Ananuri
další fotky...
Pochod do centra Tbilisi
další fotky...
Tbilisi v noci
další fotky...
nahoru
Ananuri
Pochod do centra Tbilisi
Tbilisi v noci
Vstáváme před devátou, celkem dobře vyspaní. Je pod mrakem, ale relativně teplo. Snídáme jen orientačně. Nikdo, kromě vyzáblého Ondry nemá hlad. Martin si dělá legraci, že Ondra snídá instantní jídlo s názvem „Dobrá večeře“, zatímco včera Lukáš večeřel sušenky „Bebe dobré ráno“. Při skládání věcí zjišťuji, že mám prasklou podrážku na botě. Díru vycpáváme starou ponožkou.
V deset jsme sbaleni a sestupujeme po příkré cestičce dolů k parkovišti. Pevnost Ananuri je otevřená. Za starými zdmi nacházíme hlavní kostel. Je prostě zdobený a značně poničený zubem času. Další kostelík z prostých cihel bez omítnutí má zachované jen obvodové zdivo a něco střechy. Na hliněné podlaze je jen harampádí. Procházím se po hradbách, vylézám na strážní věž. Z jejího vršku jsou vidět střechy obou kostelů i výběžek přehrady pod pevností. Po průzkumnickém vyřádění se v liduprázdné pevnosti míříme dolů k vodě. Voda je chladná, ale příjemná. Odvážlivci tam lezou úplně. Konečně také tělo zažilo jinou kapalinu než pot. Voda je ale zvláštní tím, že za sebou nechává pěnu, jako kdyby obsahovala nějaký saponát. Když vylézám, mám na sobě zpěněné černé cosi. Z dálky ale voda vypadá celkem čistě. Úplné svinstvo to asi nebude. Když člověk plave, okusují ho cestou malé rybičky. Svým převlékáním na pláži plné odpadků jsme asi dobrou zábavou pro turisty, kteří právě dorazili do pevnosti a z vyhlídky od zvonice se námi dobře baví.
Vydáváme se zpět k silnici. Zastávka maršrutky bude asi někde ve vesnici, tak dva kilometry směrem zpět na Kazbegi. Po dvaceti minutách chůze usedáme na štěrk u silnice u malého mini marketu. Podle místních pojede maršrutka si do půl hodiny. Ptám se jednoho, co znamená slovo „nakini“ a ukazuji na nápis na obchůdky v gruzínském písmu. Proplešatělý Gruzínec středního věku je potěšen tím, že si nápis v gruzínské abecedě umím přečíst a vysvětluje: „Это мороженое.“
Čekáme už 40 minut a nic. Spontánně u nás zastavuje černá Volha s nápisem Taxi. „Do Tbilisi?“ vyklání se na nás řidič. Kroutíme hlavou, že nechceme. Nechceme hlavně platit velké peníze za taxi, když můžeme maršrutkou za 3 lari. „Maršrutka 3 lari a já vás vezmu taky za 3 lari,“ navrhuje taxikář, který evidentně stojí o kšeft. Asi má cestu do Tbilisi a cítí, že si něco může přivydělat. „Když je to tak, tak jo.“ Čtyři bágle putují do zavazadlového prostoru, který se tím pádem nedá zavřít a řidič ho zajišťuje jen gumovým popruhem. To jsem zvědava, jestli něco cestou neztratíme. Nástup do Volhy praktikujeme tak, jak už ho máme nacvičený u všech osobních automobilů. S jedním báglem si Ondra sedá dopředu, já vzadu se zadkem vysouvám dopředu na kraj sedačky a tři další zadky se na šířku Volhy už vlezou. Vyjíždíme něco po jedné. Jedeme rychle. Projíždíme kolem havárky dvou kamionů. Přední části mají zcela rozmašírované. Z autorádia nám hraje pravá gruzínská hudba. „Nevíte o nějakém laciném hotelu?“ Ptáme se řidiče, protože ubytování nemáme zajištěné a Ondrův kamarád z Tbilisi se taky neozývá. „Co je laciné pro vás?“ „Tak 15 lari.“ „Kdepak, minimálně 30 lari a spíš víc ... Kde chcete zastavit, maršrutka by vás dovezla na autobusové nádraží.“ „Někam do centra. Je autobusové nádraží v centru?“ „Sno, je.“
Krátce před druhou hodinou zastavujeme na seřadišti taxíků a mikrobusů. Štěrkem pokryté místo s chaotickou dopravou je vznešeně nazýván autobusové nádraží, автовокзал. „Kterým směrem je centrum?“ Ukazuje nám směrem zpět. Platíme 15 lari za všechny, nahazujeme těžké bágly na záda a v parnu a dusnu tbiliského časné odpoledne se vydáváme podél hlavní ulice. Vypadá to tu jak městská periferie, oprýskané paneláky a občas nějaký špinavý krámek. „Kudy do centra?“ Ptáme se kolemjdoucí slečny. Ukazuje, ať jdeme dál a u sochy Majakovského budeme v centru. U nadživotní sochy Majakovského v malém parku jsme během chvilky. Tak toto evidentně není centrum. Pokládáme bágle na lavičku a Lukáš s Ondrou se jdou zeptat. Přicházejí do pěti minut psychicky zničení. „Všichni nám odpovídají že tady je centrum. Až jeden řekl, že centrum je odtud 3 km. Můžeme prý jet i maršrutkou č. 61.“ Sami uznáváme, že do přecpaných maršrutek se s našimi rozměry ani nevejdeme, tak vyrážíme udaným směrem pěšky. Dostáváme se na křižovatku pod návrším s nějakou obrněnou sochou a po výpadovce se vydáváme dál. Podél čtyřporudovky, která rozhodně nevypadá, že by měla něco společného s centrem města, vede pěšinka. Na pěšince táboří řada obchodníků s přenosnými stánky. Hlavním artiklem jsou nafukovací bazény, nafukovací hračky, motorové oleje, cigarety.
Jdeme a jdeme a už ám připadá, že tři kilometry máme jistě v nohách. Silnice však vůbec nemění charakter. Opět se ptáme na cestu u jedné benzínky. Utvrzují nás, že směr máme dobrý, že ještě tak tři kilometry a budeme v centru. Opět jdeme a jdeme. Je to úmorné. Opět se ptáme a je nám doporučeno vyjít nahoru na most a od tam je to prý jen kousek. Šplháme se vzhůru přes vyšlapanou zkratu na most. Máme toho dost a zkoušíme stopnout maršrutku. Maršrutek jezdí spousta, ale jsou úplně plné a čísla jsou taktéž odlišná od doporučovaných. Od podívání marný boj.
Slézáme zpět na nábřeží a jJdeme dál po proudu řeky. Po okrajích postávají rybáři a nahazují pruty do hlubokého betonového koryta. Ploužíme se stínem platanů a přeskakujeme kanály, které ve 100% případů nemají kryt. Opět se ptáme, jak je to daleko do centra. „Ještě tak půl hodiny,“ odpovídá baba ve stánku.
Už je vidět, že se blížíme k civilizaci. Na druhé straně rušné silnice je hotel. Lukáš se jde zeptat. Jen pět minut čeká, než se mu podaří rušnou silnici přeběhnout. Vrací se, dle výrazu v obličeji s nepořízenou. „Čtyřicet dolarů za dvoulůžkáč. Vydřiduši.“
Jdeme dál. V dálce dominuje na vyvýšenině kostel. Tam už někde vážně bude centrum. Po 2,5 hodinách putování poznáváme, že Tbilisi není jen výpadovka. Ubytování ale nemáme, kontakt na Ondrova kamaráda se nedaří. Rozhodujeme se hledat informaci na internetu.
Ptáme se po internetové kavárně. Tentokrát jsou Tbilisané jednotní, jako kdyby opravdu byla v celém městě jen jedna. Asi po 10 minutách chůze ji nacházíme. Ve sklepní místnosti u vchodu skládáme bágle. Cena jedno lari za hodinu je dobrá. Hledáme ubytování, ale odkazy jsou jen na drahé hotely. Sháníme informaci, jestli se nedá přespat na vysokoškolských kolejích, někdo dokonce slyšel, že se dá zastanovat v botanické zahradě. Ondra je přesvědčen, že číslo na kamaráda má v mobilu správné. Ptá se Tbilisanky u pultu, jak je to s těmi telefonními čísly. Holka bere svůj mobil a volá. Funguje to! Spojení navázáno. „Víš, jsme unavení, mohl bys přijít?“
„Přijde do hodiny a pomůže,“ oznamuje Ondra vítězoslavně. Z kavárny nás zatím nikdo nevyhazuje, naštěstí. Usedáme u vchodu na bágle. Jen občas někdo z nás odběhne naproti do obchůdku pro nějaké jídlo. Živím se jogurtem a ovocem.
Kolem šesté večer přichází Georg se svou přítelkyní. Asi ani on přesně neví o laciném ubytování, jen má typ na jeden hotýlek, který býval levný. Třikrát si nechává zopakovat story, jak jsme šli od autobusového nádraží pěšky a nevěřícně kroutí hlavou. Zdá se, že on jediný v Tbilisi má reálný náhled na vzdálenosti. Nasedáme do dvou taxíků a jedeme k botanické zahradě. Georg jedná s vedením, zatímco my čekáme sedíc na obrubníku před vchodem. Ředitel zahrady nakonec říká své jednoznačné „ne“. Sjíždíme po kočičích hlavách od botanické zahrady dolů k mostu u kostela Metechi, přejíždíme most a vyjíždíme doprava do vedlejší uličky. Stojí tu hotel, který vypadá, že by mohl patřit to nižší cenové třídy. Nevím, jestli tu Georg má známe, ale vyřizuje to na výbornou. Za 70 lari pro všechny. Jsme ubytováni v malém bytě, ložnice se 2 postelemi, v obývacím pokoji je stůl, židle, na zemi koberec. V koupelně vana, evropské WC. Kluci dávají nám holkám k dispozici postele a sami si rozdělávají karimatky a spacáky v obýváku na zemi.
S Georgem si dáváme sraz dole v hospůdce u řeky, poté, co zvládneme základní hygienu. Kolem osmé se vydáváme dolů. Už se stmívá a je celkem příjemně. Za mostem přes řeku Mtkvari scházíme po schodech. Hospůdka vypadá na nás moc luxusně. Georg sedí u stolu se svými přáteli. Usedáme za ním do bambusových křesel vypolstrovaných polštáři. Jídelní lístek koluje mezi námi. Opět se ptáme, jak se jmenuje to jídlo se syrovým vajíčkem, o kterém jsme se domnívali, že jde o kačapuri. „Ano, kačapuri, ale těch je více typů, u nás je kačapuri jen placka, a to s vajíčkem je Adžaria kačapuri.“
Majka je tentokrát nejprogresivnější a jde do toho. Jídlo nám přináší se zpožděním a dokonce později než Georgovu objednávku na šašlik pro všechny na uvítanou. Georg objednává další šašlik a césarův salát, vynikající pochoutku s kousky smaženého chleba, salátu a sýra. Nalévá nás hroznovou vodkou 45%. Mezitím se úplně setmělo. Sedíme v hospůdce v letní zahrádce a kocháme se výhledem na osvětlený kostel Metechi a sochu zakladatele města sedícího na koni. Hraje živá hudba.
Kolem 23. hodiny se zvedáme a jdeme na večerní procházku. Nejdříve nás autem Georg a jeho kamarádi odvážejí na druhý konce hlavní třídy Rustaveli Avenue. Poté se s Georgem vracíme pěšky. Hlavní třída žije. Spousta státních budov a hotelů jsou nádherně nasvícené. Za budovou parlamentu zabočujeme do malých tmavých a vesměs tichých uliček starého města. Procházíme kolem budovy ministerstva obrany a prezidentského paláce. Vysoko nad nám ze tmy vystupuje nasvícená obrovská socha patronky města.
U mostu před kostelem Metechi se loučíme s naším hostitelem, který mimo jiné nám zaplatil taxíky i útratu v restauraci. Uleháme jednu hodinu po půlnoci.