dechem, než se mi nabije blesk.
Lukáš si jde pro ledňáka, tak ho využívám, aby mi koupil chlebovou placku a taky ledňáka. Zkouším svůj pocit únavy a nevolnosti zajíst.
Ve tři odpoledne vyráží Lukáš a Ondra koupit lístky. Jsou úspěšní, dokonce stojí jen 2,5 lari za osobu a za tu cenu jedeme až do Vardzie. O tři čtvrtě na čtyři se přesouváme na autobusové seřadiště. „Na Vardzii je tamhle ten bílý,“ navigují nás všichni místní. Tlačíme se k zadku automobilu s cílem vměstnat tam bágly na špinavou zem pod zadní sedadla, jak jsme si již zvykli. „Нет,“ vrtí hlavou řidič a chce, abychom si s veškerou bagáží nastoupili dovnitř do automobilu. První jde Majka, ale nedaří se jí dostat se s batohem na zádech do vozu. Uvízla ve vchodových dveřích. Couvá zpět, sundává bágl a v uličce mezi cestující se ho snaží protlačit dál. Já pokládám batoh na zadní sedadlo, čímž zabírám ještě jedno místo, ale víc s tím nenadělám. Na další dvě sedadla kupíme zbytek zavazadel a usedáme. Několik lidí stojí, jen občas se na nás zkoumavě podívají, ale nikdo proti bagáži na sedadlech neprotestuje.
Vyjíždíme deset minut před čtvrtou. Silnice v prvních kilometrech obsahuje zbytky asfaltu. Ty jsou rozeznatelné při pohledu z okénka, ale rozhodně nejsou cítit pod koly. Jedeme po hliněné cestě, kterou co chvíli střídá štěrk. Nárazy, výskoky, kymácení se – tak to už známe. Dopředná rychlost se pohybuje kolem 20-40 km/h, víc ne. Krajina kolem nás pluje, kulaté vršky, pokryté pastvinami a ojedinělými listnatým stromy, stáda pasoucího se dobytku. Krávy vylézají i na skály nad řeku. Míjíme zbytky starodávného opevnění. Postupně vršky kolem nás rostou, údolí s řekou se vedle silnice prohlubuje. Místy se silnice jen těsně dotýká kraje propasti. Občas zastavíme ve vesničce a někdo vystoupí či nastoupí.
Krátce před šestou večer míjíme po pravé straně skálu s řadou vyhloubených otvorů. Skalní město Vardzia. Nádhera, která bere dech. Skála hraje stíny v zapadajícím slunci. Míjíme starý rozbořený most a po novém projíždíme na druhou stranu řeky. Autobus zabočuje jakoby zpět a veze nás dalších 50 metrů až ke vstupní recepci do skalního města.
Hubený muž s knírkem na parkovišti se hned ptá, odkud jsme a kam jedeme. „Češi? Jedni tu byli včera a dnes ráno odjeli... Do skalního města? Klidně, lístek stojí 6 lari.“ „A studentský?“ klade Majka otázku, která zdejšího výběrčího vstupného značně zarazila, jakoby se mu tato situace nikdy nepřihodila. „Studenti 3 lari,“ tápe v paměti a po chvíli přemýšlení pronáší: „Vy jste všichni studenti?“ „Ano,“ lžeme.
Domlouváme se, že dnes rozděláme stany a na skalní město vyrazíme zítra. „Jak chcete. Přijďte zítra. Otevíráme v deset ráno,“ nemá nic proti našemu rozhodnutí výběrčí a radí nám, kde postavit stany. Sice slibuje (či vyhrožuje), že přijde navázat družbu, ale uvidíme.
Za mostem zabočujeme na louku za skálou. Přístup sem není úplně jednoduchý, takže ubytování bude doufejme celkem bezpečné, alespoň proti podnapilým místním. Stavíme stany. Světla ubývá rychle. Srpek měsíce se též po tmavém nebi posouvá a mizí za horami. Kolem desáté večer v absolutní tmě jdeme spát.