Cestou do Sofie
nahoru
Vyjíždíme z domu kolem čtvrt na jedenáct. „Času dost,“ známé to heslo Vildy. Vítá nás kolona aut na Dornychu a s ní se krokem pohybujeme vpřed. Jsem trochu nervózní, zkušenosti z loňska mi stačily. Vilda zajíždí na Vaňkovku. „Hodina parkování je zdarma,“ hlásí s úsměvem. V 10,40 přicházíme na nástupiště. Číslo 11 na Zvonařce je podezřele plné. „To bude asi kloubák,“ přemýšlí nahlas Vilda a snaží si představit místní dav v jednom autobuse. Děcka stojí až vzadu. Zdravíme se. Většina davu na nástupišti nasedá na jiný autobus. Do Sofie nás tu moc není. Autobus nikde. Čekáme. Dočkáváme se až přesně v jedenáct. Mladík – Bulhar Janny –lámanou češtinou nás instruuje a bere nám pasy a jízdenky. Dvacet minut po jedenácté vyjíždíme. Autobus je úplně plný. Sedíme na pětici sedadel vzadu. Mávám na Vildu: „Tak ahoj za tři týdny.“
Ondra vytahuje mrkev a Lukáš rohlík, jako kdyby od rána nic nejedli. Vyjíždíme ze Zvonařky a Janny se ujímá úvodního slova: „Hlavně prosím v autobuse nejezte a nepijte, ať to tady trochu vypadá. Budeme dělat pravidelné přestávky, tak se nemusíte bát.“ Lukáš schovává rohlík do klína a tlumí pohyby čelistí. Cukají mu ale koutky a nám také. Vyjíždíme z města výpadovkou na Bratislavu. Ještě si říkáme, jak nám počasí nám přeje, že je pod mrakem a příjemný chládek. Brzy se ale začíná oteplovat a to dost nepříjemně.
Janny zatím rozdal zpět sesbírané pasy. Teď se stále vrací za mnou a opakovaně chce vidět mou jízdenku. „Ty ale máš jet až 13.8., proč jedeš dnes?“ ptá se se zvědavostí v hlase a se zvláštní samozřejmostí užívá tykání. „Ne, já jedu 23.7., toho 13.8. se vracím ze Sofie,“ vysvětluji. Janny si to přebírá. „Ale dnes je teprve 22.7.“ V následujících deseti minutách ho přesvědčujeme, že je už dvacátého třetího. Všichni kolem mu ukazují mobily, hodinky a další zařízení, kde je zobrazeno datum. Moc nám nevěří, ale s nedůvěrou uznává, že asi máme pravdu. Krčí nechápavě rameny a vrací se dopředu.
Něco po dvanácté krátce zastavujeme u benzínky na slibované WC a jídlo. Pak už je to jen 20 minut a už jsme na hranicích se Slovenskem. Uniformovaný Slovák prochází uličkou a kontroluje pasy. Prochází je jen pohledem na velkou vzdálenost a takovou rychlostí, že je to jen formalita. Na hranici ale stojíme dobrých dvacet minut. Celé Slovensko podřimuji.
Před půl čtvrtou jsme na hranicích s Maďarskem, na hraničním přechodu Komárno-Komárom. Odbaveni jsme celkem rychle a spěcháme dál. Dva mladé páry na sedadlech před námi vytáhly chleba, rozdělaly paštiky a pustily se do svačiny. Ať si Janny říká co chce!
Kolem deváté přijíždíme na hraniční přechod s Jugoslávií Röszke-Horgoš. Ubývá světla a než se dostáváme na řadu, je úplná tma. O půl desáté večer vjíždíme do Jugoslávie. V noci asi v 3 hodinových intervalech zastavujeme. WC je všude placené. Dináry nikdo nemá. Na jednom parkovišti zalézáme za nějaký plot a pod rouškou noci močíme na zakázaném místě. „Pozor, jeden kluk z našeho autobusu za to platil pokutu devadesát Euro,“ varuje nás před vstupem za plot jeden český kluk. Jinam se ale jít nedá. Naštěstí nás nikdo neviděl.