Tbilisi
další fotky...
Rustaveli Avenue
další fotky...
Pevnost Narikola
další fotky...
Matka Gruzie
další fotky...
Tbilisi cestou zpět
další fotky...
Noční výket k vysílači
další fotky...
nahoru
Tbilisi
Rustaveli Avenue
Pevnost Narikola
Matka Gruzie
Tbilisi cestou zpět
Noční výket k vysílači
Vstávám kolem osmé. Všichni ještě spí. Budím je o půl desáté. Kluci začínají prát. Vylézá z nich, že každý vlastní asi osm triček, zatímco já mám s sebou tři a připadá mi to hodně. Najednou se v nich probouzí čistotných duch. Trvá jim vše hrozně dlouho a až o půl jedenácté jsou schopni se vykopat z hotelového pokojíku.
Já se zatím na recepci ptám, kde se dají pořídit nějaké laciné boty. Ty moje s dírou v podrážce nejsou úplně nejideálnější. Radí mi jet dvě zastávky metrem na stanici Isani a ptát se po náměstí svobody. Děcka souhlasí, že se prvně půjdeme podívat na tržiště, jsou taky zvědaví. Vedlejší ulicí za hotelem stoupáme vzhůru. Velké písmeno M je vidět zdaleka. Ve vstupní hale metra je i směnárna, doplňujeme zásoby našich lari. Za dvacet tetri (tedy 0,2 lari) si kupujeme kupón na metro. Míjíme strážícího policistu a po dlouhých rychlých eskalátorech se přesouváme do prostoru metra. Nástupiště je relativně čisté. Neustále chodí sem a tam dva policisté. Jména stanic jsou nadepsána na zdi. Díky nacvičené znalosti gruzínské abecedy nacházíme slovo Isani bez větších obtíží, a tak víme, kterým směrem pojedem. Podle vytesaného letopočtu odhadujeme, že stanice pochází z roku 1967.
Přijíždíme na Isani. Ptám se na площадь свободы. „To musíte metrem,“ odpovídá bábuška. To si asi dělá srandu. Teď jsme metrem dojeli. Jdeme se aspoň podívat po blízkém okolí. Je tu opravdu řada krámků. Některé prodávají i boty, evidentně second hand. To mně rozhodně nevadí. „Kolik stojí?“ ukazuji na kožené botasky. „Dvacet.“ Odcházím. „Tak kolik?“ zastavuje mě prodavačka. „Dvanáct.“ „Хорошо.“ A jde hledat druhou botu do páru v igelitových pytlích na konci krámku. Nachází ji asi po 10 minutách ve třetím pytli. Spokojeně odcházím a venku na lavičce se přezouvám. Vracíme se metrem zpět a zajíždíme si kousek dál s tím, že na ulici, kde jsme byli včera v internetové kavárně, má být na čísle 36 informační centrum. Vystupujeme na Rustaveli Avenue a jdeme směrem do centra. Žebrákovi na hlavní třídě dávám své děravé boty. Moc děkuje.
Scházíme vedlejší uličkou k řece. Dostáváme se tam, kde jsme včera bloumali s bágly na zádech. Procházíme přes tržiště a kolem stánkařů prodávajících harampádí. Přes most přicházíme na ulici Agmashenebeli a hledáme číslo 36. Nacházíme ho během chvilky, ale na čísle 36 je jen průjezd do špinavého dvora a půjčovna svatebních šatů. Tak nic. Jdeme dál.
Cíl číslo dvě – arménská ambasáda. Lidé, co se jich ptáme, ulici Tetelašvili neznají.Snažím se ostatní přesvědčit, abychom si vzali taxi, jinak to budeme hledat strašně dlouho. Ondra se ptá ještě v nějaké bance, kde je Tetelašvili 4. Nemají ani tušení. Zastavujeme taxi. „Tetelašvili?“ diví se řidič. „Takovou ulici vůbec neznám, nikdy jsem o ní neslyšel.“ Zkoušíme další taxi. Řidič volá na centrálu a neustále se ujišťuje, kde je Tetelašvili. Nakonec nás vybízí, ať nasedneme. Vměstnáváme se do vozu a vrážíme na okružní cestu městem. Řidič se proplétá hustým provozem a neustále vysílačkou konsultuje centrálu. Projíždíme čtvrtí s omlácenými domy. „Tady to dle architektury nevypadá na ambasádu,“ konstatujeme. Řidič se vyptává kolemjdoucích. Nikdo Tetelašvili nezná. Jedeme dál. Řidič stále mluví do vysílačky. Najednou z hlavní silnice zabočujeme do úzké uličky. Přibržďujeme u brány strážené ozbrojencem. „Armenia konsulát?“ ptá se řidič. Ozbrojenec kýve. Jsme na Tetelašvili.
Vystupujeme. Elektronicky řízená brána se pomalu zavírá. Chci vstoupit dovnitř, ale jsou zadržena. „Visa?“ ptá se ozbrojenec a ukazuje nám na papír s nápisem, že otevírací hodiny jsou Po-Pá 10-13 hod. Je čtvrt hodiny po 13. hodině. Smůla. Ozbrojenec, když vidí naše zklamané pohledy, vyřizuje něco přes mikrofon. Vypadá to slibně. Vyzívá nás, abychom komunikovali přes mikrofon. „Chtěli bychom visa.“ „Je po zavírací době, přijďte zítra,“ odpovídá ženský hlas. „A kolik stojí vízum?“ „Při vyřízení do druhého dne 77 dolarů, do týdne 50 dolarů. ... Můžete zkusit sehnat vízum na hranicích, asi za 30-50 dolarů, ale není to jisté.“ Odcházíme. Po krátké poradě se usnášíme, že tolik peněz za 2-3 dny v Arménii nedáme, že čas raději strávíme v Gruzii.
Vydáváme se na konec úzké uličky, která k našemu překvapení ústí přímo na ulici Agmashenebeli. Taxíkem jsme objeli polovinu města a přitom ambasáda byla za rohem. Míříme do města. Cestou se zastavujeme v hospůdce. Mají tu obrovské kačapuri na 3 lari. Poté, co kluci dojídají poslední chod, vyrážíme opět do ulic.
Kluci si chtějí vylézt na horu s vysílačkou, prý tam bude prima výhled. Nechtějí si nechat vymluvit, že se tím zdržíme. Naštěstí nenacházíme cestu. Místo toho procházíme přes město. Odbočkou z Rustaveli Avenue se dostáváme ke kostelu Sioni. Kluci jsou zevnitř vyhození, že mají kraťáky. Já je mám sice taky, ale „že jsem dívka“ můžu vstoupit. Fotit se uvnitř nesmí. Škoda. Zdi i strop jsou nádherně zdobené freskami. Baba prodávající svaté obrázky v koutku má však oči všude.
Směrovky charakteru graffiti s nápisem Narikola nás navigují vzhůru k pevnosti, aniž bychom se museli na cestu ptát. Cesta z kočičích hlav je extrémně příkrá a divím se, jak to některé ruské staré automobily nahoru vypotí. K pevnosti to není daleko. Kousek od hlavní brány je hliněné dělo. Pevnost má zachované hradby, po kterých se člověk může projít. Na rozšířeném místě hradeb je zvonice. V celou hodinu vychází mladý kněz a rudém dlouhém hávu a zvoní.
Nejzachovalejší částí pevnosti je kostel, opět nádherně zdobený a to velmi podobně jako kostel sv. Jana Křtitele v klášteře Šio Mghwime. Funguje tu ale dokonalé „gestapo“. My v kraťákách vůbec nejsme vpuštěni dovnitř. Prohlížím si vše ode dveří. Ze dveří chci dělat fotku, ale starý pop v černém hávu mi dává ruku před objektiv. „Focení je zakázáno,“ promlouvá a ukazuje významně na dveře, kde je na obrázku přeškrtnutý obrázek mobilního telefonu. „Toto není mobilní telefon,“ argumentuji, ale začínám chápat, že mnich zřejmě rozdíl mezi oběma přístroji nevidí.
Vylézáme na vyhlídku nad pevností, kde hradby jsou v dezolátním stavu a pevnost má charakter ruin. Socha Matky Gruzie je celkem nedaleko. Vracíme se zpět a těsně pod hradbami pevnosti zabočujeme přes malé parkoviště na chodníček vedoucí po svahu pod pevností až k plechové obrovské soše.
Okolí sochy je neudržované a zdevastované. Dál vede silnice. Jdeme kousek po ní, ale zdá se, že bychom šli do města příliš dlouho, silnice se táhne někam do dáli. Raději se vracíme. Už je také půl šesté a večer je sraz s Georgem. Scházíme dolů a já s Lukášem vyrážíme ještě na net. Najít internetovou kavárnu v těchto místech se zdá nemožné. Jdeme dlouho a až na Rustaveli Avenue za budovou Parlamentu jednu nacházíme. Vracím se zpět dříve a procházím si kostely na hlavní třídě. Je kolem půl sedmé, ve všech akorát probíhají mše. Kněz stojící u dřevěné zástěny s pravoslavnými ikonami zády k lidem předčítá řádky liturgie, odpovědí je mu zpěv věřících a najmutého sboru žen. Lidé přicházejí, postávají, modlí se.
Kolem sedmé přicházím na hotel, poté co několikrát překonávám vražedný provoz na tbiliských ulicích. O půl hodiny později přichází Lukáš. Před osmou vyrážíme.
Georg už nás čeká dole u hospůdky. Vede nás přes rozestavěnou ulici na nábřeží do úzké uličky vypadající jak na odpad. Je tu vchod do nové pivnice, která je prý otevřena teprve pět dní. Vaří se tu vlastní pivo Kaiser. Nevíme, do jaké míry vlastní, protože gruzínsky to zrovna nezní. Je to jedna obrovská místnost se sloupovím, působící jako sklep. Přes sklo jsou vidět kvasné nádrže na pivo Před vchodem i uvnitř stráží klid řada mužů v modrých uniformách podobným policii s výložkou Security. Georg je tu s přáteli a už se tu ládují asi hodinu a půl. Zrovna lacino tu není. Objednáváme si salát, pivo a vodu a evidentně zrovna my velkou tržbu neuděláme. U jiných stolů se lidé cpou a objednávají jeden chod za druhým. Dojídáme a chceme platit. Jako obvykle v Gruzii číšník nechápe, co to vlastně chceme. Na účet čekáme čtvrt hodiny a až Georg, který by chtěl jít, to musí urgovat.
Venku je už tma, je deset večer. Celkem rádi, ale vycházíme ven z klimatizované místnosti do tepla gruzínské noci. Nasedáme do taxíku a automobilu jednoho z Georgových přátel a vyrážíme na kopec s vysílačkou. Tam naší hoši chtěli dnes dojít pěšky. Jedeme tam dobrých dvacet minut. Zastavujeme na tmavém parkovišti. Není vidět na krok. Kolem se pohybuje jen pár bezdomovců. Procházíme se po tmě parčíkem až k vysílači. Je nádherně nasvícený, jinak tu není nic. Betonový plac tvořící vyhlídku je popraskaný. Obrovská budova viditelná ze všech částí města je vybydlená a zdevastovaná. V dobách vlády komunistů to prý byla dobře vydělávající hospoda. S pádem Sovětského Svazu ubylo turistů a hospoda zkrachovala.
Výhled na město je zajímavý. Řada světýlek kopírujících silnice a dálnice, osvětlené kostely. Pomalu se vracíme zpět k aut. Jednomu bezdomovci platí Georgův přítel za hlídání. Lépe dát pár drobných než opravovat například propíchnuté gumy. Sjíždíme dolů do města.
Ondra sděluje Georgovi, že bychom rádi ochutnali gruzínské víno. Georg nás vede do ještě luxusnějšího zařízení. Živá hudba, ne zrovna křesťanské ceny. Objednáváme jednu láhev červeného a jednu bílého. Popíjíme, debatujeme. Únava se hlásí. Po jedné hodině po půlnoci se vydáváme k hotelu. S Georgem se definitivně loučíme. Děda sedící před hotelem na schodech na pozdrav Hello reaguje česky „Dobrý večer!“. A my jdeme spát.