Batumi po ránu
Cesta ke klášteru Gelati
Klášter Gelati
Uvnitř kláštera Gelati
Klášter Motsameta
U řeky pod klášterem Motsameta
V noci je vedro a stále kolem mě bzučí komár. Něco po čtvrté opět usínám. K ránu zase spíše jen podřimuji. Vstávám něco po osmé. Ze včerejška chci ctít vnitřní dohodu, že každý může vstát kdy chce, ale z hotelu se odchází o půl desáté.
Jdu si vyčistit zuby. Procházím přes obývací pokoj. Všechny tři morbidně obézní Gruzínky spí na gauči a na pohovkách. Jedna z nich je odkopaná a naskýtá se tím pádem pohled na lipomatózní pozadí spoře kryté malými červenými kalhotkami. Když se vracím, je daná část už zakrytá dekou.
Postupně všichni vstávají a opravdu v 9,30 vyrážíme. Na ulicích už je šum. Procházíme kolem stánků se zeleninou a oděvy. Lidé nás pozorují, ale nepokřikují a nevnucují se ke konverzaci. Kolem desáté přicházíme na autobusové nádraží. Hned zezačátku parkují mikrobusy. „Куда отходите? Kam jedete?“ ptají se postávající řidičové s cigaretou v puse. „Kutaisi.“ „Kutaisi туда!“ ukazují všichni jednotně na konec seřadiště. Poslední mikrobus v řadě je téměř naplněn lidmi. Při pohledu na pět těžkooděnců vyhazuje řidič něčí plastikové tašky a krabice z vozu a vyzývá nás, abychom si nastoupili. „Máme bagáž,“ ukazujeme. Řidič gestikuluje, abychom ji sundali, že se to dá do vozu později. Cenu sedm lari ani nesmlouváme. Nasedáme. Vyplňujeme zadní čtyřsedačku a Martin si sedá o řadu před nás. Řidič zvedá první bágl a vydá obdivný zvuk, že něco tak těžkého vláčíme s sebou. Bágly putují do uličky a dokonale ji vyplňují. To jsem zvědava, jak se bude vylézat ven třeba na čurání. Silnice se kroutí přes vršky, kolem vesniček, políček s kukuřicí. Časem přece jen zastavujeme a někteří spolucestující vystupují. Přeskakují přes sedadla a naše bágle. Žena předává přes zavazadla dítě řidiči a poté s kabelami se horolezecky prodírá ven. Nikdo si kupodivu na nic nestěžuje a beze slova se vyrovnávají s nestandardní kulturou cestování. O půl jedné zastavujeme na hliněné m plácku sloužící jako autobusové seřadiště. „Hotel? Tbilisi?“ pokřikují taxikáři a snaží se odhadnout podle našeho vzezření i nás cíl. „Gelati?“ ozývá se taky. „Da, Gelati, сколько лари? Za kolik?“ „Gelati... 25 kilometrů...,“ váhavě vysvětluje starý děda a je nám jasné, že chce nadhodit cenu. Pokračuje: „...20 lari.“ „To je drahý.“ „Benzín много денег, moc peněz.“ „Za deset lari,“ smlouváme. Odmítá. Chvíli zkouší slevit na patnáct, ale to taky odmítáme. Nahazujeme bágly na záda a vydáváme se směrem do centra. Taxikář nasedá do auta a vjíždí nám do cesty. „Хорошо. Dobře. Nasedejte.“ Osobní vůz značky Lada roku výroby někdy hluboce v době totality dostává zatěžkávací zkoušku. Tři bágle se vmačkávají do zavazadlového prostoru jen za tu cenu, že se kufr nezavře. Ondra si sedá dopředu a jeden bágl vmačkává mezi nohy. Lukáš a Majka si sedají za řidiče a na klín si berou pátý bágl. Vedle si sedá Martin a já jemu na klín. Sardinky hadra. Vyrážíme do ulic. Jedeme v protisměru nebo slalomem, abychom se vyhnuli hlubokým výmolů v asfaltu, stojícím i protijedoucím kličkujícím autům a různým dalším překážkám v prostoru. Konečně po několika otočkách ve spleti ulic vyjíždíme z města. Cesta je místy strašná, asfalt je popraskaný, promáčklý nebo úplně chybí. Jedeme do mírného kopce a jen občas překonáváme krátká prudká stoupání. Lada tyto úseky těžko zvládá. Náhle zastavujeme. „Vodu?“ bere děda prázdné PET láhve a obrací se na nás. „Děkujeme, my máme,“ odpovídá Ondra česky. Děda zvedá kapotu, ze které se kouří, odbíhá přes silnici, vrací se s plnými láhvemi a motor polévá. Zbytkem vody dolévá chladič. Opět můžeme jet.
Náhle zabočujeme na novou upravenou silnici a stoupáme prudčeji do kopce. Před půl druhou zastavujeme u kláštera Gelati. Je hic a slunce praží. „Počkám na vás. Jak dlouho se zdržíte?“ nabízí se taxikář. „Tak hodinu a půl... Můžeme si tu nechat bagáž?“ využíváme nabídky. Souhlas. Klášter je obehnán zdí. Vrata jsou zavřena, ale malá dvířka v nich, ke kterým vedou schodky, jsou otevřena. Procházím se kolem hlavního chrámu. Uvnitř je příjemný chládek a nádherná křesťanská výzdoba ve formě fresek. V zadní části areálu je průjezd se zdobenými dveřmi. Z průjezdu je pěkný výhled na chrám. Ve výhledu mně akorát zavazí hlouček Francouzů, co se tu chladí ve stínu. Provokativně stojím s foťákem v ruce. Francouzi odcházejí a konečně můžu fotit. V průjezdu zůstal jeden člověk, muž ve středních letech s vážnou tváří. V průhledu naštěstí moc nezavazí. Čeká, až cvakne spoušť a oslovuje mě. „Говорите по русски?“ „Немножко, trochu,“ nechávám si rezervu v případné simulaci, že nerozumím. „Стоите на могиле.“ Opravdu, stojím na kameni s vytesaným nápisem. Nápis je ale sešlapaný, a tak nedokážu ani identifikovat, jestli je to azbuka nebo gruzínské písmo. „Вы знаете, что здесь написано? Víte, co je tady napsáno?“ „Конечно,“ pronáší s naprostou samozřejmostí a na chvíli se odmlčí, aby dodal situaci tajemno. „Tam je pohřben car, co nechal chrám vybudovat.“ Využívám jeho znalost místního kraje i relativně malou jazykovou bariéru. „И знаете, куда идти в монастыр Мотсамета? Víte, kudy jít ke klášteru Motsameta?“ „Да, конечно,“ se zájmem maluje plánek a píše časy, kdy po hlavní silnici projíždějí maršrutky, kterými se dá dostat zpět do města. Děkujeme za radu.
Už jsme tu víc jak hodinu. Uteklo to rychle. Pomalu se sbíráme směrem k východu. Děda s Ladou na nás trpělivě čeká. „Можно поехать в монастыр Мотсамета? Můžeme jet do kláštera Motsameta?“ vpaluji mu do obličeje náš další plán. „Motsameta?“ prohazuje v mírné překvapení. Kýve hlavou, že možné to je, ale hned se začíná vymlouvat, že je to daleko. „Это недалеко, два километра из дороги. Není to daleko, dva kilometry z cesty,“ oponuji. „No,“ ošívá se zase děda a ukazuje na hodinky, „to zase bude hodina tam a kdy se dostanu do města?“ Co dědovi ale zbývá jiného. Nasedáme do auta a odjíždíme. Je šílené vedro. Asi po patnácti minutách jízdy odbočujeme na vedlejší cestu. Asfalt je o dvě třídy horší, auto skáče přes výmoly a kličkujeme mezi nejhlubšími děrami. Kopírujeme jakési železniční koleje. Už vidíme před sebou špičky kostela. Asfalt náhle končí. „Vystupovat!“ Dál musíme jít pěšky. „Jak dlouho se zdržíte?“ ptá se děda a ačkoliv jsme to naznačovali, ještě nepochopil, že ho ze svých služeb propouštíme. „Nevíme, pojedeme do Kutaisi sami.“ „Jak pojedete?“ nechápe děda. „Od silnice, maršrutkou.“ Máme totiž v plánu uvařit si pozdní oběd. Je totiž něco před třetí a od rána jsme toho moc nepojedli. Platíme dědovi deset lari za cestu do Gelati a dalších pět za cestu sem. Moc z toho nadšený není, jsme pro něj dobré rito, ale vidí, že s námi jinak nepořídí.
Ke kostelu to není daleko. Cesta je lemovaná stromky a keři zdobenými četnými fáborky z různých tkanin. Kostel je zřetelně zdevastovanější a méně udržovaný než klášter Gelati. U vchodové brány odhazujeme bágle. Předpokládáme, že nám je odtud nikdo neukradne. U vchodu sedí starší žena a staví nám na odiv karton, kde ve čtyřech světových jazycích žádá o finanční příspěvek pro svého nemocného syna. My jsme Češi a žebráky nepodporujeme.
Vstupní chodba působí dojmem spíše odkladiště. V malém areálu na ostrohu nad údolím je ještě malý kostelík, podstatně chuději zdobený než Gelati. Vedle stojí zvonice a vedou na ni kovové schůdky. Vydávám se po nich vzhůru. Asi po pátém schodu mi po obličeji začínají létat sršni. Oháním se rukou. Jeden se mi přisává na můj prst a už to cítím. Žihadlo. Okamžitě se dávám na ústup, seskakuji ze schodů a spěchám odtud. Potvory mají hnízdo asi na kovových schůdcích a vstupem na ně jsem je rozdráždila. Mou teorii potvrzuje i Ondra, který měl stejný nápad, ale z útoku při pokusu o výstup vyvázl bez zranění.
Bereme bágle a přesouváme se před kostel na pahorek na travnatou planinku, kde je stín, s plánem malé siesty a gurmánského zážitku z instantní stravy. Dole ke kostelu se najednou stahují vojáci v maskáčích. Pobíhají tam a zpět, ale organizovaně, jakoby měli cvičení. Jsme schovaní za keři a raději se jim neukazujeme. Věnujeme se jídlu, což je zábavnější. Probíráme se přes zásoby, hlásíme kolektivně, kdo má chléb poživatelný a komu už zplesnivěl. Vytahujeme vařič a děláme si polévku. Zároveň probíráme další bojový plán. Buď se pokusíme ještě dnes odtud odejít nebo tu někde přenocujeme. Ve tři čtvrtě na pět a ve tři čtvrtě na sedm bude po hlavní cestě projíždět maršrutka od Gelati. Tu první nestíháme. Je otázka, jestli se do maršrutky vejdeme a jestli se nám z Kutaisi podaří odjet či kde budeme spát. Další možnost je zůstat tady. Stanovat se tu dá. Tady nahoře to má ale jisté nevýhody. Jsou tu mravenci. Na první pohled se to ani nezdálo, ale potraviny položené na trávu jsou rychle obydleny černou drobotinou. „Ještě můžeme jít dolů k řece,“ odkazuje někdo na to, že z kostela byl pěkný výhled dolů na řeku. Odpočíváme dlouho, zvedat se nám nechce a začíná být jasné, že spát se bude někde zde.
Ondra s Lukášem vyrážejí na průzkum. Vrací se s tím, že k řece se dojít dá, cesta je prý nic moc, ale dole je slušný plácek na stany. Tedy, mravenci jsou prý všude, tak je to jedno. Zásoby pitné vody čepujeme od rodiny obývající klášter. Ačkoliv jsme jim na nemocného syna nepřispěli, s jistou dávkou nevole nás ale nechávají napustit si vodu z kohoutku. Voda je prý z jejich studně a dá se pít. My si ji pro jistotu desinfikujeme.
Po šesté večer se vydáváme dolů. Cesta je zaházena ušlapanými odpadky. Dole má piknik nějaká gruzínská rodina. Travnatý plac je velký a najít pěkné místečko na stan není problém. Mravenců moc není, ale přece jenom jsou tu. Stavíme stany. Voda v řece v horkém dni láká. Slunce se už schovalo za šedé dešťové mraky. Je teplo a dusno. Věci necháváme rozhozené před stanem. Spoléháme na to, že občasní zbloudilci v těchto končinách budou jen dobré duše.
Řeka v těchto místech tvoří přírodní koupaliště. Voda je neuvěřitelně teplá. Děti gruzínské rodiny se ráchají s námi. Dáváme se do řeči s dospěláky. Bavíme se jen krátce, rodina je už na odchodu. „Vy budete spát tady? Máte spacáky? Od vody jde zima! ... A máte jídlo? Ať neumřete hlady!“ loučí se s námi otec rodiny a přeje nám šťastný zbytek cesty. Jeho mladší přítel je ze setkání zcela nadšen, všem nám podává ruku a provádí symbolický polibek dotykem tváří.
Před devátou už je tak málo světla, že na vaření polévky potřebujeme baterku. Bavíme se až do úplné tmy. Kolem desáté večer zalézáme do stanů. Je stále hic. Už se těším na tu zimu, co půjde od vody.