Klášter Sumela
další fotky...
Trabzon
další fotky...
nahoru
Nad ránem je trochu chladno, ale dá se to. O půl páté se rozlévá všude dlouhá táhlá melodie muezzina oznamující čas modliteb. Vstávám o půl deváté. Majka ještě spí. Dopisuji deník, dělám hygienu. Kolem desáté se Majka probouzí a vstává. Jdu ťuknout na kluky. Už nespí, ale válí se rozespalí v posteli. Usnášíme se, že bychom mohli pomalu vstávat. Majka vaří v kuchyňce vodu na čaj. Využívám toho a zalévám si instantní polévku.
Klukům se moc vstávat opravdu nechce, trvá jim to, a tak vyrážíme až o půl dvanácté. Cestou dolů po schodech potkáváme majitele hotelu. „Odkud odjíždějí autobusy ke klášteru Sumela? Od informačního centra?“ „Ne, buď z autobusového nádraží nebo od Ruského bazaru. Pojďte se mnou.“ Vydává se s námi. Vede nás uličkami dolů na hlavní třídu. K otogaru je to nedaleko. Vcházíme dovnitř komplexu. Na chodbě mezi kancelářemi jednotlivých autodopravců se ptá lístkových dohazovačů. Vede poměrně bouřlivý rozhovor. Podle rozhazování rukou a kroucení hlavou všech účastníků hovoru hádáme, že přesun asi nebude zas tak lehký. Mladík se otáčí k nám. „Odtud na Sumelu nic nejede, jen do Maçka (čteno: mačka) a tam je nutné přestoupit na autobus. Ale jestli tam pojede v tu dobu, to nevím.“ Ani dohazovači neví a doporučují nám jet za 10 lir minibusem tam i zpět z Ruského Bazaru. „Dobře“, dáváme na jejich radu, loučíme se s našim hoteliérem a vydáváme se podél hlavní třídy směrem k centru.
Procházíme si i Ruský bazar, když už jsme tu. Obchodní centrum ruských překupníků vyplňuje úzký prostor mezi hlavní čtyřproudovkou a vedlejší ulicí. Je skryt pod plachtami upevněnými na ocelovém mřížoví. Prodává se tu leccos: oblečení, obuv, elektronika, mobily, fotoaparáty, dalekohledy, nože, kosy, pistole a všelijaká veteš.
Na konci Ruského bazaru je seřadiště mikrobusů. Hned u prvního nás zastavuje muž a už se ptá: „Sumela?“ „Ano, za kolik?“ „Deset lir.“ Laciněji to asi nepořídíme, i když se Ondra snaží smlouvat. „V kolik hodin?“ ptám se. „Teď,“ ukazuje si na hodinky. Platíme. Dostávám lístek s dnešním datem a hodinou 12:00, ačkoliv je už 12:20. Nasedáme do mikrobusu, kde už sedí několik Turků a dvě holky z Jižní Koreje. Vyjíždíme z města. Asi po půl hodině projíždíme přes Maçka. Vypadá to jako turistické centrum. Vše nese jméno slavného kláštera: Sumela bar, Sumela disco club apod. Ulice jsou lemovány stánky se suvenýry. Prodíráme se přes zmatečnou dopravu a pokračujeme dál. Cesta kopíruje říčku proudící dolů hlubokým údolím mezi příkrými srázy. Nebe nad námi je nechutně šedé, vrcholky kopců se ztrácejí v mlze. Snad nebude pršet.
Přesně po hodině jízdy, ve 13:20 zatavujeme na parkovišti pod klášterem. Dál se musí pěšky. „Odjezd je v 16:00,“ posunky a ťukáním si na ciferník náramkových hodinek nám řidič sděluje důležitou informaci.
Dole u parkoviště je restaurace a několik stánků se suvenýry. Obcházíme je a vydáváme se pěšinkou stoupající po serpentinách lesem vzhůru. S námi putuje několik Turků. Začíná pršet. Déšť bubnuje do listí stromů nad námi. Cestička je celkem prošlapaná a serpentina střídá serpentinu. Poměrně rychle překonáváme velké převýšení. V lesní průrvě fotím prudkou říčku hluboko pod námi, v peřejích řítící se dál dolů údolím. Déšť houstne. Po necelé půlhodině stoupání jsme tam. Posledních několik serpentin je již upraveno a vydlážděno kameny zapuštěnými do betonu.
Vstupné je 5 lir, resp. 2 liry. Pro koho platí jaká cena, to nevíme. Majka ukazuje u pokladny na nižší sazbu. „Students... turkish students,“ odpovídá chlápek u kasy. Majka vyndává ISIC kartu. „A co tohle?“ ptá se česky. „OK,“ souhlasí pokladník a vydává zlevněný lístek na 2 liry. Opouštím frontu a obracím se na Majku: „Půjči mi kartu!“ Nenápadně se zařazuji opět do fronty a doufám, že si výměny karet nikdo nevšiml. Nevšiml. Už je ze mě taky student.
Od pokladny se ke vchodu stoupá po schodech. Pohyb lidí vzhůru ale vázne. Začátek schodiště zabral muž s kamerou a moderátorem natáčející nějakou reportáž. Lidé se pomalu kolem nich protlačují. Někteří jsou nemilosrdně zastaveni a odpovídají na dotazy. Jdu z nás první a dělám si legraci, že budu v turecké televizi. „Jen ať se mě ten chlápek s velkým mikrofonem taky na něco zeptá, to bude sranda. Ať to jde do hlavních zpráv,“ žertuji. Bohužel se mě na nic neptá a reportáž končí zrovna, když procházím kolem.
Za mírného deště vstupujeme do areálu kláštera. Za vstupní branou opět schodiště klesá dolů na nádvoří. Po pravé straně jsou obytné místnosti. Přes okenní průrvy máme výhled akorát tak na hustou mlhu a mlžící déšť. Do skály vytesaný chrám dole na nádvoří je zevnitř i zvenčí zdoben pravoslavnými křesťanskými motivy. Na většině dostupných ikon jsou vyškrabány obličeje. To se díla ujala muslimská ruka vedena Alláhovým přikázáním nezobrazovat tváře. Na ty nejkrásnější a největší, na stropě chrámu, však nedosáhl islám. Postáváme na té části nádvoří, která je krytá pod převisem skály. Houstne mlha, zřetelně klesá viditelnost. Poprchává. Po sérii fotek se vydáváme zpět. Na rozcestí před klášterem zkoušíme druhou cestu, co vede více po horizontále. Sledujeme ji asi 300 metrů. Končí ale u malého výškového parkoviště. Po silnici dolů nepůjdeme. Odbočujeme ještě z cesty mezi trosky obvodových zdí. Cesta končí slepě, ale my krátkou zacházku oceňujeme tím, že všichni do jednoho močíme v houštinách. Každý jsme ušetřili půl miliónu.
Vracíme se zpět stejnou cestou. Dolů to jde rychleji, jsme tam za 12 minut. Stále prší a houstne mlha. Podle specifické morfologie identifikujeme náš mikrobus. Je krátce po čtvrté a vyjíždíme. V automobilu nás oslovuje zhruba čtyřicátník v obleku, co umí víceméně jen turecky, proto rozhovor je velmi legrační. Vede se diskuse o fotbale a o nějakém českém fotbalistovi Slávie, který za dva milióny amerických dolarů přestoupil do klubu Trabzon Sport. Taky se bavíme o zbraních – jsme ujištěni, že české zbraně jsou dobré a zde velmi oblíbené. Všichni spolucestující to kýváním hlavou potvrzují. Podle gest a jednoduchého tureckého slovníčku se dozvídáme, že Turek má dvě manželky a tři malé děti. Ukazuje nám jejich fotky v mobilu. Turek si neustále hraje s řetízkem s velkými korálky. Vlastně každý muž má nějakou podobnou věc, liší se jen barvami a velikostí korálek. Snažíme se zjistit, co to znamená, ale jazyková bariéra je silná a nepřekonatelná.
Kolem 17. hodiny zastavujeme u Ruského bazaru a vydáváme se do města. Procházíme přes přeplněné uličky. V jedné odbočce je výhled na moře. Jistí jedinci v naší skupině (Ondra), mají velkou touhu vidět moře zblízka a eventuelně se i vykoupat. Scházíme dolů k vodě. Od moře je hlavní čtyřproudovka oddělena pásem něčeho, co je směsicí skládky a staveniště. Po betonovém náspu obcházím dvě napršená jezera v dírách plných odpadků. Po velkých balvanech skáčeme dolů k moři. Posedávají tu lidé a řádí děti. „Smrdí to tu jak čistička odpadních vod,“ komentuji okolní příšerný zápach, který znám z Modřic. „Tam taky ústí stoka,“ ukazuje Ondra na asi 30 metrů vzdálenou výpusť kanalizace, kolem které si hraje několik dětí. I těm nejzatvrzelejším jedincům to stačí, aby si koupání v Trabzonu odpustili. Vracíme se zpět do města a pokračujeme směrem na staré hradby. Míjíme mešitu Tabakhane Camii, překračujeme most. Jako zbytky opevnění je označován cihlový val kolem říčky. Podle mapy je další mešita Mehmet Akif Ersoy Camii celkem nedaleko. Stoupáme po ulici vzhůru. Dostáváme se zcela mimo centrum, do obytné zóny a působíme tu jako pěst na oko. Přicházíme ke zdobené stavbě něco po šesté. Zatavujeme se u vstupních vrat do oploceného prostoru patřícímu svatostánku. V parčíku za branou odpočívá několik starších mužů. Rozpačitě přešlapujeme u branky. Jeden muž volným krokem míří k nám. „Je možné, abychom se podívali dovnitř?“ více než mluvou gestikuluji odvážný dotaz. Souhlasně kýve hlavou s výrazem v tváři, že nechápe, pročpak by ne. Oslovuje dalšího muže, který nás vede dovnitř. Zouvá se před červeným kobercem a my děláme totéž. Boty si bere a dává do přihrádky nad schody. My děláme totéž. Muž odemyká hlavní místnost mešity. Pěkné, budeme mít soukromou návštěvu! I přes přítmí mešity jsme fascinováni. Monumentální, pěkně zdobená místnost, dýchá posvátným klidem. Šeptáme, neodvažujeme se rušit ticho. Vstupujeme na tlustý červený koberec. Pomalu se osmělujeme jít dál. Muž něco promlouvá a zapíná pojistky. Mešita se prosvětluje světlem těžkých lustrů visících na drátech a lanech ze stropu. Dělám fotky a při jejich pořizování se válím po koberci. Muž stojí opodál a trpělivě mlčky čeká, až se nabažíme pohledu. Upřímně děkujeme na návštěvu.
Vydáváme se stejnou cestou zpět. Z kopce to jde rychleji a ve městě jsme coby dup. Nakupujeme broskve (1 kg za 0,75 YTL), hrozny tu mají za 1,3 YTL a spěcháme do hotelu. Už nás celkem bolí nohy. Náš dnešní výlet ukončujeme v osm večer a pouštíme se do jídla, do všeho možného, co jsme při průchodu městem nakoupili. Kluci ještě vyrážejí vedle na internet. Já dopisuji deník a po vyposlechnutí večerní modlitby z nedaleké mešity si užívám teplé vody. Krátce před 23. hodinou jdeme spát a už se těšíme na ranní probuzení muezzinem.