západ slunce v Uplistskhite
Klášter Bagrati
Uvnitř kláštera Bagrati
Kutaisi
Gori, muzeum Stalina
Gori, Stalinův vagón
Gori, rodný dům Stalina
Ateni Sioni
svatba v Ateni Sioni
Uplistskhite
západ slunce v Uplistskhite
Celou noc je teplo až vedro. Ležím na spacáku Občas mě v noci probudí mravenec, ale zásah mé dlaně nepřežije. Kluci vstávají o půl sedmé. Chtějí se ještě okoupat v řece. Vstáváme něco po nich. K řece si jdu jen umýt obličej. Příliš čistoty škodí.
Vyrážíme v 7,50. Cesta stoupá a než vylezeme ke kostelu Motsameta, jsme celí zpocení. Je pod mrakem, ale vedro a dusno. U hlavní silnice, u benzínky, kde jsme včera čepovali benzín, jsme v pět minut před půl devátou. Potkáváme zhruba padesátiletého Gruzínce. „Чехословакиа, знаю, я был у вас, я был в армии. Bělovca, Bratislava. Хорошие люди, хорошое пиво.“ „A maršrutka pojede?“ „Поедет через десять минут, большой автобус.“ Za pár minut přijíždí velký autobus, resp. rozvrzaná rezavá karosa. Máváme a autobus zastavuje. Je ale až po strop úplně plný. Chvíli postává, ale ani dveře neotevírá a odjíždí . Deset minut před devátou přijíždí další malý autobus, vypadá jak vyřazený školní – žlutý a rezavý. Dveře chybí. Ve dveřích se zuby nehty drží lidé. Autobus lidmi přímo přetéká. Rozhodujeme se stopovat. Auta nestaví, ale pravda, buď jsou plná lidí nebo věcí nebo jsou malá. Konečně se blíží nějaký větší vůz a zdá se být prázdný. Je to terénní Lada Niva. Řidič překvapivě zastavuje na zamávání a s převozem do Kutaisi souhlasí. Do zavazadlového prostoru horko těžko vměstnáváme dva bágle a kus stanu. To bude krize. Na zadní sedadlo si sedá Lukáš s jedním báglem a Majka s druhým. Zdá se, že další osoba se tam už nevejde. Vmačkávám se mezi ně a zaklapávám přední sedadlo. Martin si sedá dopředu, dává si bágl mezi nohy. Sami nechápeme, jak se na jeho klín dostal Ondra ještě s dalším báglem. Dokonale vyplnili prostor nad předním sedadlem až po strop. Řidič se jen tiše usmívá, jak zápasíme v prostoru, ale vůbec neprotestuje. Vyjíždíme. Jedeme slalom mezi výmoly a občas přes nějaký prosvištíme. „Bagrati?“ptám se řidiče, když se na obzoru před námi objeví nějaké trosky. Souhlasně kýve. „Можно нас на Баграти? Vezmete nás na Bagrati?“ pokládáme drzou poznámku. Řidič něco zabrblal, tak uvidíme. Přejíždíme most přes říčku a vyjíždíme do prudkého kopce. Řidič nás vysazuje až na konci asfaltky u Bagrati. Branka je otevřená, ale kostel je zamčen a zajištěn visacím zámkem. Obcházíme si celý areál. Kostel je celkem zachovalý, alespoň co se týče obvodového zdiva. Střecha chybí. Vzadu za zdí jsou zbytky starověkého města, nějaké zdivo a opravovaný kostelík. Pod námi se v mlžném oparu rýsuje město Kutaisi. Usedáme na lavičku ve stínu hlavního vchodu. Přichází dva dědové. „Gamar džobat,“ zdravíme. Chvíli trávíme v příjemném rozhovoru. Starý děd se šedivým vousem mi dává políbení na tvář. Místní zvyk. Prý kostel otevřou za deset minut. Asi po dvaceti minutách přichází pop v černém dlouhém hábitu a odemyká vchod. Procházíme se prostranstvím trosky chrámu sami. Až do nebe sahají zdi původně nejvyšší katedrály v Kutaisi. Zpoza vypadaných obkladových desek zeď působí, že je jen navršena z kamení a hlíny. Na hřebících jsou na zdi pověšeny obrázky s náboženskými motivy. Před jedenáctou se vydáváme dolů.
Slunce žhne. Jdeme pomalu směrem k centru . Přecházíme most a zapadáme do malého bufetu. Kluci si dávají guláš a já a Majka sýr. Po poledni se vydáváme ven. Kolemjdoucí se zastavují a ptají se odkud jsme a kam míříme. „Hledáme autobusové nádraží, chceme do Gori.“ Jakýsi čtyřicátník se nás hned ujímá a vede nás městem. Zastavuje autobus a domlouvá pro nás převoz. Řidič MHD si nenechá nic zaplatit a velkoryse nás odesílá dál do vozu. Autobus je se zaplňuje a za chvíli je lidmi téměř přeplněn. Jedeme celkem dlouho. Všichni se na nás lepí a my s těžkými bágly celkem výrazně zavazíme. Asi po 15 minutách jízdy zastavujeme na autobusáku. Při vystupování je tlačenice a když se mi podaří vypreparovat sebe a bágl z davu, zjišťuji, že mi při výstupu ukradli z ledvinky peněženku. Náladu mi to rozhodně nezvedlo. Měla jsem tam tak 40 dolarů v místní měně. Měním si ve směnárně třicet dolarů (kurz je v celé Gruzii jednotný, 1,8 lari za dolar).
„Mohli bychom jet vlakem,“ navrhuje kdosi z davu. „Půjdu se zeptat na nádraží, jestli a v kolik hodin něco jede,“ nabízím se, protože rusky umím z nás nejlíp. „A hlavně se zeptej, v kolik tam bude!“ doplňuje Lukáš, který kdesi slyšel, že vlaky jsou v Gruzii extrémně pomalé. „Едет некоторий поезд в Гори? Jede nějaký vlak do Gori?“ ptám se u okénka. Bábušce cuknou koutky a kroutí hlavou. „Zkuste autobus,“ radí. Přesouváme se přes dav pouličních prodejců a žebrajících dětí. „Куда?“ ptá se nás kde kdo i někdo z hloučku tmavých Gruzínců u jednoho ze stojících autobusů. „Gori.“ „Tento autobus jede do Tbilisi. Vezme vás do Gori za 7 lari.“ Jdeme si koupit lístek k pokladně. Zjišťujeme, že převoz má jednu nevýhodu. Nejede přímo přes Gori, ale prý nás bus vyhodí na křižovatce, odkud je prý do města deset minut. Nic jiného prý nepojede. Souhlasím.. Jsem realista a umím si představit, že deset minut od centra bude v nejlepším případě půlhodina ostré chůze. Nakupujeme drobnosti do autobusu a nasedáme. Odjíždíme pět minut před třináctou hodinou, o pět minutu dříve než byl hlášen oficiální odjezd.
Cesta ubíhá rychle, jen slunce nechutně paří přes sklo. Něco před třetí zajíždíme ke krajnici a řidič haleká do vozu „Gori!“. Rychle se obouvám, balíme věci a vyskakujeme asi 100m před odbočkou na Gori. Podle směrovky je to do města 4 km. To bude aspoň hodina cesty. Je stále hic. Od křižovatky k nám míří tlustý Gruzínec. „Že by taxikář? Je to taxikář!“ „Nepotřebujete taxi?“. Laxně se po sobě díváme, jako bychom nevěděli. „Z kolik je taxi do Gori?“ „Dvacet lari.“ „To je drahé,“ kroutím hlavou. „Kam chcete do Gori?“ opět se snaží taxikář vnutit se. „K muzeu Stalina, za pět lari.“ „Ne,“ zcela rezolutně nesouhlasí, jakoby to byla nemyslitelně nízká částka. Zkouší smlouvat, jde na patnáct, na deset, na osm. Jsme tvrdí a trváme na pěti. Odchází s nepořízenou. Nahazujeme bagáž a vydáváme se k odbočce. „Nevezmeme to za těch osm?“ navrhuje Lukáš. Taxikář sedá do svého vozu a couvá směrem k nám. „Давай, nasedejte, za pět.“ Do zaprášeného zavazadlového prostoru staré černé Volhy se s přehledem vlezou tři batohy. Řidič ale na to skládá i zbylé dva a zavazadlový prostor bez zajištění nechává otevřený. To jsme zvědavi, jestli ty bágle cestou nespadnou. Na zadní sedadlo se s malými obtížemi vměstnáváme čtyři a jeden si pohodlně sedá dopředu vedle řidiče. Projíždíme město. Slalomem se vyhýbáme výmolům a děrám v asfaltu. Na jedné křižovatce vidíme před sebou řadu policejních aut. Kolem běhá spousta policistů. V ulicích kolem je zácpa a každý se snaží projet. Policistům evidentně náš otevřený kufr vůbec nevadí.
Řidič zastavuje až na větší ulici a ukazuje doleva. „Музей Сталина. Muzeum Stalina.“ Vylézáme a vyndáváme bagáž z kufru. Nic jsme cestou neztratili. „Куда вы потом? Kam poté pojedete?“ sonduje řidič. Na Ateni Sioni a potom na Uplistskhite.“ „Za padesát vás vezmu dál...“ „Za dvacet,“ smlouváme. „Nemyslitelné, to je dlouhé čekáním tam, dlouhé tam, spousta kilometrů, benzínu spousta.“ Snaží se nás zblbnout tím, že Ateni Sioni je 30 km od Gori. Vytahuji vytištěný text z internetu psaný česky a ukazuji, že je to jen 10 km. „Za dvacet pět“, upravujeme cenu i my. „Za třicet.“ Odmítáme a chystáme se jít do muzea. „Давай, za třicet, já počkám..“ Že mu to za to stojí?!
Muzeum Stalina sídlí v novodobé budově v parku. Před ní stojí rodný dům Stalina, zastřešený umělou konstrukcí. Vedle je umístěn osobní vagón Stalina, luxusně vybavený, který používal i Chruščev.
Do muzea je vstupné tři lari pro 5 lidí. V mezipatře na vrcholu schodiště pokrytém červeným kobercem je socha Stalina. Fotím si ho. „Fotografovat se nesmí,“ upozorňuje hned bábuška, která vyrazila za námi dělat dohled. Za ní startuje komando dalších bábušek. Celá expozice je ve čtyřech místnostech. Fotografie z dětství, z dob vojenské služby, rodinné fotografie, sochy, busty, články z novin a veřejných prohlášení a spousta darů Stalinovi od různých národů, např. holandské keramické střevíce, kde místo bambule je na jedné botě reliéf Stalina a na druhé Lenina. Zkoušíme fotit, ale babizna je jak stíhačka. Horší než KGB. Jedna babizna poté, co zjistila, že jsme z České republiky, se pěkně rozvykládala, ačkoliv jsem si průvodce nezaplatili. Vypráví o prvním synovi Jakobovy, který zemřel v koncentračním táboře , a o druhém synovi a dceři. Ukazuje poslední fotografii, kdy byl Stalin živý. Prý dalo velkou práci vyretušovat vyrážku na bradě. Prý „pox“ tedy neštovice. Díváme se po sobě a nahlas pronáším „Nezemřel náhodou na syfilis?“ Baba se tváří, jako že nic neslyšela. V samostatné místnosti je ve zlatě posmrtná maska Stalina. Leží na tlustém rudém koberci, diskrétně nasvícená. Podle hlavy to vypadá, že byl Stalin drobné postavy. Scházíme dolů k našim batohům. „И вагон вы видели. A vagón jste viděli?“ ptá se hned další babuška a hned nás vede ven k vagonu. Vydáváme se za ní. „Американские?“ obrací se na nás. Sluch zbystřily i místní dívenky. Když ale řekneme, že jsme z České republiky, elán mladých dívek rychle ochabuje.
Babuška bere klíče a odemyká zelený vlakový vagón. Ukazuje kupé pro ochranku, pro Stalina luxusní kupé i s koupelnou. Vesele vše fotíme. Baba hned, že nám bude focení účtovat, ale pak už po nás nic nechce. Opouštíme vagón a baba ještě hrdě odemyká malou místnost v rodném domku Stalina. Široká postel pro dvě osoby, stůl, pár osobních věcí.
Taxikář na nás stále čeká. Nasedáme. „Ateni Sioni!“ Vyrážíme městem. Projíždíme přes střed města, kolem největší stojící sochy Stalina. Vyjíždíme z města směrem na jih. Cesta je zřetelně horší, díry hlubší, terén chvílemi působní jako ideální pro džíp s náhonem na všechna čtyři kola. Ačkoliv to má být 10 km, cesta jakoby neubíhala. Projíždíme vesničkou Ateni, umístěné hluboko v údolí mezi holými vršky. Na vrcholcích kopců je co chvíli zřícenina nějaké pevnosti. My ale kopírujeme spíše vrstevnici. Až na konci dlouhé vesnice spatřujeme před sebou kostelík. Právě se celý opravuje a je obalen dřevěným lešením. Přijíždíme ke kostelíku něco před šestou večer. Pravděpodobně tu bývá jindy větší klid, ale dnes je tu rozruch. Koná se tu svatba. Nevěsta celá v bílém vláčí dlouhý šat přes prach a kamení staveniště. Uvnitř kostelíka je přítmí. Fresky na stěnách jsou v šeru jen obtížně rozpoznatelné, vše je zašlé, jedna stěna je zakryta dřevěným bedněním a je znát, že se fresky renovují. Zákaz focení zvýrazněný jen malým papírovým obrázkem přeškrtnutého fotoaparátu přehlížím. Nejsem jediná. Všichni fotí. Za kostelíkem nevěsta i ženich jsou naposledy upraveni a držíce se v rámě vstupují do kostela. Žádná hudba, ani posvátné ticho. Většina svatebních hostů si povídá, štěbetá, děti lítají tam a zpět. Novomanželé si stoupají doprostřed kostelíka čelem k oltáři. Přichází starý pop v dlouhém lesklém šatu prošívaném zlatem. Žvatlavým hlasem uděluje instrukce typu: teď si stoupněte sem a čekejte. Zachází za dřevěnou zástěnu oltáře a zády k novomanželům čte něco z bible. Nikdo ho moc nevnímá, neposlouchá, asi mu ani nerozumí. Když všeobecný hluk a neklid přesáhne určitou hladinu, otáčí se pop k obecenstvu a dav napomene. Moc velký a dlouhodobý efekt to nemá. Následně přichází k novomanželům a žehná jim. Na hlavu oběma dává bronzovou korunu. Nevěstě to přes věneček moc nedrží, ale pop neváhá užít obou ruk a mírného násilí. Celá ceremonie jakoby se ostatních vůbec netýkala a všude vládne všeobecné veselí a volná zábava. Přichází svědkové a nasazují novomanželům prstýnky. Nasazují je do kříže – svědkyně nevěsty ženichovi a svědek ženicha nevěstě. Vše působí značně dezorganizované.
Čtvrt hodiny po šesté opouštíme kostelík. Černá Volha na nás čeká i s našimi bágly. Kdyby náš taxikář i s nimi ujel, byly bychom nahraní.
Vracíme se zpět vesničkou Ateni. Do Gori už ale nevjíždíme a před městem zabočujeme na východ. Po špatné cestě valíme dál. Jedem přes vesnici, za ní zabočujeme na most a za mostem se jakoby vracíme zpět. Zastavujeme u brány u jeskynního města Uplistskhite. Budka s nápisem Kassa je otevřená, ale nikdo v budce není. Jdu taxikáři zaplatit a říci, že tu zůstáváme. Nechápe to. „Budeme tu spát,“ vysvětluji. „To je zakázané,“ odpovídá. Evidentně zvědavě se na mě dívá i muž, který tu sedí na lavičce. „Kde chcete spát?“ „Máme stany, tady u řeky.“ „I tam je to zakázané.“ „Proč je to zakázané?“ „Kvůli zmijím.“ „A do jeskynního města můžeme? ... Kde seženeme bilety?“ „Zeptejte se ho,“ odkazuje na obtloustlého muže v teplákách, který právě přijel v bílé dodávce, „on je náčelník.“ Náčelník je svolný, dovoluje nám i spát u řeky, dovoluje s tím, že do jeskynního města půjdeme jen s ním. „Chcete prvně postavit stany nebo prohlédnout si město?“ táže se nás. Jelikož se brzy setmí, chceme prvně vidět město. Nechává nám bagáž zamčenou ve strážní budce. „Můžeme zde někde nabrat vodu?“ ptá se Lukáš, kterému došla pitná voda. „Да, конечно.“ Vede nás kousek k řece. Za jakýmsi betonovým komplexem, kde mělo být prý informační středisko, je studna. Lukáš vědrem nabírá vodu a snaží se ji nalít do PET láhve. Cáká všude kolem. Náčelník se směje: „No jo, městské děti.“
Přidává se k nám matka s dvěma dětmi a s kamarádkou. Náčelník nám dělá odborný výklad o historii zdejšího města. Občas ani on, Gruzínec, neví, jak něco říci rusky a matka dětí mu pomáhá a šátrá v paměti ve zbytcích znalosti ruštiny. Společně vše dáváme dohromady. Dozvídáme se, jak město skvétalo v době, kdy tudy procházela hedvábná stezka, jak byla vedena kanalizace, kde byla tržnice, kde lékárna, kde se skladovalo obilí, kde lidé bydleli, kde se lisovalo víno, kam lidé ukládali své mrtvé, když v dobách obléhání bylo město odříznuto od vzdálenějšího pohřebiště. Některé jeskyně jsou staré 3000 let, kostelík na vršku pochází ze 14. století.
Zapadá slunce. Skalní útesy jsou nádherně nasvícené, fotíme si slunce jak postupně mizí za horami. Všichni na nás čekají. Už v přítmí se vracíme zpět. Náčelník nás vede dolů tajnou chodbou. Sestupujeme po kovových schůdcích, které ulehčují návštěvníkům sestup. Tmavý tunel je plný spících netopýrů. Chodba končí až dole u řeky. V dobách obléhání to byla cesta, kudy se město zásobovalo vodou.
Už je tma a nejvyšší čas zastanovat. Pod baterkou hledáme nejvhodnější místo. Všude se zdají být mravenci. Objevujeme několik děr, odkud se drobotina jen rojí. Ondra jako obvykle nevěří tomu, co sám neviděl, čímž dokonale vytáčí Lukáše. Pod baterkou někdo vaří večeři, jiní se spokojují s chlebem s paštikou. Kolem 23. hodiny uleháme ke spánku.