Ráno u kapličky nad Šio Mgvime
další fotky...
Cestou od kapličky do nejbližší vesnice
další fotky...
Mtscheta
další fotky...
Stopem z Mtschety do Kazbegi
další fotky...
nahoru
Ráno u kapličky nad Šio Mgvime
Cestou od kapličky do nejbližší vesnice
Mtscheta
Stopem z Mtschety do Kazbegi
Ráno kolem šesté je už světlo. Fouká studený vítr, ale ve spacáku je příjemně. Sluneční paprsky chybí. Slunce je schované za dešťový mrak. Vstávám o půl sedmé a dopisuji deník. Ostatní spí. Budím je o čtvrt na osm. Chtěli jsme před osmou odejít. Daří se mi to celkem dobře.
O čtvrt na devět se vydáváme dolů. Je pod mrakem. Vítr příjemně chladí, dá se ale vydržet jen v tričku s krátkým rukávem. Dole na parkovišti jsme za čtvrt hodiny. Brána do kláštera je ještě zavřená. Zpoza mraků vylézá slunce a začíná nemilosrdně prát. Míříme po štěrkové cestě dolů se záměrem zabočit do vesničky.
Na odbočce nás čeká překvapení. Kousek za odbočkou je brána, zavřená na řetěz a opatřená tabulkou s gruzínsky psaným textem. Na řetězu je visací zámek, ale je otevřený. Vstupujeme dovnitř. Jestli to tudy nepůjde, tak to bude nepříjemné, protože podle tachometru včerejšího žigulíka je to do vesnice dole dobrých 10 km.
V zahrádce u brány zpozorněl děda obdělávající záhon a sleduje, co chceme. „Куда в деревьню? Можно туда?“ „Туда нет, туда очень трудно. Běžte zpět jakoby ke klášteru a na křižovatce rovně.“ Žádný z nás odbočku nebo křižovatku na štěrkové cestě neviděl, ale musíme dědovi věřit, že někde je odbočka a po 4 km most přes řeku.
Výheň je hrozná. Stoupáme zpět štěrkovou cestou a si po 200m opravdu narážíme na cestu schovanou v porostu. Jsou tu náznaky vyjetých stop automobilů, ale evidentně tudy auta již nejezdí. Vydáváme se po cestě. Cesta klesá a zase stoupá, místy je cesta propadená. Je hic, pot z nás jen lije. Na chvíli zastavujeme u jediného ostružinového keříku, který už má zralé plody. Malé občerstvení. Procházíme přes nějakou autodílnu, pak kolem rozbořených domů a už vidíme most.
Je něco po deváté hodině a usedáme ke krátkému odpočinku na břehu řeky u mostu. Ondra a Lukáš nelení a převlékají se do plavek. Proud v řece je pěkně prudký a oba dokazují, jak těžké je dostat se z proudu zpět na břeh. Jsou ale nevšedním zážitkem úplně nadšeni.
V jedenáct se zvedáme. Most je tvořen napříč loženými kládami na železné konstrukcí. Šířka je tak maximálně dva metry. Nedokážeme si představit, že by tudy projelo auto. Jen co dojdeme na druhý břeh, starý prorezlý bílý žigulík s naprasklým předním sklem nám dokazuje, že možné to je.
Přicházíme do vesničky. Ani nevíme, jak se jmenuje. Z nápisu na zastávce autobusu luštím gruzínská písmena a skládám slovo Malazia. U hřbitůvku s bustou Stalina se ptáme na cestu na nádraží. Z monologu starší paní moc nechápeme, ale dozvídáme se, že do Mcchety nám to jede za chvilku. Spěcháme udaným směrem.
Kolem půl dvanácté nacházíme polorozbořenou zdevastovanou budovu s rozbitými okny. Zdejší nádraží. Místní nám radí, z kterého nástupiště jede vlak do Mcchety. Nejdříve přijíždí v protisměru vlak směrem na Tbilisi. Chlapi stojící v oknech na nás zírají a zdá se, že jsme tu největší atrakce. Po deseti minutách čekání přijíždí i náš vlak. Je celkem plný. Zůstáváme stát ve vstupní místnosti a mezi lid se s bagáží raději ani necpeme. Jen uhýbáme bábuškám, které prochází vlak a prodávají sladké chleby a chipsi. Tajně doufáme, že průvodčí bude pomalejší, ale je tu coby dup. Platíme směšnou částku 2,5 lari za všechny.
V pravé poledne přijíždíme na dobře známé nádraží v Mcchetě. Čepujeme vodu z nádražního kohoutku a dokupujeme v nádražním krámku chlebové placky, sladkosti a ledňáky. Lukáš objevuje jediný exemplář limonády s příchutí krému. Opravdu to chutná jak vanilková zmrzlina. O půl jedné vyrážíme po silnici směrem na výpadovku na Kazbegi. Měla by to být asi ta dálnice, po které jsme jeli včera. Silnice podél řeky je dlouhá, nepříjemná a hlavně celkem dost frekventovaná. Jdeme po ní asi hodinu. Už se v dálce rýsuje dálnice. Jsme unaveni.
Přicházíme k hospůdce . Vypadá sice trochu moc nóbl, ale nikdo z nás nemá nic proti tomu na chvíli si sednout. Sotva dosedáme, přilétnou k nám na stůl jakési čevabčiči s palačinkou. Jsme z toho trochu vedle, tak se servírky rozdávající talířky ptáme, co to je. Po krátkém rozhovoru servírka zjišťuje, že nám přinesla cizí jídlo. Kluci objednávají Kačapuri. Prý to má být něco se syrovým vajíčkem. Překvapivě to tu mají. Servírka ale přináší smažené placky se zapečeným sýrem uvnitř. Syrové vajíčko to sice není, ale je to celkem dobře. Kluci ještě testují těstovinové taštičky plněné masem, tzv. chinkhali.
O půl třetí se zvedáme. Konečně jsme u dálnice, ale na té špatné straně. Co nadělat. Využíváme chvilky malého provozu a vysokorychlostní čtyřproudovku přebíháme včetně přelézání středové betonové hradby. Ustanovujeme strategický plán. Pro stopování se rozdělujeme na trojici (Ondra, Majka, Martin) a dvojici (já, Lukáš). Sraz v Kazbegi. Každá dvojice je vybavena jednou kopií mapy a stanem pro případ, že se dnes večer v Kazbegi nesetkáme. Trojice se přesouvá v protisměru tak, aby na ni byl dobrý výhled. My se posouváme dál až za silnici, která je výjezdem z města.
Je něco před čtvrtou a začínáme stopovat. Před sebou máme zhruba 130 km silnice zvané Georgian Military Highway. Auta zastavují celkem dobře, ale nikdo nemíří na Kazbegi. Vidíme, že přijíždí vůz policie. „Tak teď radši stopovat nebudeme, nebudeme provokovat, snad nás neviděli.“ Stahujeme se nenápadně do krajnice ke křovinám a děláme, že studujeme mapu. Policejní auto vyhazuje blinkr. Průšvih. Zastavuje u nás. „Can I help you?“ ptá se uniformovaný policista přes otevřené okénko. „Мы думаем куда в город,“ napadá mě dělat, že nás tu někdo vyhodil a my jen chceme do Mcchety. Je sice nenápadné, že se jakoby snažíme získat tuto informaci z mapy v měřítku 1:800 000, kde Mccheta je jen kroužek s tečkou uvnitř. „В которий город?“ ptá se policista, „Tbilisi?“ „Нет,...“ váhám, co odpovědět. „Kazbegi?“ pokračuje policista. „Да,“ přiznáváme se a je mi jasné, že ze své hlavy to nemá, ale že už navštívili naši trojici. „Bude lepší, když budete stopovat kousek dál, je tam ještě rozdvojka dálnice, většina aut míří na Kutaisi...,“ radí policista. Děkujeme. „Tak šťastnou cestu,“ přejí nám. My jsme konsternovaní, to se nám ještě nestalo.
Vydáváme se s Lukášem vpřed. Jak daleko je k té rozdvojce, to nevíme. Jdeme asi čtvrt hodiny a už toho máme dost. Na rozšířené krajnici u sochy budovatele pod kopcem s klášterem Džvari shazujeme bágle. Stopujeme tak 10 min. Zastavuje černý luxusní vůz. „Jedeme do Dušeti, můžeme vás vzít 40 km.“ Nabídku bereme. Padesátník sportovní postavy nám pomáhá naskládat věci do kufru a svůj nákup potravin si bere ze zadního sedadla dopředu. Řídí pravděpodobně jeho syn, asi třicátník s brýlemi. Jsou z Tbilisi a jedou na chatu. Odbočka dálnice je ještě pěkně daleko. To bychom si dali.
Lukáš píše SMS, že jedeme do Dušeti. Silnice na Kazbegi se mění na obyčejnou dvouproudovku. Valíme to celkem rychle, asi stovkou, nekompromisně předjíždíme kdekoho. Na chvíli zastavujeme u stánku u silnice. Starší muž nakupuje zeleninu a ovoce. Sáček s jablky a hruškami dává nám. „To máte na cestu.“ Děkujeme.
Čtyřicet kilometrů uběhlo jako voda. Vysazují nás před odbočkou na Dušeti. Přesouváme se za odbočku do stínu stromů. Živíme se sladkými malými hruštičkami. Aut tu jezdí podstatně méně. Asi po 20 min, stopování zastavuje tmavě modrý luxusní automobil. Jede v něm jediný člověk – silnější pětačtyřicátník. „Jedu do Pasanuri, vezmu vás tam.“ Sedám si dopředu, Lukáš dozadu. N kůží potaženém vypolstrovaném sedadle se sedí dobře a pohodlně. Přichází SMS, že trojice jede přímo do Kazbegi.
Pasanuri je celkem daleko. Jedeme šíleně rychle, řežeme zatáčky v protisměru, předjíždíme nebezpečně těsně náklaďáky, klidně i přes plnou čáru. Ručička tachometru se pohybuje mezi 100-140 km/h. V určitých místech se Gruzínec z Tbilisi třikrát po sobě pokřižuje. Jeho auto je na několika místech zdobené obrázky Panny Marie. Když se takto pokřižuje v po dalších pár kilometrech, ptáme se „святое место?“ Beze slova ukáže na kostelík s velkým křížem na kopečku nad námi a souhlasně kýve. Projíždíme kolem přehrady. Kousek od silnice stojí na jejím břehu pravoslavná stavba. „Ananauri,“ vysvětluje Gruzínec a dodává, „ze 16. století“.
Valíme dál. Zpomalujeme jen když se vyhýbáme dvojici havarovaných vozů. „Kde chcete v Pasanuri zastavit?“ „Někde na výpadovce na Kazbegi, jestli je to možné.“ Přikyvuje. Veze nás ještě asi 2 km za Pasanuri a zastavuje v místě rozšířené krajnice, kousek od řeky. Děkujeme za převoz.
Je pět hodin. Podle mapy ještě dlouhá cesta před námi. Nic nejede. Zatím projelo jen nákladní auto, po delším intervalu zastavuje starý přecpaný žigulík, poté jiný starý žigulík, který nám dokonce zastaví, ačkoliv na zadním sedadle má plata plná rajčat a na zahrádce bedny rajčat a omluví se, že je plný. Na mávnutí přibrzďuje auto, zajíždí ke kraji, ale pak se opět rozjíždí a jede dál. Za chvíli opět zastavuje a couvá k nám. Vylézá mladík. „Do Kazbegi?“ ptáme se. Kýve, že ano. Bereme bágly. Po chvíli ale dodává, „když mi dáte každý 50 dolarů, odvezeme vás do Kazbegi“. „Это много, нет, спосибо,“ slušně děkujeme a je nám jasné, že před sebou máme pěkné hajzly. Mladík si dřepá a chce smlouvat. „Dejte každý čtyřicet a pojedeme.“ „Nemáme peníze,“ snažíme se jich zbavit. Už si moc přejeme, aby odjeli pryč, ale pořád tu stojí a koukají na nás. Nikdo jiný nám proto nezastaví. Asi po čtvrt hodině konečně pochopili, že to prostě nepůjde a odjíždí. Oddechli jsme si.
Stín hor nad námi se posouvá výše po protějších svazích, slunce opouští údolí, začíná být chladno. Nic nejede. Usedáme na batohy. Dalších 20 minu uběhlo a neprojelo ani auto. Napadá nás, jestli kvůli dopravní nehodě, kterou jsme viděli, nezavřeli silnici. Konečně se něco objevuje. Auta jezdí tak v 5-10 minutových intervalech. Jsou buď plná nebo jedou jen kousek. Konstatujeme, že většinou zastavují bohatší vrstvy.
Je čtvrt na sedm a už to pomalu vzdáváme. Kdo by se v tuto pozdní hodinu vydával do Kazbegi. Lukáš píše SMS, že to balíme a že jedeme hledat místo na táboření. Mávám na poslední projíždějící auto. Tmavě zelená Lada Niva zastavuje. „Do Kazbegi?“ „Ну да, и сколько вас?“ „Два человека.“ Starý prošedivělý muž kýve. Do zavazadlového prostoru sovětské imitace džípu se vejde jen jeden bágl. Beru si druhý k sobě dozadu. Vedle na sedadle leží na svetru položený chléb. Lukáš si sedá vedle řidiče. Dáváme se do řeči. Vypráví nám, že se v Kazbegi narodil, po škole odjel do Tbilisi studovat Medicinskij institut a jako lékař se do hor vrátil. Má malou dceru. Ukazuje nám fotku tak 2-3 letého dítěte. Za jízdy si jednou rukou stíní oslňující zapadající slunce a vysvětluje, že stínítko mu dcera utrhla.
Stále opakuje, že za komunistů bylo lépe. „Stavěly se silnice, stavěly se domy, teď se nestaví nic, silnice se neopravuje a současný prezident tvrdí, že v Gruzii je vše v pořádku.“ Ptáme se na Stalina. „Stalin byl jednička, správný muž,“ bezostyšně a hrdě odpovídá.
V místech průjezdu kolem kostelíku se též třikrát pokřižuje, ale rychleji a méně přesně než muž v minulém bouráku. „Vy jste křesťané“, ptá se, jakoby chtěl ospravedlnit své chování „Ano, římsko-katoličtí.“ „My jsme pravoslavní, ... V Gruzii je mnoho náboženství, ale my tady jsme pravoslavní. Грузинские люблят свою родину и бога.“ Každým slovem dává znát, že víra v Boha je ve zdejším kraji opravdu silná.
Cesta se rapidně horší. Je to samý výmol. Auto dělá slalom mezi největšími děrami, vyhýbá se pobíhajícímu skoku a prasatům na silici. Místy zbývá jen štěrkový základ silnice. Tak toto je Georgian Military Highway, jediná průjezdná spojnice mezi Gruzií a Ruskem. Stoupáme stále výš. Míjíme rozestavěný obrovský dům. Prý ho staví premiér pro své potřeby. „Pět milionů hladoví, proč potřebuje tak velký dům?“ Rozhněvaným hlasem pokládá řečnickou otázku. „Kdyby raději za ty peníze spravili silnici!“
Stoupáme po klikaté silnici do hor. Nečekaně zastavujeme v serpentině u krámků. Gruzínský lékař vyskakuje ven a vrací se s jakýsimi tyčinkami zpět. Každému nám dává jednu a jednu schovává se slovy, že to je pro dceru. Tyčinka vypadá jak klobása na šňůrce. Děkujeme. Z našich zvídavých pohledů je jasné, že to vidíme poprvé v životě. „To je čučchela,“ vysvětluje. Koušu do místní pochutiny. Jsou to vlašské ořechy napíchané na provázku a zalité v hnědé pružné ale pevné hmotě. Lékař nám vysvětluje, jak se lahůdka vyrábí. Tou hnědou hmotou je zaschlá šťáva z hroznů. „V Rusku mají čokoládu, my máme čučchelu,“ dodává. Narozdíl od čokolády to není nějak zvlášť sladké, ale je to opravdu dobré.
Stoupáme výš a výš a je zřetelně chladno. „Холодно,“ komentujeme. „Tady jsme ve výšce 2400 m n. mořem,“ pronáší hrdě a své tvrzení dokládá v průsmyku, kde je na patníku napsáno 2395 m n. m. Zavíráme okénka a automobil se prosycuje pachem benzínu.
Opět sjíždíme do údolí. Stmívá se. Před námi jsou šedé mraky. „Naši kamarádi jsou už v Kazbegi,“ čte Lukáš SMS od Ondry. „И где они, прозвони их, где они ждают.“ „У гастиницы в центре,“ „Да, знаю.“
Projíždíme přes vesničku. „Tady bydlím, v tom malém domku napravo, ale vezmu vás do města.“ Dělá si kvůli nám zajížďku aspoň 4 kilometry. Na návsi u luxusního hotelu čeká naše trojice. Už jsou přioděni do bund a dlouhých kalhot a krčí se zimou ve větru. Děkujeme za převoz. Lékař je laxně prohodí „ни за что“ a s lehkým úsměvem nás opouští.
Děcka sdělují, jak jeli s nějakým Rusem cestujícím do Vladikavkazu, převážejícím hroznové víno v krabicích. Čekají tu na nás víc jak hodinu. Stačili obejít místní hotely. Nejlacinější je za patnáct lari za noc, ten druhý je za třicet nebo za padesát pět i se snídaní a obědem. To je na nás drahé. Je krátce před osmou hodinou. Šero. Za chvíli bude úplná tma.
Na kopci vysoko nad námi je jakýsi kostel či klášter. „Tam bychom mohli přespat,“ navrhuje Ondra. „Dojdeme tam za tmy, to je tak na dvě hodiny cesty,“ odhaduji. Taxikář na náměstí se nabízí, že nás tam hodí za 30 lari. Vydřiduch. Vydáváme se vesnicí. Cesta nechutně stoupá. Pronásledují nás zvědavé pohledy všech vesničanů. Vyhýbáme se kravám a kravincům a v šeru stoupáme výš a výš do hor. Stoupání je místy šílené. Všude se pasou krávy. Vrcholová planina nad vesnicí, kde by se daly postavit stany, je plná jejich výkalů. Jdeme dál horským údolím po úzké cestičce nad říčkou. Starý horal žene krávy z hor a ukazuje nám, že ke kapli je to směrem nahoru. Opět stoupání. Již je úplná tma. V dáli před námi se tyčí do výše hora Kazbeg, vršek se schovává v mracích. Nádherný pohled, ale pro tmu a spěch se nedá fotit. Sotva vidíme cestičku před sebou.
Stoupáme a stoupáme, už ani nevím, jestli šlapu do kravince a už je mi to i jedno. Všichni máme dost. Ale místo na postavení stanů nikde. Konečně na obzoru proti tmavé obloze zřím siluetu kláštera. Jmenuje se Tsminda sameba. Scházíme se na štěrkové silnici v sedle pod klášterem. Silnice vede z opačné strany hory. Kdybychom šli po ní, možná by to nebyl takový záhul. Šli jsme to sem 1,5 hodiny. Majka se vydává zeptat se nahoru do kláštera na možnost přespání či zastanování. Vrací se asi po čtvrt hodině. Prý je nahoře starý mnich, mladý mnich, který uměl rusky, a jejich pomocník, který uměl i anglicky. Ten starý nakonec rozhodl, že do kláštera nemůžeme, ať přespíme v sedle. Ale kdybychom potřebovali jídlo, tak to není problém. Taky že zítra ráno nás rádi uvidí.
Po silnici se blíží auto. Jeho reflektory jsou z dálky vidět. Klidíme se ze silnice. Čím méně lidí nás uvidí, tím lépe. Stoupáme po mírně skloněné planině na malý vršek a hledáme rovné místo na stany. Ač po tmě, daří se celkem rychle postavit příbytky. Po silnici stále přijíždějí auta. Zastavují v zatáčce v sedle. Ve svitu jejich reflektorů vidíme, že lidé s dekami vystupují. „Oni tady snad chtějí nocovat? Přece by v deset večer nedělali piknik?“ Každopádně dělají takový rámus, že nás nemohli postřehnout. Snažíme se být nenápadní, jsme přece jen 80m vzdálení od nich. Baterky necháváme zhasnuté a jsme ticho. Skupinka gruzínských návštěvníků se vydává směrem k nám na malý kopeček. Za námi je totiž taky nějaká zřícenina či posvátné stavení. Narážejí na nás. Chvíli na nás svítí baterkami, ale pak pokračují dál.
Po krátké provizorní večeři nalézáme do spacáku. Je chladno. Hodně chladno. I v mém spacáku. V noci se budím zimou. Venku fučí vítr a prší. Na hodinky se ani nedívám.