Boržomi, ráno v turbáze
Boržomi, čerpání minerální vody
Boržomi, hledání kukušky
Cesta ke klášteru Daba po kolejích kukušky
Klášter Daba
Cesta do vesnice Tba
Večer u Karanadzových
Od časného rána a možná ještě v noci chodí kolem chatky sem a tam lidé. Díky nepřítomnosti skla ve dveřích vše působí jakoby byl někdo uvnitř. Stále se budím. Hraje veřejný rozhlas. Vstávám v osm hodin. Je celkem chladno. Dopisuji deník. V devět budím ostatní. Kluci pomalu vstávají a v místní jídelně si objednávají kačapuri. Dnešním cílem je úzkorozchodnou tratí se dostat do Bakuriani a poté do Akhalk’alak’i.
Vracíme klíčky a bábušky na recepci se ptám na „специальный поезд, у которого железная дорога более узкая чем нормально“. Hubená blondýna okamžitě chápe, co se snažím lámanou ruštinou vyjádřit a odpovídá: „Да, Kukuška, do Bakuriani“ a píše mi gruzínským písmem všechny informace: „Dole ve městě ukažte toto kterémukoliv Gruzínci, on vám poradí.“
Z turbázy vyrážíme o půl jedenácté. Jdeme se podívat na ruské kolo zblízka. Je blíž než jsme čekali, ale menší než jsme čekali. Bohužel stojí. Včera večer určitě jelo. „A co jet dolů lanovkou?“ navrhuje Ondra z lenosti. Kabinka lanovky je nahoře a několik mladíků uvnitř leští madla. Jinak nikdo nikde. Jdeme pěšky. V serpentinách identifikuji úseky původního asfaltového povrchu.
Brána dole v parku je zavřená, ale strážící policisté pouštějí lidi v obou směrech. Procházíme městečkem. Na druhé straně říčky se má prý čepovat minerální voda. „Jdeme do toho!“ Pozorujeme řady místních táhnoucí se s plnými demižony a správně identifikujeme zdroj. Silnička na druhém břehu říčky se zužuje a končí u polorozbořeného domku, který dle zápachu slouží již jen jako veřejné WC. Dál pokračuje hliněná cestička dál do kovové klece nad říčkou. Z kohoutku teče minerální pramen. Davy lidí s butylkami a demižony stojí frontu. Sundáváme bágle ještě u silnice a ve trojici se vydáváme s našimi butylkami. Je to boj. Při čerpání funguje mafie. Někteří jedinci stále stojí v kovové kleci a čepují vybraným lidem, kteří jím butylky podávají přes mřížoví. Řada lidí předbíhá. Po dvaceti minutách stání se před nás cpe děda. „Fronta je za námi, dědo,“ zastavujeme mu cestu na naší úrovni. „Všichni stojí frontu!“ „Ale já jen jednu butylku...,“ brání se nerudně děda. „My taky jen jednu butylku,“ oponuji. „Ale mě je 81!“ „Tak to stejně nemáte nic jiného dnes na práci, ... у вас время целий день, у нас нет время!“ „Ты Немка?“ táže se, jako kdybych byla Gestapo. Po vzoru kluků odpovídám v recesi: „Нет, Американци.“ Pouštíme dědu před sebe, nemá to cenu. Děda je naštvaný a vpředu si na nás stěžuje. Slyšíme, jak všem vypráví, že Американци нет время.
Kluci navrhují, že zakřičí „Allah akbar!“ a že všichni utečou. Já navrhuji, že si skočíme pro bágle , otočíme se jednou vpravo a jednou vlevo a bude kolem míto. Postupně se pracně probojováváme dopředu. Tlačím se s PET láhví k výpusti. „Откуда вы?“ ptá se někdo z davu. „Они из USA,“ chlubí se někdo znalostí. „Нет, мы из Чехии,“ přiznáváme se a kupodivu to má za následek, že nás pouštějí před sebe. Po půhodinovém boji se nám tak daří naplnit našich pět PET lahví.
Je půl druhé. Jdeme dál. Zastavuje u nás prázdná maršrutka a řidič se ptá, kam chceme. Dávám mu přečíst papírek z turbázy. „V Bakuriani? Из автовокзала. Já vás tam hodím.“ „To je dobrý, půjdeme pěšky,“ odmítáme, protože autobusové nádraží zrovna nezní jako odjezdová stanice Kukušky. Ptáme se pro jistotu ještě prodavačky u stánku. „Kukuška? Musíte jít na opačnou stranu, podél železnice, tam bude nádraží.“
Vydáváme se určeným směrem vedlejší ulicí. V nedalekém hotýlku umějí anglicky. „Musíte jít po kolejích, tam bude nádraží. Asi tak 15 minut chůze“. Přesouváme se na koleje a skáčeme přes pražce. Asi po dvaceti minutách přicházíme na nádraží. Nádražní budova je zchátralá betonová stavba ve stylu reálného socialismu. V hlavní obrovské hale je řada dřevěných lavic. Sedí tu grupa mladíků, jinak nikdo. Na zdi visí obraz Stalina a vedle něj hodiny, které se zastavily na čase za 12 minut 12 hodin. Jakýsi zvláštní symbol zastaveného času.
„Kdy pojede vlak?“ ptáme se v kukani, která vypadá jak prodejna lístků. „V jednu. A lístky se prodávají uvnitř,“ sděluje bábuška přímo a odmítá se s námi dál bavit. Jsou tři čtvrtě na jednu a pomalu se začínají scházet ojedinělí zájemci o vlak. Minula jedna hodina. Čekáme. Ostatní prospektivní spolucestující se někam vytratili. Zůstali jsme v obrovské čekárně sami. Je půl druhé a jdeme se opět zeptat do kukaně. „No, jestli nepřijel vlak v jednu, tak už dnes nepřijede,“ lakonicky na náš dotaz odpovídá bábuška, „pojede zítra o půl sedmé. Nebo jeďte maršrutkou.“
Vycházíme ven ze stínu prázdné haly do žáru odpoledního gruzínského slunce. Stojíme u silnice, ale nic nejede. „Vedle stojí taxíky,“ ukazuje nám jeden gruzínský tatík. „Mělo by to být na Daba monastýr tak 10-15 lari,“ odpovídá nám, když se ptáme na místní cenové dopravní poměry. Kluci jdou sehnat taxík. Jsou zpět během 5 minut, s taxíkem ve formě rezavého bílého žigulíka a s čerstvě koupeným šestikilovým melounem (tedy sazamtro v gruzínštině) za 1,5 lari. Mladý řidič je profík a dostává všech 5 báglů do zavazadlového prostoru ruského bouráku. Projíždíme kolem závodu, kde se stáčí minerální voda Borjomi do láhví.
Asi za dvacet minut nám zastavuje ve vesničce. Sám se ptá místních lidí stojících pod jakousi boudou. Kývají a ukazují na cestičku podél železnice Kukuška. Podle rady se vydáváme cestou. Cesta po chvíli zabočuje doprava a po 300 metrech stoupání přicházíme ke kostelíku.
Na lavičce se místní rodinka živí melounem a dělají si piknik. Fotíme si starý zapadlý kostelík, který se honosí hrdým názvem „opatství Daba“. Vnitřek s hliněnou podlahou je osvětlen jen světlem vnikající vstupními otvory bez dveří a ojedinělými malými svíčky. Podél stěn jsou umístěny větvičky a dopisy, obrázky svatých, vše pokryté vrstvou prachu a špíny.
Dáváme se do řeči s mamkou gruzínské rodinky. Jmenuje se Elison Karanadze, je jí 35 let, pochází z Tbilisi a je tu s manželem jménem Bačo, jedenáctiletou dcerou a osmiletým synem na chatě ve vesnici D‘ba. Zve nás na návštěvu a zdá se, že to myslí zcela vážně a tou myšlenkou je nadšena. „Takový malý domek, dřevěný domeček, přijďte,“ opakuje stále. „Je možné u vás ve vesnici postavit stany?“ „U nás velký dvorek, tam можно поставить палатки“. Rodinka míří domů, zvedají se, srdečně se s námi loučí a velkoryse nám nechává sáček jablek a víc jak polovinu svého melounu. „My už to nesníme a domů to zpět nepotáhneme!“
Sedíme ve stínu skály a živíme se. Ondra si vaří „rychlou večeři“ ze sáčku, dojídáme darovaný meloun a konzumujeme i náš. Koneckonců, kdo se má s šestikilovým mackem tahat. Moc se nám vstávat nechce, ale jdeme to zariskovat a najít vesnici a v ní rodinu.
Stoupáme po lesní cestě plné klestí vzhůru. „Kdo to vymyslel stavět vesnici na kopci?“ komentujeme naši těžko překonatelnou lenost chodit pěšky. Cestou se ale obohacujeme o krásné výhledy do údolí se silnicí, řekou a vesnicí pod námi. Konečně prudké stoupání končí a ocitáme se na louce. Po ní už jen lehce stoupáme dál a míříme doleva k imaginárnímu vrcholu stoupání.
Před námi se náhle rozprostírá zapadlá vesnička. Domky jsou rozeseté na protějším svahu. Usedáme na louku. Nikam se nám chodit nechce. Domků je tu hodně, to se bude špatně hledat, snad je to aspoň správná vesnice. „Mohli bychom vyslat zvěda,“ navrhuje Lukáš, který nejvíce potencuje davovou línou náladu. Dobrovolně se hlásím já a přidává se Martin, ostatní ulehají na sluníčku na louku. Vydáváme se bez báglů ve dvojici vozovou cestou procházející skrz dědinu. Obcházíme několik kvikajících, volně pobíhajících prasat. Stoupáme hliněnou nerovnou cestou vzhůru. „Как называется ?та деревьня?“ ptám se asi dvacetiletého hocha líně sedícího pod stromem. „D‘ba“. Takže jsme tu správně. „И Каранадзе семью знаешь?“ Vrtí hlavou, že ne. Jdeme dál, každého zdravíme a ptáme se. Nikdo neví, jméno „Karanadze“ jim nic neříká. Až jeden po chvíli přemyšlení nazná, že asi ví. „To musíte nahoru, kolem nádraží, doleva, je to asi jeden kilometr.“
S pocitem úspěchu se vracíme zpět dolů pro bágle a pro ostatní lenochy. „Bydlí někde na konci dědiny, jdeme je hledat.“ „Já myslel, že už jste nám objednali kačapuri,“ leží Lukáš dál líně na zelené travičce. Je půl sedmé večer. Už není taková výheň. Vydáváme se vzhůru. Nahoře ve vesnici na rozcestí se opět ptáme na „Karanadze“. Tentokrát celkem přesvědčivě nás odesílají dál doleva. Překračujeme úzkokolejku. Na dalším rozcestí se ptáme dětí. Ty ale rusky neumějí a nic nevědí. Jdeme intuitivně opět doleva. Opět se u domku ptám „Karanadze?“ „Да, как стоит эта машина налево,“ ukazuje s jistotou muž na zaparkovaného bílého žigulíka si 100 metrů od nás. Jdeme k němu. Jako malý dřevěný domek je možné označit jen jeden. Jak se ale k němu do zahrady dostat, moc zřetelné není.
Tu z domku vybíhá Elison a s rozjařeným výrazem nám mává. „Вы приходили!“ Zdá se být naším příchodem nadšená. Vstupujeme za ní do zahrady. „Batohy si dejte na verandu a pojďte dolů, Bačo je tam s přáteli, jste zvaní ke stolu.“ Pod stromem, který je prý švýcarský ořech, je dřevěný stolek a kolem lavice s neopracovaných prken. Třeseme si pravicí a představujeme se všem přítomným. Kromě Bači je tu Miško, soused od naproti z velkého domu, dvě ženy od sousedů, děda (tedy otec Bači) a ještě možná další. Moc se v rodinných poměrech neorientujeme.
Z pětilitrového demižonu nám hned nalévají do skleniček domácí víno. Je sladké a celkem dobré. Všichni si připíjíme na shledání a seznámení.
„Nabídněte si,“ vybízí nás k ochutnání jídla ve velkém hrnci. Každý odstáváme vidličku a talířek. Hrnec s vařenými kousky kuřete a zeleninou mezi námi koluje. Miško přináší mísu švestek a broskví, krájená rajčata a okurky, rozdělávají se sladké trubičky, ke kuřeti si bereme z mísy kus chleba ze světlé mouky. Následuje mísa s kusy melounu. Přinášíme do banku fernet, místní zase rozdělávají skotskou whisky Made in Georgia.
Postupně se smráká. Bačo s dalším mužem uvádí do chodu provizorní osvětlení. V PET láhvi je zasazená žárovka a izolepou oblepené dráty vedou podél stromu ke zdroji elektrické energie. „On je lékař,“ ukazují na muže montující svítidlo, „ale živí se elektřinou“. Chirurg, již značně pod vlivem alkoholu, vysvětluje jednoduchou logiku. Jako chirurg v tbiliské nemocnici má 70 lari na měsíc, jako elektropracovník u britské firmy má 1100 lari na měsíc. Medicinu občas taky děla, ale jen jako „koníček“.
„Jak dlouho zůstanete?“ ptá se Elison. „To chcete už zítra odejít? A kdy se vrátíte?“ reaguje na naši odpověď. Vysvětlujeme naši časovou situaci a ptáme se na kukušku do Bakuriani a na spoj z Bakuraini směr Vardzie. „Z Bakurani nic nejede. Vše jede jen z Boržomi.“ „Možná bude lepší se kukuškou vrátit do Borjomi,“ promlouvám na Lukáše. Ondra je jako obvykle proti. Podle jeho mapy je Bakurani také „kolečko s tečkou“ jako Boržomi, tedy na zdejší poměry celkem velké město, silnice z něj vede, tak ať mu netvrdíme, že nic nejede, že určitě někdo pojede, například ten, kdo má babičku v Bakuriani a bude se večer vracet domů do Akhalk’alak‘i. Lukáše to vytáčí a chvíli se oba hádají, jestli někdo vůbec má babičku v Bakuriani a proč by jel velkým autem sám a podobně. Jsou jak malí kluci. Nakonec ale Ondrovi všichni ustupujeme s tím, že zkusíme dojet do Bakuriani a tam něco stopnout.
Bohatý soused od naproti mě nabízí, že můžeme spát v turbáze za jeho domem nebo v pokoji pro hosty v jeho domě. Láká mě stále na procházku, že mně vše ukáže. Hlavně mě chce ukázat své známé – mladé dívce z Tbilisi, která je u něho na návštěvě. „Ona by se tak chtěla družit, знаешь?“ Je celkem dotěrný a tak s Lukášem jdeme na malou procházku. „Nebojte se, jen 5 minut, jen se podíváte a půjdeme zpět,“ uklidňuje nás. Za přítmí vyrážíme. Potřásáme si pravicí s holkou asi tak šestnáctiletou, jmenuje se Nina a je ze setkání celá unešená. Absolvujeme prohlídku velkého domu. V pokoji pro hosty je lůžko tak pro dvě osoby, jeden gauč, televize, piáno, na podlaze koberec. Neustále se nás náš hostitel ptá, jestli se nám to líbí. Samozřejmě neustále přikyvujeme hlavou. Chceme se vracet. Soused nás vede dál. „Ещё турбазу вы невидели,“ zastavuje naše kroky vedoucí zpět k ostatním. Brankou přecházíme do areálu zdevastovaných polorozbořených chat. Všude chybí okenní tabule, dveře jsou vyvrácené. Z prasklin v asfaltové cestě vyrůstají vysoké stonky plevele a místy i keře. „Tady stával klub, diskotéka a tenisový kurt,“ ukazuje na popraskanou asfaltovou plochu. „Pak přišla válka a vše smetla. To bylo v 1992. Ale teď se vše normalizuje“. Tak tady bych nechtěla stavět stan. Není kde. Nehledě k tomu, že všude kolem jsou mraveniště a po všem lezou mravenci. A spát v chatce? Ani to si nedovedu představit. Je to humus. Některé chatky zdá se jsou obývané, vše ale působí, jako obydlené skvotery. Mladík z jedné z nich nás zdraví. „Česká republika? Znám. Byl jsem dlouho v Kutné Hoře a taky v Praze a Karlových Varech, tam se mi líbilo, ty vaše horké prameny, moc hezké, moc se mi tam líbilo. Dáte si kávu?“ „Ne, děkujeme,“ snažíme se zkrátit pobyt tady.
Stmívá se. Aktivní soused nás přes terén podobný bitevnímu poli táhne dál. „Tam je pension. Za komunistů to byla léčebna pro děti s astmatem, teď se tu rekreují i dospělí.“ Obcházíme zděnou třípatrovou budovu v neutěšeném stavu. Za budovou je roj dětí. Spousta kolotočů, houpaček, skluzavek, prolézaček. Dav lidí má hustotu jak v centru města v sobotu večer. Soused nás představuje nějaké své příbuzné, která se provdala do Norska. Vyměňujeme si pár vět v angličtině. Je to milé a nenucené. Vracíme se zpět. Dáváme na sobě znát, že už se nechceme nikde stavovat a chceme rovnou k našim přátelům. Vracíme se v přítmí. Cestou přes turbázu plácáme na nohách mravence, kteří přelézají při prosté chůzi z asfaltu na nás.
„To je tu krásně, že?“ ptá se řečnickou otázkou soused a my dáváme jím očekávanou kladnou odpověď „Да, очень красиво.“ „Чистый воздух,“ s nostalgií ukazuje kolem sebe. Opět tupě souhlasíme, ačkoliv celou dobu soused kouří jednu lacinou cigaretu za druhou a my se stále pohybujeme v dýmovém mraku. Vracíme se za úplné tmy. To je těch slibovaných 5 minut.
U stolu už rozsvítili světlo a kolem bzučí řada brouků a můr, které co chvíli spadnou do nějakého pokrmu. Přichází další chod – salám a chleba, další ovoce, rozlévá se „čača“ (vodka z hroznů). Opět se pronáší řada přípitků – „Na Gruzii!“, „Na přátelství!“. Kluci už jsou pěkně opilí, stejně jako naši gruzínští hostitelé. Ti nám zpívají hymnu Gruzie. Melodii pouštějí z mobilu a kusovitě doplňuji slova. Chtějí i po nás, ale nikdo moc zpívat nechce, tak se vymlouváme, že zpívat neumíme.
Před druhou v noci se po vzájemné dohodě usnášíme, že postavíme stany. Stavíme je před domkem na předním dvoře. Ve tmě není poznat, kam je přesně umisťujeme, až po zalezení zjišťujeme, že je všude pod námi jakési strniště a ostré klacíky. „To se uválí,“ kašleme na to. Ondra má dost a jde si lehnout. My ještě jdeme na kafe a čaj. Obojí je servírované do malých keramických šálečků a vše je děsně přeslazené. Elison se nás opakovaně ptá, jestli nechceme ještě cukr a my ji opakovaně ujišťujeme, že nechceme. Kolem druhé hodiny jdeme spát. Akorát přichází další soused a přináší 1,5 litrovku piva Kazbegi. To už odmítají i kluci. Uleháme do stanů a při usínání na fakírském loži stále vnímáme, že zahradní party ještě neskončila. Veselá hudba z magnetofonu a hlučná zábava je slyšet ještě i ve čtyři v noci.