Na trase Istanbul-Trabzon
Trabzon
další fotky...
nahoru
Jak se rozednívá a trochu se zvyšuje okolní teplota, začínám podřimovat. V noci mi bylo chladno. Usínám vždycky zhruba na čtvrthodinu a znova se probouzím. Většinou tím, že mi někam spadne hlava. Kolem sedmé zastavujeme na pravidelné zastávce. Většina lidí vystupuje, i když se najdou neprobudní spáči. Lidé se hrnou na WC, které je jako obvykle za nekřesťanských půl miliónu. Rozhoduji se to bojkotovat. Ondra se snaží odejít z WC bez placení, ale když začne turecký hajzldědek na něj řvát, tasí z peněženky žádanou minci. Já se jakoby nenápadně ploužím po rozsáhlém betonovém parkovišti, na kterém parkují kromě nás ještě dva busy a několik osobním automobilů. Jdu směrem k poloopuštěné benzínce, ale je to bez šance. Všude jsou lidé. Sedí nenápadně v budkách a koukají kolem. I v každém zákoutí za restaurací na někoho narážím. Přecházím na druhý konec parkoviště až téměř k silnici. Za parkovištěm je evidentně příkop. Stojí tu jen staré osobní auto. Jdu blíže. V autě samozřejmě musí někdo být, že ano! Sedí tam muslimská starší žena se zahalenými vlasy a částí tváře a možná je s ní v autě ještě někdo. Dívám se jinam a dělám, že ji nevidím. Před jejich vozidlem skáču na betonový sokl, odkud se dá sejít do příkopu. Buď na mě dolení nebo ne. Po dokončení malé potřeby, zpínajíce si punt, jakoby nenápadně opět vylézám z příkopu a pomalým krokem mířím k hospůdce. Koupit se tu nic nedá, je to tu předražené.
Vyjíždíme. Opět intermitentně usínám. Ve chvíli probuzení vnímám, že jedeme podél moře. Čtyřproudová silnice dálničního typu se místy opravuje a provoz je vedený na udusanou polňačku. Projíždíme přes Samsun. Další zastávka je kolem 11. hodiny. Opět se mi daří nenápadně vypustit přebytečné tekutiny na polní cestě za parkovištěm. Maník v holínkách, s hadicí opatřenou na konci kartáčem, promptně už od našeho příjezdu pucuje autobus tak, jak na každém parkovišti. Během chvilky je autobus celkem i čistý, rozhodně je vše mokré, vodou se tu rozhodně nešetří. Hektolitry špinavé vody stékají do širokých škvír mezi panely, co tvoří plochu parkoviště.
Opět se autobus rozjíždí a já usínám na mou čtvrthodinku. Zastavujeme na úzké silnici nečekaně brzy. Někteří vystupují a dívají se do dálky před nás. Stojíme v koloně. Ta sahá až daleko za zatáčku. Jdu se ven tak protáhnout. Podél silnice rostou samé lískové ořechy. Třeba tu budou lacinější, říkám si, ale moc Turkům nevěřím. Kolem projíždí v protisměru dvě houkající sanitky. Asi se tam stala nehoda. Asi po deseti minutách začínají v protisměru jezdit auta, jedno za druhým. Rychle nastupujeme. Zanedlouho se rozjíždíme i my. Míjíme džíp s pěkně rozmláceným předkem.
Kolem 16. hodiny vjíždíme do velkého města. Jedeme stále podél pobřeží po čtyřproudové silnici. Co chvíli jsme zataveni červeným světlem semaforu. To už bude Trabzon. Autobus několikrát zastavuje u kraje a někdo vystupuje. Díváme se rozpačitě po sobě, protože kde vystoupit, to opravdu nevíme. Mapu Trabzonu nemáme. Snažíme se nechat si poradit, ale Turkům vůbec není rozumět. Rozumíme až slovu otogar, což by snad měla být příští stanice. Vystupujeme v 16,50 hod na betonový ostrůvek před terminálem otogaru. Už na nás pískají taxikáři. Jeden nabízí, že nás odveze do Batumi za 15 USD. To by byla dobrá cena, ale do Batumi zatím nespěcháme a též bychom raději volili autobus, protože v 5 lidí s bágly v jednom osobním voze, to by moc pohodlné nebylo.
Teď toužíme jen po tom najít nějaké ubytování. „Vezmeme taxíka,“ navrhuji. Hledat ulici ve městě bez mapy, to by bylo nejspíš na dlouho. Ukazuji taxikáři adresu a taxikář souhlasí. Cena 5 YTL se zdá slušná, i když je pravda, že vůbec nemáme tušení, jak je to odtud daleko. Do zavazadlového prostoru osobního vozu putuje všech pět báglů. Ondra jde dopředu, my čtyři dozadu tak, že sedím Martinovi na klíně. Objíždíme blok a děláme si průběžně legraci slovy: „Teď zastaví a řekne, že jsme tu.“ Projíždíme pár uliček a zastavujeme v jedné z nich. Moc daleko od otogaru nejsme. Na inkriminovaném čísle to vůbec jako hotel nevypadá, spíše jako soukromý dům. Ptáme se chlápka v internetové kavárně vedle a ten nás vede dovnitř domu, do prvního patra. Je tu stůl, něco jako recepce. Chlap zvedá mobil a něco do něj říká, poté předává mobil nám. Lukáš dává ruce pryč a ukazuje na mě. Přebírám hovor. Celkem plynnou angličtinou mi někdo na druhém konci signálu sděluje, že máme 10-15 minut čekat. Usedáme s Lukášem do křesílek. Zanedlouho vybíhá schody mladík s brýlemi, s kulatým oroseným obličejem, jak spěchal. Podává pravici a představuje se. „Vy jste Češi, že? Poznal jsem to. Mám v Česku kamaráda, bydlel tu. ... Pět osob? Žádný problém! ... Cena? 11,50 za osobu. Ale vás je pět. Dám vám slevu. Deset lir za osobu.“ Souhlasíme a rovnou platíme za dvě noci. „Chcete nejdříve pokoj nebo informace o městě?“ Volíme nejdříve informace. Vede nás do vedlejší místnosti vybavené satelitní televizí, internetovým koutkem za 1,5 lir na hodinu a několika stanicemi playstation. Vybavuje nás mapkou města a okolí a zaškrtává, kde se nacházíme my a kde je jaká pamětihodnost. Ptám se na Sumelu. „Ano, autobusy jezdí od informačního centra každou hodinu. To víte, je sezóna.“
Přesouváme se na pokoj. Máme dva čtyřlůžkové pokoje. Rozdělujeme se podle pohlaví. Teplá voda sice začne téct až mezi devátou a půl desátou v noci, jak nám majitel hotelu dodatečně sdělil, ale to už nám nevadí. I ve studené se dá osprchovat. Upraveni se po šesté vydáváme do města. Do centra to úplně blízko není. Ondra má asi velký hlad, protože prohlíží každou hospůdku. Nakonec zapadáme do jednoho tureckého pajzlu na způsob bistra. Za 2,5 lir na malý talíř namíchá snědý Turek z každého plechu něco krmě. Takže máme na talíři hovězí, kuřecí, něco z ryby, něco zeleniny, brambory a něco zcela neidentifikovatelného. Světlý chléb je nakrájený ve velké plastové bedně uprostřed stolu. Kluci by chtěli pivo. Nikde tu vytavené není. Lukáš se ptá majitele a ten kýve hlavou, že je to možné. Za chvíli mladý pomocník vybíhá vybaven bankovkou ven. Vrací se do několika minut a v sáčku přináší čerstvě koupené dvě půllitrové plechovky piva značky Efez. Dojídáme a chceme platit. Jako obvykle si nás nikdo nevšímá a turecký majitel je pryč. Asi po deseti minutách přichází. I tak nás pohledem přehlíží. Platit tu po jídle asi není zvykem. Pracně na sebe upozorňujeme. Konečně přichází. Píše na kus papíru účet a bere si bankovku. V kapse na zpět drobné nemá a nemá je ani v pokladně. Na ulici svolává nějaké své kamarády, kteří z kapes tahají drobné bankovky a snaží se z nich dát dohromady šest lir pro nás. Trvá to notnou chvíli.
Venku se pomalu setmělo. I protější ruský trh ztichl. Malé obchůdky a stánky ale mají otevřeno. Stoupáme příkrou uličkou mezi řadou obchůdků s oblečením. Na vršku příkré uličky zabočujeme doleva a přicházíme na náměstí. Uprostřed je park s nějakými budovami. Parkuje tu řada autobusů. Obcházíme náměstí, míjíme jednu hospůdku za druhou, dokonce i malý McDonald. Všude je hluk z dopravy, auta se předjíždějí, motají, překročit silnici je o silné nervy. Zapadáme do vedlejší uličky. U supermarketu mají vystavené ovoce. Hrozny za 1,25 lir je přijatelná cena. Uvnitř mají dokonce elektronickou váhu, která vyplivne štítek s čarovým kódem. Hele! Civilizace! Ostatní potraviny v obchodě jsou ale drahé. I ty oříšky a mandle přijdou asi 2-5 krat dráže než u nás. Kousek za supermarketem nacházíme ve stínu vzrostlého stromu hledané informační středisko. Zda bude alespoň přes den obydlené, není z vzezření vůbec jasné. Uvidíme.
Vydáváme se stejnou cestou zpět. Pod dálničním mostem v zahradnictví bez plotu maník stále ještě sedí. Kdo by kupoval stromky nebo květiny v noci? Každopádně je jasné, že u nás už by to bylo rozkradeno.
O čtvrt na deset přicházíme na hotel. A jde se spát.