Východ slunce v Uplistskhite
Cestou do Mtschety
Mtscheta
Chrám Sveti Cchoveli v Mtschetě
Klášter Džvari
Pohled na Mtschetu od kláštera Džvari
Šio Mgvime
Chrám sv. Jana Křtitele v Šio Mgvime
Uvnitř Šio Mgvime
Cestou ke kapličce
U kapličky nad Šio Mgvime
Uplistskhite v zapadajícím slunci bylo fascinující, proto chceme s Majkou vstát na východ slunce. Kluci tyhle choutky nemají. Natavuji budík na 4,00 hodin. V noci fouká vítr a je celkem příjemně. Dokonce se trochu i přikrývám spacákem.
Ve čtyři hodiny ráno se probouzím spontánně. Venku je černočerná tma. Posouvám hodinky na 4,30. Vlastně toto opakuji co půl hodiny až do půl sedmé. Vstáváme. Venku už je světlo, ale slunce ještě přes hory nevykouklo. Lezeme nahoru do jeskynního města. Kolem sedmé vychází na východě slunce a hází nesmělé první ranní paprsky na skalní útvary. Pořizuji pár fotek. Za chvíli je sluncem zalito vše. Scházíme dolů. U stanu nám šmejdí tři toulaví psi. Ti také byli důvodem, proč Martin zrušil své mladické odhodlání spát pod širákem.
Kluci jsou už vzhůru, pomalu balíme a mezi balením odpočíváme. Kolem prochází dvojice mladíků. Ptáme se na vlak do Tbilisi. Snad jede v 10,30 hod z nedaleké vesnice. Kolem deváté hodiny se pakujeme s tím, že odpočívat a čekat můžeme i na peróně, až budeme přesně vědět, v kolik to pojede.
Vydáváme se polní cestičkou podél řeky až k mostu. Překračujeme most a procházíme vesničkou po hliněné ulici. Lidé si nás zvědavě prohlížejí. Vedlejší uličkou zabočujeme a přicházíme na nádraží. Celé nádraží je tvořeno vlastně jen betonovým nástupištěm s jednou pročuranou budkou. Jet by to mělo podle místních v deset. Tedy za čtvrt hodiny.
Slunce začíná pražit, ale fouká příjemný vítr. S pětiminutovým zpožděním přijíždí vlak. Je prakticky plný. V obrovské vagónu, především nezvykle vysokém, jsou dvě řady dřevěných lavic. Cestuje tu s námi všehochuť národa, vojáci v maskáčích, pracující, staří lidé. Jsme středem pozornosti a všechny pohledy míří na nás. Obsazujeme jedinou volnou lavici. Vlastně usedají jen čtyři, víc se na lavici nevleze. Já ráda ustupuji a sedám si raději na svůj měkký batoh.
Vlak uhání celkem rychle. Asi po dvou zastávkách přichází místní výběrčí jízdného. Hubený Gruzínec oděný zcela civilně, se odlišuje od ostatních jen štočkem bankovek v ruce. Hned kasíruje nově nastoupivší. „Пять человека в Мцхету,“ zahajujeme rozhovor v ruštině. „Пять лари,“ s přehledem odpovídá. Zdá se, že vlak je tu opravdu nejlacinější doprava.
Ondra s mapou tahá nějaké informace z tlusté Gruzínky. Marně. Občas vlakem projede bábuška prodávající placky a chléb.
V 11,10 hlásí muž v uniformě s výložkou „security“, že vlak dorazil do stanice Mccheta. Vystupujeme. Jsme někde na kraji města a ani pořádně nevíme, kudy do centra. Ptáme se na cestu v nádražním obchůdku. „Asi dva kilometry...,“ ukazuje bábuška ve směru, kterým jsme přijeli. Pomalu se zvedáme a kráčíme silnicí k centru. Přibývá domků. Na opačném břehu řeky se v dálce rýsuje na pahorku stavba s věžičkou. „To bude asi klášter Džvari.“ „No nazdar, tam se doufám s plnou plní v tomto pařáku tahat pěšky nebudeme.“
Pokračujeme ulicí dál. Za malým náměstím se nám už otevírá pohled na monumentální chrám Sveti Cchoveli (v překladu Živý Sloup) z 11. století. Celý komplex je obehnán zdí. Cestu ke kamenné bráně lemují stánky s tretkami z kůže, ručně tkanými kabelkami a různými nesmysly. V průchodu přes kamennou bránu se chvíli osvěžujeme v tamním stínu. V průjezdu vysedává několik bábrlí v černých suknicích s černými šátky přes vlasy. Hned jak nás vidí, začínají blekotat v nábožné melodii nesrozumitelné monology a jednotně nastavují dlaň na finanční příspěvek. U nás nemají šanci. Jakmile vycházíme z brány ven, opět utichají.
Na nádvoří usedáme do stínu chrámu blízko velkého na zemi postaveného zvonu. Shazujeme bágle a postupně se vydáváme do chrámu tak, aby vždy někdo hlídal zavazadla.
V samém chrámu se nesmí fotit, jak ukazuje cedulka při vchodu. „No uvidíme!“ Vstupuji do přítmí hlavní lodě. Člověka hned upoutá na protější stěně nad oltářem obrovská freska. Ježíš Kristus tmavýma uhrančivýma očima probodává každého příchozího. Ve středí části lodi černě oděný pop uděluje věřícím odpuštění dotykem svěcenou vodou na čelo hříšníka. Stěny a sloupoví jsou zdobeny freskami zobrazující biblické motivy. Asi po jedenáctém snímku, které pořizuji na stativu s použitím autospouště, jsem mladým mnichem oděném v černém hábitu diskrétně upozorněna, že „fotit ne“.
Po důsledném odpočinku ve stínu katedrály se vydáváme dál do centra. Přicházíme na náměstí. Nestojí tu ale ani jeden autobus, maršrutka, taxi, prostě nic, co by svědčilo o hromadné dopravě. Jen ve stínů u tří zaparkovaných omlácených žigulíků sedí pánové, kouří a povídají si. Ptáme se na možnost autobusu ke klášteru Džvari. „Žádný autobus, ...“ smějí se a mrkají na sebe, „dá se jen s námi.“ „A za kolik byste nás tam vzal?“ Neodpovídá a jen mrká po ostatních. Nechápavě se po sobě díváme. Rozpačitou situaci přerušuje až Majka, která víc než Džvari teď řeší nákup nějaké zeleniny. „Obchod je tam, za rohem,“ odpovídá muž s žigulíkem. Vydáváme se tam všichni. Beztak teď nemáme žádnou strategii a potřebujeme si vše rozmyslet.
Ve velkém obchodě je jen jeden regál s oschlou zeleninou, pult s nějakými trvanlivými cukrovinkami a gruzínským sýrem. Vykupujeme posledních pár oschlých chlebových placek, buchty a sýr. Zůstáváme sedět před obchodem na stole a řešíme další postup. Navrhujeme smlouvat cenu a vypravit se na Džvari. Smlouvat jdu já a Lukáš. Po krátkém rozhovoru dosahujeme konsensu přijatelného pro obě strany. Za 15 lari nás všechny vezme na Džvari a zpět. „Jak dlouho se tam hodláte zdržet?“ Sonduje. Krčíme rameny a díváme se s Lukášem na sebe. „Tak půl hodiny,“ odhadujeme a dodáváme, že nevíme, jak je to vlastně velké a jak moc času potřebujeme. Jednoduchým a snadno pochopitelným gestem předvádí, že za půl hodiny toho budeme mít až po krk. „И где друзья?“ naráží na to, že jsme jen dva. „У магазина.“ „OK, хорошо,“ uzavírá hovor, „tak ať sem přijdou.“
U obchodu informujeme ostatní o výsledku jednání. „Tak pojďme,“ vyzývám ostatní, „chlap se netváří příliš nadšeně, ani nemá chuť sem zajet, máme zajít za ním. Jsou tady od turistů pěkně rozmlsaní.“
Do zavazadlového prostoru starého rezavého žigulíku vměstnáváme jen tři batohy, víc se tam nevejde. Dozadu si sedáme klasicky. Majka, Lukáš a já na klín Martinovi. Ondra má vpředu jeden bágl mezi nohama a druhý mu dodatečně řidič cpe na klín poté, co se mu ho nepodařilo nacpat do zavazadlového prostoru. Je to celkem boj. Ondra se nemůže hnout. Řidič ovšem po usednutí za volant zjišťuje, že pro bágl nedosáhne na ruční brzdu a řadící páku. V přecpaném vozidle proto cpe poslední bágl k nám dozadu.
Vyrážíme. Po jednom kilometru řidič zastavuje. Tankujeme. Za benzínkou to řidič objíždí nějakou oklikou, přes dálnici, pak najíždí na odbočku a po zachovalé asfaltce nás veze až nahoru. Zastavuje u řady aut kousek pod klášterem.
Právě tu probíhá svatba, ale jinak se kolem motá řada turistů. Klášter je spíše ruina s jedním relativně zachovalým malým chrámem v centrální části. Ten uvnitř pěkně vyzdoben freskami. Stín a posvátná vůně mešních svíček jsou příjemné pro propocená a přehřátá těla. Z oken ruin se kocháme výhledem na město Mccheta s dominantou chrámu Sveti Cchoveli stojícího nedaleko soutoku řek Mtkvari a Aragvi. Celý objekt kláštera je překvapivě malý a zdá se, že tu probíhá rekonstrukce.
Scházíme dolů k autu a cestou vedeme spor, kam dál. Většina chce vidět poustevnický klášter Šio Mghvime, o kterém víme, že stojí za návštěvu, ale vůbec nevíme, kde přesně je a jak daleko odtud je. Proti je jen Ondra. Ten by rád po Georgian Military Highway zamířil do vysokého Kavkazu k hranici s Ruskem. Náš řidič o klášteru ví. S cenou za odvoz dlouho váhá, ale nakonec je svolný za 40 lari všechny odvézt na Šio. Prý je to 12 kilometrů a velmi špatná cesta. Ukecáváme Ondru (a dá to práci) a souhlasíme s nabídkou. Skládáme se opět do automobilu. Tentokrát máme uvnitř více místa. Ondra má u sebe jeden bágl. Ten druhý z vnitřku řidič v mezičase zvládl narvat k ostatním do zavazadlového prostoru historického vozu.
Sjíždíme z mírného kopce po asfaltce dolů až k dálnici, ale do města už nezajíždíme. Dálničním obchvatem pod kopcem se přesouváme východněji, projíždíme vesničkou a zastavujeme u benzínky. Řidič chce zálohu 10 lari předem, aby mohl natankovat. Od benzínky jedeme asi jeden kilometr a k naší mírné nevoli opět zastavujeme. Tentokrát u obchůdku. Zastavením vozidla totiž přestane proudit dovnitř vzduch a atmosféra začne být podobná tropické. Řidič vyskakuje a za chvíli přináší šest zmrzlin, pro sebe a pro každého z nás. Je to vtom nesnesitelném hicu příjemné.
Ve vesničce prudce zabočujeme vzhůru a najíždíme na štěrk. Všímám si tachometru, abychom věděli, co zítra půjdeme pěšky. Drkotáme se po štěrkové cestě dlouho a dlouho. Míjíme odbočku, která vypadá, že vede do nějaké vesnice. To by mohla zítra být zkratka k civilizaci.
Po 13 km drkotání zastavujeme u brány kláštera Šio Mgvime. Stojí tu několik aut. Zdá se, že úplní poustevníci to nebudou. Vstupujeme dovnitř. Mniši v dlouhých černých sutanách se naší přítomností příliš nevzrušují. Jen jeden si nás z dálky prohlíží a zakřičí: „Češi?“ „Ano,“ neskrýváme překvapení, jak to mohl poznat. Mnich se jen potutelně usmívá. Po vydlážděné cestě vedoucí kolem klášterních budov prudce stoupáme vzhrůru. Nahoře u zdi shazujeme bágle a bez obav je necháváme ležet bez dozoru. Kdo by je tu kradl.
Vstupujeme do chrámu sv. Jana Křtitele. Zvenčí oprýskaná budova nás uvnitř překvapí neskonalou nádherou. Kostel je překrásně vymalován pravoslavnými freskami, které jsou dokonale zachovalé. Mladý mnich nás ale po pár krocích zastavuje, zamítavě kroutí hlavou a evidentně nás chce vyhostit. Nechápeme, co chce. Ještě jsme ani nevytáhli foťáky, tak zákaz fotografování to nebude. Až za chvíli z jeho slov identifikujeme jednoduchou angličtinu s gruzínským přízvukem: „Shorties no!“, tedy „Žádné kraťáky!“. Neprotestujeme a vracíme se k našim zavazadlům pro dlouhé kalhoty.
Tentokrát jsme do liduprázdného svatostánku vpuštěni. Mladý mnich sedí vzadu a nespouští z nás oči. Že fotografování bude zákázané jen tuším, ale explicitně to napsáno nebo nakresleno nebylo. Vytahuje foťák a pořizuji snímek oltáře. Mladý mnich rychle vstává a gestikuluje, že „foto ne“. Procházíme se prostory chrámu. Nenápadně se schovávám za ohromné sloupy a za pomocí Lukáše, který stráží a dělá informátor, se mi daří udělat ještě tři fotky.
Po prohlídce chrámu se vydáváme na procházku kolem klášterních budov. Nesměle vstupujeme do otevřených dveří. Procházíme řadou skromně vybavených místností. Nacházíme malou kapli. Je taktéž nádherně zdobená freskami. Není tu ani noha. Vycházím jako poslední po řádném fotografickém zadostiučinění. Ostatní už někam odešli. Rozhlížím se, kam mohli jít. Někdo na mě volá. Je to mnich s hustým plnovousem, zhruba ve věku 35 let. Sedí na patníku, nohu přes nohu, odpočívá a medituje. Zdravíme se. Ukazuje, ať se jdu podívat do dalších dveří. Potkávám Lukáše. Po průchodu několika prázdnými místnostmi přicházíme do malé kaple. Je tam prakticky zcela tma, přerušená jen nesmělým svitem několika svíček. Vzduch je příjemně chladný a prosycený vůní vosku.
Vycházíme s Lukášem společně ven a dáváme se do řeči s mnichem. Narodil se dole ve vesnici a do kláštera přišel ve dvaceti letech. Ptá se nás, kde všude jsme byli. Popisujeme cestu a zmiňujeme se i o Gori. „A v muzeu Stalina jste byli?“ „Byli,“ nezapíráme. Mnich pokývá hlavou a s výrazem důležitosti pokračuje: „Stalin – to byla velká osobnost, srovnatelná s Alexandrem Velikým Makedonským!“ Nejsme si úplně jisti, jestli to myslel jako klad a nebo jako zápor a pokládáme v ruštině zásadní otázku: „И Сталин для вас герой или ... вандит?“ Směje se naší otázce i naším výrazovým prostředkům. „Vždyť vás osvobodil od fašistů, ne?“ odpovídá otázkou a v očích má výraz nepochopení, proč se na to ptáme. Za chvíli ale obličej opět zvážní a chápavě vysvětluje svůj postoj. „Stalin nikdy nešel proti církvi. Nikdy. ... Lenin ano a komunisté taky, ale Stalin ne, ten nás nechal být.“ Děkujeme za příjemný rozhovor a mnicha necháváme samotného meditujícího na slunci.
Všichni se scházíme opět u batohů. Martin přichází jako poslední, v očích výraz naprostého očarování. Seznamuje nás se svým přesvědčením tady nějakou dobu zůstat, třeba tak půl roku. Už se ptal i mnichů. Ti se prý musí poradit a dají vědět. Asi za deset minut padá usnesení. Martin do kláštera přijat nebude. K zamítavému postoji přispělo výrazně to, že není „ortodoxní“, tedy pravoslavný, ale poslední kapkou byl fakt, že do kláštera přijel „taxíkem“. To opravdu není znak odříkání a utrpení. Tím pádem zůstáváme v pětici.
Ptáme se aspoň mnichů, jestli bychom mohli přespat nahoře u kapličky, na vysokém kopci nad klášterem. „Můžete, ale nehlučet a nenechat odpadky.“ S tím souhlasíme, to nebude problém. Jediný problém je, že nemáme dost vody. „Dá se tu někde načepovat voda?“ oslovujeme mnichy. Dávají nám k dispozici vlastní kanystry. Máme prý šetřit, protože to jsou slzy mnichů. Na schodku před chrámem sv. Jana Křtitele přeléváme vodu do vlastních PET láhví a vedeme poznámky. „Slzy mnichů? To ta voda bude asi slaná, ne?“ „A přátelé, je to opravdu pláč?“ parafrázujeme Cimrmana. Loučíme se s mnichy a děkujeme. Vyprovází nás s lehkým úsměvem a dodávají, že kdyby cokoliv, do 22 hodin je brána otevřená.
Kolem čtvrt na osm se vydáváme nahoru. Lesní cestička vede od parkoviště vzhůru. Ačkoliv je večer, je stále teplo, dusno a stoupání nekonečné. Cesta vede lesíkem a jen čas od času v průhladu mezi keři vidíme klášter, jak je stále níž a níž pod námi. Asi po 40 minutách chůze jsme nahoře. Kocháme se výhledem do krajiny zalité paprsky zapadajícího slunce.
Kaplička je zdobená freskami, ale značně poničená vandaly, co vyškrábali do zdi svá jména a data návštěvy. Některé nápisy pocházejí i z 60. let. V kapli je příjemný chládek. Večeříme a povídáme si. Slunce zapada a kolem se rozpíná tma. Se zapadajícím sluncem přilétají komáří, ale daří se je odpudit repelentem. Jak světla rychle ubývá, hledá si každý místečko pro karimatku. Pokud možno bez mravenců. Dnes se spí pod širým nebem plným hvězd. O půl jedenácté, za úplné tmy, jsme všichni ve spacácích a přejeme si dobrou noc. Venku fučí vítr. Usínáme.