Trabzon
další fotky...
Turecko-gruzínská hranice
další fotky...
Batumi
další fotky...
Pobřeží Černého moře v Batumi
další fotky...
nahoru
Trabzon
Turecko-gruzínská hranice
Batumi
Pobřeží Černého moře v Batumi
Vstávám brzy a dopisuji deník. Dnes jsem spala asi lépe, protože si nemůžu vzpomenout, jestli mě vzbudil zpěv muezzina nebo ne. O půl deváté vstává Majka. Balíme. Kluci spí a vstávat se jim jako obvykle ještě nechce. Něco po desáté oznamujeme klukům, že jdeme na výzvědy na otogar. Venku je dusno, střídavě praží slunce a střídavě je pod mrakem. Na autobusáku hned začínají na nás pokřikovat, dokonce i anglickou naučenou větou „Where are you going?“ „Do Batumi,“ odpovídáme a jsme zvědavy, jestli nám někdo poradí jak a za kolik. Všichni najednou začnou vykřikovat a navzájem se překřikovat. Ve spoustě slov identifikujeme slovo „Batúm“. Vedou nás k jednomu stánku společnosti Mahmud Tur. Naznačují, že odjinud to nejede. „V deset hodin,“ maluje na papírek číslovku tlusťoch za pultíkem a dodává, že v Batumi je autobus ve 13 hodin. „Později nic nejede?“ naznačujeme, že desátá je za dvacet minut a to nestíháme. „Dobře, ve dvanáct.“ „To by šlo. Za kolik? How many liras?“ ptám se. Na papír píše třicet, číslovku přeškrtává a píše dvacet pět. Chce nám naznačit, jak velkou nám dává slevu. „To je i tak moc,“ obracím se na Majku, „ten borec ze včerejška navrhoval 15 dolarů, to je dvacet lir.“ Poodstupujeme od pultu. Tlusťoch nás hned přivolává zpět a maluje dvacítku. „To by šlo.“ Snažím se anglicky za podpory posunků vysvětlit, že je nás pět a že se stejně před konečným „ano“ musíme dohodnout. Hubená Gruzínka sedící vedle a kolébající spící mimino se na mě obrací: „Говорите по русски?“ „Да...“ Mému monologu v ruštině, že přijdeme za hodinu a řekneme, jestli pojedeme, se zdá, že rozumí. Souhlasí. Předběžně nám tlusťoch píše jízdenku. Ptá se na sedadla. Je nám to jedno, tak vypisuje čísla 1-2-3-4-5. Zdá se, že kvůli nám vypraví další vozidlo.
Spěcháme zpět. V hotelu kluci teprve vylézají zpod deky. Souhlasí s dvaceti lirami. Když ve dvanáct vyjedeme, tak bychom v Batumi mohli teoreticky být kolem třetí. Vydávám se tentokrát s Lukášem na druhé kolo. Tlusťoch na autobusáku dopisuje lístek na autobus. Kromě našich pozic se zdá, že jiná místa obsazena nejsou. Tlusťoch píše odjezd 28.7. ve 12,30. Už nám to posouvá o půl hodiny, ale to nevadí. Jako cenu ale píše 100 $. A to se nám nelíbí. Píšu mu do kalkulačky číslovku sto a zdůrazňuji „liras“. Chvíli přemýšlí, co s tím, kouká na mladého pomocníka, on na něj a pak na účtence přepisuje $ na YTL. „OK.“ Platíme. „Kde bude bus?“ ptám se a ukazuji přes sklo na seřadiště. Tlusťoch kýve hlavou. Tak uvidíme.
Vracíme se zpět. Po dalším nášupu snídaně promýšlíme další postup při cestování Gruzií. Máme rozdílné názory, hlavně já a Ondra. Navrhuji jet z Batumi po severní trase přes památky do Tbilisi, tam na ambasádě zjistit možnost odjezdu do Arménie (víza, nutnost zvacího dopisu apod.) a pak se vydat do hor na jihu. Ondra chce prvně hory, trek v Malém Kavkazu na jihu země a pak cestu zpět severem. V případě odjezdu do Arménie bychom se ale museli značnou část Gruzie vracet. Chvíli se hádáme. Ostatním je to jedno.
Navrhujeme zkusit zjistit informace na Arménii už tady v Trabzonu. Údajně je totiž někde ve městě arménská ambasáda. Máme hodinu a půl času do dvanácté, kdy bychom měli opustit hotel. Lukáš s Ondrou jdou na net do vedlejší internetové kavárny zjistit přesnou adresu. Čekáme na ně na hotelu. Pořád se nevracejí. Přenášíme jim věci do chodby, abychom mohli zamknout pokoje a vrátit klíče. Kluci přicházejí krátce po dvanácté. Arménskou ambasádu hledali, ale nenašli. „Ulici jsme našli, to ano. Ale popisné číslo dvacet neexistuje. Našli jsme osmnáct a dvacet dva, ale nic mezi nimi nebylo... Naproti jsme se ptali na německé a rakouské ambasádě, ale o arménské tam nic nevěděli.“
Rychle dobalujeme věci, vracím klíčky. Z recepce volám na číslo 110 a vysvětluji, co chci. Mladý hoteliér je na místě do tří minut. Vyrážíme svižným krokem na otogar. Přicházím ve 12:25 a jdeme rovnou na seřadiště. Přes okno kývám na tlusťocha v kanceláři. Gestem ukazuje, ať čekáme. Shazujeme bágle. Po čtvrthodině mi to nedá a přes okno vstupuji do chodby a mířím ke stánku. Ukazuji tlusťochovi, že 12,30 už dávno bylo. Ten začíná něco rychle turecky mlet. Hubená Gruzínka chápajícím pohledem a klidným hlasem mě uklidňuje: „Přijede do hodiny, čekejte, мы вам скажем.“ Usazujeme se na parapet oken na seřadišti a čekáme.
O půl druhé přibíhá jiný tlustý Turek v bílé košili a kravatě a vykřikuje cosi jako „sars“. „My jedeme do Batumi,“ bráníme se. Tlusťoch z kanceláře přes okno taky něco vykřikuje a obrací se na nás. „Русский язык?“ ujišťuje se. „Да,“ odpovídám a sleduji obsah jeho mluvy. Jestli to dobře chápu, jedeme jedním autobusem do města Sarp a potom asi jiným do Batumi. „Через три часа мы будем в Батуми?“ ještě jednou se ujišťuji. „Да,“ kýve tlusťoch. V tom případě ano. Házíme bágle na záda a následujeme jiného řidiče k velkému autobusu, který už teď se zdá být plný lidí. Řidič zřetelně spěchá. Otevírá nákladní prostor. Aby pro naše bágle udělal místo, vyhazuje něčí kufry ven. Nasedáme na poslední volná místa vzadu.
Je půl druhé a vyjíždíme. Jak to bude vypadat na hranicích a jak bude fungovat přesun z hranic do Batumi, to vůbec netušíme. Silnice se proplétá kolem stavby nové silnice či dálnice. Města a městečka podél cesty jsou zřetelně chudší. Vyjíždíme z posledního města Hopa. Všichni spolucestující už stačili vystoupit. Jsme prakticky jediní. Kousek za městem vjíždíme do tunelu, který ústí na malý asfaltový plac. Dál jsou jen mříže. Turecko-gruzínská hranice.
Autobus zastavuje. Vystupujeme po opakovaném vyzvání a hájíme se tím, že lístek máme až do Batumi. Ukazuji lístek řidiči, ale ten s tím nechce mít nic společného. Prý je to od jiné společnosti a on jede jen sem, do Sarpu. Mluví o tom, že snad autobusy tudy vůbec nejezdí, ale to se nám nezdá. Radí nám, abychom zkusili zavolat na číslo vytištěné na místence vydané od tlusťocha. Ondra chce volat. Jako obvykle si nenechá poradit, že je to zcela zbytečné, že jen utratí peníze za hovor a nic nevyřídí. Marně se mu snažíme vysvětlit, že i když ti na druhém konci drátu budou umět rusky, budou schválně na něj mluvit jen turecky. Až jasný výrok: „Zavolej, ale za svoje!“ Ondru přesvědčuje, že nejlepší je vykašlat se na to. „Aspoň bych jim nadal, když nic,“ se zkroušeným hlasem kapituluje. Shodujeme se jednohlasně s Lukášem, že by Turci nejspíš měli z toho jen srandu.
Vydáváme se k bráně. Je otevřena. U boudy sedí voják a kyne nám rukou, abychom pokračovali. Jdeme asi 100 metrů k celní budově. Rozpačitě svíráme v rukou každý svůj pas. Z budky vylézá voják a ukazuje, že si máme nejdřív jít pro razítko do celní budovy. Vstupujeme dovnitř, do vchodu označeného názvem Check-out. Kurd v uniformě tureckého celníka celkem beze slova vedle vstupního razítka bouchá do pasu razítko výstupní. Pokračujeme k další celnici. Uniformovanému muži u brány stačí jen ukázat razítko v pase a pouští nás. Míjíme velkou ceduli se jménem hraničního přechodu Gümrükler Mufasa. Následují další mříže a brána. Právě projíždí auto a my využíváme otevřené závory, i když se autu pleteme pod kola. Za námi se brána zavírá. Na vysoké budově před námi nás vítá gruzínským písmem velký nápis Sakartvelo, tedy Gruzie v gruzínštině.
U betonové boudy zacházíme k malému okénku po vzoru nějakých gruzínských venkovanů. Za tmavým sklem sedí u dřevěného stolku mladý voják. Zápasí s názvem republiky na pase. Pomalu přemítá, co s tím, je ale celkem vysmátý a neustále prohazuje něco s dalším mladíkem v maskáčovém tričku sedícím u vedlejší přepážky. „You need visa,“ provokuje Martina, ačkoliv víc jak měsíc máme s Gruzií bezvízový styk a žádná víza nepotřebujeme. „I don’t need visa,“ brání se Martin. Voják s úsměvem na tváři opakokuje, že potřebujeme víza. Evidentně si dělá legraci. Razítko Sakartvelo putuje do pasu.
Následuje už jen celní prohlídka. V provozu je pouze červený pruh s nápisem „Declare“ zatímco zelený s nápisem „Nic k proclení“ je zatarasen. Celníkovi ukazujeme pas. Ten letmě přehlédne razítko a stránku s nacionáliemi a během sekundy nás pouští za hranice. Jsme v Gruzii.
„Jak se dostaneme do Batumi?“ ptá se Ondra. „Pěšky,“ odpovídá Lukáš a přidává poznámku, „to je ten trek, o kterým furt mluvíš.“ Za hraničním přechodem už na podobné zbloudilce jako jsme my čeká spousta taxikářů. Za převoz do Batumi chtějí dva USD. Jen řidič maršrutky nabízí převoz za jeden USD za osobu. Vůbec mu nevadí, že nemáme lari. Tři bágle vměstnáváme do zavazadlového prostoru, dva putují dovnitř na sedadlo. S námi nasedají další cestující. „Откуда вы?“ zkouší na nás ruštinu, když vidí, že na gruzínštinu nereagujeme. „Из Чешской ресспублики.“ Všichni jsou tím nadšeni. „Když byl Sovětský svaz, tak jsme byli братя.“ Přijíždíme do Batumi. „Kam chcete?“ obracejí se na nás spolucestující. „Asi na autobusové nádraží,“ koukáme rozpačitě po sobě. Na autobusák dojíždíme jako poslední. „Nevíte o nějakém laciném hotelu?“ ptám se řidiče. Řidič – starší děda – se zamyslí. „Nasedejte!“ Veze nás kus zpět a zajíždí do vedlejší uličky. Zastavuje u vrat do hotelu Bebo. „Tento má dobré ceny, jděte se zeptat, lepší ceny nenajdete,“ vyzývá nás. Jdu se ptát. V obývacím pokoji hned za malou předsíní sedí u televize tři děsně tlusté Gruzínky. Jedna se hned s úsměvem zvedá a naslouchá, co chci. „Nemám už místo, jen jeden pokoj.“ „To nevadí, lehneme si třeba na zem.“ Ukazuje mi pokojík se čtyřmi postelemi. „To je super. Сколко это стоит?“ „25 lari za všechny“ Bereme. Házíme věci do pokoje, je čtvrt na sedm večer a razíme do města.
Několik směnáren nacházíme kousek za kostelem proti malému seřadišti maršrutek. Mají jednotný kurz, 1,8 lari za dolar, takže 1 lari vychází asi na 14Kč. Na hlavní ulici je celkem rušno. Většina stánků má otevřeno, pouliční prodejci nabízejí ovoce či vynikající slaný sýr na způsob našeho korbačiku, jen za cenu mnohonásobně nižší. Zabočujeme k pobřeží Černého moře a usedáme v nábřežní hospůdce. Jídelní lístek je dvojjazyčný a s chutí si objednáváme večeři. Příprava není zrovna nejrychlejší. Mezitím se setmělo, hory v dálce se schovaly ve tmě, na vlnách se pohupují osvětlené lodě. Servírka se po roznesení jídla za námi už nepodívala. Nejde se ani zeptat, jestli něco nechceme. Obtížně na sebe upozorňujeme a pracně vysvětlujeme, že jsme dojedli a chce platit. Přináší jeden účet, kde je napsána jen konečná částka. Zdá se nám to hodně a necháváme si vše rozepsat. Ceny jsou navýšeny o spropitné a Ondrova ryba též stojí asi 3x více než bylo v jídelním lístku. Tak jsme luxusně povečeřeli. Vracíme se zpět na hotel. Ulice mezitím ztichly. Babča z hotýlku nám dodala jednu ruskou postel, takže nikdo nemusí spát na zemi.
Hygiena je jen orientační. Návštěva WC za domem je bez osvětlení riskantní záležitost. Nemám baterku, tak mi Lukáš svítí, já zacouvávám nad díru, teprve potom se zavírám a za tmy konám potřebu.
Je vedro a uleháme. Přes prosklené dveře prosvítá světlo z obývacího pokoje a přes otevřené okno tím lákáme na sebe komáry.