Vesnice Tba
Jeskyně pravěkého člověka
U řeky nedaleko vesnice Tba
Nádraží ve vesnici Tba
Jízda úzkokolejkou zvanou Kukuška
Večer v Bakuriani
V noci je celkem teplo, ačkoliv nás všichni varovali, že будет холодно. Musím vyhodit aspoň ruku a nohu ze spacáku, abych se tak nepotila.
Vylézám v šest ráno. Venku nikdo není, všichni dospávají včerejší pařbu. Já musím na malou a divím se, že jsem po takovém množství melounu vydržela od noci tak dlouho. Opět ulehám a krátce usínám. Od půl sedmé jsou slyšet hlasy, naši hostitelé se probudili. Kolem osmé už slyším, že kluci nespí a řeší, jestli Lukáš v noci zvracel před stan nebo ne. Lukáš to popírá.
Vstáváme. Přichází bohatý soused od naproti a zve nás na kafe. „Ne, děkujeme, chceme jít na skály u kláštera.“ Dozvěděli jsme se včera z družného hovoru, že za Daba Monastýrem jsou ve skalách jeskyně, které obýval pravěký člověk.. „Дорога трудная, нужно ботинки как она,“ ukazuje soused na mě, protože jediná mám botasky, zatímco ostatní jsou v sandálech. „Popijeme kafe, je to jen pět minut a půjdete odpoledne“. Známe místních pět minut a trváme na tom, že jdeme teď a ptáme se na cestu, zda je možné jít zkratkou za vesnicí. „Да,можно.“ Vydáváme se cestičkou za chalupou, překračujeme trať úzkokolejky a spouštíme se pěšinou dolů. Přicházíme na velkou cestu, jsme ztraceni a nevíme jak dál. Raději to míříme na vesnici. Z vesnice cestu známe. Na rozcestí potkáváme bohatého souseda a Mišku. „Мишка пойдёт с вами!“
Vyrážíme. V družném hovoru mezi sebou jsme u monastýru za chvíli. Stezka opravdu pokračuje za kostelíkem dál, vede nad strží pod skalami a po několika desítkách metrů se stáčí nahoru do skal. Suchá hlína podkluzuje a záchytných bodů ve formě kamenů a rostlinstva je málo. Miško má kopačky a klouže mu to dost. Při jeho lehce podsadité postavě se při šplhání do kopce pěkně zadýchá.
Přicházíme k jeskyni vytesané do skály. Míško nám ukazuje, že se dá průlezy ve stropě prolézt dál do vyšších komnat obydlí pravěkého člověka. Bere nás i dál sotva zřetelnou stezkou k dalším jeskyním. Vyžíváme se v jeskynních zákoutích a kocháme se výhledem do krajiny přes křovinný porost. Z vesnice sem určitě vidět není.
Vracíme se zpět. Ručkování po stezce fotograficky dokumentuji. Všichni osandálovaní mají nohy od prachu a hlíny a umývají se u pramene za monastýrem.
Kolem půl jedenácté se vydáváme zpět nahoru do vesnice. Miško nás vede zkratkou kolem oploceného políčka a aleje z lískových ořechů. Sám si jeden utrhl a zuby rozlouskl jak Marfuša z Mrazíka. Ptáme se ho, jestli pohádku Mrazík zná, ale název ani hlavní hrdinové v ně neevokují žádnou vzpomínku. Stoupáme podél lesíku dál a jdeme kousek po kolejích kukušky. Vyšlapanou cestičkou stoupáme kousek vzhůru a přelézáme dřevěný plot. Objevujeme se na dvorku u Karanadzových přímo u kadibudky. Balíme stany a formujeme bágle do pohotovostních stavů. Je jedenáct hodin.
Vedle sousedky nás zvou na kafe. „Bohužel nemáme čas, chceme jít k řece a kolem jedné hodiny odpoledne nám jede kukuška do Bakuriani,“ omlouváme se. Doktor, který nám včera sliboval, jak nás vezme na řeku, se unaveně motá na verandě. Vyrážíme tedy sami.
Překračujeme trať. V magazinu mají akorát sušenky a i Ondra, který celou dobu nemluví o ničem jiném, než že má hlad, nic nekupuje. Prodavač ve stánku není, ale přibíhá tam malý chlapec. „Chléb?“ snaží se Ondra rusky, ale místní omladina evidentně rusky neumí. Vydáváme se cestou dál a na rozcestích se dáváme intuitivně. Až u poslední zahrady nám jeden místní náš správný směr potvrzují. Jdeme stále po horizontále širokou lesní cestou v jehličnatém lese. Dole kdesi pod námi v hloubce hučí řeka. Po půl hodině přicházíme na místo, kde se z hlavní cesty odbočuje lesní chodníček směrem dolů. Jdeme tam. Už moc času není. Asi za čtvrt hodiny jsme u horské říčky s příjemně chladnou vodou. Koupou se tu dva malí chlapečci s maminkou. Ondra leze do vody prakticky celý, my sundáváme jen boty. Ve vedru je i to příjemné.
Ve 12 hodin se vydáváme zpět. Na dvorku našich hostitelů jsme za tři čtvrtě hodiny. „Pojďte na verandu, sedneme si, dáme kávu,“ láká nás Elison k sousedům vedle. „У нас нет время, кукушка поедет.“ „Máte ještě hodinu čas, pojede to až ve 14,30.“ Moc se nám to nezdá, že by 20 km z Bakuriani vlak jel víc jak hodinu. „Мы не знаем, когда поедет.“ „Но мы знаем, у вас свободное время.“ „И где вокзал?“ Ptáme se, abychom měli přehled, jak je to daleko. „Víc jak půl hodiny.“ Dělá se nám tma před očima. To nemůžeme stihnout. „Но здесь остановка, не далёко, půjdeme vás doprovodit, nebojte se,“ uklidňuje nás Elison. Odmítnout se tedy nedá a musíme věřit, že to vážně vědí. Jdeme na kafe. Dostáváme malý šálek turecké přeslazené kávy a oplatek. „Болит голова?“ Ptají se zúčastněně. „Nás taky bolí, ale to je normální. Neměli bychom tolik pít, ale na vesnici takto pijeme každý den. Všichni takto pijí. To víte, práce není, tak všichni aspoň pijí.“
Po čtvrt hodině už slyšíme houkat vlak. Je přesně 13 hodin a Bačo nás pobízí k odchodu. Přeskakujeme plot a po kolejích šlapeme směrem k zastávce. Malá budova, která působí dojmem antické památky, co překonala nájezd Hunů, je zdejší остановка. Postupně přichází i další lidé a pokojně čekají. Čas od času slyšíme houkat vlak. Asi opravdu přijede.
„Už je tady,“ hlásí čtvrt hodiny před druhou Elison a libá se s námi na rozloučenou. „Kdy zase přijedete?“ Krčíme rameny. „Ve středu musíme být v Batumi a potom jedeme domů.“ Je jasné, že už nepřijedeme. „Мне жалко, что вы уходите,“ opakuje stále a má téměř slzy v očích. Z vlaku vystupuje řada lidí, podávají si na nástupiště zavazadla i malé děti, pomáhají ve vystupování starým babičkám, které něco na poděkování drkotají v gruzínštině. Nastupujeme do vagonu. Místa na sezení je spousty. Rozjíždíme se a naposledy Karanadzovým máváme: „До свидания!“
Vlak jede pomalu a kolébá se ze strany na stranu. Spáry vagonu u toho vržou do rytmu. Železnice se kroutí lesem a vlak se prodírá porostem. Děti vystrkují ruce z okna a nechávají se šlehat od větví. Jedeme tak maximálně 20 km/h a co chvíli zastavujeme v nějaké vesničce. Přichází průvodčí a platíme 2 lari za všechny.
Krátce po třetí zastavujeme v Bakuriani. Je to díra světa. Po hliněné ulici, asi jediné v celém Bakuriani, procházím městečkem. Hledáme restauraci. Od rána jsme moc nejedli. Přicházíme k hliněnému placu s nápisem Автостанция. Stojí tu jedna opuštěná bílá maršrutka a dvě auta. Rýpáme si do Ondry, který trval na tom, že Bakuriani je podle mapy velké město a něco na Aspindzu určitě pojede. Vracíme mu jeho včerejší hlášky, že někdo, kdo má babičku v Bakuriani, se přece bude po silnici vracet do Akhalk’alak’i.
Zapadáme do jediné malé hospůdky a usedáme k jednomu ze tří stolků. Mladá servírka u pultu na nás kouká. Aha, budeme si asi muset jít objednat jídlo k pultu. „Co máte? Máte nějaké jídlo?“ „Šašlik, khinkali, ...“ Výběr nic moc a ceny evidentně neposkvrněné konkurenčním bojem. Ondra s Lukášem si dávají šašlik, my jdeme raději do khinkali, na tom se snad nedá nic zkazit. Kluci dostávají kusy masa i s kostí a moc jim to nejede. Dojídáme a ptáme se na cestu na Akhalk’alak’i. Stará babča, která přichází, vysvětluje, kde je silnice vedoucí do onoho města, ale udává, že nic nepojede. Ptáme se venku taxikáře, jestli by nás nehodil na výpadovku. Nechce se mu, prý je to tam rozbité. Jdeme pěšky.
Je pod mrakem. Lidé se na nás koukají a všichni jsou přesvědčeni, že do Akhalk’alak’i chceme dojít pěšky, protože tam nic nejede. „Это далёко,“ slyšíme ze všech stran. Aut moc nejezdí. Většinou jezdí džípy očíslované nějakým kódem vylepeným na pravém horním roku předního skla. Všechny ale jezdí opačným směrem. Naším směrem projede jednou za čas nějaký přeplněný žigulík nebo auto signalizuje, že jede jen kousek.
Přicházíme na rozcestí. Na křižovatce stojí dvě ženy. „Куда на Akhalk’alak’i?“ Ukazují směr, „ ale je daleko,“ dodávají. „Chceme si stopnout nějaké auto.“ S vážnou tváří krčí rameny. „Stojíme tu od rána a snažíme se něco také stopnout, ale nic tam nejede.“ Jdeme kousek dál za křižovatku a u silnice shazujeme bágly. Je šest hodin večer. Provoz na komunikaci se rovná nule. Jen opačným směrem stále jezdí ty očíslované džípy a svážení dolů chlapy ve vestách s odrazovými pruhy. „Asi se tam něco staví,“ meditujeme. Sedíme asi deset minut. Projíždí velké auto. Majka vstává a stopuje. Řidič signalizuje, že nic. Vidíme, že má dodávku plnou nějakých přepravek. „Budeme se ve stopování střídat,“ navrhuje Majka. „Klidně,“ odpovídá Lukáš, myslím, že jsi dnes byla stejně poslední, kdo mávl rukou.“
Sedíme dalších deset minut. Je chladno. Začíná pršet. Déšť sílí. Nad námi je černý mrak. Vytahujeme pláštěnky a stopování vzdáváme. Jdeme najít místo na stanování. Zacházíme do poměrně zapadlého koutku louky za křižovatkou, schovaní mezi keři tak, aby nás nikdo neviděl. Akorát rozděláváme stany, když kolem projede po louce Landcruiser. Jezdí tam a zpět a dokola. Řidič nás ale vůbec nesleduje a hypnotizuje stav terénu před sebou. Vypadá spíš, že zkouší, co jeho terénní džíp umí. Chvíli ho pozorujeme a přemítáme, jestli se máme zkusit přemístit jinam nebo ne. Zůstáváme tu. Už z toho důvodu, že déšť sílí a je nutné stavění stanů urychlit. Jak na potvoru Ondrův stan klade rychlému stavění překážky hlavně kvůli tomu, že jedna z tyček je zlomená a jen zpevněná kobercovou páskou. Konečně zapadáme do stanů.
Asi po hodině ustává déšť. Vylézáme. Je chladno. V dálce za horami zapadá slunce. Majka řeší, jestli bude zvracet nebo ne. Ondrovi není dobře už od rána (ale má k tomu po minulé noci více důvodů). Ochlazuje se a je zataženo, ale neprší. Ondra si šel lehnout, už ani nestojí o to, abychom mu popřáli k dnešním jeho narozeninám.
Sbíráme dřevo nahrnuté v kupičkách na louce a rozděláváme oheň. Nikdo z nás není tábornický odborník, ale daří se to. Ohříváme se a opékáme zbytky gruzínského chleba.
Kolem desáté v noci oheň dohořívá a my jdeme spát.