Tbilisi, výhled od hotelu
Tbilisi, kostel u zastávky metra
Tbilisi, kostel -metekhi
Tbilisi, velký kostel
Boržomi, turbáza
Boržomi, lázně
Ráno vstávám kolem osmé. Po ranní hygieně jdeme s Majkou nakoupit si zeleninu na trh u stanice metra. Kupuji si rajčata za 0,8 lari za kilogram. Ve vedlejším supermarketu narážíme na sýr. To zase bude přežíračka. Když se vracíme kolem kostelíku, nedá nám to a jdeme se podívat dovnitř. Právě probíhá nějaký obřad, asi mše. Nenápadně si fotím strop kostelíka tím, že foťák se zapnutou autospouští pokládám na zem. Nikomu to zdá se nevadí.
Kluci se mezitím probudili. Společně se vydáváme do chrámu Metekhi, který stojí nedaleko od našeho hotelu. Obrovská socha zakladatele města sedícího na koni akorát hledí na Matku Gruzii na protějším kopci. Uvnitř kostela moc místa není, ale tísní se tu spousta lidu. Staré ženské stojí frontu na uzdravovací proceduru, kterou uděluje vousatý pop. Obézní žena nastavuje krk a pop tupým dlátkem píchá do jeho různých části. Žena má u toho výraz naprosté rozkoše. Poté vykasá sukni a nastavuje tlusté stehno s celulitidou. Kněz opět dlátkem píchá do tuku. Kolem se tísní další zájemci o podobnou proceduru. Pro ostatní věřící moc místa není.
Už po nás pár chlápků kouká a číhá, až vytáhneme foťáky. Tu radost jim neuděláme. Beztak to tu za focení ani nestojí.
„Zajdeme ještě k tomu velkýmu kostelu?“ ptá se Ondra a odkazuje na veliký chrám sv. Trojice, který jsme viděli od pevnosti. „Jasně.“ Jdeme k němu asi čtvrt hodiny. Minout se nedá. Už v ulicích občas vykoukne nad okolní zástavbou jeho kopule. Je to moderní chrám, postavený poměrně nedávno, obrovský, vysoký a uvnitř velmi střídmě zdobený.
Po krátké návštěvě se vracíme zpět. Cestou narážíme na pekárnu. Dělají se tu ve velké hliněné peci naše oblíbené placky. Chlapec dvěma tyčemi vytahuje křupavé chleby ze stěny pece podobně, jako se dělají čapati v Pákistánu.
V hotelu dobalujeme věci a přesně v pravé poledne opouštíme pokoj. Na recepci nám nechávají ještě na chvíli uložené batohy a my se vydáváme na oběd. V hospůdce, kde jsme byli první den ale uklízejí a hadicí šplíchají chodník před hospůdkou. Ani okolní hospůdky, kde to v noci žije, nejsou v provozu. S nepořízenou se vracíme zpět. Na Evropském náměstí pod hotelem nacházíme konečně otevřenou hospůdku. Jídelní lístek je jen v gruzínštině a servírka umí jen velmi špatně rusky. Neustále nám vnucuje šašlik a je z nás trochu nešťastná, protože se stále ptáme, co v kterém jídle je, jak je to veliké a kolik to stojí.
Po obědě se vracíme zpět na hotel, vyzvedáváme batohy a jdeme na metro. Vystupujeme po dvou zastavkách na stanici Rustaveli. Nedaleko odtud je totiž pošta a je nejvyšší čas poslat domů pohledy. V rámci ušetření dvaceti tetri za metro i našich sil, posíláme se všemi pohledy nahoru ze stanice jen Lukáše. Batohy shazujeme u jednoho sloupu ve stanici metra. Asi po pěti minutách přichází policista strážící zdejší prostory. Hází na nás přísný pohled a táže se: „Co tu děláte?“ „Čekáme na kamaráda, šel na poštu?“ slušně odpovídáme. „Odkud jste?“ přichází po kývnutí obligátní dotaz. Vysvětlujeme, odkud jsme, a odpovídáme i na další dotazy. Vyprávíme, kudy jsme po Gruzii jezdili, co jsme viděli, tvrdíme, že jsme studenti (což jsou jen tři z nás). Kromě standardních dotazů přicházejí i další. Policista se zajímá, jak je v Česku draho, na kolik nás přijde cesta, jestli je pro nás v Gruzii draho a kdo nám dal peníze na cestu, když jsme studenti, jak je Česko velké a kolik tam žije lidí a jestli jsou tam jen Češi nebo taky Cikáni. Ptá se i, kde jsme v Tbilisi bydleli. Ondra jako první vyráží jméno „Pyroman“, protože si z nás název hotelu nikdo nepamatuje. Policista promptně opravuje na „Pirasman“ a my souhlasně kýveme a smějeme se. „Víte, kdo byl Pirasman?“ pokládá nám záludnou otázku a my upřímně odpovídáme, že nemáme tušení. „To byl gruzínský umělec, byl to sirotek, žil blízko toho hotelu, ... někdy v 19. století. Opravdu významný umělec,“ utvrzuje nás pohledem, že opravdu nelže. „A vy v Česku máte metro?“ Kýveme, že ano. „Tady jsou nejdelší eskalátory v celé Gruzii, dlouhé 150 metrů,“ chlubí se, „taky máte tak dlouhé?“ „Tolik asi ne,“ děláme mu radost, že v Gruzii jsou lepší. „A jak to, že umíte tak rusky?“ Diví se. „To jste se učili ve škole? A anglicky umíte?“ Stále kýveme. „Já neumím anglicky,“ klopí smutně hlavu. „Umíte,“ lehce provokuje Ondra a ukazuje na jeho výložku s nápisem „Police“. Policista se opět rozvykládává, dozvídáme se, že slouží jen v metru a do práce chodí každý třetí den.
Konečně přichází Lukáš. Trvalo tu to celkem dlouho. Loučíme se s policistou, sedáme na metro a jedeme pět zastávek na Didubé, což je autobusové nádraží. Od výstupu jsme obklopeni hordou žebrajících a neuvěřitelně dotěrných dětí. Obtížně se přes ně posouváme dál. Vytahovat peněženku je vysoce riziková činnost, děti mají ruce všude, bezostyšně se nám snaží otevřít batohy, otevřít ledvinky.
„Boržomi?“ Ptáme se u maršrutek a jsme hned odesláni dál. „Boržomi?“ „Да,“ odpovídá hubený Gruzínec a organizuje nástup lidí do svého vozu. „Kde seženeme lístky?“ Ptáme se když vidíme, že všichni nastupující mají lístek. „U mě,“ odpovídá s klidem mladý řidič. „Pět lidí, za kolik?“ „30 lari.“ Odpočívá jízdenky. Bagáž vměstnává zadními dveřmi pod zadní sedadla. Zavazadlový prostor jako takový tady není. Pátý bágl putuje do uličky. Čtyři se vmačkáváme na poslední lavici, abychom co nejméně zavazeli. Zjišťujeme, že máme ty nejméně pohodlné sedadla.
Jsou tři hodiny odpoledne, vůz je dokonale zaplněn a vyjíždíme. Řidič jede rychle, předpisy mu asi nic neříkají, předjíždí nemilosrdně i v zatáčkách, když se proti nám řítí jiné vozidlo. Začíná pršet, ale dešti ujíždíme.
O půl šesté zastavujeme na autobusové zastávce v Boržomi. Všude je nepořádek. Zmateně se rozhlížíme kolem. Je tu pár stánků se zeleninou a keksy. Podle Georga by tu mělo být někde laciné ubytování, turistická osada, tzv. turbáza. Místní nám ukazují směr a tvrdí, že je to tak 1,5 km daleko. Po tbiliských zkušenostech vzdálenostním a časovým odhadům místních nevěříme a usnášíme se, že si vezmeme taxíka. Děda s bílou Ladou po delším smlouvání souhlasí s částkou 4 lari. Čtyři bágle vměstnáváme do zavazadlového prostoru, který samozřejmě zůstává tím pádem otevřený. Usedáme naším nacvičeným způsobem. Děda projíždí městečko, zabočuje doleva a stoupá se svou Ladou vzhůru. Najednou v kopci automobil škytne a motor chcípne. Děda zakleje, obrací se a uklidňuje nás: „Nebojte se, всё будет нормально, поедем.“ Vystupuje a něco vzadu šolichá. Uvědomujeme si, že z podvozku do auta stoupá dým. „Vaříme,“ vyjadřuje svůj názor na původ kouře Lukáš. „Nevaříme,“ oponuji, „my hoříme.“ Za našeho všeobecného veselí otevírá děda přední kapotu a něco montuje. Opět nasedá a vyrážíme.
Projíždíme přes les na kopec. Míjíme basketbalové oplocené hřiště a zabočujeme. Za železnou bránou je řada chat. Kousek od vchodu se jedna chajda honosí nápisem Recepce. Všude kolem je spousta lidí, všude živo. Všichni na nás pokřikují, hlavně mladí: „Where are you from? London?“ Poprvé nás někdo nemá za Amíky, ale za Brity. Jedna dívenka relativně dobře komunikující v angličtině volá správcovou. Hubená žena neurčitého věku vypadá buď jako opilá nebo zhulená. „Nic nemám volného, jen to, kde není nic, žádná voda, bez WC, nic.“ „To nám nevadí,“ bereme cokoliv, kde se dají zamknout bágle. „Pět lari na noc.“ Platíme zatím za jednu noc, o dalším postupu se musíme dohodnout. Pokojík v dlouhé řadovce chat má rozměry 3x5m a je vybaven 4 kovovými postelemi a jednou skříní. Fasujeme jeden pokoj pro holky a jeden pro kluky. Tlustá Gruzínka nám beze slova povléká postele. Proležené pružiny pod matrací šíleně vržou. Dveře se sice dají orientačně zamknout, ale sklo ve dveřích je vymlácené a trochu pružný člověk v pohodě dovnitř proleze.
„Dá se tady jíst?“ ptají se kluci. Hubená správkyně ukazuje na jeden konec tábora se slovy „kačapuri“ a na druhý se slovy „šašlik“. Taky radí, že do města vede zkratka.
Než se setmí úplně, vyrážíme do města, najíst se můžeme tam. Lázeňské městečko Boržomi je v údolí pod námi. Pár desítek metrů před turbázou je obrovské ruské kolo a od něj vede lanová dráha dolů do městečka. Lanovka je ale mimo provoz. Vyšlapaná cestička vede lesem dolů. V serpentinách zanesených zašlapanými odpadky sestupujeme dolů a ocitáme se v parku, v kterém se buduje nějaká nová lázeňská budova. Procházíme přes bránu. Stojí u ní jakoby na stráži několik policistů. „Večer tu bránu zavřou a my se nedostaneme nahoru,“ dělám si legraci.
Městečko žije, je tu spousta lidí. Přecházíme přes most a vstupujeme na pěší zónu. Chodník je nově vydlážděn zámkovou dlažbou ve třech barevných pruzích, dláždění si ale užíváme tak dvacet metrů. Následuje uprostřed chodníku velká halda nahrnutého písku, kterou všichni obcházejí. Chodník dál je stará asfaltka z dobr rozkvětu socializmu. Tísní se tu davy lidí, všude běhají a křičí děti. Míjíme řadu průlezek a skluzavek obsypaných dětmi. Snad cela Gruzie se přemístila na prázdniny do Boržomi.
Přes silnici vidíme nově opravenou budovu. Buď je to lázeňská budova nebo nádraží. „Třeba je tam ta minerální voda!“ Kluci vstupují do liduprázdné budovy. Všechno je tu nové a čisté. Přes sklo vidím informační tabuli pravděpodobně odjezdy vlaků. Ale taky vidím, jak se k nám řítí policista strážící budovu. S rozčíleným výrazem ve tváři nás vyhazuje. „Už vím, co to je,“ prohlašuje hrdě Lukáš, „nádražní budova, do které se nesmí chodit!“
Jdeme dál po promenádě, ale ta brzo končí. Vlastně jsme cestou viděli jen dvě hospůdky. Na ty davy lidí je to zvláštní. Procházíme se ještě kousek městem, ale tam už chcípl pes. Cestou zpět zapadáme do jedné hospůdky. Překvapivě tu moc lidí není a jídelní lístek je dvojjazyčný, gruzínsko-anglický. Ceny jsou dobré a výběr velký. S Majkou si hned vybíráme kačapuri adžaria se syrovým vejcem. A je to fakt moc dobrý. Martin si dává houby se sýrem a je z nich taky nadšen. Zkoušíme i místní drobné speciality a přežírací kůru zakončujeme zákuskem. Účet nás překvapuje tím, že vše je spočítáno přesně a není připočítána 10% přirážka.
Venku se zatím setmělo. Vracíme se zpět. Na pouličních stáncích přibyly ke keksům a bublifukům ještě různé druhy fosforeskujících svítidel a ozdob.
Brána před parkem se zdá být z dálky zavřená. Před vchodem postává spousta lidí a ozývají se výkřiky. Přicházíme blíž. Brána je vážně zavřená. Jeden člověk chce z parku odejít a bránu si zevnitř otevírá. Přibíhá policista s nepříčetným výrazem ve tváří a rozčíleně řve. Sám otevírá bránu a člověka vypouští. Ptám se, jestli můžeme projít. Ignoruje mě. Opět někdo z parku vychází. Jiný policista mu otevírá. „Můžeme projít? Bydlíme na turbáze,“ zkoušíme se ptát. Vrtí hlavou, že ne. Tady to průbojné nebude, musíme jít po silnici.
Je půl desáté a zabočujeme z městečka na lesní silničku. Je tma jak v pytli. Občas projede auto jedním nebo druhým směrem a osvětlí na chvíli vozovku. Zároveň nás ale oslní a zas nic nevidíme. Za námi jdou nějací opilí týpci s baterkami a překřikují se. Moc dobrý pocit z toho nemáme. „Baterku mám taky,“ prohlašuje Lukáš, „ale nemám sebou ani nůž.“ „Neboj,“ uklidňuji ho, „za chvíli ho budeš mít, ... v zádech.“ Banda mladíků zabočuje do lesa. Asi znají zkratku. My se raději držíme silnice.
Za půl hodiny jsme na turbáze. Ač už je deset večer, stále je venku hodně lidí a kolem běhají děti. Uleháme kolem půl jedenácté. Dveře chatky se nedají zamknout, zůstávají jen přivřené.