Jugoslávsko-bulharská hranice
další fotky...
Sofie
další fotky...
Sofie - chrám Alexandr Něvskij
další fotky...
Sofie - návrat k nádraží
další fotky...
nahoru
Jugoslávsko-bulharská hranice
Sofie
Sofie - chrám Alexandr Něvskij
Sofie - návrat k nádraží
Občas pootevřu oči. Venku mizí tma. Pospávám. V pět ráno nás budí Janny: „Vstávejte, děti, spinkali jste, já jsem taky spinkal, ale už nespinkejte, jsme na hranicích.“ Venku je zataženo a z okolních lesů stoupá mlha, která zahaluje vrcholky okolních kopců. Stojíme v bezcelní zóně. Venku je chladno, nuda a pár kadibudek, u kterých stráží bábuška, aby náhodou někdo neužil některou boudu bez zaplacení. Čekáme dlouho. Hraniční přechod Caribrod (Dimitrovgrad) - Kalotina opouštíme až v 8,20 hodin. Míjíme tabuli s nápisem Република Българиа.
Slunce je jen světlý kotouč za mraky. Je zataženo. Vjíždíme do údolí. Přes přivřená víčka sleduji vysoké zalesněné vršky kolem a usínám.
Probouzím se v 8,40 hodin, vjíždíme do Sofie. Vybydlené paneláky jsou to první, co z hlavního města Bulharska vidíme. Zastavujeme na starém autobusovém nádraží. Ondra a Lukáš jdou do kanceláře firmy Katěv pro lístky do Istanbulu. Dosud jsme měli místo jízdenky jen voucher. Rozmýšlíme se, kdy jet. Jestli teď hned v jedenáct nebo až večer o půl deváté. Rozhodujeme se jet na noc. Já si navíc definitivně blokuji zpáteční lístek na 13.8. ráno. Mám prý poslat SMS, že určitě pojedu. Holčina z kanceláře ještě za námi běží na parkoviště, aby nám vše zopakovala svou lámanou češtinou. „Napište to česky, my rozumíme, jen špatně píšeme,“ komentuje naši poznámku, jestli potvrzovací SMS může být česky. Po jejím odchodu komentuje Lukáš zdejší služby: „Mají lidský přístup, ale žádný systém.“
Na nádraží měníme peníze. Kurz je 1,51 leva za 1 USD. Batohy ukládáme do samoobslužné úschovny. Do boxu za dvě leva se vlezou dva velké batohy. Posouváme hodinky o hodinu dopředu. Je jedenáct dopoledne a vyrážíme do města.
Vydáváme se nějakou hlavní třídou, po které jezdí polorozmlácené tramvaje. Vše kolem je takové neudržované, oprýskané, jakoby na rekonstrukci nikdo nesáhl od dob pádu komunismu. Ondra se ujímá vedení. Tvrdí, že si pamatuje, jak se dostal před léty odtud k největšímu kostelu. Jeho jméno si sice nepamatuje, ale prý leží na velkém náměstí. Skenujeme uličky. Míjíme dva pravoslavné kostelíky. Na jedné křižovatce se Ondra ptá prodavače u smíšeného zboží, ten po chvíli chápe, co chceme a ukazuje směr. To bychom mohli najít.
Katedrála s řadou zlatých kopulí již po chvíli chůze vyčnívá ve škvírách mezi domy. Chrám Alexandr Něvski, jak se katedrála ve skutečnosti nazývá, je pravoslavný. Prohlédnutý ho máme za chvíli. Zvnitřku se tak velký nezdá.
Je kolem jedné odpoledne a už máme hlad. Teď najít nějakou hospůdku. Procházíme podchodem kolem stánku s knihami, kde je možné sehnat manuál například i na Windows 3.1 i s instalační disketou. Kousek od katedrály zapadáme do malé hospůdky. Usedáme do stínu jakýchsi jehličnanů. Kluci si dávají pizzu. Já a Majka polívku. Jídelnímu lístku sice vůbec nerozumíme, bulharština není naše silná stránka, ale servírka přivádí posilu ve formě mladíka, který trochu mluví anglicky. Jsme tu jediní hosté. Dojídáme. Už jen tak sedíme a pohledy se snažíme přilákat pozornost. Servírka i mladík sedí asi dva metry od nás a jedním okem nás pozorují. Nikdo ale nepřistupuje se zeptat, jestli třeba nechceme ještě něco objednat. My chceme platit a hlásíme se o to. Trvá jim to dlouho, než jim to dochází. Přichází účtenka za všechny. Platíme tedy dohromady a rozpočítáváme mezi sebou peníze. Přesouváme se do nedalekého parku. Majka vytahuje bábovku a dojídáme své nedosycené žaludky. V parku objevujeme strom obsypaný mirabelkami. Lidé chodí kolem a každý si utrhne pár do úst. Nacpávám se mou oblíbenou potravinou.
Máme ještě dost času a nevíme co s ním. „Když nebude pršet,“ ukazuji na světle šedou zamračenou oblohu, „můžeme tady odpočívat.“ Jen to dořeknu, začíná kapat a spouští se déšť. Zvedáme se a schováváme se pod strom v parku. Déšť sílí, a tak vbíháme do vchodu nějaké galerie. Ve foajé nikdo není, zato stěny zdobí několik hezkých postmodernistických obrazů. Dodáváme si odvahy a vydáváme se dál. U dveří druhé místnosti sedí muž. Tváří se nezúčastněně. Prohlížíme si výstavu. Některé plastiky a obrazy jsou opravdu zajímavé. Akorát přestává pršet, když vycházíme ven. Času máme habaděj, ale jsme unaveni a vydáváme se do ulic zpět k nádraží. Respektive tím směrem, kde si myslíme, že nádraží je. Procházíme spletí zapadlých uliček. Přece jen po půlhodinové chůzi si necháváme kolemjdoucími poradit. Cestou zpět se zas spouští déšť. Postáváme ve vchodu nějaké cestovky. Po pěti minutách přeháňka ustává. O půl šesté přicházíme k autobusovému nádraží. Velkou víceproudovou silnici překonáváme podchodem, který je tmavý, na krok není vidět a podle pachu slouží jen jako veřejné WC. Taky bych potřebovala na malou, ke kraji nezacházím, jdu raději opatrně, neboť nevím, do čeho můžu stoupnout. V areálu nového autobusového nádraží usedáme na drátěné židličky a spořádáváme vše, co jsme na cestu nakoupili v supermarketu. Svou potřebu dělám za nádražní budovou.
Před osmou hodinou se balíme. Vyzvedáváme zavazadla. Autobus je v osm už připraven. Vyjíždíme o deset minut dříve. Stmívá se. Stewardka je nějaká nepříjemná a za vše nás buzeruje. Nelíbí se jí, že nad hlavu jsme do přihrádky dali baťůžek. Přikazuje, že si máme vypnout mobilní telefony.
Jelikož je v autobusu spousta místa, uvelebujeme se každý na své dvousedačce. Vydrží nám to tak hodinu. Při první zastávce nás stewardka posílá na vlastní místa. Aspoň, že dostáváme svačinku – croissant s čokoládou a kávu.
V deset večer zastavujeme v Plovdivu a zbylá volná místa se zaplňují.
O půlnoci se probírám z polospánku. Stojíme. Jsme na hranicích s Tureckem. Stojíme dlouho. O čtvrt na dvě nás vyhání z autobusu se všemi palubními zavazadly. Na lavicích pod provizorním přístřeškem je musíme otevřít, bulharský pohraničník se laxně jimi probírá a následně nám zabavuje pasy. Po čtvrt hodině je vrací stewardce. Při rozdávání čte naše křestní jména. Zastavujeme v bezcelní zóně. Někteří z autobusu rychle běží do duty free shopu a skupují zásoby cigaret. Kromě Majky taky všichni vystupujeme, ale v plánu je hledání WC. „Jedno duty free WC by nebylo od věci,“ komentuji svou akutní situaci. Vzhledem k placené variantě místního WC míříme jednotně za místní duty free shop. Akorát jsem v nejlepším, v plném proudu, když autobus zavírá dveře, startuje a odjíždí. Rychle dokončuji akci a spěchám k ujíždějícímu busu. Punt zapínám cestou. Scházím se během chvíle s kluky a společně se snažíme ve spleti světel rozpoznat, kam ujel náš autobus. Už ho vidíme. Zajíždí za roh budovy. Když k rohu dojdeme, autobus nikde. Po skryté silnici za stromy odjel dál asi k 300 metrů vzdálené celnici. Rychlým krokem za ním spěcháme. Přidáváme se do fronty ostatních pasažérů a procházíme přes pasovou kontrolu. Turek v prosvětlené kukani razí můj pas na stránku s vízy na stránku pro oficiální záznamy. Ještě provokativně si prohlíží razítko magistrátu města Brna, který pas vydal. No prostě Turek. Hraniční přechod Kapitan Andreevo – Kapikule opouštíme čtvrt hodiny po třetí v noci.