Tsminda sameba a okolí
další fotky...
Cestou od Tsminda Sameba do Kazbegi
další fotky...
Příprava khinkali
další fotky...
Georgian military highway z Kazbegi do Ananuri
další fotky...
Ananuri
další fotky...
nahoru
Tsminda sameba a okolí
Cestou od Tsminda Sameba do Kazbegi
Příprava khinkali
Georgian military highway z Kazbegi do Ananuri
Ananuri
Prší celou noc. Jen si uvědomuji, jak špatně máme uchycené kolíky, včera na to nebylo moc vidět a zem byla příliš tvrdá. Určitě oba stany prosáknou. Teď už s tím nic nenaděláme.
Prší i ráno. Kolem půl osmé na chvíli přestává pršet, ale jen na chvíli. Otevírám zip stanu a nakukuji, jaká je situace. Venku je mlha, že ani klášter není vidět. Znova na chvíli ulehám a zaposlouchávám se do deště. O půl deváté opět přestává pršet. Majka se probudila a kluci už taky asi nespí. Přes zavřené stany se domlouváme. Ještě vyčkáváme, až se probudí i poslední jedinci. Čas utíká, občas krápne. Postupně vylézáme ze stanu. Je zima, mlha, vlhko. Občas přes mlhu prokoukne kus kláštera.
O půl jedenácté opouštíme stany a jdeme se podívat ke kostelíku. Akorát začíná pršet. Nahoře jsme coby dup a zůstáváme stát chráněni před deštěm v průjezdu zvonice. Je tu pár pytlů asi se stavební hmotou a halda harampádí. Opět se slušně rozpršelo. Bavíme se asi nahlas, protože ze dvora vykoukl mladík ve značkové sportovní bundě Northface a zase zmizel. Přebíháme kousek deštěm a schováváme se v přístřeší centrálního kostela.
Zdobení interiéru je sporé, žádné fresky. Usedáme na vyvýšené místo kryté kobercem a čekáme. Nikdo nikde a stále prší. Jakmile je déšť jen mírný, vydáváme se zpět.
Do sedla zatím přijelo tak pět džípů s turisty z Izraele. Balíme stany. Turisté zatím stačili vylézt ten kousek ke kostelu a zpět a už odjíždějí. Je pravé poledne a vydáváme se po rozbahněné cestě pro džípy dolů. Po kilometru odbočujeme na zkratku pro pěší. Už neprší. Spousta zadýchaných místních stoupá vzhůru. Mladí i staří. Někteří se zoufalým výrazem v tváři se ptají, jak je to ještě daleko. Jiní se neptají, asi to nejdou poprvé.
Přicházíme do městečka nedaleko místa, odkud začal náš včerejší výstup. Ulice jsou blátivé či kamenité, domky působí dojmem, že právě překonaly zemětřesení či požár. Je nevlídno a na ulicích liduprázdno. Na chvíli vybíhají děti, zdraví nás „Gamar džobat“ a se smíchem se vrací do svého obydlí. U hospůdky vysedává několik dědů.
O čtvrt na dvě jsme dole na náměstí. Akorát se tu chystá k odjezdu maršrutka do Tbilisi, jízdné je 8 lari. Je ovšem už plná. Do dalšího odjezdu máme čas a ten bychom rádi strávili naplněním prázdných žaludků. V místních stáncích mají jen pivo a limonádu. Jediná hospůdka s pár plastovými stoly je plná a prostorově se tam nevejdeme. Kluci mají hlad a ptají se v lacinějším hotýlku Lion na restauraci. Bábuška odpovídá, že restaurace tu není, že se vaří jen pro hotelové hosty, ale pak je jí kluků líto a je ochotna jim uvařit khinkali, jak bábuška říká, национальное блюдо. Usedáme ve výklenku jednoduchého foajé, či spíše v takovém tmavém kumbále. Osvětlení zajišťuje několik svíček, protože nejede elektřina.
„Mohli bychom se podívat, jak se to vaří?“ ptáme se s Majkou a bábuška nás nadšeně bere s sebou do hotelové kuchyně, čímž je místnost tak 2,5x3 metry se špinavými zdmi, jedním regálem na potraviny, plynovou troubou, starým dřezem a jedním rozvrzaným stolem. Ukazuje nám, jak se takové khinkali dělají. V plechové míse hňácá těsto – hladká mouka, voda, sůl. Poté připravuje maso – mleté hovězí maso okořeněné solí, sekanou cibulí a kmínem. Těsto rozválí asi na centimetrovou vrstvu a obrácenou skleničkou vypichuje kolečka. Každé kolečko rozválí na tenkou vrstvu, dá na ni hrudku masové směsi a ozdobným „plisé“ udělá váček. Vše se vaří v horké vodě asi 6-7 minut.
Je to celkem dobré, i když hochům se to zdá málo pikantní a jídlo dochucují pepřem. Čas utíká a něco po třetí se vydáváme hledat odvoz. Další maršrutka odjíždí až prý v pět večer a dá se předpokládat, že bude plná a že se do ní nedostaneme. Zkusíme stopovat ve včerejším uspořádání. Sraz v Ananuri, na půli cesty do Tbilisi. Usidlujeme se s Lukášem v aleji asi tak 50 m za náměstím, Ondrovi se to zdá moc brzo a celá trojka se přesouvá dál. Moc aut ani ne moc překvapivě nejezdí, je to tu kraj světa. Jen kolem nás proběhl velký vykrmený vepř. Na mávnutí zastaví prakticky každé druhé auto. Všichni jedou ale jen někde blízko. Blíží se bílá maršrutka. Ani nezvedáme ruku, beztak bude plná. Projíždí a přes sklo vidím, že je to úplně nové auto a zadní sedačky jsou ještě zabalené v igelitu. Za 5 minut se blíží podobné vozidlo. Mávám. Zastavuje taktéž úplně nová, ne přímo maršrutka na převoz osob, ale dodávka značky VAZ, ještě bez poznávací značky. Mladý snědý muž na slovo „Ananuri“ přikyvuje. „У нас багаж,“ vysvětlujeme. „Много?“ „Не много, но большие.“ Bagaž dáváme do nákladového prostoru a sedáme na dvojsedačku vedle řidiče. „Откуда вы?“ Klade se nám známá otázka. „Из Чешской республики.“ „Я думал, что вы Американские.“
Vyrážíme, je 15,15 hod. „И откуда вы?“ Opětujeme otázku. „Из Армении.“ „Chtěli bychom do Arménie, ale asi to bude problém s vízy, chtěli jsme si je vyřídit v Tbilisi, ale nemáme dokumenty, asi je třeba zvací dopis,“ vysvětlujeme lámanou ruštinou. Armén bere z příruční přihrádky mobilní telefon a volá na arménskou ambasádu do Tbilisi. Představí se a pokračuje: „Tady v Gruzii je několik českých občanů, kteří by rádi navštívili Arménii. Jaké dokumenty potřebují? .... Aha, stačí jen přijít.“ Diktuje nám adresu Tbilisi, Telelašvili 4 a telefonní číslo 822 954 723 na arménský konzulát. „A kdyby něco, nějaký problém, tak mi zavolejte a taky se ozvěte, až budete v Jerevanu.“ Diktuje nám číslo svého mobilního telefonu.
Náš arménský anděl strážný se jmenuje Arman. Je mu 35 let a teď jede s dalšími 25 kolegy z Ruska z Nižného Novgorodu a odváží nově zakoupená vozidla VAZ z výrobního závodu do Arménie. Projíždíme přes příšernou cestu přes průsmyk. „V zimě tu bývá sněhu tak, že je výše jak auto, jedete jako v tunelu. ... A laviny, ty občas zablokují cestu na hodně dlouho. Vloni lavina strhla most,“ líčí nám zajímavosti ze svých cest a znalecky popisuje zdejší tuhou zimu.
Blížíme se k místu, kde tekoucí voda vypracovala stalagmity naoranžovělé barvy. Fotím si jedinečný skalní útvar přes přední sklo automobilu. Arman zastavuje. „Chceš si to vyfotit?“ vybízí mě. Vystupujeme. Po skále plné krápníků a krasových útvarů stále protéká voda. Je to nádhera.
Opět nasedáme a pokračujeme. Vypráví nám o historii Arménie. „My jsme byli první, kteří přijali křesťanství. V 10. století tady žilo 30 milionů Arménů. Po rozpadu Sovětského svazu třetina utekla pryč, do Ruska, do Ameriky, všude po světě, někteří dokonce vyměnili své domy za letenky, jen aby odešli, prošla tu válka, taková to byla těžká doba, zbyly jen 3 milióny lidí, ale teď se vše normalizuje.“ Od historie přechází na sport. Z řad Arménů prý pocházela řada držitelů olympijských medailí a vítězové šampionátů, hlavně vzpěrači, sportovní gymnasté. Sport má prý na Kavkaze velkou tradici. Stěžuje si, že teď je to horší, ruší se sportovní školy. Vzpomíná na hokej: „To vždycky byli ve finále Češi a Sovětský svaz, jednou vyhráli jedni, podruhé druzí. Pěkné, když jsou ve finále bratři.“
Sjíždíme z průsmyku a dostáváme se na normální silnici. Zastavujeme u mostu přes řeku Aragvi. Už tu všichni Armanovi kamarádi stojí. Celkem 26 aut značky VAZ – maršrutky, dodávky a 2 automobily s mrazícími boxy. Přestávka. Čepuje se benzín. Arman se umývá a češe. Po 35 minutách se opět vydáváme dál. Arman si po našem svolení zapaluje cigaretu – vytahuje luxusní krabičku Davidoff ultralight. Vypadá to, že si žije celkem dobře.
Krátce po 18. hodině přijíždíme k Ananuri. Arman nás vysazuje před pevností na parkovišti. Je pod mrakem, ale mnohem tepleji než nahoře v Kazbegi. Loučí se s námi a dodává: „Kdyby cokoliv, zavolejte! V Arménii jsou špatné mobilní sítě, občas není signál, tak zkoušejte víckrát.“ Na rozloučenou si potřásáme pravicí.
Usedáme na bágly a píšeme SMS naší trojce. Odpovídají po chvíli, že nic nestopli a že jedou maršrutkou. Čekáme. Nad námi houstne dešťový mrak. Na usušení mokrých stanů bychom potřebovali více slunce.
V 19 hodin přijíždí maršrutka a vystupuje naše trojka. Platili 8 lari, tedy stejnou cenu jak do Tbilisi. Nechtěl jim dát slevu s tím, že to místo by už neobsadil. Vysíláme hlídky na hledání vhodného místa k táboření. Máme několik variant. Scházíme dolů cestou odbočující ze silnice. Přes bláto a po kamenech překonáváme říčku ústící do přehrady. Je tu pěkné tábořiště, jen všude odpadky, ale tak to tady všude bývá. Kolem ale prochází řada mladých výrostků, je to tu dost na raně, tak se raději vracíme hledat něco jiného. Stoupáme po lesní cestičce na kopec nad silnici. Na relativní plošině rozděláváme stany. Večeříme. Tma houstne a krátce po desáté zalézáme do spacáku. Martin zůstává venku. Sotva ulehneme, začíná pršet. Martin vzdává svá trampské předsevzetí a stěhuje se ke klukům do stanu. V noci intermitentně prší.