Istanbul - z otogaru do centra
Istanbul - velký bazar
Istanbul - siesta
Istanbul - Hagia Sofia
Istanbul - Modrá mešita
Istanbul - před mešitou
Istanbul - pod Topcapi
Istanbul - pohled na Bospor
Istanbul - cesta městem
Istanbul - Sulejmánova mešita
Istanbul - akvadukt
Zrána nás vítá předměstí Istanbulu plné paneláků. Valíme to po čtyřproudovce. Před námi se rozkládá město nikterak působící jako orientální či vlastnící historické skvosty. Již z kraje města zajíždíme na odbočku podle směrové tabule s nápisem Otogar (autobusové nádraží). Je přesně šest ráno a zastavujeme v podzemních garážích. V úzkých prostorách se mezi sebou protlačují autobusy a jezdí i kolem nás úplně na těsno. Bereme věci a respektujeme výzvu našeho řidiče, abychom šli někam nahoru. Jsme celkem desorientovaní. Procházíme mezi zavřenými stánky v podzemních prostorách a po schodišti stoupáme nahoru. Přicházíme na hlavní dvůr. Otogar má tvar zhruba čtverce. Obvodové budovy jsou tvořeny řadou kanceláří autodopravců. Některé stánky jsou ještě zavřené, před některými už postávají firemní zástupci a hlasitým vykřikováním lákají cestující do určité destinace. „Ankará, Ankará!“ řve nám jeden z nich do ucha, zatímco se radíme, jak postupovat dál. Nejdřív jen tak opatrně jdeme a díváme se na cedule nad kancelářemi, jestli někde neuvidíme Trabzon. Ptám se i toho torpidního prodavače s Ankarou. „Trabzon?“ „Zkuste Metro!“ To je společnost, kterou jsme přijeli ze Sofie, pravděpodobně jedna z největších v Turecku. Kluci se někam rozprchli a já s Majkou jdeme hledat stánek Metro. Mladík v nažehlených černých kalhotách, bílé košili a tmavé kravatě se zádumčivě dívá do papírů. „Kolik lidí?“ „Pět,“ ukazuji na prstech a posunky naznačuji, že ostatní jsou venku. Opět zádumčivě kouká do papírů. „Ne, bohužel.“ „A zítra?“ Opět zádumčivě kouká. „Ne, bohužel. Zkuste ještě tam vedle.“ Jdeme podle rady, ale doporučovaná kancelář má ještě zavřeno. Vracíme se zpět a scházíme se s kluky a jednom place. Běhání s batohem po kancelářích není to pravé. Martin zůstává se zavazadly a my ostatní se rozprcháváme. Hledaný cíl je Trabzon, eventuelně Kars nebo v nejhorším případě Erzurum. To jsou všechno města ve východním Turecku. Zkoušíme se ptát u jednoho stánku. Dopravce něco vykřikuje, většinou opakuje po mě slovo Trabzon, vyskakuje ze židle a vede mě do vedlejšího stánku. Tam opět vykřikuje Trabzon a prokládá to spoustou tureckých slov. Další Turek vykřikuje totéž. Následně jsme s Majkou odvedeny do dalšího nedalekého stánku. Tam zase kývají hlavou, že Trabzon ano, ale když posunky vysvětlím, že pro pět lidí, tak prý že ne. Zkouším jim vysvětlit, že bychom mohli jet ve dvou skupinách. To by snad šlo.
Mezitím se vrátili kluci. Do Trabzonu nic nesehnali, jen autobus do Erzurumu někdy na poledne. Hlasujeme. Ondra chce jako jediný do Erzurumu co nejdříve, ostatní jsme ochotni vzít nabídku na Trabzon někdy na večer. Jdu domluvit Trabzon. Rozdělení na skupiny je ale najednou chápáno tak, že část pojede dnes v poledne a části zítra. To ne! S nevolí v hlase zdůrazňuji, že se mi nabídka nelíbí a že odcházím. Jsem zastavena a odvedena o dva stánky dál. „Trabzon?“ ptám se dříve, než stačí doprovázející Turek promluvit. Muž za přepážkou souhlasně kývá. „Pět lidí?“ Souhlasně kývá. „Dnes?“ Souhlasně kývá. „V kolik?“ „V devět večer.“ „Za kolik?“ Muž významně maluje na kus papíru číslovku padesát dolarů, poté ji za komentáře v turečtině škrtá a píše 42 dolarů. „Dobře, platí.“ Muž vytahuje plánek autobusu, kde polovina sedadel je nezabraná a chce po mně, abych si vybrala. Myslím, že nám tu může být celkem jedno a beru pět sedadel blízko středních dveří. „Zavazadla si dejte k nám dovnitř,“ gestikulují muži za přepážkou. „Můžeme si je tu do odjezdu nechat?“ Jsme překvapeni. „Samozřejmě.“
Máme celý den před sebou. Prvním úkolem je někde proměnit peníze. Pak můžeme vyrazit do města. Stánky o patro níž v podzemních prostorách se postupně probouzejí, ale směnárna mezi nimi není. Vycházíme i do okolních uliček. Lidé nás mystifikují a posílají od čerta k ďáblu. Jeden člověk radí, ať se vrátíme na otogar a zkusíme někde blízko vstupu do metra. V centru čtvercového otogaru je budova s mnoha stánky a drobnými obchůdky. Je to malé nákupní středisko. V přízemí jsou dokonce informace, takže najít směnárnu přestává být tak složité. Kurz je 1,31 YTL (nová turecká lira) za 1 USD, tedy 1 lira vyjde cca na 18 Kč. Jak moc je to výhodný či nevýhodný kurz nemáme tušení. Měníme každý za 20 USD.
Už máme čím zaplatit a jednotně se vydáváme nejdříve na WC, které je, jak už jsme si zvykli, všude placené. Odbíhám do rohu čtvercového otogaru, jedno patro po schodech dolů a za půl liry (či podle starého měřítka za půl miliónu) procházím turniketem a užívám si úlevy na tureckém WC. Vracím se ještě ke stánku společnosti Metro a rezervuji si jízdenku do Sofie na 12.8. na 20,30 hodin, jak mi radila holčina z Katěva.
Je devět hodin a míníme se vydat do centra. V nákupním středisku, je přímo vchod do metra. Jízdné je 1,1 YTL. Místo jízdenky dostávám žeton podobný běžné minci. Na plánku hromadné dopravy to působí, že linky jsou v Istanbulu jen dvě. Modrá vede přes otogar a zelená přes centrum. Nasedáme na jeden směr s tím, že beztak budeme přestupovat na zelenou linku buď na jedné či na druhé společné zastávce. Usedáme na vypolstrovanou sedačku s takovou chutí, jako bychom dlouho neseděli. Jedeme jednu zastávku. Ze staničního ampliónu se ozývá dlouhý monolog. Všichni lidé vstávají a vystupují z metra. Vystupujeme zmateně taky. Přes vagóny prochází policista v uniformě. Dělám si legraci, že hledá bombu, a navazuji na Lukáše, který nám na otogaru předčítal z novin zprávy o pár teroristických výbuších v Istanbulu v nedávných dnech. Vlak se zavírá a odjíždí. Místo něj přijíždí jiný. Nasedáme. Nečekaně se rozjíždíme opačným směrem. Vlak nás veze nás zpět jednu zastávku na otogar. Zmateni vystupujeme. „Tak to vezmeme opačně, na Aksaray, odtam to není do centra a k mešitám daleko,“ hledím do mapy a navrhuji další postup. Nastupujeme tedy do další vlakové soupravy. Podle plánku trasy uvnitř vagónu mi dochází, že zelená linka bude nejspíše tramvaj. Taky si už všímám, že z otogaru vede opravdu jednozastávková odbočka, kterou jsme v náhodném výběru přesně trefili. Vystupujeme na konečné, na zastávce Aksaray, nedaleko starého autobusového nádraží. Opravdu tu jezdí tramvaj, a to taková nová, moderní. Vydáváme se podél hlavní třídy směrem do centra. Jdeme pěšky v rámci šetrnosti. Trasu tyčím já, neboť jediná mám s sebou něco jako mapu, přesněji řečeno slepená obrázek z internetu.
Na ulicích je velký provoz. O autech na čtyřproudovce ani nemluvě, ale těch lidí! Na to, že je všední den, předpokládám že i tady zrovna pracovní doba, všichni chodí tam a zpět. Zkoušíme jít vedlejšími uličkami, ale jsou tak propletené, že se stejně vracíme na hlavní třídu, abychom nenachodili dalších dvacet kilometrů navíc. Je teplo a svítí slunce. Jsme unaveni. Stanovujeme plán: podíváme se do dvou největších a nejznámějších mešit a poté si sedneme někam do parku. Nebe se začíná kabonit a padá pár kapek, a to akorát ve chvíli, kdy přicházíme ke vchodu Velkého Bazaru. V krytém prostoru vyplněném přecpanými krámky se vším možným se tísní davy lidí a vzduch je přesycen hlukem obchodníků. Všichni na nás pokřikují a ptají se, odkud jsme. Procházíme se ve spleti stánků až k východu. Scházíme po ulici dolů. Od mešity jsme už nedaleko. Začíná pršet. Schováváme se pod markýzu jedné hospůdky chlubící se logem Lonely Planet. Necháváme se ukecat na čaj. Babča dobře mluvící anglicky (vliv zahraniční klientely) nám dává slevu z dvou lir a jednu. Je to sice i tak drahé, ale kam v dešti. Nabízí pravý turecký černý čaj nebo jablečný čaj. Jako jediná si dávám jablečný. Připravený je během chvilky a celkem to jde, i když je ho jen malý šálek. Na ochutnávku přidává maso na kebab čerstvě ořezané z točícího se vertikálního opékače. Ochutnáváme. Přestalo pršet. Platíme, děkujeme a pokračujeme dál. Jen ujdeme několik metrů dolů ulicí, opět prší a déšť sílí. Schováváme se pod markýzu stánku se suvenýry. Snad to přejde. Už máme výhled na mešitu Aya Sofia. „To je ona!“ Ukazuji na mohutnou stavbu. „Dnes je pondělí, Aya Sofia je zavřená,“ ozývá se muž stojící vedle a též se schovávající před deštěm. Škoda. „A Modrá mešita?“ „Ta je otevřená, je tady za rohem.“ Po několika minutách déšť slábne. Ayu Sofiu si aspoň fotíme přes zahradu. Odchytává nás pouliční prodejce limonády, oděný do tradičního kroje, s nápojem uskladněným ve vaku na zádech. Předklonem docílí toho, že z pípy teče tekutina. Za nevšední zážitek a malý kelímek limonády chce jednu liru.
Vstup do Modré mešity (Sultan Ahmet Camii) je zdarma. Zouváme boty, bereme si na ně z krabice každý jeden igelitový sáček. Je jich tu spousta, různých velikostí, většinou s logem nějakého supermarketu, některé již použité a potrhané. Každý si dá své boty do pytlíku a s ním chodí po mešitě. Připadá mi to komické, to jsem ještě nezažila. Přísnost na oděv není velká. Musí být zahalena kolena a u žen ramena. Jen Ondra nesplňuje podmínky a fasuje šátek kolem pasu.
Mešita je to obrovská. Z venčí působila jako řada místností ve vícepatrové budově. Zevnitř je jasné, že je to jen jedna členitá místnost. Ze zdobeného stromu visí dolů nespočet drátů, na kterých je zavěšeno osvětlení. Přední tři čtvrtiny mešity jsou odděleny dřevěným plotem. Tam turisté nemohou. Lidé fotí, posedávají před plotem na koberci, někteří i polehávají a dělají si siestu. Jsme taky unaveni a všichni cítíme, že i eventuální krátkodobá horizontalizace by nás jistě uspala. Přichází uniformovaný muž a žádá nás, abychom odešli, že se blíží čas modliteb. „Po modlitbě se můžete vrátit,“ omluvně vysvětluje.
Balíme boty i s pytlíky a ubíráme se k východu. Zatím neprší. Máme hlad. Cestou k parku usedáme ke stolku na ulici před malým bistrem. Ceny tu mají přiměřené. Dojídáme malý oběd a chtěli bychom platit. Jsme tu jediní zákazníci. Majitel hospůdky občas vyjde ze dveří, rozhlédne se po ulici, ale nás mine pohledem. Zkoušíme diskrétně na něj mávnout, ale je to bez efektu. Až Ondra se zvedá a nahlas česky hlásí: „Zaplatíme!“ A mává zřetelně prkenicí. Majitel to pochopil a přichází si pro peníze. Nemá drobné zpátky. Vlastně nemá u sebe žádné peníze, a tak pracně mezi sebou sbíráme peníze přesně odpovídající utracené částce. Žádná účtenka, ale nám to nevadí.
Vydáváme se do parku. Chvíli nám trvá, než nacházíme do něj vchod. Zalesněný park s udržovanými chodníčky je od okolní zástavby a hluku velkoměsta stíněn vysokou zdí. Na chvíli usedáme znaveni u fontány. Chce se nám všem na malou, ale místní WC je tu nechutně drahé, za 750 tisíc. Kousek nad parkem, na malém pahorku pod palácem Topkapi je výhled na Bospor. Pro pěknou fotku ale musíme zajít na zahrádku místní restaurace.
Scházíme dolů. Park končí u pobřeží. Pár odvážlivců skáče do moře. Je na nich vidět, jak je tady silný proud. Člověka to během chvilky unáší o několik metrů dál. Máme výhled na most spojující evropskou a asijskou část Istanbulu. Sedím na balvanech, nechce se mi hýbat a pozoruji vlny. Občas přijde velká a roztříští se o kameny tak, že nás ohodí sprška slané vody. Po půlhodině odpočinku se zvedáme a míříme podél hlavní silnice kopírující pobřeží Golden Hornu. Za nádražím stoupáme do kopce úzkými uličkami. Občas vytáhnu mapu, abych udala správný směr k Sulejmanově mešitě (Süleymaniye Camii). Je dusno a cesta stoupá a stoupá.
Dovnitř mešity se hrnou davy Muslimů. Vstupujeme vchodem pro turisty. Věřící mají vchod jinde. Uvnitř je diskrétní přítmí, opět z nádherně zdobeného stropu visí dolů řada ocelových lan. Všichni turisté respektují nápisy, aby nepřekračovali dřevěný plot. Dopředu smí jen věřící. Sice se našel jeden s kamerou, který se bez okolků procházel mezi modlícími se. Před mešitou usedáme na mramorový ochoz do stínu. Je teplo a dusno. Dojídáme Majčinu bábovku. Čas nás přece jen žene, tak ač znaveni, vstáváme. Procházíme spletí malých uliček páchnoucích hnijícími odpadky. Lidé se po nás otáčejí, zdraví nás. Přicházíme dolů k aquaduktu. Je to zbytek zchátralé stavby. Jejím středem vede čtyřproudovka. Vydáme se dál dolů uličkami až na Aksaray. Ještě kousek zacházíme po hlavní třídě podél tramvaje. Hledáme nějakou směnárnu. Chceme směnit peníze tady, bůhví, jaké kurzy budou na východě. Kurz je 1,33 YTL za 1 USD, což je lepší než na otogaru.
Už toho máme všichni dost. Jsme unaveni. Na cestu si kupujeme hrozny, 1 kg za 1 YTL a nasedáme do metra směr otogar. V kanceláři našeho autodopravce nám bez jakýchkoliv dokladů či ověření totožnosti vydávají zavazadla. „Můžete jít do čekárny nahoře, je tam i WC,“ zdvořile nabízejí a ukazují na schody vedoucí do patra nad kancelář. Využíváme nabídky. V prosté místnosti je pár dřevěných židliček a jedno prostranství oddělené zdobeným dřeveným plotem. Občas do něj vstoupí Muslim, provede modlitební rituál a zase odejde. WC o další patro výše je zamčené ale na požádání nám ho otevírají. Je to ovšem síla, silné provizorium, pro důslednější hygienu nevhodné. Přemýšlím, jestli si mám vůbec po použití WC mýt ruce. Raději nebudu, ať něco nechytím. Ani se nestačíme všichni vyčurat a už nám záchod zamykají. Jdu raději udělat osobní hygienu na oficiální toalety za 500 tisíc. S Lukášem se krátce stavujeme na internet, který je nedaleko vstupu do metra. Hledáme laciné bydlení v Trabzonu. Nacházíme odkaz na jediný hotel.
Deset minut před plánovaným odjezdem scházíme dolů. Na autobusovém objezdu vně čtvercového otogaru vládne totální chaos. Tísní se tu davy lidí s krabicemi, kabelami, spoustou zavazadel. Autobusy zajíždějící k parkování div nevrazí do lidí. Všechny autobusy troubí. Když jeden z parkování vyjíždí, musí couvnout do jediného pruhu, kudy ostatní autobusy opouštějí otogar. Tím zastaví provoz a nepřímo vyvolá hlasité troubení ostatních autobusů a přispívá do celkového zmatku. Stmívá se. Devátá už dávno minula a náš autobus nikde. Trochu nás uklidňuje přítomný dav cestujících, kteří jsou na tom stejně. Jednoho se pro jistotu ptám, jestli má opravdu stejnou destinaci. „Trabzon?“, „Ano, chtěli bychom,“ odpovídá odevzdaně muž ve středních letech. Čekáme.
Ve 21,50 hod přijíždí autobus. je ale od pohledu malý. „To bude cesta!“ komentuje Lukáš. Hledáme, kudy do autobus dát zavazadla. Než se stačíme zorientovat, je zavazadlový prostor plný a autobus je též plní lidí k prasknutí. Rozpačitě zůstáváme stát venku a za námi další cestující. Autobus za mohutného troubení odjíždí.
Opět máme jako zábavu sledování, jak v úzkých prostorách se naprosto nevysvětlitelně předjíždějí autobusy, mezi nimi běhají lidé, občas projede jízdní kolo. To vše ve tmě. Divím se, že část těchto riskujících účastníků provozu nekončí pod koly autobusových kolosů.
Přichází za námi Francouzka, taktéž cestující do Trabzonu a anglicky nám vysvětluje, že asi za deset minut přijede další autobus a odveze nás někam, kde je velký autobus. Proč je to tak složité, nám není jasné, ale raději to neřešíme. Budeme rádi, když nějak do Trabzonu dojedeme. Zanedlouho přijíždí tentýž malý autobus, co odvezl první várku. Horko těžko se do něj vměstnáváme. Za hlasitého pokřiku a postrkování jsme vtlačeni dovnitř i s bagáží. Stavím bágl doprostřed uličky. Jsem úplně vpředu. Za mnou se cpou ještě dva chlápci. Díky mému batohu se dál nedostanou. Vyjíždíme za hlasitého a opakovaného troubení z parkovacích místa. Zázrakem jsme minuli okolní stojící i rádoby jedoucím autobusy a vydáváme se na okružní cestu otogarem. Povyk zdá se vládně všude. Opakovaně musíme zastavit, když někdo jiný chce zacouvat do jízdního pruhu. Konečně vyjíždíme z otogaru do tmavých ulic předměstí Istanbulu. Po několika kilometrech cesty tmou zastavujeme na rozestavěné široké silnici. Stojí tu velký autobus. Cestující z prvního transferu už sedí na svých sedadlech. No. Luxus jak s Metro busem to zrovna není.
Je už noc. Blíží se jedenáctá a vyjíždíme. Usínám. Zhruba ve dvou až tříhodinových intervalech zastavujeme na krátký odpočinek a na WC. Na všech odpočívadlech je za WC jednotná taxa, půl miliónu. Už mě tím začínají lézt na nervy. Těžko se hledá místo jinde. Všude se pohybují lidé.