И в этой вечной осени
Сидим с тобой, два голых тополя
А смерть считает до семи,
И утирает сопли нам
(ДДТ, Белая река)
Vstávání o půl páté není nic příjemného. Ale co nadělat, do Prahy je cesta dlouhá ...
Kolem desáté jsem na Ruzyňském letišti, kluci už do sebe tlačí svačinku z letištního fastfoodu. Holky přicházejí o něco později v doprovodu rodičů, kterým kluci slibují, že budou ohleduplní a pod. Většinu rad komentují slovy „dobrá“.
Po krátkém posezení se vydáváme k odbavovací přepážce. Přepážky 45‑47 jsou beznadějně zafrontovány, chvíli hledáme konec fronty, který vzhledem k davovému uspořádání lidu a kufrů je zcela neidentifikovatelný. Čas utíká, zatímco my ve frontě vůbec nepostupujeme. Odlet je v 11,45 hodin. Přesouváme se k přepážce 44, na monitoru má taky napsáno Moskva a přece jen se fronta u ní hýbe. Pouštíme před sebe několik nervózních cestujících do Londýna, kteří mají stejné odbavovací přepážky, ale letí jim to o čtvrthodinu dříve.
K odbavení se dostáváme v 11,40 hod. Bágly jsou zváženy, všichni jsme v limitu 20 kg, většinou těsně. Ten můj má 19,2 kg. Přepážka je však nebere a musíme si je odnést k přepážce pro nadměrná zavazadla. Celní odbavení je rychlé, pak ještě bezpečnostní kontrola, která Jitce zabavuje slzný plyn a v 11,55 hod jsme už usazeni v letadle. Stejně nejsme poslední.
Zanedlouho vzlétáme. Po úvodních turbulencích, při kterých se dobře bavíme, se let uklidňuje a my už jen čekáme, co nám naservírují za jídlo. Venku se není na co dívat, obloha je modrá, pod námi jsou jen mraky.
Летели далеко
Как мамина рука
Как папино трико
Как рыбы-корабли
Как мысли дурака
Над стеклами земли
Летели мы
Летели облака
(ДДТ, Летели облака)
Při rozdávání jídla jsme až skoro poslední na řadě a při pohledu na ostatní pasažéry už hlady slintáme. V alobalové misce je maso na šťávě s těstovinami, v další misce sýro‑salámový salát, k tomu bulka, máslo, kousek zákusku, kafe. Přichází letuška z nápoji a já do sebe házím jeden džus za druhým.
Let utíká s jídlem rychle. Klesáme a blížíme se k letišti Moskva‑Šeremetěvo 2 (Москва Шереметьево терминаль 2).
Prorážíme mraky. Pod letadlem ubíhá krajina, střídá se les, pole a paneláková sídliště. Hodinky posunujeme o 2 hodiny dopředu. V 16,35 místního času přistáváme.
V hale letiště je hic (venku hlásí 32°C), vydýchaný vzduch a šílený dav potících se těl. Čekáme jako všichni. Hýbe se jen fronta s nápisem ‚Для русскых граждан‘ a jeho chybným anglickým překladem ‚For Russian citizen‘s‘. Asi po půl hodině se zdá, že se i dav před námi o pár centimetrů posunul. Po centimetrech se s bágly posouváme i my. Asi po hodině čekání procházíme pasovou kontrolou. Vyplňujeme celní deklaraci. Podle našich informací je to nutné a povinné. Formulář je celý v ruštině, neustále se hádáme, co tam psát a co tam nepsat, jak to tam psát, latinkou nebo azbukou, a co co znamená. Trvá nám to dobrou hodinu. Zapojujeme se do další fronty s nápisem Красный коридор, babuška jen mrkne do deklarace a pouští nás. Žádáme razítko na deklaraci, kde jsou popsány převážené foťáky a valuty. Odpovídá, že tak málo se nedeklaruje. Šaškujeme tady zbytečně, ale jen aby to při zpáteční cestě nechtěli.
Je 19 hodin a opouštíme letištní budovu. Hrne se k nám taxikář, za 70 dolarů nás prý odveze kamkoliv. Máme zaplacené ubytování v hotelu Sport. Víme o něm jen, že leží někde na Prospektu Lenina, který je ale dlouhý asi 20 kilometrů, a my nevíme, v kterých místech se hotel nachází. Sedmdesát dolarů se nám zdá moc, zkoušíme smlouvat, ale naši nabídku 40 dolarů taxikář odmítá. Dobře děláme, jak později zjišťujeme, protože lístek na autobus stojí 3 ruble na osobu + 3 ruble za bágl.
Z letiště jedou dva autobusy. Jeden na letiště Šeremetěvo 1 (vnitrostátní letiště), druhý, číslo 851 k zastávce metra Речной вокзал. Nasedáme tedy do osmsetpadesátjedničky. Na zastávce metra (linka Zamoskvoreckaja, Замоскворецкая линия) si kupujeme kupon na 10 jízd za 35 rublů, jeden pro všechny. Babuška nás pouští vedlejším vchodem a pak nechá naši permanentku 7× projet přes automat u toho vstupu, jak ho známe ze seriálu ‚Jen počkej zajíci‘. Zajímavá mechanizace.
V metru se ptáme lidí na гастиницу Спорт (hotel Sport), ale nikdo nic neví. Míříme tedy na stanici metra s názvem Проспект Ленина. Vystupujeme na zastávce Белорусская, okružním linkou metra (Кольцевая линия) čtyři zastávky na stanici Октябрьская, kde přestupujeme na Kalužsko‑Rižskou linku (Калужско‑Рижская линия) a jedeme na stanici Ленинский Проспект. Od lidí cestou získáváme dva názory, buď máme jet autobusem 83 nebo 62.
Z metra vystupujeme přímo na Leninský Prospekt. Na zastávku autobusu přijíždí šedesátdvojka. Ptáme se řidiče. Radí nám nasednout a že nám řekne. Po 30 minutách jízdy řidič signalizuje. Je 21,35 hodin, vyskakujeme a před námi se v šeru tyčí 22‑poschoďová budova s nápisem ‚Hotel Sport‘.
Na recepci nám berou pasy a viza a vydávají nám papírek s naším jménem v azbuce. S tímto papírkem jdeme ke vstupu do obytné části, strážené milicionáři, kteří nás žádají o dokumenty. Pečlivě studují vydaný papírek, jako kdyby ho nikdy neviděli. Vyjíždíme do 16. patra. Pokoj je super. Postel, sprcha, splachovací záchod. Zpocení po denním vedru a trmácení žhnoucí Moskvou už ani po ničem jiném netoužíme. Je ale dál vedro a dusno, že ani spát se nedá.
Vstáváme kolem sedmé hodiny. Je vedro, pot z nás od rána jen leje. Vydáváme se do města. Podle plánku na zadní straně potvrzení o ubytování přicházíme ke stanici metra Prospekt Vernadského (Проспект Вернадского), který je asi 25 minut vzdálený od hotelu. Po lince Сокольническая линия jedeme jednu zastávku za Bibliotéku Lenina (Библиотека им. Ленина) na stanici Охотный ряд. Z podchodu vycházíme na náměstí Манежная плошадь, průzorem zdobenou branou je již zřetelná proti slunci, v ranním oparu lehce neostrá, silueta Chrámu Vasilije Blaženého.
Jakási bábuška s přišpendlenou vizitkou nás chce za 60 rublů provést po Rudém náměstí. Odmítáme.
Procházíme přes Rudé náměstí a po kamenné dlažbě míříme k Mauzoleu. Milicionáři strážící vchod nám odpovídá, že vstup do mausolea je od 10 hodin. Asi působíme podezřele, aspoň Míša, který opravdu svým zjevem vandráka přitahuje pozornost, protože hned milicionáři chtějí po nás doklady. Pasy máme na registraci a tak ukazujeme kartičky z ubytování. Vybírá je od nás všech, třikrát je prolistuje a vrací. První kontakt s milicí dopadá dobře.
Do otevření mauzolea máme asi hodinu čas. Fotíme si náměstí ze všech stran.
Chrám Vasilije Blaženého (Собор Василия Блаженого) vypadá ošuntěle už z dálky, natož z blízka. Jedna věžička je obehnána lešením. Z paměti vytahujeme školou navozené představy o chrámu jako obrovském, barvami zářícím kolosu a sérii fotografií dávám podtitul ‚Tvrdá realita‘.
Je nepředstavitelné vedro a nás přepadá žízeň. V jednom z podchodů mezi řadou zavřených stánků nacházíme konečně jeden otevřený, nakupujeme. Ve stínu parku u stanice metra Čínské Město (Китай‑город) děláme na trávě siestu a nakoupenými potravinami zaháníme hlad a žízeň.
Po 10. hodině se opět vydáváme směr Lenin. Cestou potkáváme českého studenta Ondru. Nemá dnes co na práci, tak jde s námi a dobrovolně nám dělá průvodce Moskvou. Rudé náměstí je již zavřené, obcházíme ho kolem budovy Historického muzea a zastavujeme se až ve frontě u kremelské zdi. Ondra se nabízí, že nám pohlídá foťáky. Do areálu mausolea nás s nimi ani nepustí, i když jsou schovány v batůžku. Nakonec jde ale s námi rusofily. Jsou totiž mezi námi i jedinci, co Lenina na rozdíl od nás vidět nemusí. Já teda musím.
Při vstupu mě milicionář nechává vyskládat všechen obsah batůžku a ledvinky. Poté, co se přesvědčuje, že s příručními věcmi nejsem nebezpečná, propouští mě do chráněného areálu.
Vstup do budovy Mauzolea je blaženost sama. Z rozhicovaného Rudého náměstí nás zalévá nádherně příjemný konzervační chlad. Sundávám tmavé brýle, abych se nepřerazila na schodech. Lenin v tmavém obleku decentně leží za sklem, má svou podobu, jen kůže se mu leskne jak z vosku. Je osvětlen žlutým světlem, které mu dává vzezření ikterika. Po výstupu z Mauzolea procházíme dál podél Kremelské zdi, milicionáři osídlenou zahradou, jdeme po přesně určeném chodníku, přesně určenou rychlostí. Jsou tu stovky destiček se jmény padlých oficírů. Významnější osobnosti ruské politické historie a nejvyšší sovětové, vč. Stalina, tu mají masivní hroby ozdobené vlastními bustami v nadživotní velikosti. Prohlídka je zdarma, což zklamaní hoši komentují slovy: „Za žluťáka bych nedal ani rubl.“
Opouštíme hlídaný prostor Rudého náměstí a přes prostory универмагу ГУМ (obchodní dům GUM) se vracíme na Манежную плошадь, kde ostatní čekají s foťáky. Po krátkém posezení ve stínu na trávě kopírujeme dál Kremelskou zeď a míříme směrem ke vchodu do Kremlu. U památníku neznámého vojína právě probíhá střídání stráží.
Do Kremlu by snad mělo být nižší vstupné hodinu před jeho uzavřením, tj. od 16. hodiny, a tak zatím míjíme jediný vchod do Kremlu a podchodem přecházíme k bibliotéce Lenina. Cestou v podchodu zadržují milicionáři Míšu, není divu, opravdu je tady v Moskvě jako pěst na oko. Ondra zachraňuje situaci a končí to jen pokutou 10 rublů.
Asi dvě hodiny brouzdáme po Novém a Starém Arbatu (Новый и Старый Арбат). Měníme valuty, které zde mají nejlepší kurzy (1$ = 28‑29,45 rublů, tedy 1 rubl = 1,25 Kč; 1 DEM = 12,2‑12,6 rublů, tedy 1 rubl přichází na 1,4 Kč). Ve stínu pouliční restaurace si dáváme pirožky a jiné místní pochutiny.
Po pohodové procházce se krátce před 16. hodinou vracíme ke vchodu do Kremlu. Vstupné činí 20 rublů, žádná sleva hodinu před zavřením neexistuje. Ondra vytahuje studentskou průkazku a kupuje 7 studentských lístků po 10 rublech. Milicionáři u vchodu nás nechtějí pustit dovnitř, chvíli nám trvá, než pochopíme, že dovnitř se nesmí se žádným zavazadlem, tudíž ani s malým batůžkem. Jsme odkazováni na nedalekou úschovnu zavazadel. Šedesát rublů za úschovy jedné сумки (tedy batůžku) se nám zdá značně přehnané. Ondra dovnitř nejde, už tam byl několikrát. Sedá si v parku na trávu s haldou našich batůžků a my vstupujeme do symbolu celého Ruska, paláce Kremlu.
S prohlídkou jsme hotovi za 45 minut. Ondra je super, všechno pohlídal. Jsme taky vedrem zmoženi, usedáme za ním na trávu, někteří usínají.
Po siestě se vydáváme podél řeky Moskvy k chrámu Krista Spasitele (Храм Христа Спасителья), obrovskému pravoslavnému chrámu postaveném v 90. létech. Večer se blíží. Ondra se loučí a my nasedáme na metro a ujíždíme k hotelu. Navrhuji ještě podvečerní výlet na Leninské Hory (Ленинские Горы), místo proslavené univerzitou. Jde se mnou jen Jitka, ostatní jsou zdechlí a myslí jen, jak si dají pivo do ledničky, a na studenou sprchu.
My dvě vystupujeme na naší trase metra zastávku před Проспектом Вернадского na stanici Университет. Místní studenti nás navigují dobře, někteří, když poslouchají moji ruštinu prosycenou anglickými výrazy přecházejí raději rovnou na angličtinu. Rozhovor je hned pružnější. Cesta od obrovské budovy Univerzity Lomonosova k místu vyhlídky je dlouhá a nekonečná, jak cesta přes Letnou. Z vyhlídky je Moskva jen lehce zahalena do podvečerního oparu. Ačkoliv je půl desáté večer, je ještě světlo. Vracíme se zpět asi půlhodinovou cestou na stanici metra, jedeme jednu zastávku a přicházíme do hotelu.
Друзья, люблю я Ленинские горы
Там хорошо рассвет встречать вдвоём
Видны Москвы чудесные просторы
С крутых высот на много вёрст кругом.
Стоят на страже трубы заводские
И над Кремлём рассвета синева
Надежда мира, сердце всей России
Москва - столица моя Москва !
Когда взойдёшь на Ленинские горы
Захватит дух от гордой высоты
Во всей красе предстанет нашим взорам
Великий город сбывшейся мечты.
Вдали огни сияют золотые
Шумит над нами юная листва.
Надежда мира, сердце всей России
Москва - столица моя Москва !
Cейчас пустынны Ленинские горы
Но флаги стройки сьются на ветру
Здесь корпуса взойдут до неба скоро
Сюда придут студенты поутру.
Мы вспомним наши годы молодые
И наших песен звонкие слова
Надежда мира, сердце всей России
Москва - столица моя Москва !
(Ленинские горы)
Po sprše a malé večeři se chystám na noční výlet, chci si nafotit Moskvu v nočním osvětlení. Nikomu se nechce. David to nevydrží a jde se mnou (ale klidně bych šla i sama). Čtvrt hodiny před půlnocí přicházíme na Rudé náměstí. No, osvětlení nic moc. Dobře osvětlena je jen Спасская башня a vstupní brána na Rudé náměstí. Универмаг ГУМ je osvětlen reflektory jak na stavbě. Chrám Vasilije Blaženého se ztrácí ve tmě. Dělám rychle několik snímku. O půl jedné se vracíme k metru. Spěcháme, metro funguje jen do 1 hodiny noci, pak až ráno. Cestovat městem je pak problematické. Čekáme na metro asi 15 minut. Trochu nezvyk, přes den jezdí metro co 1 minuta. O půl druhé úspěšně zakončujeme noční výlet.
Ráno vstáváme kolem osmé, vyklidit pokoje musíme do dvanácti. Jako obvykle je od rána nesnesitelné vedro, při skládání věcí zpět do báglů z nás kape pot.
Obtěžkáni víc jak 20 kg na zádech přicházíme ke stanici metra Проспект Вернадского. Na rohu je lékárna a tak se jdu zeptat na doxycyklin (ve snaze přeléčit se v typickém I. stádiu borreliosy), připravena smlouvat a podplácet dolary za jeho získání. Pavlík jde se mnou jako psychická podpora. Píšu na papír účinnou látku, ze samé nervozity mně nedochází, že to píšu v latince. S otázkou „Есть у вас это (Máte toto)?“ ukazuji papírek lékárnici za přepážkou. Chvíli luští nápis a pak souhlasně přikyvuje. Přináší krabičku. 10 kapslí po 10 mg za 13,90 rublů. Nechápu, že širokospektré antibiotikum není preskripčně chráněno a beru raději dvě balení.
Nasedáme na metro a jedeme jednu zastávku na stanici Университет. S Jitkou radíme, kudy na vyhlídku. Cesta vede do kopce, je vedro a těžký bágl na zádech tíží. Před vyhlídkou ukládáme batohy a zmožená těla ve stínu lesíka. Jsem jako ostatní taky grogy, ale po jedné tyčince Mars a 0,5 litru vody zase žiji. Jdu na vyhlídku udělat foto. Ve výhledu mi vadí nějaká kovová konstrukce. Při bližším ohledání zjišťuji, že jde o skokanský můstek. Lezu na něj. Na základní kovové konstrukci je přivařena jako podlaha plechová síť, sváry jsou místy povolené, části sítě drží silou vůle jen na jedné straně. Šplhám raději po okraji konstrukce, kde to vypadá relativně pevně. Když sem lezu, tak musím udělat aspoň jednu fotku.
Ostatním se už nikam nechce. Já chci jít na internet. Vydávám se tedy sama, sraz na letišti Šeremetěvo 1 je v 18,00 hod. Metrem po Сокольнической линии jedu na Охотный Ряд. Někde na Манежной площади by měl být internet. Lidé, kterých se ptám, vesměs vůbec neví, jestli zde nějaký internet je. Oslovený mladý milicionář mě posílá zpět do podchodu. V podchodu opět oslovuji několik lidí, marně, až jeden Rus, nejenže ví, kde internet je, ale ochotně jde kus se mnou, ukazuje, po kterých eskalátorech se mám vydat, a zná i název ‚Time Online‘. Vcházím dovnitř a za 30 rublů trávím 30 minut na internetu. Půlhodina mejlování a esemeskování uběhne jako voda. Mám ještě čas, a tak se jdu projít po Красной площади.
Vracím se metrem. Podchodem vstupuji na stanici Охотный Ряд a sérií podchodů přecházím na trasu Замоскворецкая линия na stanici Театральная. Asi 40 minut to trvá na konečnou, na Речной Вокзал. Hledám původně avizovanou linku autobusu 551, který má jet na Šeremetěvo 1, ptám se řidiče jednoho z autobusů odpočívajících zde na konečné. Dozvídám se, že mám jet starou známou osmsetpadesátjedničkou. Dobíhám ji a s těžkým báglem se rvu do přecpaného autobusu. Babuška‑konduktor je vyzáblá a díky tomu se v davu prodírá i ke mně, aby mě zkásla o 3 ruble za jízdu (bagáž tentokrát započítána do jízdného není). Při průjezdu přes obydlené části Moskvy lidí v autobuse ubývá, dokonce se i uvolňuje místo.
Asi po 45 minutách jízdy stavíme před letištní budovu s nápisem Moskva‑Šeremetěvo terminál 1 (Москва‑Шереметьево, терминаль 1). Je 17,40 hod, děcka tu ještě nejsou a tak konzumuji banány zakoupených na Речном Вокзале. Půl druhého kila není pro mě žádný problém, i když několik vedle čekajících Rusů na mě nechápavě civí. Kolem 18. hodiny nacházím ostatní v letištní hale. Vážíme si bágle. Místo aby ubývalo, zatím jen přibývá. Vážím 19,7 kg. Jdeme k odbavení. Na elektronické váze kolísá číslo 19,9 a 20,1. Zapisuje se 20 kg (což je taky přípustné maximum).
Hodinu čekáme do boarding timu a rozloženi na karimatkách siestujeme a pospáváme. V 19,40 nás konečně pouštějí přes zasklený vchod. Po schodech sestupujeme na letištní plochu. Všichni nadšeně fotíme poblíž stojícího Iljušina s nápisem Аэрофлот. Za chvíli už nás nahání do nevětraného autobusu, který se cestujícími rychle zaplňuje a prosycuje pachem potu. Trochu nás mrzí, že vyfotografovaným Iljušinem nepoletíme. Konečně se taky autobus hne a odváží nás k jinému hrdému nápisu Aeroflot, letadlu Tupolev 154M. Nasedáme. Při nastupování nás vítá pach přepáleného oleje - hmm, jídlo.
Dosedám na své sedadlo u okna přímo v místech nouzového východu, dosedám na vínově červenou deku zabalenou v igelitu. Ptám se vedle sedící Rusky, co to je. Odpověď je jednoduchá a jasná. Pro případ, že je холодно. „Aha, холодно,“ reaguji. V letadle je nepředstavitelné vedro, po tvářích stékají potůčky potu, všichni se ovívají čímkoliv, co je po ruce, a utírají do kapesníku pot. Nekonečné čekání.
O půl deváté začínáme rolovat. Před námi roluje jiný Tupolev společnosti Pulkovo. Ti taky létají do Irkutsku, ale ‚víc padají‘. Pulkovo najíždí na runway, z okna sleduji jeho akceleraci a hlavně to, jestli se odlepí od země. Opravdu se na horizontu zvedá, za ním sice černá kouřová čára, ale letí. Najíždíme na stejnou runway. Místo akcelerace však letadlo zastavuje. Vzduch se ani nehne. Čekáme, co se bude dít. Za minutu začínají řvát motory, zesilují a zesilují, ale letadlo se ani nehne. Dlouhé sekundy. Za chvíli i my prudce nabíráme rychlost a odlepujeme se ze země. Prudce stoupáme, Moskva se rychle vzdaluje a ztrácí v hloubce pod námi a za chvíli mizí pod mraky. Zapínají se větráky a konečně přichází úleva.
Letuška podávkami rozdává ubrousky. Je to netkaná textilie, teplá a vlhká. Dívám se, co s tím dělají ostatní. Utírají si ksicht a ruce. Dělám totéž. Za chvíli je letuška vybírá zpět (vsadím se, že je recyklují). Přijíždějí nápoje. Dávám si orange juice a než se stačí letuška s vozíkem posunout, dávám si dvakrát nášup. Ochotně mi nalévá. Přivážejí jídlo. Urostlý steward se mě ptá, jestli chci ‚курицу или рыбу‘. Chci rybu. Dostávám smažené sekané filé s rýží a brokolicí, a je to dost dobrý. K tomu zeleninový salát ozdobný listovým salátem a rajčetem, plátkem okurky a olivami. V další misce je petržel a jakési zelenisko těžko identifikovatelné vzhledem i chuťově, plátky uzeného lososa, kousek uzené makrely. Pak se pouštím do bulky s máslem, slupnu trojúhelník taveného sýra. Čokoládovou tyčinku si nechávám na horší časy. Nechávám si nalít kafe s mlékem (je sice asi 22,30 hod moskevského času, ale to mně nevadí), jako obvykle dva šálky. Ruska vedle mě nechává bulku netknutou. Jako správný bufeťák se ptám, jestli ji bude jíst, odpovídá že ne, a tak se ptám, jestli si ji můžu vzít. Lehce překvapeně mi ji podává a nabízí mi k ní i máslo. Děkuji, beru jen bulku, v Irkutsku pečivo určitě nestihneme koupit a máslo by se mi akorát rozteklo.
Během hodiny mně začíná být chladno, od nouzového východu pěkně táhne. Po jídle ulehám, ale je mi zima, proto vyndávám ruskou deku z igelitu. Nevím, čím to moří, ale jde z ní strašný chemický smrad. Je mi to jedno, kroutím se do klubíčka a zasekávám ruce a nohy do mezery mezi sedadlo a stěnu. Usínám a probouzím se a zase usínám a probouzím se. V polospánku vnímám občasné turbulence.
Před jednou hodinou ranní moskevského času mě budí všeobecný rozruch, následně hlas kapitána, moc rozumět mu není. Chytám jen to, že do Irkutsku je to ještě asi půl hodiny, že se máme připoutat a snad pro špatné počasí přistaneme jinde. Připoutávám se. Venku se rozednívá, obloha je nad námi jasná, pod námi se jak rozbouřené moře vlní vrstva hustých mraků. Klesáme do nich jako potápějící se loď. Už první vniknutí do nich je cítit, s letadlem to cloumá ze strany na stranu, nahoru a dolů. Prorážíme první vrstvu. Mezi vrstvy mraků je zase klid. Pronikáme druhou vrstvou a už je vidět zemský povrch. Náhle se před námi objeví cosi lesklého, v temnotě lesů bílá vodní plocha, jakési obrovské jezero (jak zjišťuji, jde o Bratskou přehradní nádrž na Angaře). Kousky pevniny se do ní zahryzávají, vytvářejí poloostrovy a ostrovy. Na obzoru vychází rudé slunce a zbarvuje celou oblohu na horizontu.
Náhle opět prudce zaberou motory a lehce se zvedáme. Pak se čumák letadla obrací dolů v prudkém sestupu. Už se skoro dotýká vrcholků stromů, když se objeví letištní plocha. Dosedáme v 1,05 hodin moskevského času, tedy v 6,05 hodin irkutského (a taktéž i místního) času. Brzdíme a pasažéři tleskají. Kapitán ještě jednou vysvětluje, že pro špatné počasí nedostal povolení přistát v Irkutsku. Jsme ve východní Sibiři, v Bratsku (Братск). Pokračování cesty prý za minimálně 1,5 hodiny.
Vystupujeme z letadla. Venku je chladno. Na horizontu vychází slunce. Jdeme se ohřát do letištní budovy. Holky se vracejí ze záchodů a radí mi, ať jdu taky, že ‚vstupné‘ je sice 5 rublů, ale stojí to za to. Akutní potřebu nemám, ale jdu. Je to dost dobrý, i když loni na Kavkaze to byl silnější a drastičtější zážitek. Na 30 cm vysokém schodku je řada tureckých záchodů oddělených navzájem plechem.
Čas se vleče. Chodíme kolem, posedáváme. Je nám zima, Sibiř je holt Sibiř, vzpomínáme nostalgicky na moskevská vedra. Zatahuje se a občas lehce zaprší. Bavím se s indickou učitelkou jógy a meditace, co jede vyučovat na kurs někde u Bajkalu. Utíká to pomalu a přepadá nás únava. Kolem 10. hodiny v letištní hale v prvním patře objevujeme asi 1,5 m dlouhé lavice, leháme si každý na jednu a jeden po druhém usínáme. Zůstávám zapásána do ledvinky a foťáku, vůbec mi to nevadí. Kolem 11. hodiny se davově probouzíme na hlášení rozhlasu. Zachytáváme jen slovo ‚Moskva‘ a ‚let 729‘, to je ten náš. U odbavení se dělá fronta. Zase naše příruční zavazadlo a foťák dostává rentgenovou pecku a procházíme detektorem kovu. Všichni procházejí v pohodě, jen Míša detektor rozpíská. Milicionář postávající ospale vedle vyletí a svým tělem zabraňuje Míšovi v postupu. Míša se vrací, z kapes vyndává kovové věci a prochází detektorem kovu. Píská. Za Míšou se tvoří fronta. Na pátý pokus prochází.
V 11,10 hodin začínáme rolovat, náš Tupolev se odlepuje od země a proráží hustá mračna, dokud se nad ním neobjeví modrá obloha. Ve štěrbinách mezi mraky prosvítá vlnící se přehrada. Kroutí se pod námi a sleduje naši trasu jako náš stín až do Irkutsku.
Mraky řídnou a v ranním slunci v 11,30 hodin dosedáme na zem. Irkutsk. Vycházíme z letadla a jdeme s davem pěšky několik desítek metrů po letištní ploše. Bránou vycházíme ven. Jsme na ulici, mírně desorientovaní, obvykle na ulici přicházíme, až máme bagáž. Vstupujeme do letištní haly a do haly s posuvnými pásy. Na stěně se otevírá okýnko a dva chlapíci ručně jím házejí bagáž dovnitř místnosti na pás. Okýnko se zavírá. Naše bágle mezi zavazadly nebyly. Smějeme se. Přijíždějí až v další várce.
Vycházíme ven a ptáme se na možnost dopravy do Port Bajkalu (Порт Байкал). Podle dostupných informací jezdí loď dvakrát denně a to v 8 hodin a v 10 hodin ráno. Všichni lidé se shodují, že máme jet lodí, zde zvanou ‚raketa‘, že určitě jede a vyjíždí od Района Солнечного. Dobře, tak kudy na Солнечный, ptáme se. Názory oslovených občanů se různí, ale převažuje autobus číslo 16, na který máme přestoupit na zastávce Микрорегион Байкальский. Podle rady dobíháme trolejbus číslo 6. Konduktor, mladá holka, na nás blbě zírá, inteligence z ní zrovna nevyzařuje.
„Na Микрорегион Байкальский,“ oznamujeme cíl cesty.
„Четыре рубля за проезд (Čtyři ruble za jízdu),“ zmůže se konduktorka na logickou větu.
„Sedm lidí,“ pokračujeme, chceme platit společně, ať to nekomplikujeme.
Konduktorka se zamyslí, v hlavě jí to šrotuje: „Двадцать четыре.“
Zajímavá matematika, myslím si a zastavuji čísi snahu o správné počty. David podává peníze. Slečna vrací drobné a znovu se na nás zadívá. Opět výraz úporného přemýšlení.
„И багаж?“ ptá se. Dvacetikilové bágly na naších zádech rozhodně nelze přehlédnout.
„У нас есть,“ snažíme se pochopit, o co jí jde.
„Тоже четыре рубля,“ vyplodí ze sebe slečna.
„Tak za sedm lidí,“ pokračuje David.
„Двадцать четыре,“ účtuje slečna, tentokrát bez velkého počítání a my platíme druhou rundu. Konduktorka odchází dál a my po sobě házíme nechápavé pohledy: ‚co to bylo?‘
Mikroregion Bajkalskij jsou jen od letiště jen dvě zastávky. Vystupujeme a jdeme dle navigace místních na druhou stranu ulice na zastávku autobusů. Jsou zde napsána čísla 1, 2, 5, 7, 8 a 10. „Jezdí tady číslo 16?“ ptáme se dědy vzezření válečného vysloužilce, který místo jedné nohy má dřevěnou hůl zakončenou gumou jak u francouzské berle. Utvrzuje nás, že šestnáctka tady určitě zastavuje, máme jen počkat. Když přijíždí autobus 111 a 17, začínáme tomu věřit. Opravdu za čtvrt hodiny přijíždí autobus č. 16.
Vystupujeme na Солнечном a jdeme k přístavišti. Babuška prodávající zde noviny, knihy a mapy říká, že raketa jede až zítra v 8,20 hod. Ptáme se tedy, jak jinak DNES je možné se dostat do Port Bajkalu. Odpovídá, že jinak to nejde, jen zítra v 8,20. Svačíme a přemýšlíme, co dál. U mola kotví velká loď Barguzin, vypadá to, že bude odjíždět. Nastupují však jen ‚lepší lidi‘ a kapitán, ačkoliv cestu kolem mají, nás na palubu nechce. Obcházíme místní rybáře. Nikdo dnes tím směrem nejede. Rozhodujeme se, jestli přespat někde tady a jet ráno, nebo zkusit taxíka a za každou cenu se přesunout do Port Bajkalu. Ptáme se babušky, kde zítra můžeme sehnat lístky na raketu. S úsměvem na tváři říká, že lístky na raketu nemůžeme sehnat, protože jsou dva dny dopředu rozprodány. „Aha a to nám baba říká až teď?“ běží mně hlavou.
Víme tedy, že nemá cenu čekat, a jdeme zkusit zeptat se na možné spoje na autobusové nádraží. V přilehlém sídlišti kolemjdoucí anglicky mluvící slečna nás vede skrz průchody mezi paneláky a čtyřproudovce nám ukazuje, kde je zastávka trolejbusu. Nastupujeme do trolejbusu номер 5, platíme 4 rubly za osobu, tentokrát je 4 × 7 = 28, ale není zaúčtována bagáž. Jedeme asi čtyři zastávky, řidič pak přidává na rychlosti, zastavuje na zastávce a rychle gestikuluje, že autobus номер 17, co právě zastavil za námi, nás doveze na автовокзал. Přeskakujeme na sedmnáctku a za další 4 ruble na osobu jedeme na konečnou.
Na autobusovém nádraží nás odchytává chlápek, že nám zajistí za 70 rublů odvoz do Listvjanky, odkud jede přívoz do Port Bajkalu. Zdá se nám to moc, ale autobus do Port Bajkal nejezdí, jen do Listvjanky, a ten není o moc lacinější a navíc nevíme, co nám naúčtuje za bagáž, jsou tu schopni účtovat za bagáž plnou cenu. Souhlasíme. Nastupujeme do devítimístného ruského auta značky Gazel, vzhledově podobnému transitu. Řidič nám nabízí i jiné varianty, například přímo do Bolšoje Golustnoje (Большое Голустное), 140 km vzdálené vesnice severně od Listvjanky (Листвянка). Cesta je tam špatná, vezme nás tam za 200 rublů. Je nutné rychlé rozhodnutí. Pavlík má v ruce mapy a taky největší přehled možností, kudy jít. Necháváme rozhodnutí na něm a tak měníme směr na Большое Голустное.
Asi v 18 hodin vyjíždíme z Irkutsku. Asfaltka postupně mizí. Pelášíme to nepochopitelnou rychlostí po hliněno‑štěrkové cestě. Všude kolem se práší, nedá se dýchat. Krátce zastavujeme u řeky.
Kolem 19. hodiny se necháváme vyhodit ještě před Большое Голоустное, na mostě přes řeku Голоустная. Vydáváme se na jejím levém břehu po louce k modrému proužku na horizontu. Toť náš první pohled na Bajkal. Chceme dojít až k mysu, který na obzoru ční, a kde se stýká břeh Bajkalu s hranicí lesu. Tam bude voda a možná i dřevo na oheň. Jak se tak blížíme unaveni letem i časovým posunem, v zapadajícím slunci rozpoznáváme v dálce, že na plánovaném stanovišti nebudeme sami. Brzy se napojujeme na širokou polní cestu. Vyježděné koleje od aut svědčí, že jde o často navštěvované místo. Chceme jít ještě za mys, ale pobřeží se rychle mění, je to tu samý sráz a kamení, na stanování nevhodné, nehledě k tomu, že hladina Bajkalu prý kolísá i o 1 metr. Rozbíjíme stany nedaleko od místa táboření dvou podnapilých starších rybářů. Ohniště je tady předpřipravené, ale není dřevo, ani v blízkém lese. Rybáři nám přinášejí vlastní polena. Je zima a vlhko, dřevo nechce hořet. Rybáři přinášejí cosi jako malý benzínový plamenomet a zapalují náš костёр (táborák). Na pár prken stavíme ešusy. Rybáři koukají na naši provizorní konstrukci, jeden z nich odchází, přináší kovový rošt a upevňuje ho nad oheň. Vaříme večeři, pijeme pomerančovou vodku a говорим s rybáři. Po půlnoci se loučíme a zapadáme do stanů.
Ráno vstáváme kolem deváté, až už je teplo. Kluci nahazují pruty a snaží se ulovit rybu, marně. Nadšeně hltají rady rybářů.
„A na co lovíte? Na třpytky nebo na splávek?“ ptají se rybářů lámanou ruštinou.
„На кузнечики,“ odpovídají, „Знаете? Кузнечики, по сибирски кобылки.“
„Да знаем, у нас тоже kobylky.“
Rybář rukama a nohama vysvětluje, jak utrhnout koníkovi nožičky a napíchnout ho na háček pěkně od pusinky po zadeček. Další hodina lovení, po rybách ani stopy, kuzněčici či kabýlky nefungují. K obědu jsou vlastní zásoby.
O půl jedné to konečně nadšenci rybolovu vzdávají. Jedna Ruska poblíž stanující nám říká, že můžeme buď jít podél pobřeží, ale že je tudy průchod velmi těžký přes skály, nebo že můžeme jít nahoru do hor, ale že jsou tam medvědi. To nás přesvědčuje, medvědi, to je motivace.
Od vody, kde pálí slunce a je chladno od větru, stoupáme po cestě podél lesa vzhůru. Začíná být teplo. Na vršku kopce ve stínu odpočíváme. Houbaři vyrážejí do lesa, po čtvrt hodině se vracejí. Děláme si srandu, že jestli houbaři budou stejně úspěšní jako rybáři, umřeme tady hlady. Kupodivu přinášejí v tričku několik kozáků a křemenáčů. Scházíme po cestě dolů. Cesta končí na oblázkové pláži.
„Откуда вы (Odkud jste)?“ ozývá se za námi. To se ptá mladík, co jde s vědrem pro vodu.
„Из Чехии. И откуда ты?“ opětujeme dotaz.
„Я из Иркутска.“
„У тебя отпуск (Jsi na dovolené)?“
„Я студент, у меня каникули (Jsem student, mám prázdniny).“
Nabíráme vodu do butylky a ruský hošan odchází. Za chvíli se vrací s otcem, větrem ošlehaným a opáleným rybářem ve vysokých gumácích, působící značně ‚командирски‘ (velitelsky).
„Кто здесь старший (Kdo je tu vedoucí)?“ ptá se přísně. Čujeme problémy a tváříme se neurčitě.
„Кто здесь голова?“ opakuje otázku.
„У нас нет голова,“ ujímá se slova Pavlík, „мы туристы из Чехии. Мы хотим сделать костёр и ловить рыбы (Jsme čeští turisté. Chceme si udělat oheň a lovit ryby).“.
Kluci rychle stáčí rozhovor na ryby. Rybář pookřívá a nadšeně předvádí, jak nahazuje prutem, jak se loví na splávek a jak správně dát кузнечика na háček, ne od pusinky po zadeček, ale obráceně.
Nabíráme vodu a usidlujeme se asi 10 m od pláže v lese mezi opuštěnými vyřezávanými dřevěnými domky. Rozděláváme костёр a vaříme si oběd. Na další cestu se vydáváme až kolem třetí hodiny odpoledne.
Scházíme dolů na pláž, jdeme kousek po pobřeží a mezi borovicemi stoupáme lesem na útes, který činí další cestu po pobřeží neschůdnou. Nemůžeme se nabažit pohledy na Bajkal z ptačí perspektivy. Cesta lesem stoupá prudce, po šiškách to docela klouže. Postupně se zpoceni a zchváceni vedrem a stoupáním shromažďujeme na plošince téměř nahoře. Cesta se horizontalizuje. Porost houstne a my se prodíráme buší. Překračujeme klády, rozhrnujeme objemnými bágly houštiny. Mezi stromy je nutné vybírat si větší mezery, jinak se člověk zasekne a pracně se vyprošťuje. Při slalomu mezi stromy hlasitě praskají a odpadávají nízko uložené větvičky. Na svahu se držíme vrstevnice, aby jsme nesešli moc dolů, protože útes vypadá, že bude pokračovat i dál, a nám se nechce znovu lézt nahoru. Svah je docela prudký, občas to někomu ujede po šišce a položí se do strany. Před námi se objevuje skála, lezeme podél ní nahoru a znovu traverzujeme po svahu.
Přicházíme k údolí, které se prudce zasekává mezi dva kopce. Dolů se nám nechce a dál se držíme vrstevnice. Obcházíme údolí vnitrozemím. Po svahu protějšího kopce pokračujeme dál. Po dlouhé chůzi lesem se opět nám ukazuje Bajkal v celé kráse.
Scházíme po travnato‑kamenité stráni dolů na skalnatý výběžek. Komáři koušou, jak o život. Zapadá slunce. Nevíme, kudy dolů. Na každou stranu od skalnatého výběžku je prudký sráz. Vybíráme si cestu více kamenitou a lesnatou, jednak je se tam čeho chytit a jednak vede na stranu, kde dole byla vidět louka a chajda.
Obtížný terén nenechá na sebe dlouho čekat. Jitka spadla, svíjí se bolestí, ani nemluví. Postupně je schopna ukázat, že problémem je levý kotník. Jsme na prudkém svahu, není ani kam se položit. Jitka je bledá a je jí špatně. Pavel s Míšou berou její batoh a pomalu sestupují. Chvíli sedíme. David jde už taky dolů a jde pro Jitku najít hůl. Zkoušíme sestup. Jitka se po zadku plazí dolů, musí si teď pomoci sama. Jdu za ní. Intermitentně si sedám, dopisuji deník a čekám, až se Jitka zase o kousek dál posune, abych se mohla posunout i já. Svah se dole zmírňuje a kluci přicházejí naproti. Míša je bez báglu a bere Jitku na záda. Sestupujeme. Na dně údolí v březovém lese hučí řeka Jelovka (Еловка). Je půl desáté, ubývá světla. Po proudu, po pravém břehu řeky jdeme cestičkou až téměř k břehu Bajkalu. Cestička mezi stromy končí ve vodách říčky a my sundáváme boty a studenou horskou vodou se brodíme na její druhý břeh. Nikdo si totiž v přítmí přicházející noci nevšiml, že jen o několik metrů dál je řeka překlenuta prknem sloužícím jako lávka.
Pár metrů za řekou je louka, s posečenou trávou. Na kraji louky je ohniště a u něho dřevěný stůl a lavice. Procházíme přes louku už téměř za tmy až na její konec, kde stojí opuštěný srub. Odhazujeme před něj věci, jen ingredience na vaření bereme do rukou a vracíme se zpět k ohništi. Je zima, ohříváme se u ohně a vaříme večeři. V noci, kdy jediným světlem jsou hvězdy a naše baterky, si uvědomujeme, že jsme ještě nepostavili stany. Kolem jedné hodiny ukončujeme přežírací akci a při baterce rozbíjíme tábor. Uleháme k zaslouženému spánku.
Probouzí mě vedro a prudké dopady sarančat na vnější plachtu stanu. Vylézám po deváté, většina ještě spí. Myji si v Bajkalu hlavu. Klečím na balvanu a opírám se rukama o další, ponořuji hlavu do té ledárny jen silou vůle. Rychle ji taky hned vytahuji a v křeči čekám, než odezní chladem navozená bolest. Slunce pálí. Než přejdu 50 metrů po oblázkové pláži, mám vlasy suché.
Když se vracím z pláže, slyším nějaké hlasy. To na kraji louky, na které stanujeme, prochází ruská turistická výprava. Viděla jsem z pláže loď, která je dovezla do vedlejší zátoky. Jdou po pěšince jeden za druhým, na zádech ohromné bágle ‚zádolamy‘, podstatně větší než ty naše, dva hoši dokonce na báglu mají přivázané kytary. Pavlík od nich zjišťuje, jak se dá jít odtud dál. Výprava taky míří do Бухты Песчаной (Бухта Песчаная = Písečná Zátoka) a jejich průvodce, který to tu dobře zná, radí jít vzhůru podél řeky, dokud nenarazíme na ‚traktorovou cestu‘, pak údolím zahnout doprava, přes kopec se vrátit k pobřeží Bajkalu a pak už dá pokračovat po břehu.
V průběhu dopoledne vstávají i ostatní. Jitka má nohu nateklou, nemůže na ni dostoupnout. Zůstáváme tady, máme díky změně původního plánu pár dní náskok. Odhadujeme, že do Бухты Песчаной je to asi ještě 30 km a loď odtam podle našich informací má jet ve středu. To bychom měli i tak stihnout.
Naši nadšení rybolovci nahazují pruty. Loví ryby celý den. Chválí si, jak berou, jak ryby tahají za háčky. Rybu však ani jeden z nich ještě nechytil. To jsem zvědava, jestli letos nějakou rybu uvidíme. Lovícího materiálu mají na louce nepočítaně. Sarančata tu přeskakují jeden přes druhého a ani vnitřek stanu není před nimi uchráněn.
Jinak je den zasvěcen odpočinku a jídlu. Já navíc od rána postrádám ešus, ale vzhledem k všudypřítomnému našemu b..... (nepořádku) stále věřím, že až to uklidíme, tak se najde.
Ráno vstáváme kolem desáté. Vaříme snídani, jeden chod za druhým, přežíračka. Při cestě k báglu na louce málem šlápnu na hada. Volám na Pavla: „Je tu nějakej had, hnědej, moc vzorku nemá.“
Pavlík s klidem odpovídá: „To nic, to je užovka.“
Překračuju hada. Ten se jen lehce pohne a dál se vyhřívá na sluníčku.
Přichází Fanda: „Kluci, podívejte, zmije!“
„Takže užovka, jo?“ myslím si a raději nedomýšlím, že by zmije tady někoho kousla. Kluci na Fandovo zavolání vstávají a jako malí jdou zmiji chytat.
Poté, co si vyhrajou, balíme věci. Při balení nacházejí hoši můj ešus v chajdě mezi svými věcmi (včera si ho tam vzali s čajem ke kartám). Rozebíráme si Jitčiny věci do svých báglů.
Dnes je citelně chladněji, je lehce pod mrakem. Na cestu dál se vydáváme kolem půl jedné odpoledne. Stezku v houští bychom bez ruské výpravy asi vůbec nenašli, díky nim je přece jen více vyšlapaná. Po proražení prvních houštin vede stezka plná kamenů, klacků a klád téměř po rovině na levém břehu řeky Jelovky. Cesta se místy v záplavě balvanů a spadlých stromů ztrácí, pak se opět objevuje. Trénuji přelézací a podlézací techniky tak, abych mě bágl nevychýlil tam, kam nechci, a abych se neustále nezůstávala uvízlá mezi větvemi. Po naší pravé straně prudce stoupá svah, občas ve formě skal s popadaným kamením. Vlevo hučí řeka.
Postupujeme březovo‑modřínovo‑jedlovým lesem. Kolem třetí hodiny odpoledne, asi po čtyřech kilometrech chůze, přicházíme k dřevěné konstrukci postavené nějakým moskevským ekologickým spolkem. Podle směrovek jsme z Большое Голоустное ušli 17 km a do Бухты Песчаной nás čeká ještě 29 km.
Pokračujeme dál a hledáme, kde máme zabočit doprava. V hustém lese identifikujeme několik sedel, ale do žádného nevede slibovaná široká cesta, držíme se stezky. Objevuji, že naše stezka je označena turistickými značkami. Za dobu, co jdeme (si 6 km), jsme potkali dvě značky, podobné našim, ale větší, ve formě plechových tabulek přibitých na strom. Jdeme po červené.
Kolem 18. hodiny míjíme na stromu přibitou vyřezávanou dřevěnou směrovku: „Бухта Песчаная 33 км.“ Jdeme tedy správným směrem, jen těch kilometrů před námi místo, aby ubývalo, tak přibývá.
Cesta se ztrácí v bažinách, po spadených kládách a ostrůvkách pevných drnů je překonáváme.
Kolem 19. hodiny konečně narážíme na něco, co by se (se značnou dávkou nadsázky) dalo nazvat ‚traktorovou cestou‘. Traktor tudy možná někdy projel, ale už je to jistě hodně dávno, teď by tu s průjezdem měl problémy i tank. Hádáme se, kterým směrem se vydáme. Jedna cesta vede doprava do sedla, druhá dál podél řeky. Fanda jde dolní cestou podél řeky, Michal nahoru do sedla. Oba křičí, že jsou tam stopy, že tama určitě prošla ta ruská výprava. Studujeme mapu, vytahuje se i buzola, protože po dlouhé cestě vnitrozemím, kdy se cesta neustále lehce stáčela, ztrácíme přehled, kterým směrem je Bajkal. Padá rozhodnutí, půjdeme nahoru, ta cesta by podle mapy měla být ta, co vede k Bajkalu, ta druhá podle mapy vede vnitrozemím až do Бухты Песчаной. Na začátku cesty opravdu jde v terénu identifikovat dvě koleje po traktoru, po několika desítkách metrů už ne. Stoupáme do sedla, přelézáme spadené stromy. Po chvíli Fanda zepředu křičí: „Nechoďte dál! To bychom neprošli ani bez báglů.“ Vracíme se zpátky a vydáváme se druhou cestou. Zpočátku je to samá bažina. Šplháme po kládách a pařezech. V obtížném terénu, kdy si dávám pozor, aby mě při ručkování po kládách nevychýlil bágl směrem do bažiny. Jen okrajově zjišťuji, že místní kopřivy nepálí. Jsou tu v bažině jedinou rostlinou, které se může člověk chytit. Po překonání bažin cesta stoupá lehce do stráně. Odhadujeme, že k místu, kde se dá tábořit je podle mapy 5 km. Kolem půl deváté narážíme na další konstrukci s ohništěm. Podle dřevěné směrovky je Бухта Песчаная 21 km. Odhadujeme, že jsme ušli dneska 15 km.
Rozděláváme oheň. Umývání u potoka je jen orientační. Voda je studenější než v Bajkalu, člověk v ní neudrží ruku víc jak 5 sekund. Jsme vyhladovělí a vaříme několik chodů. Kolem jedné hodiny uleháme k spánku. Ještě za světla jsme prohlídli tábořiště a jeho okolí. Terén je nerovný a zarostlý, stany se tu nedají slušně postavit. No nic. Budeme spát pod širákem. Snad nebude pršet. Doposud nepršelo. Pro jistotu my, holky, přes naše spacáky natahujeme vnější plachtu stanu a tlačíme se v trojúhelníkovém prostoru ohraničeném kládami dřevěné konstrukce. Spíme, jak se dá. Moc se nedá.
Kolem půl páté nás probouzí déšť. Zatím není moc silný. Neriskujeme a rychle v chladu sibiřské noci stavíme stany. Do prostoru mezi stromy a keře vměstnáváme ten náš. Další dva stany vyrůstají u ohniště. Uleháme na nerovném nahnutém terénu. Opět usínáme. Déšť sílí.
Vstávám v deset. Někteří stále ještě spí. Je vlhko a pod mrakem, ale neprší. Stan je mokrý. Postupně se probouzejí i naši chroničtí spáči v čele s Míšou. Fanda pracně z mokrého dřeva rozdělává oheň. Vaří se snídaně.
Kolem prochází nějaká grupa. Mluví na nás polorusky, my na ně taky, než pochopíme, že jsme všichni Češi. Ptají se, jestli kolem někdo neprošel. My jsme nikoho neviděli.
Shora začíná kapat. „To je ze stromů nebo prší?“
„Ze stromů.“ Padající voda sílí.
„Prší!“ Všichni vylítávají od stolu a letí sbalit nejdůležitější málo vodě odolné věci, poházené po tábořišti. Déšť za chvíli ustává. V klidu se dojídá snídaně. Než jsou všichni najedeni a sbaleni, je 14 hodin.
Přibíhá český hoch, asi z té první skupiny, kterou jsme neviděli. Ptá se více rukama než slovy na druhou skupinu a my česky odpovídáme a ukazujeme na směr, kam jsme je poslali. Chlapec je zmatený, mluví česky, opravuje to na ruštinu a neustále rozhazuje rukama a ptá se „kudá, kudá“.
Vylézá slunce a začíná žhnout. Pokračujeme po traktorové cestě, která místy tvoří koryto potoka. Cesta se po deseti minutách stáčí doprava a prudce stoupá do sedla. Je pařák, stoupání je šílené a kopec se zdá nekonečný. Pot z nás jen lije. Na jednom z předvrcholů nashromážděni v jednom stínu odpočíváme. Cesta se dál vlní a traversuje hřebenem. V nejvyšším bodě dosahujeme nadmořské výšky asi 110 m n.m. Poté zvolna sestupuje borovicovým lesem. Jak klesáme, ubývá borovic a přibývá bříz. Je krásně jasno, azurová obloha bez mráčků, slunce jasně svítí. Mezi stromy v dálce prosvítají vody Bajkalu. Cesta se zužuje a prudce padá prakticky po spádnici v zářezu mezi kopci. Po hlíně, šiškách a klaccích to klouže. Několikrát končím nedobrovolně dosedem na zem. Bajkal se třpytí hluboko pod námi. V jednom místě opouštím bágl u stezky, proti skluzu dobře zajištěný oporem o kmeny stromů. Šplhám svahem mezi stromy napravo na výčnělek skály. Otevírá se odtud nádherný pohled na Bajkal. Vracím se zpět a opět pokračuji v prudkém sestupu.
V hustém lese je tma, ale jak se blížím k vodě, je čím dál tím více světla. Více slunečních paprsků prostupuje les. Cesta se dole stáčí doleva nad útesy, vede sluncem zalitou loukou plnou sarančat, pak dále klesá k hladině Bajkalu a postupně se přibližuje k břehu.
Kolem půl sedmé večer přicházíme k dřevěnému domku. Už z dálky na nás štěká lajka. U domku je nápis něco o správě národního parku. Ženščina, která tu na prádelních šňůrách suší ryby a jejíž ruština je pro nás nekódovatelná, stále na nás něco pokřikuje a rozhazuje rukama. Chytám jen něco o ‚заповедной зоне (zakázaném území)‘. Na zakázy kašleme. Spíš koukáme po těch rybách.
„Можно купить эти рыбы (Můžeme koupit ryby)?“
„Можно, 15 рублей.“ Ukecáváme 7 ryb za 10 rublů a balíme je do igelitky.
Baba dál mele o tom, že v národním parku se nesmí rozdělávat oheň. My na to, že nechceme rozdělávat oheň (i když plánujeme zapíchnout to dnes ve vedlejší zátoce a na pořádným костёру si upéct ryby) a že prostě jen jdeme pěšky do Бухты Песчаной. Ze záplavy dalších slov chápeme, že jsme na Středních Chomutech (Средные Хомуты) a po pobřeží do Horních Chomutů (Верхные Хомуты) je to neprůchodné, že bychom museli kus plavat.
„Tak kudy jinudy se dá do Бухты dostat?“
„Через горы,“ odpovídá a ukazuje na cestu, odkud jsme přišli. Šplhat nahoru ten krpál (převýšení 700 m, které jsme prakticky celý den scházeli dolů) všichni jednotně odmítáme. Půjdeme po pobřeží, jak to půjde, nějak to jít musí.
Jak tak přemítáme, co budeme dělat, přijíždí k pobřeží malá výletní loď. Z posádky kdosi slézá po dřevěné lávce do vody a brodí na břeh. Něco si s babou vyměňují a muž opět nastupuje. Asi ze vzdálenosti 50 m se otáčíme. „To by nebylo špatný, kdyby nás vzali. Aspoň na Верхные Хомуты.“ David odhazuje bágl a běží se zeptat. Loď míří s turisty do Бухты Песчаной a vezme nás až tam. Utíkáme k lodi. Všech sedm sundáváme pohorky a po dni pochodu špinavé fusakle a za nadšených pokřiků turistů na lodi a za cvakání jejich foťáků se brodíme jeden po druhém k dřevěné lávce k lodi.
Turisté na lodi se námi dobře baví. Fotí si nás, jak máme pohorky svázané a pověšené kolem krku, jak shazujeme na přídi bágle a jak chodíme bosky po palubě. Je kolem sedmé večer a vyjíždíme. Na palubě jsou lidé přes jakousi cestovku, hlavně Kanaďané, Američané, Izraelci a jiní. V zapadajícím slunci hltáme pohledy na břeh. „Tak tudy jsme chtěli jít?“ nevěříme vlastním očím. Pobřeží je samá skála, útes, prudce vyrůstající z vody. I obejít by to byl bez horolezeckého vybavení problém, hledat cestu by nás zdrželo na několik dní. A brodit? S báglem by jsme si koledovali o průšvih. Bůhví, jak je to pod skálou hluboké.
Navazujeme družbu s turisty. Dozvídáme se, že jeden den na této lodi stojí 30 dolarů. V podvečer zastavuje loď u skály před Бухтой Песчаной a vysazuje turisty na písečné pláži. Nás odváží ještě dál, ještě jednu zátoku za hlavním přístavem Бухты Песчаной. Krátce před půl devátou zastavujeme na písečné pláži v zátoce ohraničené z obou stran skalami. Cesta, která nám ušetřila několik dní šíleného pochodu, nás vyšla na 50 rublů na osobu.
Borovicový les za pískem pláže je plný mravenišť, stanů a ohnišť. Podle typu stanů, starých plátěných ‚áček‘ překrytých igelitem, identifikujeme, že je to cíl řady ruských turistů. Hledáme plac na naše stany. Většina míst je limitovaná přítomností mnohaproudových dálnic centimetrových černých mravenců. V lesíku je tma, stavíme stany na jednom z mála volných prostorů. A tak mají mravenci smůlu, musí svou magistrálu vést jinudy.
Rozděláváme oheň a opékáme ryby. Jak jsme od baby na Středních Chomutech pochopili, ryby jsou včerejší a jsou nasolené. U břicha opravdu je ryba přesolená, u páteře je akorát. Každopádně po dnech na vločkách, čočce, rýži a těstovinách je to velmi příjemné zpestření jídelníčku. Už je tma a hoši jsou do Buchty pro pivo a vodku. Vracejí se po půlnoci. Kromě alkoholu přinášejí také zprávu, že žádná pravidelná linka do Chužiru nejezdí.
Ráno vstáváme já, Jitka a Pavel v sedm, jdeme do Бухты Песчаной pro chleba. Přecházíme přes pláž. Slunce už je vysoko nad obzorem. Vlny na Bajkalu jsou větší než kdy před tím, ale je příjemně teplo. Cesta do Buchty vede borovicovým lesíkem přes kopec. Je to asi 1 km.
Vesnice, dá‑li se to tak nazvat, sestává asi ze tří dřevěných stavení se střechou z vlnitého plechu, na kterých se vyhřívají rackové. V zátoce kotví několik málo lodí. Jeden baráček je šašlykárna Шашлычная Прибой, je zavřená, ale v noci v ní prodávají šašlyk za 80 rublů a k tomu vyhrává diskotéková hudba.
Přicházíme k zašlým dřevěným dveřím s nápisem Пекарня. Na dveřích je visací zámek. Přemýšlíme, jestli otevírají v neděli. Nikde není ani živáčka, jen muž v černých plavkách, co ležel na písečné pláži vstává a jde vrávoravě směrem k nám.
„Можно здесь купить хлеб (Dá se zde koupit chléb)?“ ptáme se ho.
„Только у меня (Jen u mě),“ odpovídá a se značnými výchylkami ze směru se blíží ke dveřím. Zjevně je totálně nalitej. Ještě něco žvatle, nerozumíme mu a souhlasně kýveme. Muž obtížně vystupuje do čtyř schůdků, několikrát málem z nich sletí. Sundává visací zámek a otáčí se na nás: „Сколько?“
„Двадцать,“ odpovídáme pro něj zcela nemyslitelnou číslovku.
„Только не возможно.“
„И сколько возможно?“ ptám se.
Chvíli něco mumlá a pak z něj vypadne číslovka четыре.
Vstupujeme dovnitř pekárny. Za dveřmi v úzké chodbě je jeden starý sporák, za ním následuje rezavá vana. V místnosti cca 3×3 metry sahá pekař za závěs a podává nám čtyři hranaté chleby.
„Сколько рублей?“ „Сорок.“ To jde, dáváme 40 rublů.
„И будет больше хлеба?“
„Да после обеда.“
„Мы прийдём.“
Vracíme se zpět. Máme alespoň co k snídani. V táboře ostatní ještě spí. Jdu se na pláž umýt vlasy. Stojím ve vodě do půli lýtek a vlny mě občas namočí i kraťáky. Voda je chladná, ale oproti minulým stanovištím to jde, nepíchá to do nohou a dá se v tom vydržet. Slunce svítí a hřeje a mě to láká. Jdu si pro plavky. No, čtyři tempa tam a tři zpátky, víc to nejde. Ale super.
Snídáme chleba s paštikou. Za jiných okolností nic moc, ale chléb jsme už tak dlouho nejedli, že do nás čtyři bochníky padnou během chvilky.
O půl druhé jsme sbaleni a odcházíme. David na pláži zaslechl, jak se Rusky baví, že loď přijede ve 14 hodin do Бухты Песчаной. Jdeme. Z dálky vidíme, že přijíždí velká výletní loď, Баргузин. Jede do Irkutsku, je plná a nikoho navíc nebere. Stejně je nám nanic. David s Míšou jdou obcházet okolní lodi, kdo nás vezme do Chužiru na ostrov Olchon. Já s Pavlem jdeme vystát frontu k okénku budovy administrativy, kde podávají informace o lodích a prodávají билеты. Kluci se vrací s tím, že na Olchon nic nejede. Jen jedna loď je ochotna nás odtud vzít, ale do Irkutsku, s tím, že z Irkutsku by měl jet ráno autobus do Chužiru. Loď odjíždí ve 14,45 hodin a do té doby si máme rozmyslet, jestli pojedeme nebo ne. Do Irkutsku dorazí v jedenáct v noci.
Stojíme s Pavlem krátkou, ale zcela nepostupující frontu. Dvě babušky za okýnkem dřevěné chajdy s velkým nápisem Бухта Песчаная pracují pomalu. V lesíku nedaleko stojí jakási гостиница, asi jedno z nejluxusnějších ubytovacích zařízení v této díře. Jde od ní nahlas strašná ruská hudba á la 60. léta. Neustále nás předbíhají kvanta Rusů z гостиници, odevzdávají pasy, a jakousi бумажку, kam babušky vyplňují data pro registraci. Po půlhodině čekání u administrátora konečně taky přicházíme na řadu.
„Отходит нечто от сюда в Хужир или на Ольхон (Jede odtud něco do Chužiru nebo na Olchon)?“ ptá se Pavlík.
„Нет,“ babuška kroutí hlavou.
„В Усть Баргузин?“ zkouší Pavlík štěstí.
„Нет,“ babuška dál kroutí hlavou.
„No dobře, tak в Иркутск?“
„Сегодня уже ничего. Нет билетов (Dnes už nic. Nejsou lístky).“
Takže nic.
Helča s Jitkou zkouší u pekaře koupit chleba. Pekař sice vystřízlivěl, ale nabízí jen jeden bochník. Když Helča zkouší ukecat dva, jsou obě holky vyhozeny z pekárny bez chleba. Další boj o aspoň jeden bochník je předem prohraný.
Není odtud úniku. 14,45 hod se blíží. Pojedeme.
Nastupujeme na malou bárku, házíme bágle na příď a vyrážíme. Prudké vlny s bárkou smýkají ze strany na stranu. Dá se sedět. Ve stoje se člověk neudrží.
Kapitán je nadšen, když mu vysvětlujeme, že jsme taky Slované. Dá nám slevu. Nabízíme se, že mu a posádce uvaříme guláš. V podpalubí je malá jídelna se třemi vypolstrovanými lavicemi kolem velkého dřevěného stolu, kuchyňský kout vybavený dvouplotýnkovým plynovým vařičem, dřezem, studenou a teplou vodou, skříňkami s nádobím. Zástupce kapitána přináší kus flákoty se slovy „баранина,“ tedy skopové, dál brambory a cibuli. Odřezáváme z flákoty kousky libového masa, škrábeme brambory, smaží se cibulka. Než baranina a tuhé ruské brambory změknou, uběhnou dobré dvě hodiny. V mezičase pozorujeme ubíhající pobřeží, poznáváme místa, kde jsme kupovali ryby, kolem 16. hodiny projíždíme kolem místa, kde jsme na louce u ústí řeky Еловки spali, o tři čtvrtě hodiny později míjíme Большое Голоустное.
Loď, kterou jedeme, se jmenuje Витим. Je pojmenovaná podle jedné řeky ústící do Bajkalu. Kromě kuchyňky a malé jídelny je tu i záchod, sprcha, kajuta na spaní. Živí se převážně vozením turistů po Bajkalu (asi čtyři taky s námi jedou), nejčastěji prý vozí Němce a Japonce.
Na záchranném kole je napsáno Т/Х Витим. Ptám se Sergeje, zástupce kapitána, co to před názvem lodi znamená.
„Теплоход,“ odpovídá.
„И что это теплоход?“ ptám se.
„Просто, теплоход. Знаешь, когда лодка более большая - это пароход, и потом корабль.“ Zhruba si pro sebe překládám, že je to prostě takový větší člun až středně velká loď.
Když je večeře hotova, přinášíme jídlo kapitánovi, jeho zástupci a dvěma prominentním ruským turistům. Na nás sedm zbyla jedna porce. Pak si sice uvědomujeme, že ta patřila té ženě, co většinu času trávila s kapitánem a jeho zástupcem v řídící kabině. Má smůlu, byli jsme rychlejší. Je to sice pro nás jen taková ochutnávka, ale i tak to stojí za to.
Na palubě žhne slunko a přitom fouká vítr a je chladno. Usidlujeme se v podpalubí. Vytahujeme z báglů skryté zdroje čokolády, vaříme si čaj a rozpustnou kávu z místních zdrojů. Hraje se Flek.
U kormidla vládne dobrá nálada. Pije se vodka. Kapitán kroutí kormidlem rychle ze strany na stranu a jezdí ve vodě imaginární slalom. Sledujeme vlnitou čáru zpěněné vody za námi a jen si říkáme, že takto do půlnoci v Irkutsku nebudeme. Kapitán nás zve do řídící kabiny. Každý dostáváme stakan vodky a ťukáme si na zdraví. K dispozici jsou v misce kousky tvrdého chleba a na talíři syrová solená ryba, bajkalský омуль.
Kapitán se jmenuje Nikolaj a všichni mu prý říkají Nik (čteno měkce ňik). Je mu 44 let, bojoval v Afganistánu, tvrdí, že umí karate a neustále má tendenci to na našich klucích předvádět. Má dceru, třiadvacetiletého syna a několikaměsíční vnučku Nastěnku. Pravé koleno má zpevněné v ortéze, prý z lyžování v Alpách (to kormidlování po Bajkalu je asi slušně profitující). V širokém úsměvu mu v puse září zlatý zub. Zástupce kapitána se jmenuje Sergej, i když taky hodně pije, je umírněnější a moc toho o sobě neříká. My o sobě tvrdíme, že jsme studenti ekologie a škola nám půjčila foťáky a kamery, abychom to tady zdokumentovali a o ekologických zvláštnostech Bajkalu napsali diplomovou práci. Tento dojemný příběh je oba značně zaujal a jsou z něj nadšeni. Sergej se hned ptá, jestli už jsme byli v ekologickém institutu v Listvjance. Odpovídáme, že ještě ne, ale že se tam chystáme.
Část z nás se usidluje v kabině u kormidla s kapitánem a Sergejem. Pije se vodka. Z kazeťáku vyhrává rusky zpívaná verze italské písničky od Erose Ramazottiho. Kapitán Nik pouští kormidlo a do rytmu předvádí procítěnou hru na kytaru a na bicí.
Kolem půl sedmé zastavujeme krátce v Listvjance. Kupujeme pro kapitána vodku. V osm večer se blížíme k místu, kde z Bajkalu vytéká Angara, resp. jméno Angara dostává až v Irkutsku a zde nese název Иркутское водохранилище. Kapitán nám ukazuje Šamanský kámen. Je v dálce, od lodních tras bezpečně oddělený bójkami, nemůžeme se k němu s lodí přiblížit. Vitim kvůli nám dělá ještě jednu otočku a vjíždí mezi bójkami do vymezeného koridoru.
Иркутское водохранилище je široké, na první pohled vypadá jako zátoka Bajkalu, vůbec není zřetelný proud vody. Mezi bójkami na malých člunech loví rybáři ryby. Podjíždíme dráty vysokého napětí.
Kapitán pije vodku jak vodu. Zvedá se a posazuje mě za kormidlo. Poplácá mě po zádech a se slovy „Наша жизнь в твоих руках!“ odchází chlastat. Za chvíli mi přináší stakan vodky.
„Не возможно,“ kroutím hlavou, „я водитель.“ Snažím se vysvětlit, že alkohol za volant a ani za kormidlo nepatří. Nik přináší syrovou rybu. Je opilej a neodbytnej. Dobře. Házím do sebe vodku (můj dnešní pátý stakan) a zajídám rybou. Je fakt, že to pak tak neleze do hlavy.
Občas se na mě kapitán otočí se slovy „Сколько эхолот?“ Mrknu na echolot a nahlásím metry pod lodí. Pohybují se mezi 8–17 metry. Kapitán na odpověď vztyčeným palcem ukáže, že je to OK. Sedím u kormidla asi dvě hodiny. Snažím se prokličkovat mezi břehy. Jedu dost cik‑cak. Přece jen loď reaguje na pohyb kormidla s určitou latencí. V přítmí blížící se noci identifikuji před sebou protijedoucí loď. Přemýšlím, z které stany ji objet, volím zprava, jak na silnici. Sergej přichází a ještě mi víc upravuje směr doprava.
Nik si za mnou sedá a nutí mě sundat tmavé brýle, že mi nevidí do očí. Na moment si je sundávám a snažím se mu vysvětlit, že bez brýlí zase nevidím nic já. Když si zkouší moje brýle, uznává, že něco na tom bude.
„Почему у тебя очки (Proč máš brýle)?“ nechápe.
„Мои глаза плохие, мне нужны очки (Mám špatné oči, potřebuji brýle),“ odpovídám.
„Ты молодая, почему твои глаза плохие (Jsi mladá, proč máš špatné oči)?“
„Я много училась в школе (Hodně jsem se učila ve škole),“ je jediná odpověď, co mě napadá.
Nik sundává ze stěny kytaru a zpívá Vysockého. K pobavení ostatních s Nikem zpíváme duet Krokodýla Geňu. Moc nám to neladí, ale je to sranda.
Nikolaj je čím dál tím víc ‚jetej‘. Začíná se na mě lepit. Přes značnou vrstvu oděvu toho na mně moc nenahmatá, zvlášť když se bráním. Chce, abych si sundala bundu, dělám, že не понимаю a pak odmítám s tím, že je холодно. Gestikuluje na Pavlíka, že potřebuju pomoci. Pavlík přichází a odvolává mě, že mě potřebují v podpalubí. Omlouvám se Nikovi a odcházím. Je půl jedenácté a opilý Nik je nucen se opět ujmout řízení.
Nahoře je nebezpečná situace, odmítám už tam jít. Postupně se všichni stahujeme v podpalubí.
O čtvrt na dvanáct kotvíme v Irkutsku. David jde dohodnout cenu za transport a taky to, jestli nás nechají na lodi přespat. Co teď v Irkutsku a ráno musíme brzo vstávat. V 8 hodin by měl jet autobus do Chužiru na ostrově Olchon a v sedm už chceme preventivně být na автовокзале. Venku je zima. Na hladině Angary se odráží jen světla pouličního osvětlení a svítící paneláky. Nik nás nechává přenocovat, bere si za cestu a nocleh 30 rublů za všechny (a to prý za nocleh normálně účtuje 20 rublů na osobu). Pavel vypil čtrnáct stakanů vodky a teď přes palubu ‚krmí ryby‘.
Uleháme do zadní kajuty, kde je pět postelí. Dvakrát dvě postele nad sebou, u další je horní lužko utržené. Pavel a Fanda, že budou spát venku, ale už večer občas na zamračené obloze v dálce proletí blesk, a tak kluci vyměknou a jdou taky do kajuty lehnout si na zem. Je vedro a dusno. Ležíme (alespoň nás pět) zase jednou po čase na postelích, ale poklidný spánek je v tomto počasí nemožný, nehledě na nálety bzučících hejn komárů, kteří mají snad v kajutě hnízdo. Venku začíná hustě pršet a déšť bubnuje do paluby. Blýská se a hřmí. Zabořuju hlavu do polštáře a lehce se přikrývám dekou páchnoucí po naftě. Všichni spíme špatně, asi tak 1‑2 hodiny za noc. Neustále se někdo převaluje.
Do tmy pípá budík, je 5,30 hodin. Pomalu se probíráme, rozsvěcujeme světlo. Zabíjíme komáry, kteří nestačili včas a bezpečně opustit po jídle povrchy našich těl. „Svině mrňavý!“ reviduje kdosi stav pokožky po ‚komáří noci‘.
Prší. Balíme věci, nasazujeme pláštěnky a za postupného rozednívání se plížíme z lodi a z přístavu. Rychle obcházíme u vrat přístavu divoce štěkajícího, ale naštěstí mohutným řetězem uvázaného psa. Na silnici u přístavu právě zastavuje na zastávce trolejbus číslo 5. Ptáme se, jestli jede na zastávku sedmnáctky, že potřebujeme na автовокзал. Radí jet čtyři zastávky. Jedeme jen za standardní místní jízdné 4 ruble. Vystupujeme na zastávce Пеленый завод. Jak se dalo čekat, zastávka je označena čísly 1, 2, 5, 7, 8, 10, což nás rozhodně nemůže vyvést z míry. Na zastávce jsme sami, i město je liduprázdné. Časem se objevují lidé spěchající do práce. Když přijíždí desítka, raději si však u řidiče ověřujeme, že opravdu zde sedmnáctka staví. Prý přijede během půl hodiny. Starší paní dodává, že pěšky bychom byli автовокзале dříve, ale ať raději počkáme, protože bychom cestou určitě zabloudili.
Čekáme dlouho. Proti zastávce stojí billboard s velkým nápisem ‚БайкалВестком - Твой особий мир‘. Je to reklama na jedinou zde fungující společnost provozující mobilní telefony. Nevím, jak velký mají Irkutčané osobní svět, protože tato společnost funguje jen v Irkutsku a přilehlém okolí a nemá roaming z žádnou jinou, ani ruskou, společností.
Po tři čtvrtě hodiny, kdy už kolem projely snad všechny numera, přijíždí i autobus sedmnáctka. Před půl osmou přijíždíme na автовокзал. V nádražním bufetu kupujeme chleba, pití, čokoládu, tj. vše nezbytně nutné pro přežití. Autobus do Хужиру opravdu jede, jezdí každý den 2× denně, ráno v 8,10 a pak kolem čtvrté odpoledne. Chceme koupit bilety. Pavlík se vrací od kasy bez lístků, jsou prý rozprodány na šest dní dopředu.
Odchytává nás taxikář. Za 200 rublů nás vezme do Maréz, k trajektu na Olchon. Souhlasíme. V 7,40 máme věci naskládané v devítimístné Toyotě. Tři sedí vzadu, tři uprostřed, vpředu David, ještě nějaká žena a řidič, šikmooký, s mongoloidními rasy, tedy Burjat, potomek původního obyvatelstva.
Vyjíždíme z Irkutsku. Cestou bereme benzín (nebo naftu?), 7,20 rublů za litr.
Slunce jakoby dnes vůbec nevyšlo. Je přítmí a nebe má barvu jednolité šedi. Prší. Stěrače jedou na plno a mají co dělat. Burjat to pálí po silnici zjevně nepřiměřenou rychlostí. Předjíždí vše jak o život. Pere to plnou rychlostí přes kaluže, jednou z nich k našemu pobavení ohodí i patrolu milice. Počasí a jízda uspává, zvláště po včerejší noci. Záplatovaná, ale jinak na ruské poměry dobrá asfaltka v šílené rychlostí s námi hází, lítáme nahoru dolů a zase nahoru a dolů, doprava a doleva. Smích nám ještě bdělým tuhne na líci, dřímající se probouzejí s hrůzou v očích. Michal se ze zadu k nám nahýbá a v hluku motoru křičí: „Vy tam vpředu, řekněte mu, že sice chceme do Chužiru, ale ne za každou cenu!“ Intenzita deště kolísá. Hypnotizujeme ho pohledy a stále doufáme, že mu ujedeme. Díra ne‑díra Burjat to mastí 120 km/h.
Na hranici Bajandaevského rajonu, po 130 km jízdy, na chvíli zastavujeme u bufetu. Kluci přinášejí piroh s játry, pro každého jeden, a čokoládu.
Doposud vedla silnice prakticky po rovině, stále dopředu bez jediné zatáčky, nekonečnou stepí. Krátce po zastávce zabočujeme prudce doprava. Silnice začíná překonávat větší výškové rozdíly, projíždíme jehličnatým lesem. Po pár kilometrech asfaltka končí. Pokračuje jen zpevněná hliněná cesta, vzhledem k dešti silné blátivá plná kaluží. V blátě jsou vyjeté koleje ve dvou směrech. Burjat s přehledem jede ve stopách v protisměru, protože je tam méně rigólů. Uzavírka nás na chvíli posílá na polňačku, div, že nezapadáme do bláta. Po návratu na silnici objíždíme parní válce a na chvíli si užíváme nového asfaltového koberce. Asi tak na 50 metrů, a to jen díky tomu, že jedeme v protisměru. V našem směru ještě asfalt není. Opět přejíždíme na hlínu, rychlost stále kolísá kolem 120 km/h a vůbec se nemění při míjení dopravních značek omezujících rychlost na 50 km/h a místy i na 30 km/h. David, sedící vpředu vedle řidiče, se provokativně ptá: „Rychleji by to nešlo?“ „На этой машине нет,“ odpovídá hrdě Burjat. Zpomaluje jen ve chvíli, kdy nám cestu zahrazuje stádo krav.
Krajina kolem nás se postupně mění. Najednou jsou kolem nás jen rozsáhlé louky s místy řidší, místy hustší travou. Na vrcholcích pahorků není prakticky žádný strom. V níže položených bodech podél silnice se po deštích formují malá jezírka a bažiny. Občas míjíme u cesty na koni sedící burjatské pastevce v starodávných šatech.
Řidič téměř pravidelně pootevřeným okýnkem vyhazuje ven cigarety. Ptáme se, co to dělá. „Svaté místo. To je dárek pro Burchana.“
Postupně se pahorky zostřují, šplhají se do větší výšky, na vrcholcích jsou kamenité a na svazích se objevují ojedinělé stromy, jen zřídka tvořící malé shluky. Už neprší, mraky se trhají, přes trhliny vysvítá slunce.
Cesta je tu suchá, což rychle pociťujeme ve vzduchu, který se prosycuje prachem a nutí nás kašlat. Za projíždějícími auty se tvoří prašné mraky. Rychlost vozu se nemění a občas si sami nejsme jisti, jestli se nepřevrhneme. Pokus o jídlo či pití za jízdy po několika drobných úrazech už nezkoušíme.
Chvíli po jedenácté hodině jsme u přívozu, asi kilometr za vesnicí Сахюрта, známé v místním slangu jako Maréz. Platíme za cestu. Dělá to 200 rublů za všechny a navíc 50 rublů za to, že nás zdarma převezl za hranice národního parku, do kterého je vstupné 7 dolarů na osobu. Trajekt Дорожник jezdí přes den á 0,5 hodiny a my máme štěstí, že je zrovna připraven k odplutí. K našemu překvapení je převoz zdarma.
Jedeme asi 10 minut a vystupujeme na ostrově Ольхон. Ostrov je v těchto místech pokrytý stepí až polopouští, široko daleko žádný strom, jen seschlá tráva v písčité půdě. Obloha je bez mráčků a slunce žhne. Podle mapy do lesa je 16 km. Máme hlad a zde u přívozu se uvařit nedá. Není na čem. Dáváme si tedy irkutský chleba s českou paštikou a konzervovanými rybičkami. Rusové se na nás dívají jak na exoty a jedna Ruska nám přináší rybu, vykuchanou, nasolenou. Děkujeme a přidáváme ji do igelitky k včera ukradeným čtyřem omulům z lodi Vitim.
Do Chužiru je to asi 30 km. Rus z Irkutsku nám radí, ať si počkáme, že kolem 14. hodiny bude tudy projíždět autobus do Chužiru. Je to asi ten, co vyjíždí z Irkutsku v 8,10 hod. Nechce se nám ale čekat půl druhé hodiny a riskovat, že nás nevezme. Vyrážíme pěšky po zdejší hlavní magistrále, prašné hliněné cestě. Podle mapy je nedaleko odtud jezero.
Stoupáme po prašné cestě na pahorek. Občas kolem prosviští nějaké auto. Nad hladinou Bajkalu za námi se tvoří mlha, válí se v jeho údolích a místy přepadává přes nízké hřebeny pevniny do dalších údolí. Je jasno, na obloze jen několik málo bílých obláčků. Slunce pálí.
Z vrcholku pahorku se před námi otevírá pohled na vodní plochu. Jdeme k němu vyjetou cestičkou v trávě. Písčitá zem je vyprahlá a popraskaná, místy tvoří rozsáhlé pukliny. Při průchodu travinami mi lehce po stehně přejede jakási rostlina. Šílená bolest, nesrovnatelná s popálením naší kopřivou. Bolest projíždí celou nohou, ani promluvit nemůžu. Než stačím vydechnout, další čtyři začínají řvát bolestí. V porostu identifikujeme původce. Nikdo z nás takovou rostlinu ještě neviděl. V další chůzi jdeme opatrně a rostlinám, tvořících zde trsy, se pečlivě vyhýbáme. Dole u vody identifikujeme, že to ještě není jezero, ale výběžek Bajkalu. Jdeme po pobřeží a hledáme nějaké místo na odpočinek a okoupání. Cestou nacházíme na břehu mrtvého tuleně, něrpu, staženého z kůže. Oběť pytláků.
Na písčité pláži odhazujeme bágly. Za ty čtyři kilometry, co dnes máme v nohách, nám nějak vyhládlo. Házíme do sebe další dva chleby s paštikou. Stále ještě nadšení rybáři (Fanda a Helča) vytahují pruty a třpytky. Běhají po pobřeží a stále nahazují. Po čtyřech hodinách se vracejí. Fanda slaví úspěch, chytil štiku. 42,5 cm. Naše první ryba. Snad opravdu neumřeme hlady. Nasolujeme ji a přidáváme k ostatním. Teď už nám schází jen ten oheň. K lesu, kde bude dřevo, je to asi tak dva dny cesty.
Fandův úlovek motivuje už jinak deprimovaného Pavlíka, který rybaření vzdal po několika dnech neúspěchů. Pavel vytahuje prut a nahazuje. Prvním nahozením vytahuje malého okouna, asi tak 12 cm, pouští ho. Nahazuje podruhé a opět vytahuje rybího prcka. Ten už má ale smůlu, jednak není první a jednak má háček zaseknutý moc hluboko. Michal taky zkouší štěstí. Vytahuje svůj amatérsky vyrobený bambusový prut a vytahuje z vody jednoho malého okouna za druhým. Zdá se, že tudy proplouvá hejno.
Setrváváme na pláži až do osmi večer. Komáři podnikají útoky. Balíme věci a přesouváme se o údolí dál k jezeru. Mezitím zapadá slunce. Asi po jednom kilometru chůze přes stráň už po setmění přicházíme k břehu jezera (Озеро Нурское). Komáří útoky jsou zde ještě silnější. Hladová hejna se na nás vrhají ve stovkách, ani repelent jim nevadí. Rozděláváme stany a chystáme lihové vařiče na přípravu teplé večeře. Dřevo tu totiž není. Ani ta voda z jezera nevypadá moc na pití, je taková teplá a ‚rybníkovitá‘.
Poblíž kempuje ruská rodina. Mají костёр. Navazujeme дружбу. Otec je jmenuje Oleg a je v Irkutsku taxikářem u společnosti ‚šest dvojek‘ (pojmenováno podle telefonního čísla). Jeho žena, Burjatka, pracuje u stejné společnosti jako dispečerka. Mají s sebou dvě dcery.
Kluci se zajímají o rybaření. Oleg nám na důkaz svého rybářského umění dává ryby. Ukazuje, jak na jezeře správně chytat na třpytky a kde dělají naši rybáři chyby. Za chvíli Pavlík také vytahuje padesáticentimetrovou štiku. Oleg přichází k nám a přináší nám dřevo, kde ho vzal, nám není jasné. Na zapálení přináší v plechovce líh. Ten však nemá dlouhého trvání. David má dneska uklízecí náladu a se slovy „Kdo se tady vymočil do plechovky?“ ji bere a hází do tmy. I bez lihu se daří rozdělat oheň.
Opékáme ryby a tlačíme se v dýmu táboráku, protože tam nejsou komáři. Přicházejí Oleg s manželkou a sedají si za námi k ohni. David vypráví svou oblíbenou anekdotu o Bajkalsko‑amurské magistrále.
...
Поезд на Байкалско‑амурском магистрале стоит в остоновке, и стоит поль часа. Дедушка смотрит из окна вперёд.
„Что случилось?“ спрашивает.
„Изменяем машинку.“
Дедушка ждёт. За поль часа смотрит из окна вперёд. „Что случилось?“
„Изменяем машинку.“
Дедушка дальше ждёт. За поль часа спрашивает: „Вы уже изменили машинку????“
„Да, изменили, за водку!“
...
Oleg s lehkým úsměvem na tváři přiznává, že je to možné.
Burjatka se ptá: „И стакана у вас есть?“
„Нет,“ odpovídáme po pravdě.
Za chvíli přináší umělohmotné hrníčky a nalévá nám jeřabinový likér. Před prvním ochutnáním nás zastavuje. „Подарок для Бурхана!“ upozorňuje.
Nechápeme. Ponořuje ukazovák do likéru a kapku vzniklou na prstu odhazuje prudkým pohybem ruky do ohně. Oleg dělá totéž. My taky.
„Кто это Бурхан?“, ptáme se.
„Burjatský bůh. Toto je dárek nutný pro dobré počasí, pro štěstí.“
V obrovské konvici vaří vodu a nalévá nám čaj a kávu, přináší suchary a karamelové bonbony. Bavíme se až do noci. Povídáme si o Rusku, o prázdninách, dozvídáme se, že pracující mají 10 dní dovolené za rok, děti mají prázdniny 3 měsíce. Mluvíme o počasí, o typech větrů na Bajkale a jak to tady vypadá v zimě. A samozřejmě o burjatských šamanech. Oleg, zjevně na šamany nevěřící, vypráví, že šamani pracují nejen za peníze, ale i za vodku. Zní to dost degradující a jeho žena u toho mlčí a nekomentuje to. Po půlnoci v záplavě komárů rychle a opatrně vklouzáváme do stanu.
Ráno vstávám v osm. Je zataženo a fouká studený vítr. Všichni spí. Umývám ešus od včerejší večeře a jdu si ještě lehnout. Občas se spouští déšť, asi tak na půl hodiny, a opět půl hodiny neprší. Pavlík jel s Olegem ráno na ryby, tak stejně není kam spěchat, musíme na něj počkat. Navíc Oleg nabídl, že nás autem převeze dál někam k lesu, nebo aspoň jednoho člověka a bágly.
Vaříme si na lihových vařičích ve stanu snídani. Poleháváme. „Tak Olchon je prý nejsušší místo na Bajkalu, kde skoro vůbec neprší?“ zpochybňuji slova turistických průvodců. Pořád prší, nehodí se nic jiného než jíst či spát. Zásoby jídla jsou omezené, volíme spánek. Toho není nikdy dost.
Kolem druhé odpoledne se vrací Pavlík. Nechytil nic. Oleg chytil pár charjuzů. Pavel je rozladěn. Je nevyspalý (vstával snad v sedm), zmrzlý a mokrý.
Přestává pršet, dokonce se trhají mraky a míří od ostrova směrem na pevninu. Ruská dóčka se koupe v jezeře. Láká nás taky. První jde Fanda, pak David, Michal a já. Voda je zatím nejteplejší, co jsme zažili.
Jsme zváni k pozdnímu obědu. Sedáme si kolem deky na trávě. Olegova žena nám servíruje do plastových misek rybí polévku, zvanou ‚uchu‘. Je to vlastně česnečka s rýží, bramborami, zeleninou a plavou v ní kusy ryby, resp. ocasy s šupinami a ploutvemi a celé hlavy s očima. Pouštíme se do jídla. Chvíli váhavě koukáme kolem, jak tu rybu v polévce jíst. Ruská dcerka si bere krajíc chleba, vytahuje rybu z misky a pokládá ji na chléb. Děláme totéž. „Голова самая вкусная (Hlava je nejlepší),“ slintá blahem desetiletá dívenka a pochutnává si na rybím mozku. Já mám ve své porci polévky zadní třetinu ryby, takže záležitost ‚oči a mozek‘ neřeším a zabývám se jen šupinami a ploutvemi. K polévce se nalévá do stakanů ‚лекарство‘, kořeněná vodka. Burjatka namáčí prst a odhazuje kapku. Nám už to nepřipomíná a my stejně jako Oleg házíme panáka do sebe už bez dárku pro Burchana. Sotva dojíme polévku, přináší se na plechu smažené, v mouce obalené, střední třetiny ryb. Je to výborné. Na zapití se servíruje kafe (rozpustné Tchibo) a ruský čaj, samozřejmě k tomu suchary a bonbony. Pereme do sebe jídlo jak hladové kobylky.
Kolem 17. hodiny je dojezeno. Dostáváme na cestu pytlík se suchary a Oleg nás svým (resp. služebním) vozem, ve dvou várkách odváží k asi 16 km vzdálenému jezeru Хохной, ležícím poblíž vesnice Ялга. Do lesa je to odtud nedaleko. Jedeme v bílé Toyotě Sprinter, která má taktéž řízení na opačné straně, jako většina místních v Japonsku vyrobených aut. Vysvětlení je jednoduché. Japonsko je blízko a ojetá auta jsou tam laciná.
Jezero Хохной je odděleno od zátoky Bajkalu jen písečným valem. Na konci valu dokonce úzkým proužkem vody, překlenutým dřevěnou lávkou. Vypadá to, že jezero vzniklo asi poklesem hladiny Bajkalu a je možné, že při jarních táních jezero s Bajkalem opět splyne. Na břehu kempuje řada Rusů. Doléhá k nám metalová hudba z reproduktorů. Po odpolední dávce kávy řešíme, jak se ve stepi chodí ‚na záchod‘. Říkám, že ‚po setmění a kamkoliv‘, ale pro pár přešlapujících jedinců to není přesvědčující. Na druhém konci písečného valu ve stráni dalekohledem identifikujeme něco jako kadibudku. Helča musí nutně a tak jde s Míšou. Vrací se s takovými pocity, které ve mně probouzejí fotografickou vášeň.
Mezitím, co jdu fotit místní toalety, přijíždí naše druhá grupa a David s Míšou a Jitkou jdou do nedaleké Jalgy pro mléko. Pavlík loví ryby, bez efektu. Mléková skupina přináší tři litry mléka a ryby, 10 kusů za 2 ruble. Kromě odpůrců mléka jako takového (Pavlík) a epidemiologicky smýšlejících jedinců (já) si všichni pochutnávají. Identifikují sice v nápoji kousky bůhví čeho, něco nazývají šupinami kůže, něco hnisem, což mě v mém postoji jen utvrzuje.
Přesunujeme se už společně kousek dál po pláži, dál od jezera, kde se začínají probouzet komáři. Na písečné pláži Bajkalu stavíme stany. Na písku leží staré kolo, chybí mu řetěz, jinak je pojízdné. Vyhlašujeme soutěž, kdo dál na něm dojede. Nejhravější jedinci (včetně mě) nadšeně soutěží. Nad pláží, kde je ještě pevná zem s trávou se rozbíhám, naskakuji a v hlubokém písku sjíždím směrem k vodě. Kolo se zastavuje zapadlé do písku asi pět metrů od vody. Blbneme jak malí. Přichází malý burjatský chlapec a vyděšeně na nás kouká. „To je tvoje?“ ptáme se ho. Ustrašeně přikyvuje. Vracíme mu kolo. Chlapec odjíždí stejným způsobem.
Nejvyšší čas večeřet. Na pláži nacházíme klacky a tak se daří rozdělat костёр. Díky tomu večeříme ryby. Samotné. Poslední chleba padl ráno na snídani.
Vylízám ze stanu o půl osmé. Venku je nevlídno, vlhko, chladno, mlha hustá tak, že není vidět Bajkal vzdálený 20 metrů od stanu. Zase zalézám. Občas někdo vykoukne ze stanu a zhodnotí, že se vylézat nehodí. Vítr sílí.
Kolem poledne je už nejvyšší čas definitivně v tom nečase vyrazit. Vítr je silný, mlha trošku ustoupila, ale je zima. V jednu jsme sbaleni a teple oděni se vydáváme nahoru od břehu do vesnice Jalga. Nikdo z nás sice nemá v butylce vodu (včera jsme si všichni řekli, že načepujeme ráno). Bajkal je rozbouřený, velké vlny, zvířený písek. No, kdo by teď lezl do vody naplnit flašky?. Kašleme na to, k jezeru ve vnitrozemí je to asi 6 km, to dojdeme bez vody.
Nad vesnicí Jalga v dálce se honí šedé mraky. Přecházíme hlavní silnici a po hliněné cestě se blížíme do vesnice. Na jejím okraji jsou zbytky trafostanice, dráty z ní míří na sloup elektrického vedení, odtud utržené visí dolů. Další sloup elektrického vedení je za cestou, začíná spadenými dráty a pokračuje dál a tvoří dokonalou síť v celé vesnici zásobující imaginárním proudem každý dřevěný domek, každou chaloupku.
Místní architektura je vcelku jednotná. Stavebním materiálem je dřevo, okenice a okenní rámy jsou natřeny světle modrou barvou (jejíž světlost je různá, podle stáří nátěru), střecha je z vlnitého plechu. Na místní škole vlaje ruská vlajka a na zdi je přibita cedule, že je zároveň volebním místem (asi týden před naším příchodem se tu konaly komunální volby). U školy nacházím i anténu, vypadá jako amatérsky vyrobená. Není mi jasné, nač ji tu mají, proud tu jistě není.
Kolem se sbíhají malí burjatští hoši. Zpočátku jsou stydliví a schovávají se za rohy a ve vchodech do domků. Srocují se u vchodu do магазину. Je nám divné, že nevidíme žádné holčičky.
„Где у вас девочки?“ ptáme se.
„Девочки дома, ... работают.“
Vstupuji do obchůdku. Dřevěné police jsou poloprázdné.
„Есть у вас хлеб?“ ptám se, ačkoliv vidím čtyři hranaté bochníky.
„Да.“
„Сколько можно? Все эти?“ ukazuji.
„Нет, только три.“
‚Lepší něco než nic,‘ myslím si.
Naši za mnou kupují čokolády, vodku, na posledního Davida už nevyzbylo. Venku rvu nakoupené potraviny do posledních skulinek batohu. Vychází David a zamyšleně hledí do své peněženky: „Nechci nic říkat, ale s tím, co mám v peněžence, bych ten krám v klidu vykoupil.“ Předpokládáme, že v následujícím měsíci děti z Jalgy čokoládu neuvidí.
Ptáme se dětí, kterým mezitím otrnulo, kudy k jezeru Стари Нур. Dozvídáme se, že to není odtud daleko, prý je tam voda teplá na koupání, ale ryby prý tam nejsou.
Vydáváme se po polní cestě vzhůru. Mraky se trhají a vysvitá slunce, začíná být teplo. Na stráni na chvíli zastavujeme, abychom svlékli nadbytečné vrstvy oděvu, bundy a košile. U té příležitosti si uvědomujeme, že jsme ještě nesnídali (nepočítám‑li pytlík českým domácích perníčků). Padají dva chleby koupené ve vesnici. Z báglu se vytahují v Česku koupené rybičky a paštiky, postupně celkem 20 g čokolády, vodka. Vodka chutná sice jako iron, ale je to desinfekce. A navíc nemáme vodu.
Po půl hodině siestování opět stoupáme dál k lesu. Začíná být opět sibiřské vedro a zpocení zastavujeme až na pokraji lesa v prvním stínu. Na vrcholku hory jsme ve čtvrt na pět. Poprvé z blízka poznáváme, co je to ‚svaté místo‘, zde zvaný také ‚šaman‘. Zde je to kus kmene z dálky vypadající jako strašák do zelí, ověšený různými hadříky, ponožkami, šňůrkami, kolem jsou cigarety, plastiková láhev se zbytkem coca‑coly, halda mincí, plechovky, karamelové bonbony, červavé lískové oříšky.
Vrháme se na něj jak hladoví supi. Prohrabáváme se mincemi a ty s vyšší hodnotou končí u nás. Nacházím i vyložené sběratelské kousky, jako stará padesátirublovka z dob před měnovou reformou, ještě ještě sovětská patnáctikopějka. Fanda jde po karamelových bonbonech, dokonce našel i jeden jahodový s čokoládou a dává nám, kterým to nevadí, kousnout. Jako dárek vyléváme šamanovi k nohou trochu té ironomatózní vodky.
Po cestě sem přijíždí auto, rodinka vystupuje a se šamanem se fotí. Pokračujeme dál po lesní cestě, kudy s přehledem vjede automobil, na rozcestí se dáváme více doleva (odhadujeme to podle mapy). Kolem páté se konečně před námi v podvečerním slunci zrcadlí jezero Stari Nur. Jsme žízniví, nemáme vodu a těšíme se k jezeru. Na sluncem osvětlené straně jezera kempují nějací Rusové. Jdeme na druhou stranu do stínu k lesu. David jde pro dříví (je přes to největší odborník), já s Míšou pro vodu. Z naší strany je to samá bažina a voda děsnej humus, je od podívání jakási červená a plná buchanek či jiného svinstva, prostě daleko od obrazu vody na pití. Jdeme na druhou stranu, tam, kde kempují Rusové, vypadá to, že je tam lepší přístup do vody.
Ano, přístup je tam sice lepší, ale voda stejná. Míša se zouvá a jde zkusit, jestli dál od břehu to nebude lepší. Není. I tak plní butylky a hází mi je na břeh. Ruska přichází ke mně a ptá se, co to děláme.
„Potřebujeme vodu, máme žízeň, chceme rozdělat костёр a vařit oběd.“ Chvíli na mě nechápavě kouká a pak říká, že voda se nedá pít, že je radonová, léčivá, na klouby. Ruská rodinka z Irkutsku se dnes chystá zpět a dávají nám z barelu všechen zbytek své vody, zdůrazňuje mně, že je to pitná voda, z Bajkalu, ať se nebojíme. Je to asi 5 litrů. Děkujeme.
Vaříme a voda rychle mizí. Jsme vyhladovělí a na každý ešus s jídle se davově vrháme. Z jalzkého mléka a Davidova prášku vaříme jeden litr pudinku. Ale co je to pro sedm hladových krků? Míša si fouká svou lžičku a zjišťuje, že, ač je pudink horký, nebezpečně rychle mizí. Skromně si stěžuje. Z davu se ozývá: „Kdo ji má azbestovou, vyhrává.“
Končíme svačinu, i když k pocitu dosycení je ještě daleko. Zbývá posledních půl litru vody. Přemýšlíme, co dál. Хужир je celkem daleko, západní pobřeží ostrova taky a navíc jsou tam útesy. Směrem na východ je na mapě přerušovanou čarou namalován potok. Byla by to ale zajížďka a potok může být vyschlý. Půjdeme tedy směrem na Хужир. Buď dnes dojdeme k břehu nebo někde přenocujeme bez vody, ale k vodě bude blíže než odtud.
„Však máme ještě půl litru vody,“ argumentuje kdosi, „kdo bude mít žízeň, smočí rty.“. David názor zpochybňuje: „Zkus žíznivému říct, ať jen smočí rty!“
Jdeme kolem místa, kde tábořila ruská rodinka. Vedle ohniště jsou rozsypány vařené kousky brambor. Míša se na ně hladově vrhá a hltavě je do sebe hází. Fanda se jde koupat, za ním i Míša. Voda je vcelku teplá, ale smrdí. David přemýšlí, jestli do toho taky vleze, jeho teplotní optimum je přece jen vyšší. Jak tak přešlapuje po kotníky ve vodě, nachází u břehu zvratky: „Míšo, je tady nablito, ňáký těstoviny, nechceš?“ K našemu překvapení Míša nechce.
Kolem osmé večer opouštíme jezero Stari Nur. Nad jezerem jdeme podél lesa a zastavujeme krátce u dalšího ‚šamana‘. Vrháme se na něj a pátráme po mincích a bonbonech. Tentokrát je to slabé, nic tu není. Jde se dál.
Po hodině a čtvrt poměrně ostré chůze borovým lesem po pěkné cestě se dostáváme na okraj lesa. Slunce se schovává v šedivých mracích a pomalu klesá k obzoru v mozaice šedo‑bílo‑stříbrných barev. Jakmile vycházíme z lesa, v dálce se už lesknou vody Bajkalu. Po polní cestě procházíme loukou. Cesta je široká s vyježděnými kolejemi, které ruské auto s přehledem jistě vyjede. Už jsme byli svědky zdolání i horších terénů. Na pahorku ve stepi zastavujeme. Stmívá se. V dálce u břehu Bajkalu identifikujeme město Malý Хужир. Čekáme na Jitku, nějak se nám cestou ztratila. Ochlazuje se.
Jitka přichází, má toho dnes taky dost a znovu ji začíná bolet kotník. Jdeme ještě asi půl hodiny, ale Bajkal jakoby se nepřibližoval. Rozhodujeme se přespat na stepi pod několika borovicemi. Rozbíjíme tábor, je kolem desáté. Dřevo tu není, vařit se nebude. Vyhlašujeme soutěž o večeři. Hází se kudlou do borovice, komu se kudla zabodne do kmene, dostane večeři. Po půlhodině končíme soutěž hlady. Vytahují se poslední dva jalské chleby, tři české paštiky, poslední půllitr vody a posledních čtvrt litru vodky. Jako zákusek padají do našich žaludků dvě stogramové čokolády. Vody se nikdo ani nedotkl. Kolem půlnoci jdeme spát. Začíná pršet. Lít. Lije celou noc.
Ráno taky prší, intermitentně slabě, intermitentně silně. Balíme si věci ve stanech, abychom mohli ve chvíli ústupu deště rychle vypadnout.
V 11,40 hodin odcházíme. Blátivá cesta nás vede plání dolů k pobřeží. Je zataženo, chvílemi poprchává. Bláto se lepí na boty. Přicházíme na tzv. hlavní silnici. Asi stovkou se kolem prožene gruzavík. Z povzdálí ho sledujeme a nechápeme tu rychlost, jakou zdejší auta po hliněné cestě pádí.
Míjíme Malý Хужир. Na autobusové zastávce stojí dva Burjati, něco pokřikují a máchají rukama. Brzy to chápeme. Ztěžka se k nim blíží malý gazík, chrčí a dýmí,... asi místní dopravce. Burjati naskakují a gazík do kopce opět nabírá ďábelskou rychlost.
Hlavní hliněná cesta vede až do Хужиру. Na levé straně je pás oddělený nahrnutou hlínou, slouží asi jako chodník pro pěší. Už při cestě nás doprovází podél silnice řada sloupů elektrického vedení, vcelku zachovalých, jen ty dráty chybějí. Začíná mi být jasné, že se z Хужиру do Česka nedovoláme, jak jsme původně plánovali.
Po asi čtyřech kilometrech přicházím k vysněnému hlavnímu městu ostrova, do města Хужир. Domky vypadají zde jako všude jinde, ze dřeva, střecha z vlnitého plechu, okenní rámy natřené modrou barvou. Děti před námi prchají a schovávají se za dřevěný plot. Na zastávce autobusu se ptáme mladé Burjatky na možnost něco v Хужиру koupit. Míša ji sice nejdříve dokonale popletl otázkou: „Где здесь универмаг?“ „Магазин,“ opravujeme rychle Míšu a česky kdosi dodává: „Универмаг je obchodní dům, ty vole.“ Burjatka díky tomu ztrácí vyděšený výraz v očích a odpovídá, že ve městě jsou dokonce tři obchody.
Procházíme ‚městem‘. Zastavujeme u magazinu Karat, téměř ho vykupujeme. Stará Burjatka dává svému sčotu zabrat. Usedáme před magazínem na schodech a dělíme se o nakoupené věci, jíme a pijeme ve velkém. Dokonce tu zastavuje starý žlutý autobus MHD, № 55, s nápisem ‚Ново Ленино - Областная больница‘. Tak oni tu dokonce mají i nemocnici!
Jdeme na poštu. Někteří zoufalci stále doufají, že domů zavolají. Ostatní chtějí aspoň pohlednice. Místní pošta se od ostatních budov architektonicky neliší. Telefon tu samozřejmě není, z pohlednic vedou jen jeden typ a to nic neříkající pohled na zamrzlý Bajkal. Nakupujeme známky. Ty se vždycky shání nejhůře. Vykupujeme je všechny, na Davida, který má na všechno dost času, už nezbylo. Na poště v regálech jsou vystaveny konzervy, rybičky, je to tu vlastně jen další магазин.
Nákup je dost těžký, Zvláště zakoupených 3,8 kg vepřového a nevím kolik kg brambor. Míříme za Хужир k pláži, někam, kde bude voda a dřevo. Usazujeme se u Šamanské skály na pláži.
Za chvíli se už krájí maso, odkrajují se libové části do guláše, zbytek na sádlo. Škrábou se a krájí brambory. Smaží se cibulka a ešusy se plní jídlem. V mezičase hlad zaháníme broskvovým kompotem z plechovky, chlebem se škvarkami a samozřejmě čokoládou a vodkou. Maso i brambory se vaří dlouho, ale nakonec je vše rovnoměrně rozmístěné do sedmi ešusů a dokonce i ti nejvybíravější a nejhladovější jedinci (Pavel) uznávají, že jsme se přežrali. Přesto na zajezení ještě opékáme dvě ryby.
V pětici lezeme na Šamanskou skálu. Ta mě lákala už od pohledu, ale jídlo bylo přednější. Společnými silami překonáváme místy náročnou skálolezeckou stezku. Za odměnu se kocháme pohledem na západ slunce. Škoda, že nikdo nevzal foťák. Cestou zpět dole potkáváme skupinu 16‑18 letých Rusů z Angarsku, kteří jsou zde s cestovkou (týden na Olchonu je stojí víc jak 100 rublů). Chtějí se s námi fotit, vyhovujeme jim. Většina z nich kouří cigarety a holky se chlubí, jak mají v kabelce schovanou vodku.
Jdeme spát na nás brzo, v jedenáct večer, to proto, že začíná být chladno a poprchávat. Jako pokaždé na Olchonu hustě prší celou noc.
Prší celou noc nepřetržitě, prší i ráno. Déšť je konstantní a stany začínají promokat. Kolem jedenácté se přes stěny stanů domlouváme, co dál.
„Čekat!“
„Máme hlad! Kdo má u sebe chleba?“ Pavlík vstává do deště a do každého stanu hází čtvrtinu bochníku, víc není.
„Kde je sádlo se zbytkem škvarků? Vzal ho někdo do stanu?“ Nevzal. Rozplývají se představy o snídani chleba se sádlem. Nakrmili jsme hladové psy.
V poledne déšť ustává a kluci jsou vysláni nakupovat. My sušíme stany.
Kvůli fotce se vydávám na šamanské repete. Holky mají strach, Jitce stačil pohled ze zdola, Helča to včera s námi lezla. Rouhačsky prosím, aby v případě nehody alespoň nafocené filmy dopravili domů, ostatní věci ať si rozeberou dle potřeby. Uvědomuji si jisté nepříjemné faktory. Boty, než dojdu ke skále, jsou od bláta a skála je po dešti mokrá. Šplhám nahoru cestou, kudy jsme lezli včera. Je mi jasné, že to jedno místo ze včerejška nemám šanci sama zdolat. Zkouším lézt jinudy, nacházím způsob, ale je mi jasné, že dolů to tudy nepůjde. Dolů to prostě bude krize. Nedbám na to, teď lezu nahoru. Z vrcholku skály je nádherný rozhled, škoda že je pod mrakem.
Vydávám se na cestu dolů. Krizové místo. Zkouším různé polohy pro sestup, ale žádná není dost bezpečná. Když lezu pozadu, absolutně nevidím, kam šlapu a jak hluboko pode mnou je výčnělek skály, kam chci stoupnout. Když to zkouším zády ke skále, nemám se kde chytit. Jiná místa jsou ještě horší. Volím variantu zády ke skále. Foťák upevňuji na hruď, prsty se chytám za zářezy ve skále a sunu se postupně dolů. Když už visím jen za prsty, paže mám pronované a natažené do maxima, je mi jasné, že teď už můžu jen dolů, nahoru už se nevytáhnu. Nakláním hlavu dopředu. Na výčnělek skály je to ještě asi 20 cm. Úkrok dopředu na skále nad srázem udělat nemůžu, musím přesně dopadnout na výčnělek a ani se nehnout. Pouštím se. Tvrdý dopad. Nepovoluji kolenům se prohnout. Lehký náklon dopředu nad sráz, ale koriguji to. Přesouvám se do dřepu a do sedu a slízám další úsek. Docela jsem si oddychla, ale mám pocit vnitřního uspokojení.
Kluci se vrací z nákupu. Je tak někam poslat. Přináší 15 bochníků chleba, kilo sladkých perníčků, 7 tvarohových trojhránků, další rybičky v tomatě, štanglu salámu vyrobeného v masokombinátě Irkutsk, vodku, kefír a další potraviny. No prostě nákup za 350 rublů.
Vydatně snídáme. Než ukončujeme balení, je půl páté. Konstatujeme, že je to organizační krize a že je to potřeba změnit.
V Хужиру za 15 rublů (díky tomu, že bábuška nechce potvrzení, že jsme studenti) navštěvujeme Chužirské národopisné muzeum (Хужирский краеведреский музей им. Н.М. Ребякина). Jsou zde ukázky archeologických nálezů na Olchonu, historie rybaření a chovatelství, fotky veteránů z II. světové války žijících na Olchonu, koutek věnovaný přímo Rebjakinovi, řediteli chužirské střední školy, vystavena je i jeho motorka. Kluky zaujalo nejvíc dřevěné sedlo na koně, a zvláště trpitelská představa na tom sedět.
Ptáme se bábušky v muzeu, jak na mys Choboj (мыс Хобой). Babuška tvrdí, že tam nic nejede a nikdo nás neodveze, protože kvůli dešti je cesta neprůjezdná.
Nevzdáváme to. Na hliněné návsi zastavujeme Burjata, majitele gazíku. Za cestu na Хобой chce 120 rublů, odmítá smlouvat. Je už druhý, který říká stejnou částku. Přemítáme, přemítáme, nakonec souhlasíme. Je to sice na 50 km dost drahé, asi 20 Kč na osobu, ale musíme to nějak skousnout. Burjat ještě někam jede a máme na něj počkat půl hodiny. Čekáme. Trhovkyně, u které jsem koupili včera maso, se ptá, za kolik na Хобой jedeme. Říkám po pravdě cenu. Baba jen protočí panenkama. Odchází, ale za chvíli se ke mně vrací: „Seženu vám lacinější, Andrej vás odveze, bydlí v tom zeleném domku, počkejte si na něj.“
Čas běží a Andrej nepřijíždí. Jestli nepřijede, jedeme s Burjatem za 120 rublů. Baba asi za 20 minut znovu přichází, že našla Andreje jinde. Vede mě k dřevěnému malovanému domku na hlavní třídě. Na lavici u velkých vrat do dvora sedí několik žen a hubený, asi padesátiletý muž Andrej. Domlouvám s ním cenu. 100 rublů, níž nejde. Beru to. Pracně svolávám ostatní, jsou různě rozprchlí po магазинох.
Přicházíme postupně všichni k vratům. Poslední skupina jde právě ve chvíli, kdy projíždí kolem v gazíku Burjat. Kluci tvrdí, že jdeme na Хобой pěšky. Vrata do dvora jsou zavřená a gazík nikde. Co je? Andrej a ženščiny nás pobízejí, ať sundáme bágle. Stále ještě nevíme, o co jde. Sundáváme tedy bágle a podle jejich posunků míříme k dřevěné brance do dvora.
„Только мальчики!“ zastavují nás.
„Asi budeme tlačit, nebo co,“ zkouší najít vysvětlení Míša, „to to pěkně začíná.“ Kluci zapadají do dvora a ozývá se od tam hluk. Nakonec se otevírají vrata a gazík vyjíždí.
Měli v nákladním prostoru cirkulárku, tak jsme jim ji pomáhali vyložit,“ vysvětlují kluci. Vstupujeme postupně dovnitř a skládáme bágle do gazíku. Kabina řidiče je oddělena od našeho prostoru plexisklovým okýnkem, které Andrej promptně zavírá. Pod okýnkem je malý stolek a po stranách dřevěné lavice. Vpravo je lavice přerušena, protože je zde taktéž možný vchod do vozu. Na stropě jsou úchytky jak ve starém autobuse.
Andrej sedá za volant (jde o ruské auto, tedy volant je vlevo), vedle něj si sedá jeho asi desetiletý syn. My vzadu volíme špatnou techniku, ale přicházíme na to až za jízdy, kdy už nelze nic napravit. Vpravo si sedá Helča, Jitka a Míša, vlevo Fanda, David, já a Pavel. Ještě si neuvědomujeme, jak asymetricky je vůz zatížen.
V 17,45 hod vyjíždíme. Po blátivé rozježděné cestě to s autem pěkně hází ze strany na stranu.
„Bude to panna nebo orel?“ ozývá se z davu.
„Zdá se mi to, nebo jsme nahnutí doleva?“ opět z davu. Opravdu. Hned po výjezdu sklon doleva utvrzují i bágly, které se taky všechny díky gravitaci přesunuly tímto směrem a nelze s nimi pohnout.
Projíždíme stepí. Silnice jsou vlastně jen dvě vyjeté koleje, po včerejším dešti dokonale rozblácené. Kalužím, překrývající celou šířku vozovky, se Andrej vyhýbá s přehledem přes trávu. Prudká vybočení z cesty kvůli překážkám opět vyvolávají nebezpečná kmitání vozu ze strany na stranu, a hlavně na levou stranu: „Orel, teď to bude orel.“
„Raději se ani nedívejte dopředu,“ komentuji můj pěkný výhled mezi Andreje a synka. Helča se otáčí a zakrývá si obličej. Před námi je hluboké koryto potoka, sjezd dolů překonává převýšení dva metry. Gazík se obrací čumákem dolů a my padáme dopředu, poté výkyv vlevo‑vpravo‑vlevo a výjezd nahoru s čumákem mířícím k nebi.
„To nemůže vyjet.“
Na svahu koryta se cesta i Andrej stáčí doleva, vozidlo se na svahu čím dál tím víc naklání taky doleva a my svým levostranným přetížením výkyv jen akcentujeme.
„Tak, a je to orel, jasnej orel,“ smiřuje se s osudem Pavel. Zázrak, on to vyjel.
Rádi bychom se přeskládali, ale každý jsme mezi bágly pevně ukotveni a auto sebou hází tak, že větší pohyb bez držení není možný a je i zdraví nebezpečný.
Kolem nás ubíhá je pustina, občas projedeme malou vesničkou a zase jen pustina. Náhle se step mění v obraz polopouště, z jemného písku trčí ojedinělé dřeviny a válejí se staré padlé kmeny. Kola se v písku protáčejí, ale Andrej to zvládá. Neuvěřitelné, co ta ruská auta všechno nevyjedou. V písčité pláni je vesnice Песчаная. Už při prvním pohledu je mi jasné, že původně plánovaný odjezd odtud lodí do Усть Баргузин je utopie. Domky ve vesnici by se daly spočítat na prstech jedné ruky, navíc všechny vypadají dost vybydleně, u rezavého mola nekotví ani jedna loď. Nikde ani živáčka, nepočítám‑li jednoho divoce vypadajícího vlčáka, který štěká a skáče pod kola. Daří se mu to takto dělat dobrých půl kilometru.
Kousek za vesnicí stojí na naší blátivé cestě motorka se sajdkárou. Jsme pěkně rozjeti do kopce a tak prudkým pohybem je zprava objíždíme. Andrej zastavuje, přes okýnku prohodí s řidičem pár slov a dává mu zapalovací svíčku. Pokračujeme v cestě.
Vjíždíme do lesa. Cesta je tu ještě blátivější, koleje hlubší. Amplitudy výkyvů dosahují neuvěřitelných rozměrů. Do hluku motoru se přidává i zvuk nárazů podvozku na povrch vozovky. Držíme se oběma rukama pevných bodů uvnitř auta. Davidovi je zle. Sedí vedle mě, bledej jak stěna, hlavu lehce zakloněnou a obrácenou obličejem k pootevřenému oknu, hyperventiluje: „Jestli se nepobliju teď, tak už nikdy,“ je jeho poslední větou, dál už nemluví. Helči začíná být taky zle, mění si s Jitkou místo, aby byla u okýnka.
Rozdělávám čokoládu se slovy: „Tak jsme minimalizovali počet strávníků!“ Smějeme se, alespoň nás pět.
Cesta je peklo. Průjezd výmoly mě a Pavlíka vzadu vlevo opakovaně katapultují až o 20 cm nahoru, tvrdě dopadáme na zadek zpět. Stává se to opakovaně a všichni se nám smějí.
O lesní cestě se nedá říci, že je to cesta. U nás by to ani traktor nevyjel. V jednom místě jsou tak rozježděné koleje, že Andrej prudce stáčí volant doprava a přes klacky a pařezy, mezi kmeny stromů s gazíkem kličkuje zpět na cestu. Tam jsou zase hluboké koleje a Andrej jede po jejich hraně tak, že auto začíná mít sklon víc jak 30° doleva od vertikály. „Orel!!!“ zmůže se na slovo Pavel, ale hrůzu v očích máme všichni.
Překonáváme nahnutý terén a opět skáčeme ve výmolech. Zatímco většina sleduje cestu před námi a bledne hrůzou, my vzadu (já a Pavel) se smějeme. Smějeme se tomu, jak se Míša snaží přes zadní sklo filmovat cestu a podporujeme ho hlasitým: „Toč to!!!“ Míša díky tomu, že s kamerou v ruce se drží jen jednou rukou, má velký výkyv. V záběru je převážně strop a podlaha a přesuny mezi nimi jsou rychlé. Zkouší točit i z okýnka, ale mlátí kamerou do stran a stejně se pro změnu střídá jen nebe a tráva.
Šílená lesní cesta se napojuje na o stupínek lepší a větší, ale přesto blátivou cestu. „Hele, teď to bude dobrý, vjíždíme na hlavní.“ Opravdu, už jsme prožili takových věcí, že sklony vozu a výkyvy už ani nevnímáme. Jen David vypadá stejně, což Míša komentuje mariášovým výrazem ‚barva dobrá‘.
Na Хобой přijíždíme ve 20,20 hod., padesát kilometrů jsme jeli dvě a půl hodiny. Andrej nás vysazuje kousek od místa, kde tzv. ‚silnice‘ zcela končí. Jsme na nejzazším bodu ostrova Olchon, na mysu Choboj. Slunce se blíží k obzoru. Vracíme se asi 20 m zpátky a na louce, schováni potencionálním pohledům od silnice, stavíme stany. Dřevo na костёр tu je, jen chybí voda. Fanda se vrací z lesa s dřívím a konstatuje, že k vodě to bude problém, je to pod námi samý útes. Kluci si berou všechny butylky do malého batůžku a jdou to nějak zkusit.
Já jdu ještě rychle s Pavlíkem na mys nafotit si západ slunce. Cesta tam trvá asi 10 minut. Na pahorku nad útesem, kde se sbíhají oba kraje ostrova, je svaté místo, šaman. Tentokrát ve formě kůlu v zemi, ověšeném vším možným. Zběžně prohlížíme, co by se nám hodilo. Objevuji za provázkem tři papírové desetirublovky. Podle upraveného Davidova hesla ‚Co můžeš, urvi, co nemůžeš, urvi taky.‘ je bereme, Pavlík se probírá na zemi mincemi a zabavuje všechny pětirublovky. Fandovi bereme jeden jahodový bonbon.
Z útesu vidíme, jak na malé pláži pod naším táborem kluci hází do vody žabky. Je vidět, že voda bude. Vracíme se zpět. Kluci přinášejí vodu, ale konstatují, že přístup je strašný a za tmy by ho neradi šli. Rozděláváme oheň a zase se vaří několik chodů naší standardní stravy. Chlebem se snažíme šetřit.
Krátce před jednou hodinou ranní uleháme k spánku. Trápí nás lehce myšlenka, jak odtud.
Je to tu divočina, nikdo nikde. Nikoho nestopneme, kdo by tu jezdil?
Z Песчаной se nikam nedostaneme, musíme až do Хужиру, to je 50 km.
A dál? Jak do Усть Баргузин? Z Песчаной určitě nic nejezdí, z Хужиру taky nic, jediná šance je se tam domluvit. Prý snad jede pravidelná linka z Maréz, ale kdy? A vezmou nás?
Překvapivě v noci nepršelo a ráno nás vítá slunce. Ideální situace zase jednou po čase si umýt vlasy, kdy se toto ještě naskytne? Cestička vede strmě dolů lesem, je navlhlá a klouže. Klesá asi 150 výškových metrů. Občas je přehrazena spadeným stromem. Dole končí asi 2 m nad pláží utrženým podminovaným břehem. Z kamenité pláže trčí směrem ke konci cesty kmen. Seskakuji. Pláž je ve stínu a voda studená jako obvykle.
Nahoru na cestu lezu pomocí trčícího kmene a pak se škrábu do prudkého svahu. S báglem bych to jít nechtěla.
Kolem půl jedné je vše sbaleno. Bágly necháváme ležet u ohniště, z cesty na ně není vidět. Jen s foťáky se vydáváme na mys. Na konec cesty přijíždějí dva gazíky s dětmi. Ne, že bychom byli nadšeni, ale dává nám to naději, že přece jen sem občas auto zajede. Navíc Rusové poskytují cennou informaci, že na severním břehu Ostrova asi 5 km odtud je skalní útvar ‚Tři bratři‘, tedy ‚Три братя‘ a že určitě stojí za zhlédnutí. Je krásně slunečno, nebe modré s četnými bílými obláčky.
Skály na mys Хобой jsou zde převážně z pískovce. Okénko v pískovci je snadno dostupné a patří k jednomu z nejfotografovanějších míst na Olchonu.
Fanda s Michalem hned lezou na pískovcovou skálu za útesem.
Vracíme se k báglům. Kluci dlouho nejdou, zase asi někde blbnou. Vytváříme tedy cedulku ‚Jdeme po cestě směr Tři Bratři, přineste vodu a dohoňte si nás“ a chystáme se odejít napřed. Akorát, když házíme bágly na záda, přicházejí kluci, nesou Fandu. Od podívání fligna.
„Máme zraněného. Co paní doktorka?“ obracejí se na mě.
„Malej dvůr a velkej bič,“ odpovídám. Helča jim věří a jde Fandovi pomoci. Kluci to nevydrží a válejí se smíchy.
„Jdeme!“ velí lehce naštvaně Helča. My holky jsme stejně sbaleny a tak klukům dáváme naši cedulku do ruky s tím, že když mají tolik energie, klidně můžou dolů skočit dolů pro vodu. Procházíme rozkvetlou loukou se stepními travinami, stoupáme do sedýlka mezi dvěma pahorky. Jitka zůstává za námi a jdeme s Helčou jako předvoj.
„Kde je cesta?“ ptá se Helča, protože ani z pahorku nejsme v travnatém porostu schopny rozeznat, kudy vede hliněná silnice.
„To je jedno, však ji nějak najdeme,“ odpovídám v klidu, protože ostrov je poměrně úzký a vím, že ji nemůžeme minout. Zanedlouho cestu nacházíme, šlapeme po ní dlouhé kilometry a kocháme se výhledy na prudké útesy na pobřeží.
Přicházíme s Helčou ke skále, u které stojí džíp. Ptáme se ruských turistů, jestli jsou to Три братя.
„Да, да,“ ukazuje nám muž skalní útvar a dodává, ať jdeme dolů, že je tam маленкое озеро. Necháváme bágle nahoře (vůbec nás nenapadá, že je Rusové mohou klidně hodit do džípu a zmizet). Sestupujeme cestičkou po kamenitém svahu dolů. Nad sluncem zalitém Bajkalu se tyčí tři velké žulové skály porostlé lišejníkem. Prolézáme s Helčou všechny cesty, ale avízované маленкое озеро tu prostě není. Helča se vrací nahoru, ale mně to nedá, hledám dál. Slízám dolů do tmavé díry a už slyším šplouchání. To bude ono. Cesta v díře končí a následuje mokrý kmen s vytesanými zářezy pro boty, je ale celý pokrytý mechem a klouže. Moc mu nevěřím a volím jiné záchytné body. Dole je příjemný chládek. Voda šplouchá o kameny, skrz štěrbinu ve skále je vidět na hladině světlo. Není to tedy žádné jezero, ale skrytý výběžek Bajkalu.
Se shora přicházejí kluci. Samozřejmě, že vodu nenabrali, a tak teď lezou dolů s butylkami. Ukazuji jim vchod do jeskyně, kde se dá dosáhnout na hladinu. Vracím se nahoru a jdu právě včas. Rozdělává se svačina. Chléb a ruské šproty v tomatu. Někteří jedinci si neustále stěžují, že v konzervě jsou i oči. Jedině mně a Míšovi je to fuk, jíme oči neoči. Kluci se vrací s láhví vody, jednu butylku se jim podařilo pohřbít na dno. Dva litry šťávy rychle mizí a dolů jde druhá skupina. Následuje druhá pitná kůra.
Jak tak siestujeme nad skalami, blíží se ke Třem Bratřím loď s ruskou vlajkou. Máváme, loď se blíží ke skalám. Pavlík s Fandou valí dolů zeptat se na Usť Barguzin. Ze dna prohlubně křičí na lidi na palubě. Je špatně rozumět, pochopili jen, že loď pouze objíždí s turisty ostrov.
Vydáváme se opět na cestu. Dnes musíme dojít tam, kde bude dřevo i přístup k vodě. Kdosi vpředu vymyslel, že po cestě je to daleko, že půjdeme zkratkou přes louku. A tak se prodíráme travinami plnými pavučin. Občas zastavuji a smetávám si z lýtek nashromážděné haldy pavučin plných mrtvých much a velkých mravenců. Stále kopírujeme pobřeží, trvale traversujeme nahnutý terén nad pískovcovými útesy. Postup vůdčí skupiny kritizujeme, po cestě by to bylo kratší a nebyli bychom jak prasata. Podle dalšího směru postupu pozorujeme, že i vůdčí skupina sebekriticky hodnotí dosavadní postup, stáčí směr chůze prudce do vnitrozemí a napojuje se na jedinou zde existující hliněnou cestu. Přecházíme pustou pahorkatinu, jen samá tráva a luční kvítí.
Je večer a konečně se objevuje první lesík. Vůdčí skupina se nezastavuje a pokračuje bez zastavení dál. Kolem půl desáté konečně zastavují v malém údolí a zabočují podél potoka doprava do lesíku. Jdeme za nimi. Cesta tu nevede, prodíráme se přes bažiny a spadlé stromy, prorážíme porost. S Pavlíkem to nepovažujeme za ideální a přecházíme kousek výš na kraj lesa, kde vede gazíky projetá cesta přímo na pláž.
Pláž je malá, kamenitá, ohraničené ze stran útesy. Zprava je Мыс Зантык, zleva Мыс Саса. Kempuje tu několik Rusů. Jedni tady mají takového nervózního psa, který pořád štěká a na nás doráží. Nemají ho ani uvázaného. Už od začátku nás znervózňuje.
V okolí pláže je řada ohnišť, stolky ze dřeva již vesměs nemají horní prkno, důsledek lenosti dojít si do lesa pro dřevo. Odhazujeme bágly u jednoho ještě kompletního stolku.
Přicházíme akorát, když zapadá slunce a oranžově‑rudá barva nebe a oblak nad horami se zrcadlí v mírně zvlněných vodách Bajkalu. Hltáme zatím nejkrásnější západ slunce, jaký jsme viděli.
Oslovují nás dva burjatští rybáři, potřebují něco pomoci na bárce. Kluci pomáhají a mají za to ráno slíbené ryby. Zakládáme костёр a vaříme si večeři. Burjatští rybáři se k nám připojují, na náš костёр si staví obrovskou konvici s vodou. Když voda vaří, vysypává mladší rybář do ní sáček ruské instantní polévky se slovy: „русский продукт“, láme dovnitř makaróny a přidává velkou hrst soli. Dáváme jim ochutnat naši vařenou čočku s cibulí. Čočku snad v životě neviděli, jen jim to připomíná hrách. Rozvíjí se diskuse o ‚гасу‘ a jak se tomu říká rusky a česky.
Oba Burjati jsou z nějaké vesnice, jméno jsme si nezapamatovali. Dnes nahodili sítě a zítra vytáhnou ryby. Tomu mladšímu je 23 let a studuje v Irkutsku, teď má prázdniny. Dávají nám ochutnat jejich ‚chléb‘, je to smažená silná placka z palačinkového těsta a je načuchlá rybinou (olej asi často na pánvičce nemění). Vysvětlují nám, že v jejich vesnici je moc málo lidí a nevyplatí se tam mít pekárnu. Tak jejich ženy místo chleba dělají toto. Oba se chovají k nám velmi přátelsky, jen na chvíli znejistí, když jim říkáme, že tu nejsme s cestovkou, ale individuálně.
„Dokumenty máte v pořádku?“ s vážnou tváří se ptá starší Burjat a zjevně si oddechne, když s jistotou přikyvujeme (ačkoliv nemáme).
Je hrozná zima, těžko se ohříváme i u ohně. Starší rybář na mě pokládá svůj vaťák. Je v něm vcelku teplo, pach všeho možného už ani nevnímám.
Kolem jedné hodiny jdeme někteří už spát, ne kvůli únavě, ale toužíme po teple spacáku. Mně je ale i v něm zima a nemůžu se zahřát. Přes stěny stanů David potvrzuje, že má tytéž pocity, a konstatujeme, že už druhou noc pro zimu špatně spíme. Hoši rybářský jsou rezistentní, nejdou vůbec spát a nutí Fandu s nimi probdít noc.
O půl deváté ráno, což je v jazyce naší sešlosti půlnoc, nás budí burjatští rybáři. Vrátili se z lovu a chtějí od Pavla slíbený подарок. Budí nás vytrvale, spěchají domů, mají ve vesnici ještě работу. Nikdo z našich nereaguje, ačkoliv jsou jistě vzhůru. Rybáři jsou ale torpidní, a tak vylézáme ze stanu, dokonce i ti nejrezistentnější.
Rybáři nám ryby ne dávají, ale prodávají, celkem 55 rublů za 15 ryb, 2 ryby jsou nazvány jako подарок a že jsou zdarma. I oni dostávají od nás подарок. David pro tento účel věnuje vzorkový parfém z reklamy (pochopil, že s tím tady v naší společnosti stejně neprorazí).
Rozděláváme oheň a vaříme čaj. Na dřevěném roštu se pečou dvě ryby. Jako obvykle se rychle rozpadají a jsou nerovnoměrně propečené. „Na co jsme v Chužiru koupili olej?“ napadá kohosi. Z ešusu se rychle stává friťák. U zbytek ryb odkrajujeme hlavy a ocasy na polévku uchu, střední části ryb smažíme. Je to výborný a všechny ryby jsou rychle snědeny.
Po včerejšku jsme zdechlí, pereme, odpočíváme a hlavě hodně jíme. Je krásně jasno, jen před námi nad horami na pevnině se válí husté mraky. Po studené noci na slunci rozmrzáme.
David si lehl ve spacáku na slunce a usnul. Budíme ho až k jídlu.
Právě jsme totiž dovařily uchu. Ruské těstoviny, česká sušená polévka česneková, trochu česneku a hlavně ryby, s ploutvemi, žábry i očima. Zajímavý vzhled polévky všichni fotí.
Zkouším hlavu. Hledám tak opěvovaný mozek, který má být nejlepší, ukousávám žábra, plivu šupiny, chrupavky a tvrdé oči. Méně odvážní jedinci se vrhají jen na okolní těstoviny. I v těstovinách jsou oční bulby, co při vaření z očních důlku vypadly, taktéž šupiny všichni tahají z úst ven. Strávníků, kteří v prvopočátku masivně obklopili jeden ešus, rychle ubývá. Konstatují, že ještě na tom nejsou tak špatně, aby takový humus museli jíst. My, věčně hladový zbytek, vytrváváme.
Pes ruských turistů několikrát, hlavně na Míšu a Davida, zaútočí. Rusům je to jedno. David je ‚zapálenej‘ a vytahuje luk a šípy. S nadšením jdou na pláž. Pes doráží, ale Rusové, když vidí Davida, jak čoklovi míří šípem jak Robin Hood mezi oči, rychle psa odvolávají. Míša si bere slzný plyn a na akci se přímo těší. Rusové jsou však už obezřetní a psa si hlídají.
A tak kluci hrají mariáš. Nechce se jim odtud s tím, že tam nahoře ve vnitrozemí bude hic. Kolem půl sedmé večer je u břehu už zima, my holky jsme dávno sbaleny, kluků to trvá a tak vyrážíme samy.
„Počkáme na vás v Песчаной,“ provokujeme.
Vycházíme po cestě na kraji lesíku a stoupáme do vnitrozemí k hlavní cestě. Asi po půl hodině na ni přicházím a pokračujeme po ní lesem. Fotíme si zblízka vyjeté koleje, kterými jsme před pár dny, kdy bylo ještě více bláta, jeli v gazíku.
Najednou slyšíme zvuk motorů a vidíme, jak za námi v terénu cesty zápasí starý ruský džíp.
„Budeme stopovat? To by byla sranda, kdyby nás vzal.“ Neustále se otáčíme, ale nestopujeme. Nevíme, jestli to nejsou lidi z pláže, kde chtěli kluci zabít toho psa. Džíp přijíždí k nám. Stoupáme si na stranu, aby mohl bezpečně projet. Džíp místo toho zastavuje.
„Куда идёте?“ ptá se starší muž v pruhovaném námořnickém triku sedící vedle řidiče a už organizuje prostor na zadním sedadle.
„В Песчаную,“ odpovídáme a už nám muž skládá bágle přes zadní sedadlo do zavazadlového prostoru a malého, tak šestiletého kluka, přesouvá zezadu dopředu mezi přední sedadla. Nasedáme na zadní sedadlo. Na zemi máme pod nohama naskládané staré cihly. „Budeme stavět novou pec,“ vysvětluje.
Vyjíždíme. Cestou si povídáme, vysvětlujeme odkud jsme, kam míříme. Terén s džípem taky dobře hází na všechny strany, ale nám už to tak nepřijde. Řidič, asi čtyřicátník, se otáčí a vypráví nám o Песчаной. Dlouhé sekundy je otočený na nás a nesleduje řízení. To je na mě dost, i na rovném terénu to nemám ráda, gestikuluji, ať se kouká dopředu. Dozvídáme se, že Песчаная bývala stalinským lágerem, něco jak Gulag.
Ptáme se na Усть Баргузин, jestli tam něco z Chužiru jede, nebo jestli se dá nějaká loď stopnout.
„Rybáři vás nevezmou, budou chtít moc peněz,“ zamyšleně odpovídá starší muž, „можно Вампилов.“
„Кто?“ ptám se.
„Теплоход Вампилов, Александр Вампилов, jede z Irkutsku a přijede do Chužiru v úterý ráno, míří na Святой Нос, dalo by se to s ním domluvit. Má rád Čechy, řekněte mu, že jste Češi.“
„V kolik hodin přijíždí?“ ptám se.
„Asi kolem poledne.“
Za nedlouho, kolem půl osmé, jsme již v Песчаной. Vystupujeme za vesnicí. Chlapečkovi dáváme zbytek Mentosek a děkujeme za převoz. Džíp odjíždí. Házíme bágle do lesíku za stromy a jdeme se podívat do vesnice. Procházíme po pláži k starému molu. U mola stojí starý domek, zřejmě opuštěný, prohlížíme si oknem interiér. Dveře jsou na visací zámek, okna rozbita a překryta igelitem.
Nečekaně brzo se objevuje Fanda a za dvě minuty po něm přichází Michal. O našem stopu nic neříkáme. Kluci vypadají trochu zaraženě, čekali, že nás dohoní už po cestě. Když ale vidí domek, na všechno zapomínají. Za chvíli je okno vysazené z pantů a kluci se vloupávají dovnitř. Lezeme oknem za nimi. Pod oknem stoupám na starou rezavou rozvrzanou postel. Místnost je to malá a kromě postele už v ní nic není. Dveřním otvorem vstupujeme do další místnosti, kde je starý gauč, na hřebíku visí hřebínek, na gauči je zapalovač. Asi tu občas někdo přebývá. V kuchyni je velká pec, bíle omítnutá, dál jídelní stůl a reservoár na vodu.
Přichází i ostatní a společně se vydáváme k našim báglům. O stopu vytrvale mlčíme a kluci se neptají. Vyprávíme, že jsme potkali člověka, a že v úterý ráno jede loď z Chužiru na Святой Нос. Podle mapy je Chužir odtud skoro 30 km a tak konstatuji, že to do úterý ráno nestíháme. Musíme se pokusit. Vyzvedáváme si naše bágly a jdeme ještě dál, musíme dnes ještě něco ujít.
Slunce se pomalu blíží k obzoru. Procházíme krátkým zalesněným úsekem za Песчаной. U cesty je starý zarostlý hřbitůvek se čtyřmi hroby. Na všech jsou rudé hvězdy. Tři hroby patří padlým vojákům, jeden čtyřletému chlapci.
O půl desáté kousek před vesnicí Халгай, zvané taky Улан‑Хушин, odbočujeme z hlavní cesty a míříme při západu slunce k pobřeží. Z dálky je vidět v řídkém lesíku písečná pláž. Podle tlumeného zvuku diskotékové hudby začíná být jasné, že tam nebudeme sami. Jsme unaveni a je nám to jedno. Dole na pláži Ulan‑Chušinského zálivu se usidlujeme několik desítek metrů od břehu a od ostatních stanů. Rozděláváme oheň, večeře je dnes chudší, koneckonců, jedli jsme celý den. Navíc zbývá posledních jeden a půl chleba a tak na zítra šetříme. Kolem půl jedné jdeme spát.
Ráno s holkama vstávám po sedmé hodině. Jdeme si umýt vlasy do Bajkalu. Voda je jako obvykle, rychle tam a rychle zpět. Lezu tam jen po kolena, jen tak, abych mohla namočit hlavu. Slunce už je nad obzorem, ještě moc nehřeje, ale je příjemně. Balíme a rozespalému Pavlíkovi říkáme, že jdeme napřed. Je půl desáté a kluci tvrdě spí.
Vystupujeme po cestě nahoru nad pláž a napojujeme se na hlavní cestu. Procházíme vesnicí. Je tu mrtvo, nikde ani živáčka. Asi všichni vesničané spí.
Slunce začíná pálit. Trochu doufáme, že se nám podaří do Chužiru chytnout stopa. Po automobilu však nejsou široko daleko ani známky.
„Taky by ten provoz mohl být hustší,“ konstatuje Helča. Hypnotizujeme ušima zvuky a snažíme se rozpoznat zvuk motoru.
„Slyším auto!“ ozývá se každou chvíli, ačkoliv se žádné auto neobjeví. Asi davová psychosa. Zvuk motoru se opravdu občas pronese vzduchem, ale jsou to asi projíždějící lodě.
Z našeho litříku šťávy, co máme s sebou, rychle ubývá. Stepí kopírujeme mírně zvlněný povrch, míjíme pár malých ostrůvků v Malém moři.
Opět zvuk motoru. Opravdu jede naším směrem první auto, osobní, malé, ale nevadí, my bereme cokoliv (už nás bolí nohy). Jak nás vidí, zabočuje na vedlejší vyjeté koleje a velkým obloukem nás objíždí. Padají silná slova na jeho adresu. Hned za ním jede velký džíp. Máváme. Nezastavuje, je plně naložený turisty.
Před vesnicí zabočujeme na rozcestí doprava a brodem přes potok konečně vstupujeme do řídkého lesíka. Zmoženi usedáme do stínu vedle silnice a svačíme čokoládu. Máme za sebou asi 10 km. Z vesnice po vedlejší cestě vyjíždí gruzavik. „Taky nemohl počkat těch 10 minut, než dojdeme k rozcestí?“
Pokračujeme dál. Za деревнёй, kterou jsme obešli, se obě cesty opět stýkají. Následuje velká silnice, hliněná dvouproudovka. Teď nám žádné auto neunikne. Míjíme na louce zaparkovaný karavan a odmítáme mladíkovo pozvání na vodku.
„Нам надо идти в Хужир,“ omlouvám naši neúčast na pitce.
„Это не далеко, два километра, можно менше.“ Jak je opravdu daleko do Chužiru, nevíme. Nemáme mapu. Raději však pokračujeme v poledním slunci do kopce.
Projíždí džíp a nereaguje na naše zamávání. Dál hypnotizujeme zvuky a stále se otáčíme, když se nám zdá, že něco jede.
„Už se neotáčím,“ říká přesvědčivě Helča, „stejně nic nejede.“ Já se otáčím. Přijíždí gruzavík. Masivně mávám. Do značné rychlosti rozjetý náklaďák v kopci prudce brzdí.
„Здравствуйте, пожалуйста, идёте в Хужир?“ Žena vedle řidiče přikyvuje a ukazuje na korbu.
„Спасибо.“ Házíme bágle na korbu mezi haldu harampádí a usedáme za vedle nich do starých špinavých dek páchnoucí rybinou. Je to super.
Pelášíme silnicí, nadskakujeme, za námi je oblak prachu. Za chvíli už poznáváme Chužir. Je čtvrt na jednu a gruzavík nás vyhazuje před obchodem Хороший магазин. Seskakujeme. Nic za svezení nechtějí, tak aspoň moc děkujeme. Máme hlad a magazín nám přichází vhod. Nakupuje něco na sváču - tvarohové šátečky, jogurty, banány, limonádu. A něco do budoucna - chléb, ovesné vločky, cukr, čokolády, broskvový kompot v plechovce.
Najedeni pokračujeme pěšky městem. Zbytek potravin dokupujeme v blízkém magazinu Гастроном. Vedle magazínu stojí Chužirská oblastní nemocnice, nejspíš jediné zdravotnické zařízení na ostrově, nepočítám‑li šamany. Je to přízemní dřevěná budova, jako většina domů ve městě má střechu z vlnitého plechu. Jednoduché dřevěné dveře jsou otevřeny. Vstupuji s Jitkou dovnitř. Už ode dveří je cítit zápach chloraminu. Po levé straně je něco jako vrátnice, ale nikdo v ní není. Vpravo v malém vestibulu je jen jedna bíle natřená dřevěná lavice s dřevěnou imitací podložky pod hlavu. No, snad to není vyšetřovací lůžko, to by bylo kruté. Následuje dlouhá chodba, do které ústí nemocniční pokoje. Je v nich šum. Tiše, aniž by nás někdo zpozoroval, se vytrácíme ven.
Míříme ke škole, tam nás kluci nemůžou minout. Na křižovatce hliněných ulic se v největší kaluži rvou psi. Opatrně je obcházíme a zároveň dáváme pozor, aby nás na cestě nesmetla některá z četných, na nerovném terénu prohánějících se zde, motorek, samotných i se sajdkárami, řízených dětmi a pubescenty.
Navštěvujeme i třetí zdejší obchod, магазин Карат. Chceme koupit rozinky, ty minule koupené už ‚zařvaly‘.
Rusky popisně vysvětlujeme, co jsou rozinky: „Мы бы хотели маленкие сушёние фрукты, такие сладкие, нормально из того сделается вино.“
Ruské babušky za pultem ve spojení s dalšími nakupujícími po chvíli váhání začínají chápat: „Сушенный виноград, да понимаем, мы скажем изюм.“ Kupujeme celé kilo za 45 rublů.
Obtěžkáni nákupem se usidlujeme v areálu Chužirské střední školy před vchodem do muzea. Házíme do sebe další čokoládu, rozinky, testujeme tmavý chléb s českou paštikou, rozděláváme broskvový kompot.
Dveře do budovy školy jsou otevřené. Holky usnuly na slunci a mně to nedá. Tichými kroky pronikám dovnitř. V prvním patře je hluk. Někdo tam uklízí a píská si. Plížím se tiše v přízemí. Při vchodu je nástěnka s termíny zkoušek z literatury, ruského jazyka, matematiky, fyziky, chemie, zeměpisu a dějepisu pro 9. a 11. ročník, všechny proběhly v červnu. Míjím chatrné dřevěné dveře s nápisem директор. Jsou zamčené. Následuje několik kabinetů. Na chodbě jsou vyskládány lavice a židličky. Na jedné lavici je postavené rádio rozměrů 1×0,5×0,5 m. Vzadu chodby za schodama do prvního patra je místnost, na první pohled jsem si myslela, že je to WC. Uvnitř je jen kamenná pec, tělocviční lavečka a děsnej svinčík. Chodím opatrně, moje pohory při chůzi po dřevěné podlaze přece jen trochu duní. Vždycky, když si člověk nahoře přestane pískat, zastavuji a vyčkávám. Postranní chodbou mířím směrem k tělocvičně. Podle zvuků vycházejících z otevřených dveří učeben je mi jasné, že je někdo i v přízemí. Raději se klidím.
Čekáme na kluky. Bůhví, kde se flákají. Z nudy jíme. Na školním dvoře roztahujeme karimatky na sluníčko a jedna po druhé usínáme. V šest večer už nám to začíná být divné, kluci nikde. Buď to dělají naschvál nebo se jim něco stalo. Jestli došli do Chužiru, tak nás nemůžou minout.
Jdu se zatím podívat do přístavu. Nevím sice přesně, kde přístav je, ale jdu intuitivně po hlavní ulici směrem k pobřeží. Ulice končí u brány s rudou hvězdou a nápisem Мало‑Морский Рыбозавод. Pro jistotu se ptám místních a ti mě ujišťují, že jdu správně. Procházím skrz bránu vedle vrátnice na prostranství mezi dřevěnými a kamennými továrními budovami. Všude se povaluje spousty šrotu, staré lodní motory či šrouby či co. Přístav sestává z jednoho dřevěného mola, na břehu i ve vodě je víc starých vraků než funkčních lodí. Ptám se na Усть Баргузин. Nic tam nejede. Alexandra Vampilova tady nikdo nezná. Jen jeden muž potvrzuje, že loď přijede zítra, hodinu však nezná. Rybáři na špinavé zaolejované lodi se na mě nedůvěřivě dívají, chtějí mluvit se старшим (vedoucím). Nechápou, když říkám, že je nás sedm a vedoucího nemáme. Vezmou nás, kam budeme chtít. S cenou jsou však neoblomní, 80 rublů za hodinu. Cesta do Usť Barguzin prý při dobrém počasí trvá 6 hodin. Jsou to vydřiduši, tolik tady ani nemáme.
Vracím se zpět. Kluci nikde. Hlídám bagáž a holky jdou projít Chužir. Vracejí se kolem deváté večer. Začíná se stmívat. Kluci nikde. Vydáváme se tedy já s Helčou ještě jednou. Je půl desáté, když kluky objevujeme, jak u Хорошого магазину chlastají pivo a vesele na nás mávají. To, že bychom mohli mít o ně strach, jim vůbec nedochází.
Za tmy stavíme stany u svatého místa na mysu Татский. Kluci zatím sehnali Ninu, kterou potkali na Choboji. Slibuje, že zítra ráno domluví loď. Jdeme spát.
Vstávám o půl osmé. Kvůli čištění zubů jdu asi 10 min k Šamance. Cestou zpět potkáváme anglicky mluvícího Švýcara. Dáváme se spolu do řeči. První moje věta v hovoru je v ruštině, opravuji ji do angličtiny, ale ruská slovíčka z mého projevu vymizí asi až po pěti minutách. Švýcarovi je asi 55 let, jezdí sem pravidelně a propaguje zde ekologické smýšlení. Je pravda, že místní na ekologii nehledí, ale vysvětluji Švýcarovi, že nemůže od lidí, kteří jsou v ekonomické krizi, čekat, že budou myslet víc ekologicky než ekonomicky. Dává mi za pravdu.
O půl deváté budím s Jitkou ostatní. Přichází Nina, že už jde do přístavu. Snídáme, co je po ruce, a balíme. V deset se Nina vrací, prý je v přístavu Alexandr Vampilov, ale že nikoho nebere. Rybáři prý berou 60 rublů za hodinu (což je méně, než řekli mně), ale do Usť Barguzin by to bylo 8 hodin (to je více, než řekli mně).
Ještě si s Ninou chvíli povídáme. Dozvídáme se, že Nina s rodinou původně bydlela v nějakém городе za Uralem ve Východní Sibiři, ale chtěli být blíže přírodě, tak se odstěhovali do Chužiru, prodali автомобиль a koupili грузавик. Schválně se ptám na elektřinu. Dráty prý do Chužiru nevedou už dlouhá léta, ale ve městě je několik dieselových agregátů. Vlastní je soukromníci a za poplatek se dá od nich koupit trochu proudu. Ten však i tak jede jen 3 hodiny denně (od 21 do 24 hodin), v zimě 4 hodiny denně (od 20 do 24 hodin). Příkon je omezený, můžou naráz svítit jen dvě lampičky a hrát televize.
Děkujeme Nině za snahu a jdeme zkusit štěstí sami. Při vstupu do přístavu bije do očí v ranním slunci u mola kotvící pěkná velká loď Aleksandr Vampilov. Jdu s Pavlíkem a Davidem na palubu. kapitán, jak nás vidí, vylízá z kajuty.
„На Святой Нос, в Усть Баргузин?“ prosíme.
„Nikoho neberu, je to nelegální,“ vysvětluje své počínání.
„Zaplatíme,“ zkoušíme to.
„Oni taky platí, přišel bych o licenci.“
Je to jasný, ani se mu nedivím, nebude kvůli nám riskovat licenci. Michal s Davidem ještě zkouší další dvě loďky kotvící u mola. Nikdo nás nechce vzít. Buď tam nejedou, nebo je to na sedm lidí malá loď.
Sedáme si na zastřešenou betonovou rampu skladu rybozavodu na kraji přístavu. Budeme čekat, jestli nepřijede nějaká loď. Někteří se vydali na nákup.
Asi za dvě hodiny přijíždí malá rybářská bárka. Kotví kousek od břehu. Červený traktor z rybozavodu zajíždí až k ní do vody. Přeskládávají se bedny plné ryb. Traktor vyjíždí z vody a odevzdává rybí náklad do skladu asi 10 metrů od nás. Vrací se zpět a takto pendluje mezi bárkou a skladem. Ryb je v lodi nekonečně. Když končí dodávka, zaměstnanci ze skladu rybozavodu si sedají na beton vedle nás, kecají a kouří. Ptáme se na osud ryb. Tady se jen nasolují, pak se vezou náklaďákem do Irkutsku. Náklaďák jezdí každý den. Tolik je tu ryb.
Zaměstnanci rybozavodu po nás pokukují. Zaujalo je, jak se živíme chlebem a rybičkami z plechovky. Přináší nám dva charjuze, syrové, děkujeme, ale jsou nám na nic, tady oheň nerozděláme. Ptát se na kocábku ani nejdeme. Je malá, stejně by nás nevzala, tyto bárky taky často končí na dně Bajkalu.
Ve volné chvíli si prolízám vrak lodi uvízlé na mělčině v písku pláže. Je celá rezavá. Lezu po zbytku žebříku na palubu asi 5 metrů nad zemí. Paluba je silně nahnutá na levobok a tak je chůze po lodi ‚zajímavá‘. Ve dvou velkých nádržích na ryby jsou zbytky zateklé páchnoucí vody, ostrůvky hlíny a v ní rostoucí plevel a keře. Loď už zřejmě ztroskotala velmi dávno. Po rezavých schůdcích sestupuji do podpalubí. Podlaha se zde zdá ještě více nahnutá než na palubě. Jedna kajuta je zatopená, v druhé je spousta rezavého šrotu. Je slyšet šplouchání vody rozlévající se v útrobách vraku. Všude je pach rozkládajících se bílkovin.
Kolem 15. hodiny přijíždí malý теплоход. Kluci se jdou zeptat, ale nejsou úspěšní. Vrací se nákupčí četa. Kromě jogurtů přináší i 6 uzených ryb po 6 rublech, super cena, chutnají výborně a rychle mizí. Dopili jsme originál zelenou limonádu chuti rozpuštěných bonbonů a tak jdu pro vodu. V přístavu je sice taky písčitá pláž, ale písek má suspektně olejnatou konsistenci. Za rezavým vrakem je čistá pláž z drobných oblázků. Ve vodě se rochní řada dětí jako by to vůbec nebylo studený. Nabírám vodu. Nohy zůstávají na suchu a ručkuji vodou do hloubky (na chvíli zapomínám, že mám na ruce hodinky s digitálním displayem, ale asi o 6 hodin později se mně podařilo je znovu rozchodit). Opravdu se voda nezdá tak studená. Tento fakt oznamuji ostatním. Kluci hrají Flek a hlídají bágly, my holky jdeme na pláž. Koupání je sice jen jedno rychlé vniknutí do vody, několik temp a rychle z vody. Opalování vzdávám. Slunce pálí a navíc v plavkách působím se svým současným opálením velmi komicky. Mám opálené jen ruce po okraj trička, nohy jen od ponožek po kraťáky a obličej.
Na Usť Barguzin to odtud nevypadá. Vzdáváme to a vytváříme náhradní plán. Počkáme do pěti a pak to sbalíme a půjdeme stopovat do Maréz, od tam to půjde buď do Usť Barguzin nebo do Irkutsku.
O půl páté přijíždí jakýsi těplachod. Jdu já s Jitkou, na slovo Barguzin kroutí hlavou. Čekáme na kluky, až se vrátí z nákupu. Mezitím odjíždí Aleksandr Vampilov. A to je šest večer. Kluci se vrací s dobrou náladou. Jednak objevili, že v magazinu Ирина prodávají smažené blíny s tvarohem, je to prý děsně masný ale dobrý. Navíc tam potkali nějakou bábušku, která prodává lístky na autobus do Irkutsku a že nám je zítra v osm ráno prodá, že je to levný a že i kdyby už lístky nebyly (jako že jistě budou), tak nás řidič do Irkutsku vezme i bez nich.
Máme tedy celý volný večer. Na blíny vyráží první grupa, Míša a Fanda. Zatímco si Jitka zašívá polorozpadávající se pohorku, my zbylí čtyři mastíme mariáš. Kolem půl osmé se kluci vracejí a my zbylá čtveřice (tentokrát bez Helči, která tvrdě odolává lákavé představě mastného palačinkového těsta s tvarohem) se vydáváme na blíny. Jsme sice přejedeni, ale pro nás to není kontraindikace.
U ‚Iriny‘ jsme nemile překvapeni. Blíny už nejsou, těsto došlo a další se bude dělat až zítra. Dáváme si tedy aspoň kafe a lívance s marmeládou. Do přístavu se vracíme už za tmy, schválně jdeme dírou v plotě, aby si nikdo nevšiml, že v přístavu chceme nocovat. Na betonové rampě, kde máme stanoviště, už opruzuje děda, co tu stráží rybozavód.
„My tu jen budeme spát, nikam chodit nebudeme,“ ukecáváme ho. Přesvědčuje ho až vodka, půl půllitrové flašky v něm rychle mizí a děda hned souhlasí s naším nocováním a ubezpečuje nás, že nás bude v noci hlídat.
Hlídání raději necháváme sami na sebe. Rozdělávám do rohu vnitřek mého stanu a do něj skládáme všechny bágle, foťáky, kamery, všechny cenné věci. Uleháme kolem něj na beton krytý karimatkami (resp. alumatkami). Brzy nás probírá šum kolem nás. To hlídač rybozavódu hledá mezi poházenými flaškami vodku. Žádná už není, má smůlu. Toto se opakuje několikrát za noc, nikoho to ale už nevzrušuje. V noci je kupodivu celkem teplo.
Ráno nás budí hlídač: „Вставайте, сьем часов!“
Koukám na hodinky. Za pět minut půl sedmé. Znova pokládám hlavu na svoje pohorky. „У нас ещё полночь.“
„Ещё полчаса,“ ozývá se z různých míst našeho stanoviště. Nikdo nevylézá ze spacáku. Hlídač naštěstí odchází. Až v sedm nás budí Jitka. Vstáváme, balíme. Za 10 minut osm opouštíme přístav a spěcháme ke konečné autobusu.
Míša a spol. jde k bábušce koupit lístky do Irkutsku.
„Do Irkutsku lístky už nejsou,“ odpovídá tatáž žena, co včera slíbila, že lístky budou.
„Máme se prej dogovoriť,“ oznamuje David a jde s Míšou za řidiči přistavených dvou starých autobusů. Vrací se. „Ten relativně střízlivej nás vezme do Maréz, ten druhej je úplně na mol a možná nás vezme z Maréz do Irkutsku.“
Oficiální cena do Irkutsku je 160,10 rublů a do Maréz něco kolem 23 rublů. David nastupuje jako první. Bojíme se, aby nám za bágle nenaúčtoval stejnou cenu jak za osobu, to je, jak jsme zjistili, zde dobrým zvykem. Řidič si bere na osobu 25 rublů, pěkně na ruku, bez lístku. David proniká dovnitř jako první, my ostatní jsme vyhozeni s tím, že máme počkat, až nastoupí cestující s místenkami.
Krátce před devátou se vtlačujeme do již téměř obsazeného autobusu i my. S nepřiměřeně rozměrným báglem se vměstnávám do nepřiměřeně úzkého interiéru autobusu. Sedám na první volné místo vedle ruského, asi šestnáctiletého, hocha a po jeho vzoru si stavím bágl před sebe na klín, tudíž vůbec nevidím dopředu. Zepředu se tlačí dav, všichni mají spoustu kabel a v ruce místenku. Místa v autobuse naštěstí nejsou všechna obsazena, my děláme ‚blbý‘ a lidé obsazují jiná místa.
Někteří jedinci v davu nervózní a dožadují se torpidně svého sedadla. Jiní s místenkami vzdávají snahu posadit se na ‚své číslo‘ a sedají si na zbylá sedadla či flegmaticky zůstávají stát. Autobus se postupně zaplňuje.
Je devět hodin a dveře se zavírají. Všichni sundávají bágle a kabele z klínu a staví je do uličky do zbylých mezer mezi stojící spoluobčany. Tvoří se neprostupné barikády. Vyjíždíme po hliněné cestě. Asi po 5 minutách autobus zastavuje. Je to oficiální zastávka a na ní asi 20 lidí. Řidič otevírá dveře.
„Билетов у вас есть?“ oslovuje dav.
„Да.“ odpovídají prakticky jednotně a mávají před sebou místenkou.
Sedím asi v páté řadě a ulička je v mé úrovni bezpečně zahrazena báglovou barikádou, pečlivě udusanou, sahající na výšku do úrovni ramen. Tlustý postarší Rus je neodbytný, nadává, mává místenkou a v druhé ruce svírá asi tak pětilitrový kontejner plný ryb. Před barikádou se chvíli rozhoduje. Vypadá odhodlaně a opravdu zahajuje horolezecké akce. Obrýlený mladý turista, stojící vedle barikády, se stoickým klidem Rusa sleduje a přidržuje mu nádobu s rybami, zatímco tlustý Rus hledá, kam by dal nohu a kam ruku, balancuje za kodrcavé jízdy přes výmoly a snaží se překonat dva metry dlouhou barikádu. Brzy začíná chápat, že tudy cesta nevede. Žena za mnou ukazuje, že mu ryby položí do zbylé mezery na zem, Rus souhlasí, hned je spokojený a už se nikam nežene. Natáčím se dozadu. Pavlík stojí v uličce, kde je ještě relativně dost místa na stání a komentuje pro ostatní situaci. Někdo z našich se totiž bojí, že přijde o sedadlo. “Neboj,“ uklidňuje Pavlík dotyčného, „sem se nikdo nedostane, ve střední části je to bezpečně uzavřeno.“
Drkotáme se podél pobřeží. Na koleně píšu zápisky a přemýšlím o tom, zda má cenu vytvářet plány na osud zbylých několika dní. Tak toto je Rusko - nepředvídatelné, nevyzpytatelné a desorganizované. Vnitřek autobusu je prosycen pachem výfukových plynů. Autobus funí do kopce, jede pomaleji a pomaleji, motor řve na plné otáčky a chcípá. Škyt, škyt. Nic. Chlapec vedle mě zavírá knihu. Pobaveně na sebe koukáme. „Tak jsme dojeli,“ prohazuji poloruštinou. Chvíli se bavíme o tom, jestli dneska ještě někam dojedeme a odkud jsme a kam jedeme a tak. Autobus se kupodivu přece jen opět rozjíždí a krátce po desáté zastavuje u přívozu. Vystupujeme. Máme chvíli čas, Дорожник je na druhém břehu.
Máme hlad. Rychle krájíme chleba a z igelitky vytahujeme pět uzených ryb zbylých ze včerejška. Igelitku pokládáme na zem mezi auta, není čas hledat flek. Obkličujeme místo a ryby rychle mizí. Ostatní cestující nás znechuceně sledují, jak máme mastné ruce a huby. „To je kultura stolování,“ konstatujeme.
Dorožnik se blíží. Rychle se maže na zbytek chleba máslo a marmeláda a s ním v ruce dobíháme na palubu za poslední auta. O půl jedenácté opouštíme Olchon a za čtvrt hodiny vystupujeme opět na pevnině. Házíme batohy na hromadu na hliněném parkovišti u autobusu, který by nás měl vzít do Irkutsku. Řidič kdesi u břehu usnul, autobus je zamčený. Všichni cestující trpělivě čekají. Jak koukáme kolem, nejsme jediní, co by chtěli do Irkutsku a nemají místenky.
Kluci objevili maršrutku, která by nás vzala za 200 rublů na osobu do Irkutsku. Jdeme do toho. Je to sice o fous dražší než autobus, ale 1) budeme sedět v pohodě, 2) budeme tam rychleji, 3) bagáž je v ceně a hlavně, 4) nemáme vůbec jistotu, že když řidič autobusu vystřízliví, bude ochoten nás vzít. Nasedáme do podobné Toyoty, s jakou jsme jeli sem. Řidič je opět Burjat.
Vyjíždíme a je krásně jasno. Cesty jsou suché a prašné. „Nejedeme nějak pomalu?“ obracím se na ostatní. Jedeme asi 70‑80 km/h. Vzhledem ke stavu vozovky je to v našich podmínkách přiměřená rychlost, ale už jsme si tak nějak zvykli na živější tempo. Projíždíme stepní pahorkatinou. Silnice je z jedné strany lemovaná novými sloupy elektrického vedení, dráty ještě nataženy nejsou, ale je vidět, že se to buduje.
V autě jede s námi ještě jedna dívka z Moskvy. Rozebíráme s ní a s burjatským řidičem situaci v Rusku.
„Raději říkejte, že jste sem přijeli včera.“ radí dívka, když vyprávíme, že nemáme registraci.
Vzduch je prosycen prachem cest. Zavíráme okna. O to víc si svoje otevírá Burjat. Pěkně to pálí v nose a dráždí ke kašli. Míša si provokativně uvazuje přes obličej šátek jak kovboj ve westernovém filmu.
Zdá se mi, že přece jen za dobu, co jsme byli pryč, tu přibylo asfaltu. Projíždíme úsekem budované silnice. Náklaďáky sypou na povrch asfaltový štěrk a parní válce ho udusávají. Místní omezení rychlosti na 20 km/h je jen symbolické.
Kolem třetí hodiny odpolední krátce zastavujeme u bufetu. Ryba byla sice dobrá, ale bylo jí málo. Vrháme se k pultům a už do nás padají pirožky se zelím za 5 rublů (jsou výborné a dáváme si další a další), zmrzlina za 3 ruble, dokupujeme zásoby čokolád (jsou tu za 12 rublů), přidáváme banány. Zase se jednou přežíráme.
Asi za hodinu vjíždíme do Irkutsku. Domlouváme se s Burjatem, že nás vezme do Listvjanky, za pětistovku za všechny, souhlasí. Řidič nás vyhazuje v Irkutsku u pošty, bágle necháváme v autě (už se ani nepozastavujeme nad naší důvěřivostí) a rychle telefonujeme domů, objevujeme internet za 50 kopějek na minutu, vykupujeme pohlednice.
Krátce před šestou večer opouštíme Irkutsk a valíme to po hladké dvouproudové silnici. Řidič si konečně na kvalitním povrchu troufá, a tak nám předvádí, jakou rychlost jeho Toyota umí dosáhnout.
Na parkovišti, na břehu Angary u Šamanského kamene děláme krátkou zastávku.
Bajkal, ezer (nejvyšší duch) velkého jezera, měl 337 dcer. Nejkrásnější a nejchytřejší ze všech byla Angara. Měla mnoho nápadníků, ale ani jednoho si nevybrala. Jednou ale do jejich geru (jurta) přišel na návštěvu mladý odvážný Jenisej. Na první pohled se oba do sebe zamilovali a rozhodli se, že se vezmou. Své rozhodnutí však nechali jako tajemství, dokud nebude Jenisej moci Bajkala požádat o Angařinu ruku. Ještě než se rozešli, dal na důkaz své lásky Jenisej Angaře bílého ptáka.
Za několik dní přijet na návštěvu princ Irkut. Udělal na otce Bajkala takový dojem, že když se nabídl, že si Angaru vezme, Bajkal nadšeně souhlasil a začali společně plánovat svatbu. Poté, co Irkut odjel, oznámil Bajkal své plány celé rodině. Angara byla rozhořčena a poslala bílého ptáka, aby Jeniseji sdělil tu hroznou novinu.
Dny plynuly a Jenisej se stále neobjevoval. Bylo to pochopitelné, bydlel ve velmi vzdálené zemi. Mezitím přišla zpráva, že Irkut a jeho bratr Acha už jsou na cestě z jejich domova v Sajanských horách a po příjezdu bude svatba.
Angara ukradla koně a ujížděla na západ směrem k zemi, kde žil Jenisej. Když otec Bajkal viděl, že Angara ujíždí pryč, ve vzteku vzal obrovský balvan a hodil ho po ní. Kámen ji minul a zabořil se do země na břehu Jezera Bajkalu, kde je dosud znám jako Šamanský kámen.
Před tím, než stačil Bajkalův vztek vyprchat, přijel Irkut a jeho bratr a byli velmi překvapeni Angařiným útěkem. Obrátili se a jeli na západ Angaru pronásledovat. Po dlouhé cestě Irkutův kůň a poté i Achův kůň spadl a zemřel vyčerpáním. Angara jela dál a setkala se s Jenisejem, vzali se a Angara se už nikdy nevrátila do svého domova.
Proto řeka Angara je jedinou řekou tekoucí z Bajkalu, zatímco ostatních 336 sester, starých panen, vtéká do Bajkalu. Z místě, kde spadl Irkutův kůň, teče do Angary řeka Irkut a v místě, kde zahynul Achův kůň, teče řeka Acha. V místě, kde se setkala Angara s Jenisejem, spojují se tyto dvě řeky, aby formovaly jednu z největších řek Sibiře.
Je něco po šesté. V šest odjížděl převoz, další jede až o půl deváté. Máme čas a Burjat nás veze kolem nájezdu na trajekt, míjí ho a jede dál do Listvjanky. Ptáme se Davida vepředu, co se děje.
„Nic, ukazuje nám Listvjanku.“
„OK,“ jsme pro. Projíždíme vesnicí, která zjevně prosperuje a žije turismem. Morfologie vesnice je zajímavá. Po pravé straně za betonovým zábradlím šumí vody Bajkalu, občas se Bajkal od silnice vzdálí na nějakých 10‑20 metrů, na kterých se pak rozkládá úzká pláž či místo slouží jako parkoviště. Vlevo jsou roztroušené domky, vesměs staré dřevěné, primitivní, za nimiž prudce stoupají svahy hor s pískovcovými skalami. Zastavěné území přesně kopíruje pobřeží a zabíhá přilehlými údolími hlouběji do vnitrozemí. Mezi dřevěnými domky je řada bufetů, kaváren, barů, šašlykáren. Staví se tu nové cihlové domy, obytné i restaurace a hotely, často naprosto davově a bez smyslu pro estetiku. Nad vesnicí tak ční věže či cimbuří pseudohradů. Burjat s námi zajíždí až na konec vesnice, otáčí se a vrací se zpět k přívozu. Vykládáme bágle na štěrk. Je sedm hodin, máme hodinu a půl do příjezdu trajektu.
Rozdělujeme se. Jedna skupina hlídá bagáž, druhá vyráží nahoru na silnici. Nad nájezdem na převoz u silnice stojí bílá budova Bajkalského muzea. Chceme dovnitř, ale už je zavřeno. Většina se vrací zpět. Já se jdu ještě projít, chci udělat pár reportážních fotek Листвянки.
V osm se všichni scházíme. U přívozu stojí ještě nějaká dodávka jinak nikdo. Je půl deváté a nic, jen v dálce jede loď a nemíří k nám, ale k přístavu v Listvjance. Nás to nějak nepřekvapuje. K přívozu přibíhá trojice Rusů. Babička, dospělý muž a malý chlapec, všichni s batohama. Ukazují nervózně na loď v dálce a ptají se, jestli taky jdeme na parochod. Přikyvujeme, že ano.
„Normálně sem jezdí, ale asi zapoměl,“ melou dál, nervózně ukazují na vzdálenou loď a rychlým krokem míří k přístavu v Listvjance. Všichni rychle nahazují bágly a chtějí jít za nimi.
„To je zbytečný!“ argumentuju, „já jsem do Listvjanky šla, šla jsem 30 minut a do přístavu jsem nedošla.“ S bagáží je to cesta tak asi na hodinu. Ruská trojice se vrací a obracejí se na řidiče dodávky. Nasedají. Řidič vykukuje a ptá se, jestli taky chceme hodit do Litvjanky. Rychle souhlasíme. S jistými obtížemi a dyskomfortem se do dodávky vměstnáváme.
V Listvjance loď Бабушкин už kotví. Dáváme řidiči 50 rublů za ochotu a po dřevěném značně pružícím prkně nastupujeme na palubu. Usidlujeme se na zasklené palubě. Jdu si udělat nějakou fotku, ale zastavuje mě bábuška, že si mám koupit lístek. Jdu s ní. Chce 12 rublů. Mávám storublovkou a chci sedm lístků. Baba mlátí prstem do čudlíků kalkulačky, bez efektu, porouchala se. Mezitím loď vyjíždí a já na babu kašlu a jdu fotit. K bábušce se už nevracím, ať se ozve, jestli něco chce. Na palubě je pět a půl lidu, tak nás určitě bez problémů najde.
Cesta trvá asi půl hodiny. K našemu pobavení trajekt zastavuje i u přívozu, kde jsme před tím čekali. Stmívá se. Baba se neozývá. O čtvrt na deset přistáváme v Port Bajkalu. Rychle vystupujeme, než si nás stačí baba všimnout. Dodatečně se dozvídám, že na nás na břeh volala, ale to už jsem nezaregistrovala. Jeli jsme gratis.
‚Město‘ Байкал, zvaný zde všude Port Bajkal, se snad skládá jen z několika špinavých přístavních a železničních budov. Kotví tu řada lodí, vesměs malých nákladních. Železniční stanice působí ve tmě nastupující noci nepřívětivě, vzduch je prosycen pachem nafty a oleje. Vstupujeme do staré nádražní budovy s nápisem Магазин. Zastavuje nás opilý Burjat. Chce nám nabídnout nocleh. Odmítáme.
David to nevydrží a ptá se: „Почему ехает эта машина в два часа утром и не в некоторое нормальное время?“
„Это нормальное время,“ odpovídá Burjat a něco nesrozumitelně mele.
Odpovídáme, že не понимаем.
„Не понимаете по Бурятски?“ zesiluje a dotčeně se ptá Burjat.
„Klidně mluvte burjatsky, to jsme ještě neslyšeli,“ odpovídáme. Burjat je pobaven a dává nám pokoj.
Při vstupu do budovy mám pocit, jako bych vstoupila do nějaké ubytovny. Uvnitř je chodba, na zemi zašlé ochozené linoleum, zavřené okénko vrátnice, u vchodu staré umyvadlo. Za rohem je dlouhá chodba, do které ústí řada místností. U první místnosti jsou dveře otevřeny. Malý pokojík je přehrazen pultem, prodává se hlavně pivo, jiný alkohol a cigarety.
Je skoro noc, magazín se zavírá. Venku je tma a zima, máme hlad. Překračujeme širokorozchodné koleje a usedáme na staré dřevěné sloupy a pražce rozhozené mezi kolejemi. V dnešním večerním menu je chleba s paštikou a chleba s máslem a tvrdým sýrem. Po kolejích a kolem zavřeného magazínu se neustále plouží postavy opilých mužů různého věku. Někteří opruzují. Začínají tím, že chtějí sirku nebo zapalovač. Odbýváme je tím, že jsme nekuřáci. Vcelku se to daří. Jeden nám dokonce nabízí, že nás na drezíně vezme do Sludjanky, odmítáme a je nám jasné, že ten člověk by byl toho v tomto stavu schopen.
Zima je stále vlezlejší. Vlak jede ve 2,20 hod, to je tak za 4 hodiny. Kluci jdou na průzkum, který z vlaků stojících v nádraží je ten náš. Objevují ho. Jdeme k němu. Uvnitř je tma, ale jsou tam lidé. Obcházíme celý vlak, ale všechny dveře jsou zamčeny.
„Некоторие двери открыты, не знаешь?“ oslovuji pubescenta v okně.
„Все закрыты,“ odpovídá.
„И кто вам открыл дверь?“ nevzdávám to.
Dozvídám se, že ‚vlakuška‘ (asi průvodčí). Mašinfíra je už připravený v lokomotivě, ale na otázku možnosti vstupu do vlaku nás také odkazuje na ‚vlakušku‘. Míšovi se už nechce dál něco složitě shánět a navrhuje strávit čas v otevřeném dobytčáku. Odmítáme. Přichází mašinfíra a říká, že vlakušku sežene. Je neuvěřitelně ochotný a za chvíli už nás žena, kterou přes její oslňující čelovku vůbec nevidím, vpouští dovnitř.
Ve vagónu je několik částečně oddělených kupé. Na jedné straně jsou čtyři koženkou potažené palandy, dvě a dvě nad sebou, mezi nimi stolek. Přes uličku jsou dvě sedadla, která se dají také spojit v lůžko, a nad nimi stejná palanda.
Ruští výrostci řádí a furt lítají po vagónu. Je jich sice pár, ale svými věcmi zabírají pomalu celý vagón. Nacházíme dvě kupé nimi ještě nedotčena. Kluci při svíčce rozjíždí Flek, Jitka s Helčou také zapalují svíčku a hrají piškvorky. Já lezu na horní palandu a pod baterkou dopisuji do deníku události dnešního dne. Do vrstvy prachu pokládám moji alumatku. S foťákem a baterkou pod hlavou, s ledvinkou na břiše, usínám. Každá hodina spánku dobrá.
Probouzí mě až výjezd vlaku ve 2,20 hod, začíná mohutným drcnutím a jakýmsi křečovitým pokusem o dopředný pohyb. Pak se opravdu rozjíždí. V zatáčkách pod námi vrže náprava. Ve vlaku se nesvítí a venku je téměř úplná tma. Na straně vnitrozemí, kam mám výhled, je jen několik dřevěných domků schovaných ve tmě a jen částečně osvětlených několika reflektory osvětlujících trať. Jakmile opouštíme Port Bajkal, domky mizí a vedle železnice do výšky stoupají skály. Po levé straně kopírujeme břeh zátoky. To, že projíždíme tunely, identifikuji jen podle změny dunění vlaku.
Asi po půl hodině přichází průvodčí, starší paní s baterkou na čele. Chceme bilety do stanice Половинная, pro sedm lidí. Bábuška obtížně násobí a stále něco říká o dvanáctce. Zarážíme se a ujišťujeme se, že je to opravdu 12 rublů na osobu. Cena zcela nesrovnatelná s cenou dopravy doposud. Pomáháme bábušce s násobením a radíme jí 84 rublů. Baba vytahuje ruličku erárních indiferentních lístků, na kterých je předražena cena 1 rubl nebo 30 nebo 10 kopějek. Než se ve tmě pod baterkou dopočítá 84 rublů, je výsledkem halda rozmotané pásky na zemi. Slibuje, že nám dopředu řekne, kdy vystoupit.
Míša se nudí a odchází, že dojede do Половинной v dobytčáku. My ostatní uleháme zpět na palandy a pospáváme. V mezizastávkách nastupují kvanta lidí. Vlak se pomalu zaplňuje.
Na 90. kilometru (Port Bajkal je na 72. kilometru) přichází bábuška: „Zastavovat se bude na 106., 107. a na 110. kilometru, 110. kilometr je Половинная.“
Vystupujeme na 110. km. Jen rychle vyskáčeme z vlaku, bábuška si zkontroluje, že jsme všichni vystoupili a už se vlak opět rozjíždí do tmy. Je něco před čtvrtou hodinou, venku je zima a tma, nic není vidět a chce se nám spát. U peronu stojí dřevěný domek.
„Jdeme spát dovnitř.“
„To bude zamčený.“
Není. Rychle vnikáme všichni dovnitř, pryč ze zimy. Vzduch je prosyceným prachem a zatuchlinou. Vytahujeme baterku. V zadním rohu jsou rezavá kamínka, v rohu u dveří stolek, po okrajích dřevěné lavice.
„Posviťte někdo na zem, že tu nejsou krysy.“
Vypadá to, že ne. Ale na zem se všichni nevejdeme. Míša, Fanda a David jdou spát ven, jen bágle nechávají v chajdě. Do prachu podlahy pokládáme karimatky a uleháme do spacáků.
Nad ránem někdo otevírá dveře a je slyšet nadávání v ruském jazyce. Říkám si, že šel někdo asi na záchod a potkal Rusa. (Skutečnost byla jiná. Nějaký Rus vstoupil dovnitř a nadával nám. S nikým to ale nehnulo, tak odešel. Pavla to dokonce ani nevzbudilo a o časné ranní návštěvě vůbec nevěděl.) Opět usínám.
Probouzím se o půl deváté. Přes okna krytá igelitem prosvítá jasný den. Vnitřek chajdy je vyzdoben četnými vytesanými nápisy, od jmen hudebních skupin a zpěváků, po podpisy, hvězdy, ornamenty.
Kolem deváté vylízám ze spacáku a jdu ‚páchat‘ hygienu. Přecházím koleje a sestupuji poblíž spící trojice našich hochů k břehu Bajkalu. Voda je zde plná naplavenin. V dřepu si čistím zuby a sleduji, jakým humusem si budu vyplachovat pusu.
Všichni mají ještě půlnoc. Jdu se projít dál. Kousek od našeho obydlí jsou vedle sebe dva železniční mosty překlenující řeku Большая Половинная. Jeden nový, kamenný, po kterém vede železnice, a druhý starý železný, montovaný. Koleje už na něm nejsou a mezerami mezi pražci prosvítá řeka.
Kousek za mostem je krátký tunýlek, jen několik metrů dlouhý. Potkávám cestou k němu asi padesátiletého muže oblečeného v maskáčích a s tmavými brýlemi s nálepkou ‚Police‘. Nese dříví do malého dřevěného domku u tunelu.
Oslovuji ho otázkou, která mně vrtá hlavou celou dobu na Bajkalu: „Proč jsou všechna okna na Bajkale natřená na modro?“ Je mým dotazem zjevně zaskočen.
„To je tradice?“ snažím se mu ulehčit odpověď. Kroutí hlavou.
„Tak jediná dostupná barva?“ pokračuji poněkud drsněji. Muž se pousměje a kroutí hlavou.
„Prostě se nám to líbí,“ leze z něj konečně odpověď.
Ptám se na cestu k vodopádům. „Дорога очень плохая, много воды было.“ Z pětiminutového monologu chápu, že tu byly v minulých dnech záplavy, silné deště a že cesta je zatopená, bažinatá, neprůchodná.
„У нас ботинки,“ ukazuji mu své pohorky.
Směje se a mává rukou. „Neprojdete!“ Zaplavená cesta se prý dá obejít po svazích kopců, ale je to těžká cesta.
„Jak dlouho může trvat cesta? Zvládneme to za jeden den?“
„To záleží, jak moc budete bloudit.“
Děkuji mu za informace a před rozloučením se ještě ptám na starý most. Pochází prý z roku asi 1903 a už dlouho není používán.
Než se všichni probudí, je jedenáct a začínáme vařit snídani či spíše snídaňo‑oběd. Kluci kuchtí špagety s hovězím gulášem z ruské konzervy. Zpoza chajdy se náhle vynoří tři krávy, jedna se odvážně vrhá na plechovku a vylízává zbytky. „Kanibalská kráva,“ bavíme se.
Jak tak sedíme na peróně, všude kolem rozhozené věci z báglů, projíždí kolem lokomotiva s jedním vagónem, na kterém je průmyslový jeřáb. Brzdí a troubí na nás. Na pár sekund zastavuje nad našimi hlavami a zase se rozjíždí a mizí v nejdelším tunelu trati ve směru na Port Bajkal.
Kolem nás sem tam občas projdou krávy, psi, místní lidé z vesnice Половинная. Beze slova prochází kolem i vrávorající starší muž, je namol, a oblečený do tepláků, svetru a v zimní čepici. Sedíme na nástupišti v kraťákách a tričku a trousíme na jeho adresu různé poznámky v češtině, kterým ale asi Rus rozuměl, protože se nevrle otáčí a něco mumlá.
V chajdě visí ze stropu na drátě žárovka a vedle visí další drátky. Fanda, jak manipuluje s rybářským prutem, zavadí o oba drátky. Objeví se jiskra, ozve se rána a Fanda odskakuje. „V tom je proud!!!“ Otáčíme žárovkou v objímce a opravdu, světlo! Neuvěřitelné! To by mě zajímalo, kdo ten proud tady platí. David pozoruje dva odjištěné drátky. Za chvíli už obmotává drátky kolem zástrčky nabíječky na baterku do kamery, funguje to, baterka se nabíjí.
Naši rybáři vyrážejí na ryby. My, nerybáři, víme, že nic nechytí, ale už to bereme jako nutné zlo. Rybáři jsou neodbytní, půjčují si dokonce od místních loďku, takže to dnes vypadá na dlouho. Dáváme sváču a já s Jitkou vyrážíme napřed na průzkum.
Přecházíme most na pravou stranu řeky Большая Половинная a jdeme vyšlapanou cestou mezi oplocenými loukami. Asi po 20 m je část cesty pod vodou a tak úsek obcházíme lesem. Procházíme březovým hájem a vstupujeme do smíšeného lesa. Stezka se místy ztrácí a tak si několikrát zacházíme, občas nás cestička svede dolů k řece, kde se prodíráme mokrou vysokou trávou a končíme v bažině. Opět návrat a hledání jiné stezky.
Dostáváme se do míst, kdy nevíme, kudy dál. Sundáváme bágle. Jitka jde hledat cestu nahoru, já dolů. Nacházím cestu podél řeky, mokrá tráva, ale úsek 10 m průchodný. Jitka taky nachází stezku, ale není si jista, není‑li to jen vyšlapané od zvěře. Volíme vrchní cestu. Ta se ale rychle ztrácí a za chvíli již jen volně traverzujeme na svahu těžko prostupného terénu tajgy. Sestupujeme dolů na ‚mou‘ cestu. Po 10 m zapadáme do bažiny. Po strmé stezce vystupujeme zpět. Rozhodujeme se, co dál. Vrátíme se.
Na kraji dědiny potkáváme ostatní. Popisujeme jim cestu. Je půl páté a vydáváme se tedy po trati dál k jihu. Někde po čtyřech kilometrech má vést stezka nahoru do tajgy, kudy se dá taky dojít k vodopádům. Po odhadnutých čtyřech kilometrech nacházíme jediné údolí, kudy by to mohlo jít nahoru. Teče jím potok, který na mapě vůbec není.
Na pravém břehu potoka objevujeme vyšlapanou cestičku. Stoupáme březovým lesem. Asi po 1 km cesta končí ve strhlém a podminovaném břehu potoka. Vrcholová dvojice testuje dál pravý břeh, my ostatní raději přeskakujeme potok na druhou stranu. Čekáme na ostatní, ať se tu vzájemně nepoztrácíme.
Stejně vyrážíme dál nahoru každý jinudy. Prodírám se porostem, občas mě zastaví větev, když se zasekne mezi hlavu a batoh. Zem je pokryta drny trávy, často bílé a slehlé, svědčící pro proběhlé záplavy. Tráva a mech pod sebou skrývají klády, kameny. Noha se občas propadá hluboko skrz mech a dopadá do bažiny či do vody.
„Hele, pod námi je potok.“ prohlašuje kdosi, kdo ho otestoval svou nohou. Opravdu, i já po chvíli páčím nohu zpod klády, pod kterou kol mé nohy zurčí voda. David zapadá po kolena. Stojím na kládě porostlé mechem a přemýšlím, co dál. David je asi 20 m přede mnou a křičí na mě, že jsem v potoce. Mně to taky dochází. Zahýbám víc od potoka ve snaze konečně mít pevnou půdu pod nohama.
Čas utíká, nejvyšší čas najít tábořiště. Chtěli bychom kvůli vodě zůstat u hlavního toku, ale stanovat ani bivakovat se tu nedá. Zahýbáme více doprava do sedýlka, snad to tam bude sušší.
„Vidím chajdu!“ hlásí nahlas a nadšeně Michal, „teda bejvalou chajdu,“ dodává potichu, „no, jak bude vypadat interiér, to nevím.“ dodává ještě potišeji.
David ji vidí jako druhý: „Teda hodně bejvalou!“
Přicházíme k dřevěné stavbě krátce po osmé večer. Není to chajda, ale starý polorozpadlý seník. Shazujeme bágle. Rychle se převlékáme. Všechny věci máme mokré, jednak jsme zpoceni výstupem a jednak mokří od průchodu bažinami. V mokrém oděvu, a zvláště když se člověk nehýbá, je nesnesitelná zima. Jen co zastavujeme, útočí na nás hejna komárů, ale taková, že není přes ně vidět 10 m dopředu. Za mohutného oplácávání se vytahujeme repelenty. Funguje to, alespoň první dvě minuty.
Zůstáváme tady. Z krmelce bude dřevo na oheň, jen voda bude asi dost daleko. Kluci začínají své dětinské výpady. Staví kameru na stativ a zapínají natáčení. Před krmelcem dělají jednotné „Pic“ a za šíleného řevu boří krmelec. My holky jen přihlížíme.
Dřeva je hned dost a tak костёр je veliký, nad ním je pyramida ze tří kůlů. Házíme na ně všechny naše propocené věci a sušíme je nad ohněm.
Večeře je jako obvykle bohatá. Kolem půlnoci jdeme spát.
Ráno Fanda vstává v sedm a jde na medvědy. Přibíhá v devět a křičí, že ho viděl. „Byl tam strašnej lomoz, jako když jde člověk, myslel jsem, že je to nějakej lovec, myslel jsem, že vidím lidskou hlavu, pak se ozvalo funění a už jsem zdrhal.“
Krátce po jedenácté zanecháváme stany i bágle na mýtince a jen tak na lehko, s foťákem, se vydáváme tajgou na sever. Tam někde bychom měli narazit na vodopády. Prodíráme se hustým porostem plným keřů, popadaných stromů, nohy se houpou na tlustém koberci mechů, občas zapadáme do bažin a rašelinišť. Bez těžkého báglu na zádech se z nich ale vcelku lehko vylézá.
Obuzolení jdou jako první a určují směr. Občas se někdo zapomene u focení a už se tajgou ozývá: „Uu, haló, kde jste?“
Asi po 1,5 km nacházíme vyšlapanou stezku a jdeme po ní za hukotem vody. Řeka se pod námi brzo objevuje, hučí hlasitě, jak se voda přelévá v peřejích přes kameny. Kde jsou ale vodopády, nevíme.
Seskakujeme po kamenech porostlých různými druhy mechu a lišejníku dolů k řece. Ani odtud vodopády nejsou vidět, ale pohled na mohutnou řeku je nádherný. Hukot řeky je hlasitý a přehlušuje i naše vzájemné volání.
Lezeme nahoru zpět na stezku a pokračujeme po proudu. Na cestě nacházíme starý srub. Střecha je už vyspravena igelitem. Uvnitř jsou lavice a klády sbité dohromady, tvořící ‚letiště‘, tři lidé by se tu vyspali v pohodě, Rusů klidně i deset. V rohu u dveří jsou rezavá kamna.
Stezka se prudce stáčí dolů k řece. Dál nevede. Odpočíváme a za pět minut se vydáváme nahoru mimo stezku. Je to tu, stejně jako všude v tajze, samá pavučina, na tričku mám zajímavé efektní ornamenty, prsty od pavučiny slepené. Každou chvíli člověk dostane náraz na obličej. Už si toho nevšímám a jednou za čas si setřu silnou vrstvu z brýlí. Pavlík má pavučinu mezi hlavou a rameny, jako kdyby s hlavou nehýbal už roky. Davidovi se dostal pavouk na záda za tričko a křičí. Nastavuji pěst a uklidňuji ho, že mu pavouka na záda přicvaknu. David křičí ještě víc, sundává tričko a v arachnofobickém záchvatu ho vytřepává.
Prodíráme se kolem řeky tam a zpátky, ale vodopády nikde. Když se nám daří znovu se navzájem najít, vydáváme se zpět. Stoupáme po pěkné vyšlapané cestičce a napadá nás, proč se trmácet bažinami, když můžeme do sedla ke stanům odbočit z hřebene, kam tato cesta vede. Všichni souhlasí. Při stoupání se vzájemné vzdálenosti neustále zvětšují.
Kdosi zezadu velí: „Víc napravo!“ Všichni se vrhají ze stezky do terénu.
„Kde jste?“ ozývá se opakovaně lesem. Ze všech stran následuje pískání. Máme co dělat, abychom našli sami sebe. Po opakovaných pískání se nás schází pět. Sestupujeme do nějakého údolí. To naše to není. Pískáme a zase voláme. Ozývá se v dálce Fanda. Jdeme za hlasem. Vystupujeme na kopec a scházíme tajgou do údolí. Ano, naše stany tu stojí. Fanda s Helčou už jsou tady. Je půl čtvrté a z nasbíraných kozáků, křemenáčů a klouzků vyrábíme pozdní oběd.
Komáři zase žerou jak o život. David chytil komára za křídla a ukazuje nám, jak se ten malej hajzlík na něm přiživil. V nadutém komářím bříšku prosvítá na povrch kapka krve. Umírá žehem.
Je dusno, zamračeno, občas zaprší. Překrýváme batohy igelitem a pláštěnkami a dojídáme těstoviny s houbami. Když začíná pršet silněji, rychle balíme. Chceme to vzít nejkratší cestou k trati. Původní verzi jít po hřebeni a lupnout to dolů do Marituje nějakým údolím zavrhujeme. Jednak je ta cesta delší, jednak se nedá předpokládat, že tudy povede vyšlapaná cesta. Po dnešních terénních akcích, a to jsme byli bez báglů, toho máme docela dost.
V šest večer vycházíme podél potoka dolů. Po pravé straně ze začátku se jít moc nedá. Sráz je dost příkrý a hrozí pád hluboko do vymletého koryta potoka. Po levém břehu to jde lépe, je tu vcelku rovina, zato o dost vlhčeji. Opět se boříme v rašeliništích a pod mechy skrytém potoce. Držíme se ve čtveřici, trojka vpředu se nám někam ztratila. Přeskakujeme potok a lezeme přes podemletý břeh nahoru. Poprchává a po mokré trávě do klouže. Nacházíme stezku, ale ta po několika metrech zase mizí ve spleti spadlých stromů. Ocitáme se opět v korytu potoka. No nic, musíme se zas vyšplhat trochu víc do stráně, tam někde bude cesta. Jeden po druhé se škrábeme nahoru, stezku nacházíme a konstatujeme, že už ji nesmíme ztratit. Po stezce to jde hned rychleji a za 40 minut jsme dole na trati. Je zataženo, občas zakrápe, hřmí, koleje jsou mokré. Šedé vody Bajkalu na horizontu splývají s barvou hustých dešťových mraků.
Vydáváme se po kolejích dál ve směru na Маритуй. Kolem 19,45 hod přicházím do stanice, jsem mezi 118. a 119. km trati. Nikoho z našich nevidím. Na 10 % je přede mnou jen Pavel. Pokukuji, kde je nástupiště, abychom v noci (plánovaný příjezd vlaku je něco po čtvrté hodině ranní) věděli, kde vlak zastaví. Zřetelný peron je jen v protisměru.
Začalo silně pršet a tak rychle zapadám do jakési boudy, která na rozdíl od ostatních není zamčená. V místnosti je děsný nepořádek, slouží asi jako dílna a skladiště. Čekám na ostatní.
Za pět minut přichází David: „Здравствуйте, пожалуйста, не знаете, где здесь остоновка поезда?“ ptá se mě David.
„Не знаю, мальчик, и тоже не знаю, где Павлик и другие ребята.“
Déšť na chvíli ustává a pokračujeme dál nádražím. Na konci stanice skládáme bágly před dřevěnou boudu. Přichází Pavlík, byl ještě dál, taky hledal zbytek našich, ale nenašel.
Ptáme se místních chlapců na магазин, ukazují směr. Mají zavřeno. Kluci sehnali jen dvě ryby. Potřebujeme hlavně chléb. Ten prý v obchodě je, ale je šest minut po osmé a v osm se zavírá. Majitel obchodu odmítá otevřít.
Začíná být zima, hodilo by se někde rozdělat oheň a uvařit večeři. Scházíme dolů k břehu Bajkalu. Malí kluci tu mají rozdělané ohniště. Nadrzo se k nim přidáváme a ohříváme se u ohně. Kluci se před námi předvádějí. Svlékají se do trenýrek, jen jeden, ten největší z nich má plavky. Skákají z betonového můstku do vody a lákají nás taky ke koupeli.
„Вода холодная,“ argumentujeme a dále se v chladu noci krčíme u táboráku.
„Вода горячая,“ překřičuje se jeden přes druhého, „шестнадцать градусов.“ To jistě voda nemá, maximálně 12°C. Nechápavě koukáme na kluky. Ti skáčou, vylízají a zase skáčou. Až už jsou úplně modří a drkotají jim zuby, chodí se krátce ohřát k nám.
My vytahujeme zakoupené ryby a chceme je položit na rozpálenou cihlu v ohništi.
„Tak ne!!!“ křičí hoši jeden přes druhého a vysvětlují nám, jak na prut rybu napíchnout. Největší hoch bere od Pavla nůž, osekává větvičku vedle rostoucího stromu a rybu napichuje. Opékáme ryby. Mezitím Helča s Míšou sehnali u místních vajíčka, 2,50 rublů za kus, díky tomu na oleji smažíme řízky z dvou obrovských píchavek, které jsme našli u trati včera večer.
Malé hochy už přestalo bavit skákat do studené vody. Seskupují se u ohně kolem nás a odpalují cigarety jednu od druhé. Zpovídáme je. Třem je dvanáct let, jednomu malému prckovi ve školní uniformě je deset (kouří ze všech nejvíc a vypadá tak na sedm let). Největší a nejsilnější hoch, který na rozdíl od ostatních má plavky a nevypadá tak kachekticky, není místní. Je z nějakého города na řece Vitim a tady je na prázdninách u babičky. Ostatní jsou místní, z Marituje. Líbí se jim tady a stěhovat do města by se nechtěli.
Kluci loudí cigarety.
„Nemáme, my nekouříme,“ odpovídáme.
„У нас все курят!“ argumentují své požadavky na nás. Rodičům to prý nevadí. Jen ve škole je to problém, chodí do školy do Sludjanky, a tam je učitel nesmí vidět. Nejlepší značkou je Луч. Jsou to ty nejlacinější bezfiltrovky, krabička 20 cigaret je stojí na naše dvě koruny. Jen velký hoch z города tvrdí, že nekouří.
Přichází asi 20‑letý mladý muž, dává si s klukama cigaretu. Ptáme se na možnosti práce tady v Marituji. Práce moc není, většina pracuje na dráze. Ženy jsou buď doma, nebo pracují tady v ústavu pro měření hloubky Bajkalu.
Postupně, jak čas utíká, mizí i kluci domů. Dojídáme a dopíjíme kafe. Na druhém břehu Bajkalu svítí světla, to je město Bajkalsk, město proslulé celulózkou znečisťující Bajkal. Továrnu však nemohou zavřít, pracuje v ní skoro polovina města.
V dálce hřmí a na hladinu Bajkalu dopadají blesky. Občas zaprší. O čtvrt na jedenáct se vydáváme zpět nahoru najít nějaké místo k noclehu. Samotný výstup je zajímavý. Po tmě s báglem hledáme schůdky. Jednotlivé příčky mají abnormální sklon a balancujeme na nich.
Na nádraží se usidlujeme v odstaveném dobytčím vagónu. Dva Rusové už tady spí. Vytahujeme karimatky, někteří i spacáky. Já ne. Když vytáhnu spacák, rozhází se mi všechny věci. Lehám si na alumatku, beru si na sebe svetr a přikrývám se větrovkou. Kluci asi půl hodiny hrají Flek. Jejich pubertální výpady akcelerují. Ve vagónu je najednou hrozný smrad.
„To byl Barguzin!!“
„Já ne!!“ brání se Fanda. Za bouřlivého smíchu se rozebírá, kdo může být původce.
„A je to jasný,“ hlásí David, „jsou to Michalovi nohy, on se zul.“ Michal se brání. Všichni se hlasitě smějeme, což budí spící Ruské spoluobčany, a tak se zase zklidňujeme a uleháme k spánku. Zem je tvrdá a v noci je celkem chladno.
Ráno ve čtyři zvoní budík. Probíráme se v chladné noci a za svitu baterek rychle balíme věci. Přichází dva podnapilí Rusové, chtějí oheň na cigarety a somrují se do vagónu.
Už jsme skoro sbaleni, když v hluku skládání věcí identifikujeme zvuk vlaku. Rusové seskakují z vagónu a utíkají směrem k velkému reflektoru lokomotivy, který je ve tmě z vlaku jako jediný viditelný. Ani nechápu, jak s báglem na zádech seskakuji z 1,5 m vysoké plošiny do tmy a valím asi 10 m k vlaku. Míjím lokomotivu. Uvědomuji si, že vlak se co chvíli rozjede a já nevím, které dveře do vagónu jsou otevřené. Zastavuji u dobytčáku, což je první vagón za lokomotivou. Zároveň se mnou dobíhá Fanda.
„Lezem?“ ptám se.
„Lezem!“ odpovídá Fanda.
Házím bágl na plošinu, pak vyskakuju a škrábu se zuby nehty nahoru. Plošina je dobrých 1,5 m nad zemí. Jsem jako prase. Přibíhají ostatní. S Fandou vytahujeme bágle i je. Sotva jsme všichni ‚na palubě‘, vlak se pomalu rozjíždí. Ujíždíme tmou, kopírujeme pobřeží jezera. Měsíc se zrcadlí v jemných jeho vlnkách ve tvaru písmene C. Dívám se z otevřených vrat vagónu, jak ubíhá cesta. Z lokomotivy kdosi vystrkuje nohu a nechává si ji švihat porostem podél trati.
Fanda s Míšou lezou na střechu. Po dvou zastávkách se vrací. Další zastávku tam lezu já, Fanda, když vidí mé odhodlání, tak leze se mnou. Sotva vlak zastaví, vyskakujeme do tmy. Na zadní straně vagónu začíná asi ve výšce 1,5 m žebřík. Ve tmě se vzpírám na dolní příčce a zasekávám nohu do nějaké železné konstrukce nad nárazníkem. Fanda mně pomáhá nahoru a rychle leze za mnou. Vlak se pomalu rozjíždí. Po žebříku se leze bokem, mezi jednotlivými vagóny je málo místa. Na střeše vagónu je excentricky umístěna dřevěná lávka. Držíme se při zemi, než opustíme stanici, aby nás nikdo neviděl.
Stoupám si na jedoucím vlaku, nechávám kolem sebe proudit vzduch. Nádherný pocit. Přijíždíme do zastávky. Rychle si s Fandou leháme na střechu a čekáme, až opět vyjedeme. Na další zastávce Fanda leze dolů. Ve tmě hledám místo pro ruce a nohy na žebříku. Fanda dole volá, ať skočím. Dva metry pode mnou je štěrkový násep končící v jezeře. To mám skočit? Vždyť skončím ve vodě! Není čas, vlak se každou sekundu rozjede. Skáču. Oba s Fandou málem letíme dolů. Běžíme k vratům dobytčáku. Řada nastavených pomocných rukou nás táhne nahoru ve chvíli, kdy už se rozjíždíme. Jsem z toho lezení nahoru a dolů samej modrák, ale stálo to za to.
Kolem páté se na obzoru ve škvírách mraků nad horizontem objevují světlé bílo‑červené proužky vycházejícího slunce a jeho odraz se vlní v šedi vod jezera. Postupně přibývá světla. Kolem půl sedmé přijíždíme do Kultuku. Svítá. Nebe s hustými šedými mraky občas dostává růžovo‑šedý melír. Stojíme v zastávce a nad železničními vagóny v záplavě růžové barvy září duha. Světla je čím dál tím víc, i ta zima povoluje. Stojíme tu tři čtvrtě hodiny. Na vedlejší kolej přijíždí luxusní vlak, pravidelná linka transsibiřské magistrály. Proti našim vratům zastavuje jídelní vůz. Hypnotizujeme pohledy přes okno vlaku v miskách koblížky a ve sklenicích nalitý džus. Máme hlad.
Před osmou hodinou přijíždíme do dalšího velkého města Слудянка. Skáčeme z vagónu na betonový perón. Lidi vystupující z vlaku po nás koukají. Odpojuje se naše lokomotivu. Přelízáme přes koleje na 1. nástupiště, kde je velký nápis ‚Přechod přes koleje zakázán‘. Nádražní bufety jsou už otevřené. Od bábušky kupujeme pečené ryby, kus za 10 rublů, pro každého jeden, v bufetu ještě teplý chléb. Na schodech nádražní budovy všechno do sebe házíme. K snídani připojujeme zmrzlinu, čokoládové zákusky, čokoládu, kafe.
Za pár dní bychom odtud měli odjet do Irkutsku. Zjišťujeme odjezdy vlaků. Z tabulí moc chytří nejsme a u okénka se informujeme. Baba mluví ale moc rychle a nesrozumitelně. Nakonec porozumíme, že to jede v 6,50 hod, v 15,20 hod a o půlnoci. Těch 15,20 ve čtvrtek by stačilo.
„Jede to takto i ve čtvrtek?“
„Да.“
„Když přijdeme v 15,20, pojede to?“
„Да.“
„Určitě to v tu hodinu pojede?“
„Да,“ začíná baba už nervóznět.
O půl desáté najedeni opouštíme nádraží. Koleje nádraží překlenuje vysoký most. Přes něj přecházíme a míříme do centra. Ve Sludjance chcípl pes. Pár starších baráků postavených v evropském stylu, autobusové nádraží, několik obchodů a stánků. Nakupujeme zásoby na pět dní, které chce strávit v horách - chleby, těstoviny, čokolády, vodka, mražené kuře, kečup. U té příležitosti vyplňujeme poslední mezery v žaludku - jogurty, banány, pečivo, mléko. Z toho důvodu odpočíváme v parku a čekáme, až nám ‚slehne‘. Mraky se trhají, objevuje se azurové nebe, vysvítá slunce, začíná být teplo. Konečně zase jednou po čase svlékáme bundy, svetry, košile, dlouhé kalhoty. Oblékáme trička a kraťáky, jsou sice po včerejší túře skrz propocené, ale už si zvykáme.
Kolem dvanácté konečně opouštíme město. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Míša, Fanda a Helča chtějí udělat celý okruh, co je na mapě. My zbylí čtyři chceme jít na pohodu, dojdeme tam, kam dojdeme. Cesta k meteorologické stanici vede od centrálního parku po ulici Pařížské Komuny směrem k horám. Zvolna stoupáme za město. Za zády se postupně vzdaluje Bajkal. Přicházíme ke vjezdu do jakési polorozbořené či polorozestavěné továrny. Cesta je přehrazena prověšeným ocelovým lanem. Vrátný nás posílá skrz areál s naprostou samozřejmostí. V areálu je jednak rozvodna elektřiny, jednak identifikujeme budovu s nápisem kamenictví.
Napojujeme se na chodník na betonovém břehu u říčky. Pavlík má hlad a hlavně už ho bolí ruce, jak táhne v igelitce brambory. Navíc má chuť na to kuře. Sestupujeme z betonového rantlu dolů k řece. Chvíli odpočíváme, rozděláváme oheň a děláme čaj. Kuře se rozmražuje na sluníčku. Jsme docela unaveni. I já na chvíli usínám v teple slunečního svitu. Kolem druhé se s Jitkou vydáváme napřed, však oni nás kluci dohoní. Stoupáme po prašné silnici, míjíme místní skládku. Ekologie tady moc neznamená. Cesta za chvíli odbočuje ze silnice a mírně stoupá dál podél řeky.
Přicházíme k brodu. Na naší straně (pravý břeh řeky) jsou u lávky ze dvou klád postavená dvě bidla. Překračujeme řeku a házíme přes kritický úsek bidla zpátky, aby i kluci mohli po nás přejít. Potkáváme naši vrcholovou trojku a necháváme je spěchat vzhůru (chtějí dobýt meteorologickou stanici ještě dnes).
Dostáváme se k dalšímu brodu. Současně s námi přicházejí i dvě Rusky s báglama a v holínkách, zhruba tak čtyřicátnice. Radí nám, abychom si dávali pozor na svoje věci, že tu chodí hodně lidí a lidé jsou to ‚разные‘. Sundávají boty a brodí. Opičíme se. Moc se nám sice do vody nechce, ale jednou za čas můžou nohy poznat, co je čistá voda. Voda je chladná, ale příjemně, jen dno je kamenité a proud celkem silný, vody asi tak po kolena v nejhlubším místě. Na druhém břehu sušíme nohy, obouváme ponožky a boty a taky už vidíme, že několik metrů nahoru proti proudu je říčka překlenuta kládou. No nic, příště. Jdeme dál. Je sice vedro, ale cesta dobře vychozená (či snad dokonce vyjetá vozidly). Potkáváme na nás nezvykle mnoho turistů.
Přicházíme ke třetímu brodu. Tak tentokrát ne, zařekli jsme se, že boty už nesundáme. Odbočujeme z hlavní cesty doleva na úzkou pěšinu, co se proplétá mezi stromy. Cestička sice vede ještě dál, ale skrz stromy prosvítají dvě klády přes hlavní tok říčky. Opatrně je přecházíme. Zvláště jedna kláda je nalomená a nerada bych s báglem a foťákem zahučela do prudké říčky. Celkem v pohodě přecházím hlavní proud a zbytek skáču po kamenech. Sundávám bágl a jdu pomoci Jitce. Opět se napojujeme na hlavní širokou cestu. Procházíme kolem svahu pokrytého mramorovou sutí.
Následuje čtvrtý brod. Dva Rusové, s kterými jsme sem dorazili zároveň, sundávají kopačky a brodí. Jsem zásadně proti. Opět se vydáváme cestičkou dál podél říčky. Vede k malému tábořišti, odkud v křoví skrytá stezka míří dolů k vodě. V těchto místech říčka vypadá jako soutok tří potoků. První potok je přehrazen hladkou kládou. Beru si oporný klacek a balancuji na kluzkém povrchu mokrého dřeva. Proud pode mnou je dost silný a klacek se při přendávání těžko směřuje do žádaného místa. Přecházím a podávám ruku Jitce. Druhý potok se dá slušně přeskákat po kamenech, třetí je opět přehrazen kládou. Za chvíli jsme zase v bezpečí pevné suché země. Krátkou siestou ve stínu slavíme drobné úspěchy.
Další přechod řeky přichází záhy. Tentokrát nádherně zajištěn. Dvě klády vysoko překlenující řeku, velké, od podívání bezpečné. Cesta začíná více a více stoupat, je více kamenitá.
Po delší době opět přicházíme k brodu. V houští vyšlapaná stezka nás vede asi 20 metrů proti proudu ke dvěma spadeným břízám. Jedna je menší a končí na druhém břehu korunou, druhá je větší a překlenuje tok celým kmenem. Jdu po té menší a větší kmen užívám jako zábradlí. Jde to celkem dobře.
U dalšího brodu zase hledáme nějakou tu kládu. Zacházíme si cestičkou až do míst, kde opět spadená bříza. Již od podívání je kmen úzký, mokrý a v silném proudu ve střední části říčky ponořený do vody. Nevěstí to nic dobrého.
„Bude to chtít klacek na podpěru,“ říkám. Jitka nachází jeden obzvláště pěkný. Řeka je tady dost široká a je mi jasné, že klacek z jednoho břehu na druhý nehodím. Kdo půjde první, má výhodu dobrého klacku.
„Chceš jít první?“ ptám se proto Jitky. Nechce. Taky se mi do toho nechce, ale jdu. Přes několik z vody vyčnívajících kamenů se dostávám k začátku kmene. Je tenký a moc pruží. Opírám klacek po pravé straně, po proudu. Proud je silný a má tendenci klacek odnášet. Jdu opatrně krok po kroku. Náhle to pode mnou zapruží, vrávorám, bágl mě vychyluje kriticky doleva. Rychle přehazuji klacek zprava doleva a na poslední chvíli zastavuji pád do řeky. Pohyb klády ustává. Já jsem to tentokrát ustála taky. Jdu dál. Po mokré kládě to klouže. Nevšímám si, jak mně voda teče přes boty. Zápasím s klackem. Potřebovala bych ho tak o půl metru posunout. Nejde to, proud je strašně silný. Sotva uvolním klacek ze dna, letí rychlostí na mě a já opět vrávorám a zastavuji pád. Navíc jsou ve vodě kameny a spadené větve. Pro posun musím klacek z vody zcela vytáhnout a pak zapíchnout jinam. Ani nevím, jak dlouho na kládě zápasím. Když dosahuji břehu, utírám opocené čelo. Otáčím se na Jitku. Kroutí hlavou a z jejího výrazu obličeje je jasné, že tudy ona nepůjde. Ani se jí nedivím. Já se vidět, taky tudy nejdu. Jíťa se vrací k široké cestě, kde by měl být brod. Zouvá se a po kluzkých kamenech jde za mnou krok po kroku. Zapadá do studené vody do půli stehen a je vidět, že i ona zápasí se stabilitou. Na břehu siestujeme, zasloužíme si to. Říkám Jitce, že to moje bylo úplné ‚Neváhej a toč!‘, Jitka to ale komentuje, že to bylo tak strašné, že jen přemýšlela, co bude dělat, až tam zahučím, že ani fotit ji nenapadlo. (Kdybych tam spadla, bágl by mě dostal na dno, moc šancí bych neměla. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala, jen jsem myslela na to, abych neponořila foťák.)
Několik metrů od brodu je při cestě ohniště a s trochou dobré vůle by se sem vešly i dva stany. Zapícháváme to tady. Je šest večer. Od vody začíná být chladno. Odhadujeme, že kluci tu budou do devíti hodin (pokud přijdou, měli by, nesou stany). Lehám si na karimatku a usínám. Jitka zatím rozdělala oheň. Jsem grogy, je mi zima a spím neklidně, v polospánku vnímám, že mě Jitka přikrývá. Znova usínám. Opět se probouzím až kolem osmé s příchodem Pavlíka. Přichází sám, je naštvanej a nadává na řeku. Sundává boty a vylívá z nich velké množství vody. Jak z něj leze, brodil, boty v ruce a zahučel tam. David přichází za pár minut, brodil jinudy. Kluci přišli na to, že brodit bylo zbytečné, protože stezka na druhé straně pokračuje dál a obchází dva brody.
Vaříme večeři a přicházíme na několik detailů našeho rozdělení na dvě skupiny. Například nemáme sůl. Jak zjišťuji později, nemám ani cukr, ačkoliv jsem byla přesvědčena, že ho mám. Až zavzpomínáním na detaily minulé noci, uvědomuji si, že si ho půjčoval Fanda. Podle mapy odhadujeme, že bychom mohli být v polovině cesty na meteorologickou stanici a že zítra bychom tam mohli dorazit. Vrcholová trojka by tam nahoře mohla být tak 2‑3 dny, třeba je potkáme a obereme o nějaké ty ingredience. Kolem půlnoci jdeme spát.
Spíme dlouho. Kolem jedenácté vstáváme. Je zamračeno a vysoká vlhkost vzduchu. Rozdělávání ohně jde ztuha a podporujeme to pevným lihem. Vaříme snídaňo‑oběd. Z ruských vloček děláme kaši, sladíme Davidovým džemem (protože stejně nefunguje víčko a musí se dojíst) a vmícháváme do kaše kvanta rozinek. Zní to strašně, ale kupodivu je to poživatelné a značně syté. Pavel vaří natvrdo devět vajíček, které se mu zadařilo z deseti přinést celé. Vytahuji jedinou naši sůl, originál sáček z Českých Aerolinií, zabavený při letu do Moskvy. David dělá těstoviny s kečupem. Ruský kečup sice chutná jako protlak, ale poživatelné to je.
Pavel si vytáhl karimatku a spácák ven a odmítá pokračovat v cestě, že se nikam nepožene kvůli meteorologické stanici, chce vyjít kolem páté. David mlčí. My s Jitkou konstatujeme, že tedy půjdeme napřed, víc jak čtyři hodiny taky nepůjdeme.
O půl třetí vyrážíme. Slunce vylízá zpod mraků a začíná prát. Tím brodem, kterým včera Jitka pracně prošla se vracíme. Pohorky si uvazuji kolem krku a v sandálech brodím, je to lepší než naboso. Na břehu se opět přezouváme do pevné obuvi. Stezka vede kolem řeky a na svahu nad řekou, přes bažiny a kameny. Brzy se však napojuje na velkou cestu. Zde několik nešťastníků taky zbytečně brodí.
Přicházíme k dalšímu brodu. Kousek proti proudu je přes řeku kláda. Stezka k ní vede malým tábořištěm, právě tu kempuje řada Rusů. Chvíli čekáme, než projde v opačném směru ruská grupa, a pak i my přecházíme na levý břeh řeky. Cesta více a více stoupá a je kamenitá.
Zanedlouho je před námi opět brod. Vedle něj jsou na zpevněném dřevěném sloupku umístěny tři spojené klády. Pohoda. A zase kousek dobré a příjemné cesty.
Následuje brod přehrazený po levé straně obrovským kmenem s osekanými větvičkami. Povrch kmene je dost hladký, ale díky tomu, že je sucho, to neklouže. Cesta je dál hodně kamenitá, místy slouží jako koryto potůčku.
Jdeme celkem dlouho. Už jsme si mysleli, že máme všechny přechody řek za sebou, ale zase přicházíme k brodu. Z blízké skály řeku překlenuje kláda ve výši asi 2,5‑3 m nad prudkým tokem. Jako zábradí je tu prověšený drát. Kdyby tu nebyl ten drát, asi bychom brodili. S báglem na zádech člověk nemá tu stabilitu, těžko udržuje rovnováhu a spadnout z té výšky do kamenité řeky by nemuselo dopadnout dobře.
Stoupáme dál na pravém břehu řeky. Obcházíme zatopenou část cesty přes tábořiště Rusů. Cesta končí a mění se v úzkou, ale dobře vyšlapanou, stezku. Stoupáme po ní, řeka hučí stále ve větší a větší dálce. Na plácku s udusanou trávou a ohništěm odpočíváme. Je docela vedro a cestou do kopce se ‚zádolamy‘ se pěkně potíme. Prochází kolem skupina ruských turistů. Dozvídáme se, že ještě tak 5 km cesty nahoru, stanovat se u meteorologické stanice dá, řeka je prý daleko, ale voda tam je. Pokračujeme dál po stezce lesem. Cesta je dobře zřetelná, jen místy se lehce ztrácí v záplavě balvanů. Několikrát přeskakujeme různé potůčky, přes klády křižujeme říčku. Každou chvíli je při cestě místo, kde se dá tábořit, vybudovaná ohniště, vyšlapané přístupy k řece nebo potoku, plácky na stany s vyhloubenou rýhou pro případ deště.
Postupně se vzdalujeme od řeky a necháváme ji vpravo za sebou. Cesta intermitentně prudce stoupá, slunce se přibližuje k obzoru, batohy na zádech těžknou. Stoupání náhle končí a ocitáme se v sedle. Před námi je bažinatá louka a za ní les. Louku obcházíme po pěkné cestičce a libujeme si, že takto by to mohlo být pořád. Vcházíme do lesa a opět cesta prudce stoupá. Přes kořeny a balvany je nutné dělat kroky, jak na vysokých schodech. S báglem a v tomto stavu je to nelidské.
Těsně před vrcholem slyším štípání dříví. To musí být ono! Les končí a na mýtině ve stínu stojí dřevěná chajda s nápisem Хамар‑Дабан. Vpravo od ní je oplocený pozemek s všeljakými meteorologickými měřáky.
Vychrtlý padesátník mě oslovuje: „Здравствуй, хочешь здесь поставить полатки (Chceš tady stanovat)?“
„Да, если это возможно.“
„Сколько вас?“
„Ещё одна девушка и можно два мальчика. Они можно прийдут и можно нет.“
„Меня зовут Володя и тебя?“ Navzájem si třeseme pravicí a představujeme se.
„Из Чехословакии?“ ptá se Voloďa. Nadšeně přikyvuji. Je mi jasné, že naše trojka tudy už prošla.
„Миша, Гелена,...“ vzpomíná.
Přichází Jitka a už říká, že slyšela za sebou češtinu. Za pár minut jsou tady i kluci.
Vedle stanice u ohniště sedí čtyři mladí ruští hoši. Nabízí nám šišky borovice limby. Bereme si každý jednu a pozorujeme její zvláštní tvar. Kluci vycítili, že nevíme, co s tím. Jeden nám ukazuje, že když se sloupne povrch šišky, jsou tam semínka. Sloupáváme povrch a hryžeme semínka. Zaráží nás opět, když vidí, že semínka jíme celá. „To jsou oříšky, musíte odkousnout tu tvrdou slupku.“
Zkoušíme to, je to fuška a úspěšnost v dobytí jádra semínka je značně nízká. Říkám si, že člověk ztratí víc energie, než v potravě získá, ideální redukční dieta. Voloďa posílá jednoho hochů, aby nám ukázal místo na stanování. Kluk se jmenuje Váňa, je mu asi dvacet a vede nás lesíkem kolem různých stanů na palouček s ohništěm. Rozděláváme stany a vaříme večeři.
Už za tmy přichází Voloďa s baterkou‑čelovkou.
„В баню хочете идти?“ Přikyvujeme, že ano.
„Через двадцать минут, собирайте себе пихту.“ Ptáme se, co je to ‚pichta‘. Vysvětluje, že je to čerstvý výhonek kedru a ukazuje na vedle stojící borovici, které se u nás říká limba. Je to prý moc zdravé, protože jehličí vychytává mikroby. Ukazuje, který výhonek a jak uříznout.
Těšíme se. Pavel jít nechce, je unavený. O čtvrt na jedenáct dáváme Pavlovi dobrou noc a jdeme. Za tmy klopýtáme přes kameny optickou zkratkou. U stanice potkáváme Voloďu.
„Máte mýdlo?“
„Ne.“ Voloďa nás vede dovnitř. V předsíni je krásně teplo. Jsme z venku promrzlí. Voloďa ukazuje, kam pověsit věci, bere Davida dovnitř souny a vysvětluje, jak s vodou, kam se co lije, kde se máme umýt. Mýdlo, že nám donese.
Vysvlíkáme se a zapadáme dovnitř. Je tu úplná tma, jen orientačně David přisvěcuje baterkou a nalévá vodu na cihly. Topí to skvěle, pěkně se prohříváme. Zkoušíme metličky, dost dobré. Když už z nás pot jen lije, vylézáme se ochladit ven. Máme jen dva ručníky a tak David frajersky, že si nebere nic. Ve dveřích potkáváme ale Voloďu, jak nám nese mýdlo. David se rychle otáčí a zapadá zpět do místnosti se slovy: „Já si přece jen něco vezmu.“
Děláme takto čtyři kola. David ze sebe sloupává špínu i přes moji poznámku, že si zbytečně ničí izolační vrstvu. Při posledním kole se umýváme. Pro tento účel jsou v místnosti sauny dva lavory, do kterých se naředí naběračkou studená a vřelá voda.
Čistí a prohřátí vycházíme ven a míříme k ohni u meteostanice, kde sedí dva mladí hoši (jsou z Váňovi skupiny, ale fakt nepoznáme, jestli jeden z nich je Váňa).
„Какая баня?“
„Super, хорошо.“
„С лехким паром?“ ptají se. Nechápeme.
„To se u nás tak říká, když je báňa dobrá, с лехким паром.“
„Aha, с лехким паром,“ opakujeme.
Sedáme si k ohni. Přichází Voloďa: „С лехким паром?“
„Да, да, с лехким паром!“ poučeni odpovídáme. Venku je zima a Voloďa nás zve dovnitř. Meteostanice má dvě předmístnosti, poté následuje hlavní pokoj. Tři povlečená lůžka, pracovní stůl s rozsvícenou lampičkou, jídelní stůl pod oknem, kuchyňský kout a vzduch prosycený vůní něčeho smaženého a moc dobrého.
Voloďa posouvá jídelní stůl doprostřed místnosti, abychom se měli kam sednout. Na stůl na talíř sází smažené lívance a nalévá čaj. Pobízí nás k jídlu a ukazuje na sklenici s něčím tmavým, co vypadá jako marmeláda. Vrháme se na lívance, jsou výborný. Z kapsy vytahuji lžičku, kterou nosím vždy u sebe. Jak brzo zjišťuje, není to marmeláda, ale čerstvé borůvky. Když konečně Voloďa ukončuje vaření a přisedá ke stolu, zjišťuje, že na něj zbyly jen dva lívance.
Ptáme se na práci. Na stanici pracuje celkem šest lidí. Každý zde stráví osm dní a pak má 22 dní volno. Jídlo si sem tahají sami na zádech. Je to prý dobrá práce, ale moc lidí ji dělat nechce kvůli vzdálenosti a dlouhému odloučení od rodiny. Loudíme informace o měřících přístrojích. Mě hlavně zajímá, nač je ta skleněná koule. Tu stejnou jsem viděla na Kavkaze na meteorologické stanici v Kluchorském průsmyku. Tehdy jsme si říkali, že je to magická koule, z které Rusové odečítají, jaké bude počasí. Voloďa nám na pracovním stole ukazuje řadu papírů. Vytahuje graf s vypálenými zahnědlými dírkami:
„To je speciální papír, je u koule a když slunce svítí, soustředí se v kouli paprsky a do papíru vypálí dírku. A já pak zjistím, v kolik hodin a jak dlouho svítilo slunce.“
Voloďa vytahuje řadu dalších grafů. Všechny svá měření zapisuje do knihy. V intervalu 3 hodiny zapisuje vlhkost vzduchu, směr a sílu větru, typ mraků, teplotu maximální a minimální za měřený interval a řadu dalších věcí, kterým vůbec nerozumíme. Všechny údaje pečlivě zapisuje obyčejnou tužkou do kolonek a výsledky dvakrát denně telegrafuje do centrály v Irkutsku. Kniha prý, až se celá popíše, odveze se do Irkutsku k archivace. Prý snad se ty údaje i dají do počítače.
Po stakanu vodky, kdy Voloďa si dává jen symbolicky (je přece v práci), se vydáváme ven, původně už do stanů.
„Jdete odečítat pro práci?“ ptá se polorusky David a ukazuje na oplocený pozemek. Voloďa vytahuje klíče a vede nás do areálu, jde tam jen kvůli nám. Pod baterkou ukazuje srážkoměr a princip jeho fungování.
„Tudy teče voda, ručička grafu stoupá do 9,8 cm a pak automaticky se obsah vyleje a počítá se znovu.“ Ukazuje dvoje teploměry, jedny na zemi, druhé ve výšce dva metry, a další měřáky. Děkujeme z exkurzi, loučíme se a jdeme spát.
Ráno nás budí budík v devět. Venku je jasno a slunce hřeje. Skládáme důležité věci do báglů, abychom je mohli nechat schované u Volodi. David jde pro Váňu. Včera jsme se s Váňou domluvili, že do hor půjdeme společně. Já s Jitkou jedem ke studni pro vodu. Točím rumpálem a vytahuje na koženém řemínku děravý kýbl. Přes ešus plníme butylky. Dnes k snídani vaříme jen čaj a kafe, jinak si mažeme chleby. Chceme brzo vyjít. V jedenáct ruští hoši ještě spí a tak sami, jen na lehko s baťůžkama, vyrážíme do hor.
Míříme na nejvyšší horu okolí, Пик Черского (2020 m n.m.). Cestička stoupá, na mnoha místech se rozdvojuje a zase spojuje. Bez báglů se jde lépe, rychle mizí meteostanice hluboko pod námi. Krátce zastavujeme na předvrcholu, v údolí Bajkalu jsou mraky. Stromů cestou ubývá, jehličnany nabývají postupně podoby kosodřeviny. Z podvrcholu pokračuje cesta po hřebeni, kde to hodně vyfukuje. Míjíme bílý pomník 23‑leté dívky, co tu zahynula 14.12.1963. Dále je cesta kamenitá, stoupá na bezejmennou horu. Cesta se stáčí doleva a mírným stoupáním po svahu míří k hřebeni. Hřeben je tvořen ostrou skalnatou hranou a přes něj se nám otevírá nádherný pohled hluboko do údolí, ve kterém se zrcadlí jezero s příhodným názvem Озеро Сердце.
Pokračujeme dál po hřebení vzhůru po kamenito‑písčitém svahu. O půl druhé dobýváme vrchol Пик Черского. Potkáváme skupinu ruských mladých lidí, kteří vycházeli od meteostanice o dvě hodiny před námi. Je jim mezi 17‑19 lety, všichni jsou ze Sludjanky, právě dokončili střední školu, natáčí si nás kamerou a my jim tam česky vykládáme nesmysly.
Na vrcholu je postavený dřevěný kříž s ruským zněním Otčenáše. Vedle stojí polorozpadlá kovová konstrukce s ruskou vlajkou na vrchu. Ptáme se na účel hadříků a kapesníku uvázaných na kovových tyčích.
„To abyste se v pořádku vrátili zpátky.“
Sludjanští odcházejí dolů směrem k Ozeru Srdce. My si dáváme svačinu a děláme vrcholové foto. Přichází Váňa, sám. Společně sestupujeme k jezeru. Jezero je hluboko pod námi a svah je prudký. Zezačátku skáčeme po balvanech porostlých lišejníky. Některé jsou pevné, jiné se při dopadu nebezpečně naklánějí. Dostáváme se na kamenito‑písčitou cestu, která vede prakticky po spádnici. Kameny na ní jsou většinou zcela nestabilní, podkluzují, tendenci k pádu zachytávám dopady na dlaně dozadu, přičemž často ani neměním sklon těla. V exponovaných místech jsou na cestě znatelné stopy brzdících turistů. Několikrát podkluzuji a v dřepu sjíždím po podrážkách i deset metrů, než mě přede mnou nahrnutý štěrk zastaví. Doháníme Rusy, někteří to taky lezou po čtyřech. Cesta dolů nám trvá půl hodiny.
Když přicházím, ruští málčici už rozdělali kasťor a vaří čaj. Jsme zváni.
„Стакан у вас есть?“ ptají se a ukazují na své keramické hrnky. Vrtíme hlavou. Hrníčky si tedy na túru neberu, a to nepočítám, že ho s sebou nemám letos vůbec. Nalévají nám do vlastních hrnků, porcelánových těžkých čtvrtlitráků, každý z nich má svůj vlastní. Jen asi dva z nich mají plastový kelímek.
„Kdo nosí bagáž?“ zarážíme se, už jsme zaregistrovali, že tu mají jen dva batohy s kovovou kostrou.
„Мальчики,“ odpovídají hrdě děvušky. Pijeme silný ruský čaj, neslazený, zakusujeme nabízené ruské suchary.
Po svačině nás vedou k vodopádům na řece Sludjance, alespoň tak to nazývají. My bychom to nazvali spíše ‚peřeje‘. Ruští přátelé se diví, že se flákáme s nimi kolem jezera, když chceme jít ještě na Чортого Озеро.
„Je to daleko?“ ptám se.
„Tak dvě hodiny tam a tři zpátky k meteostanici.“ Aha. Je půl páté večer. Mračí se a ochlazuje se. Cestu odkládáme na zítra.
Společně se vydáváme na zpáteční cestu. Jinudy. Míříme na bezejmennou horu. Oficiální cesta tu někde prý snad vede, ale zatím vylízáme jeden po druhém skálu a stoupáme dál bažinami a kosodřevinou. Asi v půlce cesty nacházíme oficiální písčitou cestu, po ní stoupáme až do sedla pod bezejmennou horou. Odtud vede po hřebeni cesta k Čortovu ozeru.
Rusové se mezi sebou dohadují a jeden hoch běží dolů. Zapoměli dole sekyrku. Tomu hochovi to nezávidím. Rozdělujeme se. Sludjanští jdou po horizontále a traversují svah bezejmenné hory. My to bereme po cestě přes vrchol. Lehce před vrcholem s Pavlíkem zabočujeme do stráně a sbíráme borůvky. Je jich tu nepočítaně, sbíráme do mé čepice, protože butylku má David. David s Jitkou stále nepřichází a nepřichází. Už je nám to divný, možná nás minuli. Máme výhled dolů. U pomníčku se už seskupují Sludjanští, nejsme si jisti, jestli v davu nejsou někde schováni i naši. Sbíháme dolů. Nejsou tam. U pomníku je ale silný, nárazový, studený vítr. Těžko v něm udržuji rovnováhu. Posouváme se o kousek dál za pahorek do závětří. Rusové se mezitím všichni sešli, i ti se sekyrkou, a sestupují dolů. Schováni v prohlubni pahorku občas s Pavlem vykukujeme, kde naši jsou. Už je vidíme. Ještě jsou nahoře, občas se sehnou a cestou sbírají borůvky. Čekání je dlouhé, je chladno.
Konečně sestupují. Taky utíkají jako my a zápasí s větrem. Schovávají se k nám. Dvoulitrovou butylku už mají plnou a tak náš úlovek sypeme do druhé. Dozvídáme se, že nahoře potkali naši rychlou trojku. Jitka rychle vyžebrala trochu cukru. Vůbec jim nezávidíme, že sem lezli s báglem. V dobytí meteorologické stanice měli asi čtyři hodiny náskok a tím, že lezli na Pik s plnou polní svůj náskok zcela ztratili. U jezera ještě nebyli.
Vypadá to na déšť. Spěcháme dolů. Vítr je silný a neustále mě vychyluje z trasy. Nad hlavami se honí tmavé mraky, v dálce je vidět bouřka. V úseku prudkého sestupu je už závětří a tak se v klidu a pohodě blížíme ke stanici. Přicházíme kolem šesté večer.
Dvoulitrovku borůvek dáváme Voloďovi. Usedáme s ním k ohništi za stanicí. V obrovské, černotou povleklé, konvici, která prý pochází z 30. let, se vaří voda. Do vařící vody Voloďa sype 2/3 borůvek z flašky se slovy: „Uděláme kompot.“ Hřejeme se u ohně. Kompot je moc dobrý (i když trochu cukru k tomu by bodlo). Vítr i zde sílí a vypadá to na déšť, proto se s Voloďou zatím loučíme a odnášíme věci, abychom mohli rychle uvařit večeři.
V průběhu vaření přichází za námi asi tak 21‑letá dívka a tak 14‑letý chlapec. Ptají se nás, odkud jsme. Dívka jménem Žeňa zná Brno, učila se o něm v zeměpise. Oba jsou ze západní Sibiře, z města Kemerovo. Jsou sice poněkud překvapeni, že neznáme Kemerovo a neustále se ptáme na nějaký большой город blízko.
„Кемерово большой город!“ brání svůj domov, ale dodávají, že blízko leží Omsk a Novosibirsk. Chtějí se s námi vyfotit. Ptáme se, proč se všichni chtějí s námi fotit.
„Просто, дружба...“ krčí rameny. Rychle, než nám vyvaří voda z ešusu, se seskupujeme pro skupinové foto. Nejdříve fotí chlapec nás a Žeňu, pak že se ti dva vymění, ale musíme prý počkat 30 sekund. Foťák (zrcadlovka značky Nippon) prý další fotku udělá až po těch 30 sekundách. „Je japonskej!“ vysvětluje hrdě hoch. Necháváme si to 3× zopakovat, protože, to jsme ještě neslyšeli.
Po večeři, po 22. hodině, si bereme ručníky a vodku pro Voloďu. V бани ještě někdo je, a tak sedáme ke костёру. Přichází i Váňa s kamarády. Nabízí nám čerstvě utržené šišky limby. Bereme si každý jednu, jen David odmítá se slovy: „Спасибо, это для меня очень много работы.“
Pracně vykousávám oříšky z tvrdé slupky a dávám Davidovi za pravdu. Voloďa nás zve na čaj dovnitř. Sedí tam i jeho kolega Andrej, který ho bude střídat. Sedáme si všichni kolem stolu. Bavíme se o práci na stanici a taky z něj loudím vysvětlení, jaký je rozdíl mezi pojmem ‚черник‘ a ‚ягода‘. Těmito dvěma názvy Rusové nazývají borůvky a zatím žádný mi nedokázal vysvětlit rozdíl obou výrazů. Andrej popisuje rozdíl logicky a je už mi jasné, že ‚černík‘ je borůvka a ‚jagoda‘ je jakákoliv bobule.
O půl jedné v noci je báňa konečně volná. Venku je silný vítr, nevlídno. Pavel už to dávno nevydržel a šel spát. My tři zapadáme dovnitř. Je to super, i když včera žhnula více. Děláme tři kolečka, opět se umýváme (ten nezvyk). Začíná poprchávat a tak při jedné baterce klopýtáme po pěšině do stanu. Sotva zalezeme, silně se rozprší. Usínám za hluku deště.
Vstávám o půl desáté. Všichni ještě spí. Dopisuji deník a jdu si umýt hlavu. Voda ze studny si s bajkalskou může podat ruku. Sluníčko, které dosud pěkně svítilo, se rychle schovává za husté šedé mraky. Je hned chladno i díky tomu, že fouká vítr.
Vstává Jitka a David. Pavel na oslovení reaguje jen zabručením. Dřevo je mokrý, jdeme vařit na oheň k Voloďovi. Klasická snídaně, vločky na sladko s rozinkami, tentokrát i s přimíchanými borůvkami. Až je dojedeno, přichází i Pavlík. Dneska se mu nikam nechce, je fakt, počasí nevypadá nejlíp.
Jdu za Voloďou na stanici zeptat se na pagódu.
„No, padesát na padesát.“, odpovídá.
„Chceme jít na Čortovo ozero.“
„To je tak 2‑3 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Už teď je 15°C. Nahoře bude zima. Vemte si pláštěnky a teplé oblečení. Na jezeře může i sněžit.“
To mě přesvědčuje. Já jdu. Ostatní odmítají.
Vycházím o čtvrt na jednu. Ostatní vaří oběd. Je zamračeno a dusno. Stoupám spletí lesních cestiček, jen v tričku a stejně jsem zpocená jak dveře od chlíva. Nahoře na hřebeni u památníku vítr fouká jen lehce, ani se nemusím přioblékat. Stoupám dál na bezejmennou horu, asi v půli kopce to stříhám přes stráň porostlou mechem, lišejníkem, rododendrony a obsypanými borůvkovými keříky. Sestupuji do sedla ke kamenné pyramidě, odkud vede cesta dolů k jezeru Srdce. Já se ale vydávám po hřebeni dál na vrchol další hory a opět přes sedlo na další vrchol. Drápu se na špičku hory a konečně ho vidím. V dálce je malá tmavě modrá skvrna, Чёртого Озеро. Mapu nemám, tak aspoň vím, kam mám jít.
Jdu dál po hřebeni po pěkné cestě na další vrchol. Za ním se stezka zcela vytrácí a tak to beru strání po rododendronové louce. Jdu prvně po horizontále, ale pak šikmo sestupuji směrem na jezero. Přibývá kosodřeviny, což pro přelézání je nepříjemné. Na jezero už nevidím, a tak jen odhaduji směr a sklon sestupu. Když se mi zase v zorném úhlu objeví, chápu, že cesta vede nejspíš úplně jinudy a že mě čeká perný sestup. Kosodřevin jsou stále víc a víc, přechod přes jejich souvislé plochy je časově náročný.
„Tak takto by to nešlo.“, říkám si. Když objevují travnatý pás, vydávám se ním dolů. Dole už po rovině k jezeru nějak dojdu! Níže je tráva vysoká, ukrývající balvany, ale jde to. Dole na louce, když si myslím, že jsem za vodou, zjišťuji rychle, že jsem jednak před vodou a jednak ve vodě. Louka je zatopená, samá bažina, místy tvořící síť potůčků. Ve vysoké trávě nelze ale dost dobře rozeznat, kde je co. Skáču po výstupcích, o kterých si myslím, že jde o drny. Pracně se vyhýbám dvěma bažinatým jezírkům. Konečně mizí voda, ale tráva na louce je vysoká a schovává vysoké drny a propadliště mezi nimi. Klopýtám ve spěchu přes louku jak po půl litru vodky. Nacházím cestičku a za chvíli už jsem u jezera. Je třičtvrtě na čtyři. Mezičas nic moc, a to si myslím, jak jdu rychle (část cesty i běžím).
Jezero je zčásti zarostlé travou a je celé takové bažinaté. Původně jsem si říkala, že si tady načepuju vodu, ale z mé litrovky jsem ještě stejně ani jednou nepila a nemám žízeň. Na břehu stojí pomník 34‑letého turisty, který tu zahynul v roce 1988.
Vydávám se po cestě zpět. Doleva kolem jezera vede odbočka. Bude to asi cesta podél potoka a podél peřejí, které jsou vidět a slyšet od místa našeho táboření. Jdu po ní. Asi po 30 m křižuji potok, ale vrtá mi to hlavou. Cesta tady dole bude určitě samý močál! Co když tu cestu ztratím (což vysoce pravděpodobné)? Poznám, kde se mám začít drápat nahoru do sedla? Když se mi něco stane, budou mě hledat na hřebeni, ne tady! V neposlední řadě, nemám moc času experimentovat, už teď mám zpoždění, za chvíli se bude stmívat. ALE: nevracela bych se stejnou cestou, bude to zajímavější, nové. Asi jsem srab, ale nakonec mě přesvědčuje až vzpomínka na loňský Kavkaz a Boříkova slova: ‚Nemusím být hrdina, hrdinů jsou plný hřbitovy.‘ Vracím se zpět. Cesta je zpočátku dobře zřetelná, vede těsně vedle bažin. Postupně je méně a méně odlišitelná od okolí a úplně se ztrácí. Bažinou odmítám jít a tak se držím pravé strany při úbočí kopce a plánuji cestu nahoru do sedla údolím, kterým protéká potok. Ze sedla je to už jasný. Půjdu po hřebeni, tam se nemůžu ztratit, Пик Черского vždycky poznám.
Škrábu se nahoru křovisky, kosodřevinou, přes balvany, sítí potoků tekoucích ze svahu. Stoupání je značné, sedlo jakoby se nepřibližovalo. Cesta nikde není a tak přeskakuji potok a hledám, jestli nevede ztracená stezka po druhém břehu. Nevede. Výstup do sedla mi trvá 45 minut. Nahoře už to zase pěkně vyfukuje. Cesta tam sice taky není, ale po mechu se jde vcelku dobře, a hlavně to jde rychle, čas totiž ubíhá. Přecházím po hřebeni několik vrcholků a už vidím i Пик Черского s vrcholkem schovaným v šedém dešťovém mraku. V dálce hřmi.O kousek dál se v mezeře mezi vrcholky leskne Bajkal.
Scházím k pyramidě a vystupuji na bezejmennou horu, respektive jen do výše, kde končí pás kosodřeviny a beru to po úbočí po horizontále. Napojuji se na cestu, která vede z vrcholu k památníku a dál znám cestu jako svý boty. Cestou dolů začíná poprchávat. Přicházím dolů o půl sedmé.
Zbylá trojice byla na chvíli v lese, nasbírali borůvky a houby. Připravujeme společně večeři. Jako obvykle v době večeře přichází Žeňa a asi dalších šest kolegů z Kemerova. Nejstarší dva borci, kterým podle vyprávění není ani 18 let, považují svých 37 kg na zádech jako střední zátěž. Prý nosí i 60 kg a chodí s tím po horách 30 km denně. Moc jim nevěříme. Buď jsou Rusové všichni takoví borci nebo kecají. Dozvídáme se, že jsou všichni z turistického klubu z Kemerova, je jich tady 23 lidí, jsou tu na 20 dní a všechno jídlo mají s sebou. Všímám si, že všichni nosí na zadku na gumě kolem pasu přidělanou destičku z karimatky. Dělají si to sami. Když nesou bágl, mají destičku na bedrech, aby bágl netlačil, když si sedají, strčí se destičku pod zadek.
Loudím z nich znění současné ruské hymny. Hudba je prý stejná jak Союз нерушимый, slova se prý stále mění a ještě vláda nevydala definitivní verzi. Dávám jim sešit a propisku, ať mi to napíší. Všichni přemýšlí, ale nemůžou si na nic vzpomenout, a tak jedna mladší dívka běží se sešitem do tábora se vztyčenou ruskou vlajkou vedle nás a vrací se s jednou slokou. Víc prý v táboře nikdo neví.
Kemerovští odcházejí, dojídáme večeři. Je po deváté večer a ještě jdeme dát Voloďovi nějaké peníze za báňu a za blíny (= lívance). Oheň vedle meteostanice už nehoří, dveře jsou zamčeny. V okně svítí petrolejka. Ťukáme na okno, Andrej něco píše u stolku a přes okno vysvětluje, že Voloďa spí. Říkáme, že přijdeme zítra, ale Voloďa se naším rozhovorem budí a jde nám otevřít. Peníze (20 rublů), si nechce vzít, ale vnucujeme mu je. Dávám mu i dvě zbylé české paštiky. Předpokládáme, že už je jíst nebudeme. Sedíme chvíli venku.
Ptáme se na zítřejší počasí: „Плохая погода будет, дождь (Špatné počasí bude, déšť),“ ukazuje na mlhu podél přístupové cesty na stanici tlačící se z údolí.
„Туман над речкой, это плохое знамя (Mlha nad říčkou, to je špatné znamení).“
Dodává, že Irkutsk hlásí už dva dny déšť. Venku je chladno a tak jdeme dovnitř. Přichází početná kemerovská skupina a děcka od Volodi loudí kytaru, chtějí mu zahrát. V místnosti meteostanice si na postel sedá s kytarou Nataša. Ostatní si strkají pod zadek karimatkové destičky a usedají na zem. Nataša zpívá ruské trampské písničky, zpívá pěkně, nejhezčí písničku mi zapisuje na papír.
1.
В эти турпоходы я больше не пойду
Эти турпоходы видал я все в гробу.
В эти турпоходы я больше ни на шаг
В эти турпоходы пускай идём ишак.
Припев:
Мама, я лезу
Мама, я лезу
Мама, я лезу в гору
Ма, я не долезу, ма
А я сойду с ума
Ох и тяпсёлал судьба моя!
2.
Наш туристский лагерь, как фашистский плен
Целый день гоняем по насыпят морен
А если это случится с насыпью морен
Наш начальник это‑нибудь придумает взамен.
Припев:
3.
Прыгаю по скалам как горная коза
Лезут от натуги на лоб мои глаза
Прыгаю по скалам с уступа на уступ
И несу к вершине я будущий свой труп.
Припев:
Odcházíme společně kolem jedenácté. Prší. Voloďa mi půjčuje bundu a s baterkou jde s námi až k našim stanům. Při pohledu na naše stany nám nabízí igelit (všechna plátěná ‚ačka‘ jsou překryta igelitem). Děkujeme, igelit nepotřebujeme. Usínáme v dešti. Prší nepřetržitě celou noc.
A prší i ráno, pořád stejnou intenzitou, docela dost. Vůbec nezávidím kemerovským, jestli opravdu vstávali v sedm a vycházeli v devět na svých 20 km plánovaného pochodu. My spíše už podřimujeme, ale je docela chladno a ze spacáku se vylézat nechce. Čekáme, až přestane pršet.
Kolem půl jedné konečně déšť povoluje. Fouká studený vítr. Je chladno. Balíme. O костёр se ani poušet nebudeme, všechno je beznadějně mokrý. Kemerovští borci jsou ještě v táboře. Dva z nich přicházejí za námi.
„Tak kdy vyrazíte?“ lehce provokujeme dvojici asi 14‑letých dětí kouřících cigarety.
„Мы не знаем. Все отдыхают.“ S jejich turistickým zápalem to asi nebude tak žhavý.
Kolem půl druhé jsme sbaleni, u Volodi костёр sice hoří, ale je beznadějně obklopen spousty hrnců a čajníků ruských turistů. V předsíni meteostanice rozděláváme lihový vařič a děláme vločky na sladko s rozinkama. Tím se člověk rychle zasytí. David jako obvykle nejí, že to prý nemusí.
Potkáváme Váňu a spol. Taky dneska sestupují, ať počkáme, že půjdeme společně.
„Но мы поидём медленно (Ale my půjdeme pomalu),“ upozorňuji.
„Мы пойдём тоже медленно (My půjdeme taky pomalu),“ odpovídá jeden z Váňovců.
„Ваше медленно, не наше медленно (Vaše pomalu není naše pomalu),“ reaguji na jeho odpověď. Je mou odpovědi trochu zaskočen, nebo jí nerozumí, a už nic neříká.
Po snídani se loučíme s Voloďou. Dává nám na cestu dárek, houbu čaga, která roste jen na zdejším typu bříz a z které se vaří léčivý čaj.
Je půl třetí, nemůžeme Váňovce najít, nevíme, jestli už nešli dolů, tak vycházíme sami. Prudký úsek v horní části sestupu je díky dešti značně kluzký. Jdu první, jdu pomalu, odpočinkově a trochu se divím, že mě naši kluci nepředbíhají. Najednou kolem mě prosviští dva Váňovci, jen žahavá čára za zadkama. David i Pavel sviští za nimi a Jitku nechávají samotnou kdesi vzadu. V rychlosti jim jen říkám, že si kvůli dvěma ruským kamzíkům nezlámu hnáty a ať si klidně letí. Kluky to nezajímá, mužská ješitnost jim nedovoluje jít našim tempem. Začíná mi být teplo, zastavuji a svlékám přebytečné vrstvy oděvu. Přichází Jitka, taky svléká bundu. Za chvíli přichází dva další Váňovci. Tentokrát pravý Váňa a Ljoša (zvaný taky Aleks). Váňa říká, že na nás počkají, k našemu překvapení nám pomáhají nasadit batohy. Váňa organizuje sestup.
„Ты,“ oslovuje Ljošu, „пойдёшь первым и я буду закрывать групу.“
Jdu těsně za Ljošou a postupně se vzdalujeme dvojici za námi.Aleks jde první, jde rychle, ale celkem mu stačím. Každou chvíli se otáčí, jestli stíhám, ptá se mě, jestli nepotřebuji отдыхать, a když jsem víc jak 5 m za ním, zastavuje a čeká. Při překonávání obtížených úseků (na kterých bych si v pohodě poradila sama), mi podává ruku a pomáhá mi. Vždycky za pomoc děkuji. Asi po desátém „спасибо“ mi říká, že nemusím pořád děkovat, že ‚друг другу si řekne спасибо až na konci cesty‘ a že ‚lepší другу podat ruku, než ho potom nést‘.
Přicházíme k prvnímu potoku. Je vyšší stav vody, ale pár kamenů ještě z vody ční. Aleks, obutý v botaskách, vstupuje do vody a podává mi ruku. Vede mě bezpečně přes kameny na druhou stranu. Sám je ve vodě po kolena a namáčí si i tepláky. Říkám, že to kvůli mě nemusel. Odpovídá jen, že tak to dělá vždycky, vždyť večer je doma a tam se usuší. Aleks mi pomáhá u každého potoka. Asi za 3,5 hodiny dosahujeme poloviny cesty.
U brodu překlenutém velkým kluzkým kmenem přechází Aleks jako první. Jdu za ním. Mokrá kláda a zablácené boty jsou maligní kombinace. Klouže to dost. Dívám se od hony, jen jednou mrknu dopředu, spíše pro informaci, jak daleko to ještě je, a vidím, jak Aleks se prodírá prudkým proudem vedle klády, vodu má do půli stehen. Ujíždí mi levá noha, naštěstí v místě, kde je vlevo kmen opřen o balvan, jdu do dřepu, ale opět se postavuji a chytám ruku Alekse.
Na dalším brodu je vysoko nad řekou kláda s prověšeným drátem. Aleks mi říká, že půjde první a pak se vrátí a vezme mi batoh. Odpovídám, že to zvládnu. Aleks jde, klouže mu to, v jednom místě zakolísá a plnou vahou se opře do drátu, úkrokem za ručkování po drátě se dostává na druhou stranu. Vycházím za ním. Jdu po kládě opatrně, jako baletka, fakt to klouže, ale překonávám kládu bez větších obtíží. Aleks čeká na druhé straně, usmívá se a uznale prohlašuje: „молодец.“ Doháníme naše kluky a společně překonáváme po kládách další brody. Za přechodem s velkou kládou, za kterou je tábořiště, kde při cestě nahoru tábořili Rusové, zastavujeme. Je tu na malém plácku u cesty do kmene stromu vytesaný obličej. Na větvích navázány šňůrky a hadříky. Prý tu medvěd sežral člověka, podle cedulky na vedlejším stromě to bylo v lednu 1992.
Čekáme na Jitku s Váňou a rozděláváme svačinu, konzervované šproty a chleba. Ruští hoši jdou dolů sami, my už to nějak zvládneme. Za chvíli jsme tu všichni, Váňa se vydává dolů, my dojídáme.
Najedeni přicházíme k dalšímu brodu. Váňova grupa nám na zemi poskládala větve ve tvaru šipky, abychom zbytečně nebrodili, když se to dá obejít stezkou. My to tady taky poznáváme, tady jsme tábořili. Blátivou stezkou se prodíráme a pokračujeme dál.
Na dalších brodech hledáme klády a vzpomínáme, kudy jsem šli, když jsme šli nahoru. Je ale vyšší stav vody a některé postupy užité cestou nahoru se stávají problematické. V jednom místě na pravém břehu řeky zase zapadáme do skryté stezky, která obchází asi čtyři brody. Cesta je to vcelku dlouhá, zpočátku vede po blátivé stráni a po kamenech nad hučící řekou, povrch je značně kluzký a držíme se stromů a kořenů. Navzájem si vyprošťujeme bágle zaseklé mezi větvemi. Pak se cesta dostává níže, kde jsou bažiny a potůčky, a nakonec vyúsťuje na velké cestě.
Následující brod (to je ten druhý ze zdola, kde jsme minule brodili) obcházíme přes dvě spojené klády. Už nám chybí jen jeden, tak je to pohoda, ne? Přicházíme k němu. Chvíli se s báglem prodíráme roštím na jednu i na druhou stranu brodu. Nikde nic. Sundáváme bágle a hledáme dál. Vypadá to, že budeme muset brodit. Přezouváme se do sandálů. První dva úseky řeky jsou v pohodě, jsou odděleny malými kamenitými ostrůvky. Stojím na balvanu uprostřed řeky a pozoruji, jak si s třetím a posledním úsekem, širokým asi 5 m, kdo poradí. David křižuje řeku níže, je ve vodě asi do půli stehen, balancuje v silném proudu, natahuje ruce směrem k spodním větvím stromu na břehu. Tak tam nejdu. Pavel to bere výše, taky zapadá do půli stehen, balancuje a končí rukama ve vodě. Jitka se vydává hned pod kládou, po které se asi normální chodí, ale která teď pod vodou, drží se klády. Jdu stejnou cestou. Taky zapadám do půli stehen a mám co dělat, abych neponořila foťák, ale kláda je bezpečné zábradlí. Proud je silný. Když zvednu nohu ode dna, proud ji unáší a jen velkou silou ji umisťuji tam, kam chci já. Na břehu se obouváme a jsme rádi, že to máme za sebou. Po 15 minutách chůze se napojujeme na velkou cestu pro auta a kolem osmé na louce u hliněné silnice rozděláváme tábor. Do Sludjanky je to odtud odhadem půl až jednu hodinu.
Rozděláváme oheň, pravděpodobně náš poslední, a vaří se vše, co zbylo. Je toho hodně a už ani nemůžeme. Část se nechává v ešusech na ráno. Je zima, začíná pršet a brzo zalézáme do spacáků.
Vstáváme postupně mezi devátou a desátou. Venku je modrá obloha, zase jednou po čase. Svítí slunce, jen chvílemi se schovává za mraky. Dokud svítí, sušíme mokré věci ze včerejška. Akorát máme dobaleno, je půl dvanácté, a přichází seshora Voloďa. Podáváme si ruce na znovushledání. Vydáváme se s ním do Sludjanky. Vypráví, jak v květnu a v červnu byla neuvěřitelná vedra, 35°C ve stínu, pak v červenci přišly deště a v brodech prý bylo po pás vody. Dřív prý řeka byla mnohem větší a byly v ní ryby. Od války však vody ubývá a ryby zmizely. V zimě říčka zamrzá zcela ojediněle (Voloďa má na to speciální výraz, často v Rusku užívaný: ‚чучуть‘, značící málo, minimálně, málokdy). Loučíme se s Voloďou až u jeho domu. Bydlí ve čtyřpodlažním čtyřvchodovém starém paneláku na kraji města Sludjanka.
Jdeme dál po betonové hrázi říčky, po levé straně míjíme město garáží, jedna vedle druhé, s jednotnou plechovou střechou. Za garážemi scházíme z hráze, je nám jasné, že jsme si zašli. Přes areál garáží vycházíme na ulici Kirova, která nás vede až k Sludjanskému rynku. Přicházíme k němu o půl jedné. Nakupujeme banány, rozinky kilo za 35 rublů.
Od nádraží přichází davy lidí. Něco přijelo. Spěcháme tam, hlavně si taky chceme ověřit odjezd vlaků a koupit lístky. Na nádraží zjišťujeme, že jako obvykle se na nic nedá spolehnout. Vlak v 15,20 hod vůbec nejede, či vlastně jede, ale v 15,20 hod Moskevského času, což je 20,20 hod času místního. Ve 14 hod jede pójezd za víc jak 70 rublů, v 19 hod jede tzv. električka za 24,20 rublů. Ačkoliv jsem loudila vysvětlení rozdílu mezi slovy поезд a электричка od mladých sludjanských lidí nahoře na stanici, teprve teď to dokonale chápu. Поезд je vlastně pravidelná linka transsibiřské magistrály, která jede až do Moskvy, zatímco электричка je místní vlak jedoucí jen ze Sludjanky do Irkutsku. Je to pomalý motoráček, zastavuje v každé díře a nemá lůžkovou úpravu, ale je lacinější. Padesát rublů, to můžeme v klidu projíst. Pojedeme až večer električkou. Kupujeme si lístky.
Pavel má hlad a viděl směrovku na гостиницу. Pracně mu vysvětluji, že гостиница není hospoda, ale hotel, ale nemá to větší efekt. S báglem znovu přecházíme most přes železniční nádraží. Asi za 10 minut jsme tam, je to samozřejmě hotel, naštěstí je vedle jídelna pro železničáře. Jdeme dovnitř. Působíme tam jak pěst na oko. Zatímco kluci stojí frontu ve výdejně jídla, já se vydávám na průzkum (potřebuji nutně na malou). V jídelně jsou záchody zavřeny. Jdu ven. Snad najdu někde nějaké zapadlé místo. Procházím kolem paneláků, na ulici se hrají děti. Zacházím do vedlejší uličky směrem ke garážím. Stojí tam kadibudky. Z vedlejšího paneláku vybíhá žena v zástěře a zapadá do jedné z nich. To vysvětluje naše několikadenní spory o tom, jak funguje suchý záchod v paneláku, je to jednoduché, záchod tam není. Značně odlehčena se vracím. Kluci si v jídelně dávají řízek. Dostávají něco málo sekaného masa na malém talířku. Stoupám si Jitkou taky do fronty. Ve frontě jsou před námi tak dva lidi, ale neustále přicházejí železničáři, kteří mají ve frontě přednost. Díky tomu stojíme ‚typicky socialistickou‘ frontu aspoň půl hodiny. Máme aspoň čas přemýšlet, co si dáme. Za pultem ospale stojí postarší babuška a rukou sází na talíře žádané jídlo. Jediné, co mi zhruba připadá poživatelné jsou blíny, palačinky ležící pod oknem vedle ostatních jídel. Říkám Jitce, že si dám kafe. Muž před námi na slovo kafe dostává z jakési šílené konvice do špinavé skleničky nějaký zkalený humus. Přehodnocuji situaci. Dám si čaj. Další železničář před námi si dává čaj. Je to ještě větší humus, vůbec nemůžu identifikovat, co mu to v tom plave. Dám si radši to kafe. ... Dalo se na tom přežít, ceny jsou však bezkonkurenční, oboje (blíny a kafe) mám za 5,60 rublů.
Po jídle se vydáváme směrem k parku. Cestou, u autobusového nádraží, potkáváme dva Váňovce, Ljošu (Alekse) a Míšu. Ruští hoši navrhují, že nás vezmou k Bajkalu. Nasazujeme bágle. Kluci gentlemansky přiskakují a že děvušky půjdou bez báglů. Nejsme proti. Procházíme město a přes most nad železničním nádražím, pak už je to k pláži asi 20 m. Usedáme na trávu a dáváme si společně chléb a pečenou rybu. Kluci mají ještě prázdniny, a tak dnes jedou na asi 8 km vzdálenou дачу (chatu). Nechali jeden autobus kvůli nám ujet, a tak pojedou až v 15 hod. Krátce před třetí se vydáváme zpět. Bágle necháváme v nádražní budově, hlídám já a Jitka, David s Pavlem jdou kluky vyprovodit na autobus.
Do vlaku nastupujeme už před sedmou. Vagón je poloprázdný a zabíráme šestisedadlo. Stále přicházejí davy lidí a během několika minut je vagón zcela obsazený. V 19,10 hod hlásí rozhlas „Осторожно, дверь закрывается!“ Za 5 minut se vlak rozjíždí. Nad horami jsou hustá mračna zakrývající slunce. Nad Bajkalem je obloha modrá s ojedinělými mráčky. Po vedlejší koleji jede stejným směrem vojenský vlak s naloženými gruzavíky a tanky, v pasažérských vagónech i v dobytčácích je spousta mladých, do hola ostříhaných, mladíků, asi branců. Chvílemi jede rychleji a chvílemi pomaleji než my a tak na sebe opakovaně máváme.
Hltám poslední pohledy na Bajkal, dokud definitivně nezmizí za horami. Drkotáme se courákem po trati a každou chvíli, třeba jen na pár sekund, zastavujeme ve stanici. Dělám si čárky, ale frekvence zastávek je tak vysoká, že si sama nejsem jista, jestli občas nevynechávám. Asi minutu před každou zastávkou se do rozhlasu ozve něco o tom, že v místě zastávky je toaleta nepřístupná a průvodčí zamkne dveře vedoucí do předmístnosti WC. Odemkne je asi minutu po rozjezdu. Jelikož interval mezi zastávkami málokdy přesáhne 3 minuty, je fronta na záchod prakticky nikdy nekončící a pro akutní případy beznadějná. Projíždíme územím nekonečných lesů tajgy. I v zastávkách je pouze jen vysekané místo v lese s pěšinou a občas i nějaká opuštěná malá nádražní budova. Šnečím tempem projíždíme dlouhým tunelem, z okna se dovnitř vlaku šíří vzduch nasycený prachem a výfukovými plyny, v tunelu jsou dělníci (který vůbec okolní vzduch nezávidím), staví se tu druhá kolej trati. V zapadajícím slunci mizí lesy a místo nich na obzoru vyrůstá obrovská fabrika s řadou komínů dýmících hustým kouřem. Blížíme se k Irkutsku.
Ve 22,15 hod, již za tmy, přijíždíme do stanice Иркутск‑пассажирский. Jestli jsem počítala správně, bylo 37 mezi zastávek. (V nádražní hale je schéma všech stanic transsibiřské magistrály, zjišťuji, zastávek mezi Sludjankou a Irkutskem není 37 ale 42.) Je tma a musíme někde přenocovat. Je otevřená čekárna. A je tam pěkně teplo. Vstupné je 3,50 rublů a podmínkou je koupený lístek na vlak (ukecáváme děžurnou, že jedeme do Moskvy a že si билет koupíme až ráno). Dostáváme stejný lístek jak na vlak, tímto lístkem se vykazujeme při každém vstupu do čekárny, lístek platí 24 hodin.
Kluci se vydávají na průzkum. Přichází s polystyrenovou miskou s kuřetem, překrytým igelitem, ohřátým v mikrovlnce, co pořídili v nádražním bufetu. Místo ubrousku dostali k jídlu kus toaletního papíru. Já s Jitkou dojídáme pirožky se zelím koupené ve Sludjance. Pavel se jde znovu projít a přináší kafe a zákusky.
Již nasyceni (až přesyceni) mluvíme o tom, že bychom potřebovali na WC. V nádražní hale nic podobného není a tak jdu s Jitkou ven před nádraží zapátrat po vhodném místu. Vycházíme ven, do zimy. Rozhlížíme se po ulici zalité pouličním osvětlením. Tady to těžko půjde. Náhle naše zraky spočinou na 10 m vzdáleném neonovém, ozdobným písmem psaném, nápisu Туалет. Tak takovou reklamu jsem ještě neviděla. Masivními dřevěnými dveřmi vstupujeme do mramorem vydlážděné a obložené místnosti. Babuška vybírá 3 ruble. (Dostáváme stejný lístek jak na vlak a do čekárny, jen s nápisem Туалет. Dobře se bavíme.) Záchody jsou turecké, jako ostatně všude, a jsou odděleny navzájem dřevěnými příčkami do výše 1 m nad zemí. Vše je ale čisté. Každých 20 sekund vyšplíchává voda a díru splachuje. Místnost před záchody je plná zrcadel, umyvadel se studenou i teplou vodou. No, západoevropská úroveň.
Čekárna se pomalu plní lidmi. Blíží se půlnoc, nejvyšší čas zaujmout horizontální polohu. Kluci rozdělávají karimatky a spacáky na zem. Já a Jitka uleháme na lavice.
Přichází milicionář: „Это опасно (To je zakázáno)!“
„Ostatní taky spí,“ argumentuje David.
„Ne, jen malé děti mohou spát, dospělí ne!“
Dobře, nemá cenu se hádat. Házíme spacáky na lavice, různě posedáváme a pokládáme hlavy na opěradla. V čekárně občas zapláče dítě, vytrvale hraje televize. Ukládám se do polohy, ve které bych mohla aspoň na čtvrt hodiny usnout. Sotva se takto uložím, ve čtvrt na jednu, přichází ožralý starý homeless. Sedá si vedle mě a hlasitě na nás mluví.
„Мы не понимаем…“ Odbývám ho.
„Вы не понимаете по русски?…“ řve na nás, jak na celou čekárnu.
„Tak já vám to musím říct celé,…“ vede si dál svou. Následuje desetiminutová hlasitá přednáška, že jsme zodpovědni za ponorku Kursk, a kolik mladých ruských vojáků zahynulo kvůli nám. Ignorujeme ho.
Muslimská těhotná žena, která neustále křižuje chodbičkou mezi lavicemi s miminem v náručí a se dvěma malými caparty v závěsu, se mu snaží vysvětlit, že ruší děti a ať je ticho.
Přichází babuška‑děžurnaja: „Билет у вас есть (Lístek máte)?“ Chvíli se hádají. Přichází milicionář a nadávajícího ožralu vyvádí z čekárny.
Spánek vzdávám a jako každý hledám, jak zabýt čas do rána. Stejně jako David zapisuji do deníku události posledních hodin, Jitka si čte Davidovu knížku, Pavel si kupuje газету a průběžně nás informuje o tom, co se mu podařilo přeložit.
V jednu hodinu v noci se vrací ten ožrala, sedá se opět vedle mě, něco brble. Mám položenou hlavu na opěradle a zavřené oči, ale vnímám každý jeho pohyb. Kolem druhé zaznamenávám, že se něco děje, otáčím hlavu. Chlap se nebezpečně naklání na mě, pokládá si hlavu směrem na moje záda. Uskakuji včas. Jeho hlava dopadá na Pavlíkovu karimatku, na které jsem seděla.
„Hej,“ probouzím ho rázně, „tady sedím já.“ Opírám se do něj podrážkou a odsunuji ho na jeho sedadlo. Chlap se zvedá, balancuje v prostoru a brble něco o tom, že já mám dvě sedadla a on jen jedno. „Tvoje chyba,“ říkám mu česky. Hádáme se o centimetry, ale pak se vrací tělem zpět do půdorysu svého sedadla.
„Zkus se mě dotknout a uvidíš!“ říkám polohlasně. Chlap se zvedá a odchází. „To je to nejlepší, co mohl udělat,“ říkám si v duchu.
Do minuty přichází jiný stařík. Nese igelitku a v druhé ruce jídlo. Sedá si vedle mě. Myslím si, jak jsem to nevyhrála, jen do té doby, než na něho zaměřím zrak. Chlap je taky jistě homeless, špinavej, ožralej. Zbytek kuřete, co do sebe tlačí, určitě našel v odpadkovém koši. Neustále mu to padá od huby na zem, zase to sbírá a cpe do sebe. Přesouvám se dobrovolně na vzdálenější sedadlo. Když už pod chlapem leží jen kosti, někam vrávoravě odchází. V rýze mezi mým a jeho sedadlem zanechává svou igelitku plnou láhví a nějakého svinstva. Vyndávám kousek toaletního papíru a asepticky přesouvám hnusnou igelitku na zem, co nejdále ode mě. Misku od kuřete, kterou si položil na Pavlíkovu karimatku na mé sedadlo, přesouvám na jeho. Teď už si tam určitě nikdo nesedne, sedadlo je natolik zasviněno, že mám do rána klid.
Kolem čtvrté hodiny přichází čísi zablešený pes a zápasí pod sedadlem s kuřecími kostmi, co tu zbyly po homelesákovi. Neustále se drbe a nebezpečně blízko se ochomýtá kolem mých zutých bot. Špičkou boty ho nevrle odsouvám. Děcka mě přesvědčují, že psí blechy na lidi nechodí, ale mě nepřesvědčí. Asi za deset minut přichází jeho majitelka, taky homelesačka, vypadá víc zablešená než ten pes. Bere čokla za kůži na hřbetu a odnáší ho.
„Ta že nemá blechy?“ obracím se na ostatní.
„Nebyla bych si jista, že ten čokl to nechytil od ní.“
Z nudy už taky čtu gazétu, článek o problémech s výchovou zpustlých výrostků v Irkutské oblasti, článek o sexu ve čtyřech, luštím křížovku. Daří se mi správně vyluštit šest výrazů.
Rozednívá se. Jdeme s Jitkou hledat úschovnu zavazadel (Камера хранения), prohledáváme celou nádražní budovu, nakonec se stejně musíme dvakrát ptát, než ji nacházíme asi 30 m za nádražím. Čekárny už máme plný zuby a vydáváme se uschovat bágle. Je 7,15 hodin a venkovní digitální teploměr hlásí 10°C. Máme štěstí, v úschovně se mezi 7,30‑8,00 hodin nepracuje, přicházíme akorát včas. Za zavazadlo menších rozměrů se účtuje 13 rublů, za větší zavazadlo 31,50 rublů. Babuška zkušeným zrakem hodnotí, jestli je naše zavazadlo malé nebo velké. Moje a Davidovo označuje za malé, Jitčino a Pavlíkovo za velké, protože mají na báglu přidělané jiné věci. David sundává z Jitčina batohu upevněnou karimatku a přicvakává ji k Pavlovu batohu. Babuška kývne, že Jitčino už je taky jen za 13 rublů.
Jen s batůžky se vydáváme od nádraží nahoru podél tramvaje (Voloďa ze Sludjanky nám radil, že je kousek od nádraží tímto směrem Sverdlovský rynok). U rynku jsme během chvilky, je úplně prázdný, přece jen je brzo ráno. Taky bychom potřebovali směnit dolary. Ptáme se ojedinělých kolemjdoucích na směrnárnu (na nádraží byla směnárna mimo provoz). Navigují nás na ulici Gogola. V přízemí polorozpadlého paneláku jsou plechové dveře s nápisem ‚Bank‘, otevírají až v devět.
Je chladno, nedá se zastavit, a tak jdeme ulicí a přemýšlíme, co do devíti budeme dělat. David se ptá na turistické informační centrum. Mladá žena radí, že centrum je u Institutu innostrannych jazykov, asi tak půl hodiny pěšky odtud. Druhý muž, kterého se ptáme na cestu k Institutu, nás považuje za Finy. Zpočátku nechápeme proč, až bližší pohled na nás to objasňuje. Je chladno, všichni Rusové jsou navlečeni jak na Sibiři, jen my jsme v tričku s krátkým rukávem a naši kluci dokonce i v kraťákách. Času je dost, a tak se pomalu ploužíme ulicí Gogola, což je snad jedna z hlavních dopravních tepen. Chodník je asfaltový, v puklinách a štěrbinách rostou místní ostře žahavé kopřivy, místy je část chodníku propadlá. Na jedné straně ulice je řada dřevěných vesměs zchátralých domků se zbytky ozdobného vyřezávání. Na druhé straně je jeden panelák za druhým, některé vícepatrové obytné domy jsou z neomítnutých cihel. Lodžie jsou většinou zaskleny a přeměněny na spíže a sklady, balkony se nebezpečně sklánějí pod úhlem do ulice a vypadají, že každou chvíli se zřítí dolů.
Ulice doposud zcela přímá náhle končí před oploceným parkem. S hlavním proudem aut zabočujeme doprava k mostu. Přecházím rušnou silnici, jako všude v Rusku si dáváme pozor na auta. Zde má přednost silnější. Než by auto kvůli chodci zbrzdilo, raději přidá a zatroubí. Křižujeme most přes řeku Angaru. Za mostem vpravo je v lešení schovaný Kostel svaté trojice.
Ptáme se na Institut a podle navigace zabočujeme za mostem doleva. Po pěti minutách narážíme na banku. Kurs je vcelku dobrý, za 1$ = 28,90 rublů. Vstupujeme dovnitř. Zastavuje nás ochranka. Vypadáme sice jako vandráci, ale vysvětlujeme, že chceme měnit dolary.
„Teď to nejde,“ odpovídá muž v uniformě. Podle papíru na nástěnce začínáme chápat důvod, otevírá se v 9,30 hod., tj. až za 20 minut. Přichází muž v obleku, a když se dozvídá, že chceme měnit dolary, bere nás po schodech dolů. Přes sérii bezpečnostních opatření prostupujeme do kóje z šedého neprůstřelného skla, hrneme se tam všichni čtyři najednou. Nevíme, jestli bude účtován transakční poplatek, proto dáváme všechny dolary dohromady.
Do místnosti za skleněnou přepážkou přichází ženščina: „Сейчас закрыто.“
„Nevadí, my počkáme.“ V teple se přece jen lépe čeká. Dvě minuty po půl David vychází ven z kóje a u vedlejší přepážky upozorňuje, kolik je hodin. Za chvíli už přichází ženščina a na kalkulačce ukazuje výslednou sumu, kterou jsme těch dvacet minut pracně počítali z hlavy. Transakce je bez poplatku.
Vycházíme ven.
„Peníze máme, teď najdeme internet a potom půjdeme na rynok.“ Plán je jasný. Hledání internetu stojí za to. Naše odzkoušená centrální pošta je prý ještě daleko. Každý oslovený Irkutčan nás posílá někam jinam, každý říká, že tam budeme za pět minut. Děláme tak exkurzi po ulicích Irkutsku. Prodavač v antikvariátě, mladý kluk v krojové košili, vychází kvůli nám z obchodu a vysvětluje nám, kde najdeme sochu Lenina. Názorně předvádí, jak Lenin stojí. U sochy je prý internet. Jdeme, jak nám radí, po ulici Lenina a asi za 5 minut nás už Lenin zdraví zdviženou pravicí. Pod obrovskou sochou se fotí naše rychlá trojka, Míša, Fanda a Helča. Přijeli dnes ráno električkou. Jako obvykle, křižuji město s plnou polní. Zdravíme se a vyprávíme si navzájem zážitky. Dáváme si sraz večer na letišti a opět se rozcházíme.
Internet je ve sklepní místnosti hned přes ulici po pravé straně od Lenina, na rohu s ulicí Karla Marxe. Počítačů je tu asi dvanáct, jsou rychlé, na obrazovce svítí, kolik minut a kolik rublů člověk pronetoval. Cena je 50 kopějek za minutu. Poté, co všichni odmejlovali a odesemeskovali domů (doma je půl páté ráno), se vydáváme směrem k centrálnímu a čínskému rynku. Postupně cestou houstnou stánky, většinou prodávají stejný sortiment jak u nás Vietnamci. Všude jsou nepředstavitelné davy lidí. Centrální rynok je ve zděné budově. V přízemí se prodávají všechny druhy potravin: ovoce, zelenina, čaje, fast food, uzeniny, vajíčka, ryby, jsou tu malá bistra. Ve druhém patře na ochozu je drogerie, obchůdky s drahým oblečením, něco málo suvenýrů. Nic moc.
Chtěli bychom nějaký suvenýr, aspoň pohlednice. Lidé nás navigují zpět k Leninovi a tak se procházíme tam a zase zpátky. Nejvyšší čas někam zapadnout. Cílem je hospoda u Švejka. Nachází se na ulici Karla Marxe, číslo 33, asi 10 minut od sochy Lenina. Uvnitř je prázdno, nepočítám‑li trojku Míša, Fanda, Helča, kteří tu pod vycpanou hlavou losa dopíjí pivo. Hraje jakási indiferentní ruská hudba. Jídlo je tu drahé, nic českého. Pavel si dává maso po sibiřsku, já a Jitka pelmeně. Za 50 rublů dostávám pět těstovinových taštiček plněných sekaným masem polité smetanovou pikantní omáčkou. Dobré, ale drahé.
Rychlá trojka odešla na centrální rynok. Já odcházím na poštu na internet a dávám si s ostatníma sraz na железнодорожном вокзале (na nádraží). Nevím přesně, kde je tady pošta, a tak se ptám. Utvrzuji se v podezření, že Irkutčané buď vůbec netuší, kde je hlavní pošta, nebo do dělají schválně. Vždycky zamyšleně dělají, že pátrají v paměti a pak ze sebe vytlačí nějaký směr, kam nastaví prst a řeknou „tudá“. Každý většinou úplně jinak. Některé osoby jen nevěřícně kroutí hlavou a to individua od pohledu mající dvě promile a více vynechávám a velkým obloukem obcházím. Bohužel existují i dobře maskovaní opilci, na kterých to člověk pozná, až s nimi mluví. Bohužel, o to hůř se jich člověk zbavuje. Bloudím v síti ulic, dokud nenarazím na první inteligentní osobu, ženu asi třicetiletou, která mě pobízí, ať jdu s ní, že jde kolem. Vyřizuji mejly za 2,50 rublů. Tak a teď se jen přesunout na Ж/д вокзал.
Ptám se na možné spojení jedné slečny na autobusové zastávce. Dlouho přemýšlí a pak se ptá, na který Ж/д вокзал chci. Ani jsem netušila, že je tady víc železničních nádraží. Odpovídám popisně, že kolem jede tramvaj nomer jedna a blízko je Sverdlovský rynok. Znovu se zamyslí a pak ze sebe chrlí řadu čísel autobusů, asi varianty cesty. Ukazuje ne téměř odjíždějící autobus 28, rozbíhám se na něj, pamatuji si jen, že mám přestoupit někde na autobus 41 nebo ještě něco.
Naskakuji do autobusu a raději se hned ptám jedné bábušky. Ta sice nic neví, ale organizuje celý autobus: „Здесь девушка ехает в железнодорожный вокзал.“
Zastavujeme na zastávce a zezadu na mě pokřikuje několik lidí, ať vystoupím, že za rohem zastavuje номер 20. Vystupuji, ani jsem nestačila konduktorovi zaplatit čtyři ruble. Jdu ulicí, na kterou ukazovali a asi po 10 m přicházím na zastávku zrovna ve chvíli, kdy přijíždí dvacítka. Nastupuji a sedám si. A sedám si blbě, brzy zjišťuji, že vedle mě chlap má dobré dvě promile. Furt se na mě lepí, loktem ho píchám do žeber a udržuji jeho obličej co nejdál od mého. Vykládá mi, že byl profesorem fyziky na univerzitě, teď je v důchodu a bere 160 rublů měsíčně. Oddychnu si, když vystupuje a daří se mně ubránit se jeho polibku.
Na nádraží u úschovny zavazadel nikdo není. Buď ještě nedojeli nebo šli na Sverdlovský rynok. Vydávám se tedy nahoru podél tramvaje na rynok, je tři čtvrtě na šest, většina už se balí, jinak mezi zbylými nic není. Při návratu zpět potkávám naše. Rychlá trojka prý jela rovnou na letiště. Vyzvedáváme bagáž a stopujeme maršrutku. Teprve teď začínám chápat její princip. Maršrutky jsou devítimístná auta, vesměs Toyoty. Jezdí po trase určité linky a jsou označeny jejich číslem. Při příjezdu na zastávku řidič ukáže na prstech, kolik lidí může vzít. Pokud na zastávce má někdo zájem, tak mávnou rukou a řidič zastaví. Pasažéři si sami otevřou zadní prostor a sami za sebou zavřou. Když chtějí zastavit, obrátí se na řidiče, oznámí, kde chtějí zastavit, zaplatí řidiči (jízdné je 6 rublů za zabrané sedadlo, ať už je to osoba nebo zavazadlo) a vystoupí.
Před osmou jsme na letišti, usidlujeme se v hale v patře. Každý obsahujeme jednu vypolstrovanou, koženkou pokrytou, lavici. Přeskládáváme věci. Kluci zatím dole rekonfirmovali náš odlet. Rychlá trojka tu ještě není, objevují se až za hodinu, chtějí spát v parku. Brzy je přesvědčujeme, že zde je líp, teplo a hlavně blízko k odletové části, není potřeba stavět stany. Všichni jsme nevyspalí, odpočíváme, postupně uleháme. Lavice jsou měkké, jen ta délka (1,5 m) by mohla být větší, aby si člověk v pohodě mohl natáhnout nohy.
K ránu se probouzím každou chvíli, je mi chladno, jsem jen v tričku s krátkým rukávem a jsem líná kvůli svetru vstávat a otevírat bágl. V 5,45 hodin vstává i Jitka a společně budíme ostatní. Zase jednou po čase provádíme ráno hygienu na místních toaletách. Na stupínku jsou čtyři turecké záchody s trvale tekoucí vodou. Místa na šlápnutí jsou v takové prohlubni, že je bezpečnější zůstat nad nimi stát na kachličkách. Kabinky, dá‑li se to tak nazvat, začínají 10 cm a končí asi 1 m nad zemí.
O půl sedmé se přesouváme dolů. U přepážky Зал одслуживания svítí Irkutsk‑Moskva 7,15 hod. a další Irkutsk‑Moskva 7,30 hod. Nás spoj v 8,10 hodin ještě nesvítí.
„Tady to lítá jak MHD,“ konstatuji. Zatímco jdeme na kafe, vstupní hala se zaplňuje. Náš spoj stále nesvítí.
Jdu na záchod. Jedna, asi dvacetiletá Ruska, se zvedá v kabince a jak mě vidí přicházet, začne řvát: „Мальчик, мальчик!!!“
„Já nejsu žádnej málčik,“ odpovídám česky s lehkým úsměvem, protože si stále ještě myslím, že si dělá srandu z mých krátce střižených vlasů. Jenže jak se blížím, Ruska řve čím dál tím víc a nadává mi, že malčik tady nemá co dělat. Začíná být agresivní a vypadá, že mě každou chvíli napadne. Nevím, jak mám argumentovat. Vypínám hruď, upínám kolem ní své černé bavlněné tričko a razantně prohlašuji:
„Я не мальчик, я девушка.“
Ruska si chvíli prohlíží mé tričko jako krátkozraká a chvíli jí trvá, než to pochopí a omlouvá se: „Извините, извините! I‘m sorry!“
Je už 7,30 hodin a pořád svítí jen ty dva spoje a ne ten náš. Nijak se nevzrušujeme. V 7,40 hodin se konečně mění obrazovka. Zůstává 7,15 hodin, mizí 7,30 hodin a objevuje se nově 8,50 hodin.
„Hele, ten náš tam není!“ divíme se. Rychle bereme bágle a tlačíme se k odbavení. Pak si někdo všímá, že u spoje v 7,15 hod je číslo našeho letu, že byla jen chyba v čase.
U odbavení nám nadávají, že jdeme pozdě a že letadlo bude mít kvůli nám zpoždění (není to poprvé a možná ani naposled). Můj bágl jako poslední projíždí detektorem. Dispečer zastavuje pás a přivolává dalšího. Něco spolu řeší. Pás se vrací a můj bágl projíždí detektorem ještě jednou. Dohadují se, ale pouští mě dál beze slova. Přenášíme bagáž do další fronty. U přepážky jsou naše bágle zváženy na starých vahách s nápisem ‚Made in Czechoslovakia, závod Úpice‘. Mám 17‑18 kg.
„Бистро, бистро!“, popohání nás. Už jen s příručním zavazadlem jdeme do další fronty. Bábuška nám vydává palubní lístek, ručně vyplněný, a odškrtává si sedadla. V prosklené místnosti u letištní plochy stejně čekáme. V 8,15 hod vidíme přivážet do letadla naše zavazadla. O 20 minut nás pouštějí na letištní plochu a pěšky se přesouváme k našemu Tupolevu 154. Jsem zklamaná, chtěla jsem tentokrát letět Iljušinem (oni snad po těch haváriích všechny Iljušiny stáhli, ... pozn. opakované pády Iljušinů v posledním měsíci před odletem). V 8,45 hodin začínáme rolovat. Tupolev skáče po zvrásněném letišti jako na kolejích. Minutu po deváté se odlepujeme od země. Celkem hladce. Pod námi rychle mizí letiště, rýsují se okraje Irkutského vodochraněnija a nekonečné lesy tajgy. Prorážíme asi čtyři vrstvy mraků než je nad nám modrá obloha.
Po tři čtvrtě hodině přinášejí pití. Dávám si pomerančový džus a než se stačí letuška posunout o další řadu dál, prosím o další porci. Následuje jídlo. Urostlý ruský steward pokládá přede mě tác a ptá se, jestli chci maso nebo rybu. Připomíná mi to film „Připoutejte se prosím!“, parodii na letecké katastrofické filmy, a dávám si rybu. Na alobalovém víčku je vyražen nápis Аерофлот a propiskou vyryto эк (asi jako economy class) a рыба. Ryba je výborná, pečená, s rýží,hráškem a kukuřicí. V misce jsou plátky uzeného lososa, olivy, plátek citrónu, hrudka másla, půlka vajíčka (kde místo žloutku je kaviár). V další misce je zeleninový salát s bobulemi zimolezu. Ve třetí misce je sladký zákusek, suché piškotové těsto, že to nemá náplň mě nepřekvapuje. Na přikousnutí je plátek černého chleba a polosladká houska. Na zapití káva nebo čaj.
Krátce po jídle nás kapitán žádá, abychom se posadili a připoutali, že budou turbulence. No nevím. Jestli se tomu mírnému poskakovaní říká turbulence, to by měl kapitán zažít cestu gazíkem z Chužiru na Choboj.
Sedím v uličce, každý sedí někde jinde (tak to dopadá, když se na letadlo chodí pozdě). Nudím se. Neustále opruzuju stevardky a stevarda. Loudím technické informace o letadle.
„Все материали у командира!“ vyděšeně na mou žádost odpovídá stevard.
Далеко, далеко,
В беззаботные дни,
Я смотрю, как легко
Исчезают они.
Слышу я тишину,
Что молчит в тишине,
Вижу мир да войну,
Грею ночь на огне.
(ДДТ, Далеко, далеко)
Dosedáme v 9,15 hodin místního času (tedy po 5,5 hodině letu) na letiště Moskva‑Šeremetěvo 1. Už to vypadá, že bágle letěli o spoj později, protože na ně čekáme víc jak hodinu. Chceme si dát bágle do úschovy na Šeremetěvo 2 a vyrazit do města. Naštěstí jede autobus 851 a za patnáct minut jsme na místě. Uschovat zavazadlo je náročná procedura. Bágl opět musí projít RTG kontrolou. Cena je 31,50 rublů. Čas utíká a běžíme opět na autobus směr město (číslo 851), letiště opouštíme v 11,15 hodin. Stanovujeme sraz. V 15,30 u úschovy zavazadel, kdo přijde později, jde k odbavení na vlastní pěst.
Rychlá trojka se vydává do ZOO. Naše čtyřka jde utratit poslední peníze na Izmajlovský trh. Vystupujeme z autobusu na Речном вокзале, zde metrem na stanici Театральная, odtud pěšky na propojenou stanici Площадь Революции, odtud na stanici Измайловский Парк. Od stanice metra je to asi pět minut ke vchodu, který je už z dálky zřetelný a nepřehlédnutelný. Cestu lemují ze dřeva vytesaná Baba Jaga, Ivan, chaloupka na kuří nožce. U vchodu stojí v ruských traničeních krojích děvušky, vybírají vstupné na trh, 10 rublů. Uvnitř se prodávají všechny druhy a velikosti matrjošek, od klasických po šílené s americkými prezidenty, se sportovci, seriálovými postavičkami vč. Simpsonů. Prodává se tu malované ruské umění, obrazy, sovětské symboly, ruské kroje. Počítáme čas, kdy musíme odejít. Cesta trvala hodinu a 45 minut, přijeli jsme sem ve 12,50 hod, o půl druhé bychom měli zahájit rychlý návrat.
Čas rychle ubíhá, odcházíme s Jitkou ve 13,45 hod. Vracíme se stejnou cestou zpět. Na Rečnom Vakzale potkáváme Davida s Pavlem, přijeli o jedno metro později. Kupujeme rychle na zažehnání hladu poslední ruský pirožek se zelím. Přijíždí autobus 851. Já s Jitkou nastupuji. Kluci právě platí u stánku, ujíždíme bez nich.
Autobus je zcela přecpaný. Pracně si chystáme čtyři ruble, až přijde konduktor. Je vedro. Autobus se vleče jako šnek. Asi po dvaceti minutách zjišťuji, že všichni si chodí kupovat bilety k řidiči. Řidič dokonce na zastávce hlasitě oznamuje davu, že autobus je bez konduktora. Říkám Jitce, že kdyby přišel revizor, budeme dělat blbý, v nejhorším případě zaplatíme pokutu 10 rublů, což je nejenže směšné, ale účtenka by byl docela hodnotný suvenýr.
Na Šeremetěvo 2 přijíždíme přesně ve čtyři. Rychle vyzvedáváme bágle z úschovy a vidíme, že Fandův bágl je ještě nevyzvednutý. Jsem tu nejspíš první, ale i tak jdeme k odbavení. Tak zněla dohoda. Stavíme se do fronty a asi za 5 minut se objevují ostatní. Jsme ve frontě prakticky poslední. Vedle se otevřela další přepážka. Přiskakuji a díky tomu jsem odbavena jako první. Následuje Pavel, pak David a Fanda. Stojíme další frontu a pasovém. Ostatní na nás něco gestikulují, nechtějí je pustit přes odbavovací přepážku. Fanda se jde zeptat, co se děje. Je to jednoduché. V letadle už nezbylo místo, na ně a ještě na dva opozdilce za námi. Chvíli argumentují. Jitka si mění místo s Fandou. Zanecháváme téměř polovinu výpravy v Moskvě. Buď prý poletí jiným letem (přes Paříž) nebo později. Ve čtyřech procházíme pasovou kontrolou a usedáme v hale.
„To jsou ztráty, to je víc než povolených 10 %,“ konstatuji. Přichází muž v letištní uniformě.
„Promiňte, je mezi vámi Kosinová a Šmíd?“ Jitka s Davidem vstávají.
„Pojďte se mnou.“ Zůstáváme já a Pavel.
„To už je polovina z poloviny,“ žertuji.
David se vrací: „Zůstáváme tady, nějací dva byznysmeni musí nutně do Prahy, my letíme zítra.“
Nastupujeme do letadla ve dvojici. Od muže, který sedá na původní Davidovo místo, se dozvídáme, že naše pětice dostane noc v hotelu a letí zítra ve stejnou dobu. To bych si dala taky líbit.
Odlétáme místo v plánovaných 17,15 až v 18,10 hodin místního času. Venku je téměř jasno, jen lehký opar a ojedinělé mráčky. Pohled z okna je prostě nádhera. Moskva rychle mizí za námi. Pod letadlem se vlní silnice a řeky jako drobné nitky. Podle slov kapitána jsme 110 m nad zemí, letíme rychlostí 80 km/h a teplota okolního vzduchu je ‑50°C. Následuje večeře. Zelo, knedlo, vepřo, dva kousky pečiva, zelenino‑sýrová pomazánka ozdobená listem hlávkového salátu, rajčetem a citronem a malý kousek zákusku. Dávám si jako obvykle dvakrát džus a dvakrát kafe.
Nad polským územím tvoří mraky téměř souvislou vrstvu vypadající jak větrem zvlněný sníh. Kumuly mraků vypadají jak hroudy šlehačky a jejich povrch je směsicí světel a stínů na pozadí azurové oblohy.
V 18,30 hod našeho času dosedáme na Ruzyňském letišti. Loučím se s Pavlem a projíždím hlavním městem na Florenc. Tři minuty před půlnocí přijíždím do Brna, na Zvonařku.
Две мечты и печали стакан
Мы, воскреснув, допили до дна.
Я не знаю, зачем тебе дан
правим мною дорога‑война.
И не плачь, если можешь, прости.
Жизнь - не сахар, а смерть нам - не чай.
Мне свою дорогу несми.
До свиданья, друг, и прощай.
(ДДТ, Это всё)